JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 774/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2008 o dovolání obviněné M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 To 406/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 136/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 24 T 136/2004, byla obviněná M. J. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvanáct měsíců; podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňské paličky na maso. V dalším bylo rozhodnuto o odkázání poškozených Z. p. M. v. a M. J. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněná jakož i poškozený M. J. napadli tento rozsudek odvoláními směřujícími proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 To 406/2006, byl k odvolání poškozeného M. J. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o odkázání tohoto poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná uznána povinnou zaplatit na náhradě škody poškozenému M. J. částku 6.960,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že ač soudy obou stupňů dospěly k závěru, že svým jednáním naplnila znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., podle jejího názoru zjištěný skutkový stav odůvodňuje posoudit a kvalifikovat její jednání podle § 13 tr. zák. jako jednání vylučující trestnost. Upozornila, že dokazováním bylo zjištěno, že se bránila trvajícímu útoku ze strany poškozeného a následně i jejího syna a že útok odvrátila kousnutím útočníka do předloktí. Kousnutí útočníka nelze za obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, když jí poškozený se synem „nasadili kravatu“. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem nikoliv nepodstatným zůstává podle ní poškozeným udávaný způsob napadení, zpochybněný její obhajobou, jím tvrzený rozsah zranění, který nekorespondoval s lékařskými zprávami, lokalizace zranění. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušil a aby Okresnímu soudu v Děčíně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že její námitky vycházejí z toho, že byla poškozeným a synem napadena a uchopena do tzv. kravaty, čemuž se bránila tím, že poškozeného kousla do předloktí, a způsobila mu tak zranění. Podle zjištění soudů však útočnicí byla obviněná a zranění poškozenému způsobila úderem paličkou na maso. Ačkoliv tedy dovolatelka deklaruje námitku proti neposouzení skutku jako nutné obrany podle § 13 tr. zák., ve skutečnosti namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění. Údajná nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. být nemohou. Proto navrhl, aby bylo dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku a vytkla, že se soudy přesvědčivě nevypořádaly s její námitkou, že se činu dopustila za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. Tato výhrada ale obstát nemůže.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Dovolatelka v této souvislosti naznačila, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka M. J. a nevypořádaly se přesvědčivě s její obhajobou a jejím tvrzením, že se pouze bránila trvajícímu útoku ze strany poškozeného a jejího syna.

Ačkoli obviněná v dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky ovšem takto uplatnila námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění soudů, jež se opírala o její výpověď a jí uplatněnou obhajobu, vyvozovala, že její čin není trestným činem. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byla ona, kdo napadl poškozeného M. J., postavila vlastní skutkovou verzi. Podle ní to byl naopak poškozený M. J. a její syn, kdo na ni postupně zaútočili, a ona se pouze jejich útoku bránila. Obviněná v tomto rozsahu ve skutečnosti brojila proti způsobu hodnocení důkazů, zvláště pak výpovědi svědka M. J., proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku; vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že skutková zjištění soudů nejsou projevem svévolného hodnocení důkazů. Z té části odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů, v níž se soudy zabývaly touto obhajobou obviněné, vyplývá logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud. Rozvedl, že při hodnocení důkazů se opíral především o výpověď svědka M. J. st., který poměrně přesně popsal vše, k čemu v kritických souvislostech došlo, a jeho výpověď je podporována i výpověďmi svědků M. J. ml., syna poškozeného a obviněné, I. J., jeho manželky, i A. J., stávající manželky poškozeného. Soud neuvěřil obhajobě obviněné, že poškozeného ve skutečnosti kousla. Odkázal na výpovědi svědků, jimž poškozený sdělil, že jej obviněná napadla a udeřila paličkou na maso, přičemž M. J. ml. uváděl, že viděl při konfliktu v ruce obviněné paličku na maso, a na závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biologické expertizy, z něhož vyplývá, že na kovové (úderné) části paličky byla prokázána lidská krev. Závěr, že ke zranění poškozeného došlo způsobem udávaným poškozeným, není zpochybněn ani znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. P. M. Odvolací soud nezjistil nic, co by správnost úvah soudu prvního stupně stran věrohodnosti jednotlivých důkazů, o které opřel svůj závěr o vině obviněné, zpochybňovalo. Sám zdůraznil, že při zjišťování skutkového stavu správně vycházel z výpovědi poškozeného M. J. st., která netrpěla rozpory, nebyla ničím znevěrohodněna, a to ani výpovědí obviněné. Obviněná sice doznala, že poškozenému způsobila zranění, ale popřela, že by tak učinila paličkou na maso, třebaže ji měla v ruce. O tom, že zranění poškozeného však vzniklo právě paličkou na maso, svědčí kromě výpovědí M. J. st. i ml. i odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biologické expertizy. Poznamenal, že tvrzení obviněné, že kousla poškozeného do ruky přes flanelovou košili a svetr, je v rozporu s tím, jak byl poškozený v době napadení skutečně oblečen; z výpovědí svědků bylo totiž zjištěno, že měl na sobě tričko s krátkým rukávem.

Námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání, jmenovitě k otázce určení útočníka, jsou obsahově v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny v odvolání, a je zjevné, že odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Závěry soudů obou stupňů sdílí i dovolací soud a má je za správné. Na rozdíl od obviněné je dovolací soud ve shodě se soudy obou stupňů přesvědčen, že usvědčující důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, uzavřenou, vzájemně se doplňující a na sebe navazující soustavu důkazů, které bez důvodných pochybností vedly k závěru o tom, že to byla právě obviněná, kdo na poškozeného M. J. st. zaútočil.

Soudy jasně označily jako útočníka obviněnou, v důsledku čehož aplikace ustanovení § 13 tr. zák. nepřicházela v úvahu. Odvolací soud v daném kontextu přiléhavě shrnul, že za situace, kdy žádný fyzický útok ze strany poškozeného přímo nehrozil ani netrval, a přesto si obviněná počínala tak, že poškozeného, který navíc nebyl nijak ozbrojen, udeřila do ruky paličkou na maso, nemůže jít o nutnou obranu. Důsledkem tohoto závěru je, že skutek obviněné byl správně právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, poněvadž je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 17. June 2008