JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 768/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 55 To 155/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 147/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 1 T 147/2002, byl obviněný M. H. uznán vinným, že:

„v L. dne 23. 12. 2000 ve 13:30 hod. na parkovišti zinscenovali společně s V. T. dopravní nehodu, při které měl obviněný V. T. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda 105 L, nacouvat do dvou lepenkových krabic s mobilními telefony a s nabíječkami telefonů, které obviněný M. H. předtím postavil za zadní část svého osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, a takto mělo dojít k rozbití a poškození telefonů v horní krabici, ačkoliv se tato dopravní nehoda vůbec nestala a mobilní telefony byly poškozené a nefunkční již před zinscenovanou dopravní nehodou, obviněný M. H. poté dne 2. 1. 2001 oznámil u A. p., a. s., škodnou událost v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění ve výši 177.000,- Kč z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obviněného V. T. zn. Škoda 105 L, za poškození 101 ks mobilních telefonů, přičemž pojistné plnění mu pojišťovnou vyplaceno nebylo a přivoláním Policie ČR k dopravní nehodě obvinění vyvolali šetření této události Policií ČR, které tímto vznikly zbytečné náklady a marně byly nasazeny osoby k šetření nehody“.

Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 2, 3 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uložil mu podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit České republice, Ministerstvu vnitra, územnímu pracovišti Policie ČR, Správě Severočeského kraje v Ústí nad Labem, částku 100,- Kč, a A. p., a. s., částku 15.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 55 To 155/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněného uznal vinným, že:

„v L. dne 23. 12. 2000 ve 13:30 hod. na parkovišti zinscenovali společně s V. T. dopravní nehodu, při které měl obviněný V. T. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda 105 L, nacouvat do dvou lepenkových krabic s mobilními telefony a s nabíječkami telefonů, které obviněný M. H. předtím postavil za zadní část svého osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, a takto mělo dojít k rozbití a poškození telefonů v horní krabici, ačkoliv se tato dopravní nehoda vůbec nestala a mobilní telefony byly poškozené a nefunkční již před zinscenovanou dopravní nehodou, obviněný M. H. poté dne 2. 1. 2001 oznámil u A. p., a. s., škodnou událost v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obviněného V. T. zn. Škoda 105 L, za poškození 101 ks mobilních telefonů, přičemž pojistné plnění mu pojišťovnou vyplaceno nebylo“.

Takto popsané jednání odvolací soud právně posoudil jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. a uložil obviněnému podle § 250a odst 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou A. p., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro jednání, ve kterém byl obžalobou i soudem prvního stupně spatřován trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Poškozenou Českou republiku, Ministerstvo vnitra, územní pracovišti Policie ČR, Správu Severočeského kraje v Ústí nad Labem, odkázal pode § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. H. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání tvrdil, že se jeho obvinění nezakládá na pravdě, neboť se pojistného podvodu nedopustil. K dopravní nehodě došlo tak, jak sám uváděl, o čemž svědčí i ta skutečnost, že Policie ČR opakovaně v průběhu vyšetřování věc usnesením zastavila s odůvodněním, že se trestný čin nestal. Dále namítal, že zkouška při rekonstrukci dopravní nehody byla provedena zcela nevhodným způsobem, protože jako výplň do lepenkových krabic byla použita zemina, přičemž takový materiál se chová úplně jinak, než kdyby byly v krabici uloženy telefony. Zkouška se také konala v jiném ročním období, než se stala nehoda a klimatické podmínky tedy neodpovídaly těm při nehodě. Brojil rovněž proti znaleckému posudku, který považoval za nesprávně provedený, protože byl vyhotoven až po značném časovém období a (obviněný) pro jeho vypracování předal pouze torza telefonů.

Obviněný nesouhlasil ani s výší způsobené škody a tvrdil, že částku 177.000,- Kč si poškozená pojišťovna odvodila jako součet cen z daňových dokladů, on sám však nikdy po pojišťovně uhrazení takové částky nepožadoval. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu rozhodnutí soudu prvého stupně stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že z návrhu na způsob rozhodnutí dovolacího soudu není zcela zřejmé, zdali požaduje pouze zrušení výroku o trestu nebo zrušení celého napadeného rozhodnutí. Požadavek na zrušení rozsudku soudu prvního stupně považoval za irelevantní, neboť ten již byl v plném rozsahu zrušen napadeným rozsudkem soudu odvolacího. Kromě toho v petitu zcela chybí návrh na další postup ve věci. Tyto vady dovolání považoval státní zástupce za natolik významné, že již s ohledem na jejich existenci by bylo možno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dále státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém podání zopakoval doslova stejnou argumentaci, jež tvořila podstatu jeho odvolání, kterým se soud druhého stupně důkladně zabýval a na jehož podkladě změnil rozhodnutí prvostupňového soudu výrazně v jeho prospěch. Kromě toho námitky obviněného nenaplňují deklarovaný důvod dovolání, poněvadž směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a vyúsťují v tvrzení, že se vůbec nestal skutek popsaný ve výroku rozsudku. Dovolání jako celek neobsahuje ani jedinou námitku proti hmotně právnímu posouzení věci, uplatněné argumenty nejenže nevyhovují deklarovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému ze zákonem definovaných důvodů dovolání.

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny

v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Je sice pravda, jak na to upozornil státní zástupce, že v návrhu na způsob rozhodnutí chybí současně návrh na další postup ve věci po zrušení napadeného rozhodnutí, to však není natolik významný nedostatek podání, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání vyslovil nesouhlas s provedeným dokazováním (především s vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, soudního znalce Ing. P. Š.). Následně konstruoval vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňoval závěr soudu o správnosti použité právní kvalifikace.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 25. June 2008