JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 765/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 To 129/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 34 T 5/2003, uznán vinným v bodech 1) až 52) a 56) až 61) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodech 53) až 55) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se obviněný těchto trestných činů dopustil tím, že v době od měsíce srpna 1998 do měsíce září 1999 v okresech K., O. a jinde, jako obchodní zástupce firmy, podnikající jako fyzická osoba, na základě uzavřené smlouvy ze dne 6. 2. 1998 s firmou V. C., k. s., o obchodním zastoupení s předmětem zprostředkovatelské činnosti, oprávněn uzavírat smlouvy o koupi zboží a sjednávat úvěrové smlouvy v zastoupení firmy M. a. s., a C. C., k. s. uzavřel v celkem 58 případech, které jsou přesně popsány ve výroku rozsudku krajského soudu, fiktivní a zkreslené smlouvy, v úmyslu vylákat provize od firmy V. C., k. s. za prodej zboží a v úmyslu způsobit škodu firmám M., a. s. a C. C., k. s. dále sjednával úvěrové smlouvy, přičemž jednak ve smlouvách uváděl nepravdivé údaje zejména o zaměstnání a výši čistého příjmu kupujících, jednak některé smlouvy, které uzavíral, nechal vykázat na jiné dealery firmy V. C. k. s., aby tak ztížil své odhalení, jednak bez souhlasu a vědomí kupujících a na odcizené osobní doklady, které získal nezjištěným způsobem, v mnoha případech vnutil zboží, které buď bylo doručeno kupujícím a později prodáno neznámým osobám, anebo nikdy nebylo kupujícím dodáno a bylo použito pouze ve prospěch obžalovaného, či dalších, nyní již odsouzených spolupachatelů. Sjednané úvěrové splátky však nebyly spláceny a zboží převzaté zákazníky bylo buďto pod cenou prodáno nezjištěným osobám, nebo zastaveno v přesně nezjištěných zastavárnách. Obviněný takto způsobil škodu na nezaplacených úvěrech společnosti M. a. s., ve výši nejméně 1.397.298,- Kč, společnosti C. C. k. s., ve výši nejméně 51.120,- Kč, spol. L. (C.), s. r. o., ve výši nejméně 22.120,- Kč a společnosti V. C. k. s., na podvodně získaných provizích škodu ve výši nejméně 441.775,- Kč. Ve stejném úmyslu v měsíci lednu a únoru 2000 jako obchodní zástupce společnosti L. (C.), s. r. o., uzavřel dvě smlouvy o pronájmu zboží a v jednom případě, aby zakryl své podvodné jednání, nepravdivě oznámil policii vloupání do vozidla a odcizení zboží, čímž způsobil škodu na nezaplacených úvěrech spol. L. (C.), s. r. o., ve výši nejméně 22.120,- Kč a na podvodně získaných provizích škodu ve výši nejméně 1.500,- Kč.

Za to soud obviněnému uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, přičemž podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelské a obstaravatelské služby a manažerská činnost na čtyři roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Soud zároveň podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného J. T. z podané obžaloby pro skutky (ve výroku rozsudku přesně popsané), v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a dílčí útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že soud prvního stupně citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestu i dalšího obviněného K. K. (další podrobnosti není třeba z důvodů dále zmíněných rozvádět).

Rozsudek soudu prvého stupně napadli odvoláními oba obvinění a v neprospěch obviněného K. K. i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 To 129/2007, tak, že zatímco v bodech I. a II. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného K. K. a znovu rozhodl o jeho vině a trestu, v bodě III. vyslovil, že v části týkající se obviněného J. T. zůstal napadený rozsudek nezměněn, a v bodě IV. odvolání tohoto obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný J. T. Učinil tak prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. N. a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve shodě s dosavadní obhajobou obviněný zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností, neboť při zajišťování podkladů pro poskytnutí úvěrů neměl povinnost ověřovat, zda zákazník skutečně pracoval u uváděné firmy, jaký byl jeho příjem a zda uváděná čísla účtů jsou pravdivá. Vyslovil přesvědčení, že nebylo vůbec prokázáno, že jednal v podvodném úmyslu vylákat od firmy V. C., k. s. provizi za prodej zboží a způsobit škodu firmám poskytujícím úvěry. Tvrdil, že ve smlouvách neuváděl nepravdivé údaje o zaměstnání a příjmu jednotlivých osob, neuzavíral smlouvy na jména jiných dealerů, a že bez souhlasu a vědomí kupujících neuzavíral další smlouvy a zboží neprodával do zastaváren.

Dovolatel dále namítl nesprávnost právního hodnocení v tom směru, že při správném právním posouzení měl soud dojít k závěru, že se nejedná o trestný čin, ale že šlo toliko o občanskoprávní vztah, který měl být řešen u civilního soudu. Zdůraznil, že osoby, které se měly vůči němu dopustit podvodu, již byly odsouzeny a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Tvrdil, že jeho jednání nebylo v rozporu s pokyny firmy, kterou zastupoval a nebyl mu prokázán úmysl spáchat trestnou činnost.

V závěru svého strohého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil „obě napadená rozhodnutí“ a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně sdělil, že jednání u Nejvyššího soudu se chce zúčastnit.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně poukázala na tu skutečnost, že dovolatel zopakoval své odvolací námitky, avšak z větší části právně relevantním způsobem nenaplnil jím uplatněný dovolací důvod, neboť především zpochybnil učiněná skutková zjištění a domáhal se tak pro sebe příznivějšího právního posouzení spáchaných skutků. Takové výhrady však nemohou být uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupkyně dále uvedla, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko argumentaci, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jmenované trestné činy, neboť nejednal v rozporu s pokyny firmy, kterou zastupoval, jeho jednáním nevznikla žádná škoda, a že posuzovanou věc bylo třeba řešit v rovině občanskoprávní. Tyto argumenty ovšem nepovažovala za důvodné, neboť protiprávní jednání dovolatele fakticky spočívalo v tom, že firmu V. C., k. s. při jejím zastupování uvedl v omyl, a to předkládáním smluv, které inzeroval jako pravdivé, tedy osvědčující ten stav, který byl uveden ve smlouvách. Obviněný byl prokazatelně srozuměn s tím, že jde o údaje nepravdivé a pokud by ve smlouvách byly uvedeny údaje pravdivé, nikdy by takové smlouvy nemohl uzavřít. Svým jednáním způsobil škodu, která byla v rozhodnutích soudů obou stupňů vyčíslena. V důsledku podvodného jednání obviněného firma V. C., k. s. distribuovala zboží, za které nebylo zaplaceno. Škoda u trestného činu podvodu představovala nezaplacenou část zboží a podvodně získanou provizi, u trestného činu zpronevěry pak vyjadřovala časovou hodnotu zpronevěřených věcí. Za podstatu projednávané věci státní zástupkyně označila úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce jakýchkoliv obchodních či civilních vztahů s poškozenými. V závěru svého vyjádření připomenula, že obviněným uvedené námitky byly již zváženy odvolacím soudem v rámci posuzování jeho řádného opravného prostředku.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatelem uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit (šlo zejména o pasáže, v nichž zpochybňoval správnost skutkových zjištění a následně se domáhal pro sebe příznivějšího právního posouzení spáchaných skutků). Pokud by nevznesl žádné další námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 72 až 74 rozsudku soudu prvního stupně, strany 34 až 36 usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu podvodu, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. Soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost na postavení obviněného jako obchodního zástupce firmy V. C., k. s., plnění povinností z tohoto vyplývajících a své závěry podrobně zdůvodnily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.

Kromě shora zmíněných dovolacích námitek obviněný soudům obou stupňů také vytýkal, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, nýbrž jen v rovině občanskoprávní, a to zejména proto, že nejednal v rozporu s pokyny firmy, kterou zastupoval, a jeho jednáním nevznikla žádná škoda. Touto třeba jen stručnou argumentací v podstatě vyslovil výhradu k nedostatku subjektivní stránky svého jednání. Takovou výhradu sice lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak z důvodů dále rozvedených jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Z textu užité argumentace je zřejmé, že obviněný podaným dovoláním brojil pouze proti posouzení jeho jednání v bodech 1) až 52) a 56) až 61) rozsudku soudu prvého stupně trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

V obecné rovině je proto třeba nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele či někoho jiného a je chápáno jako uvedení v omyl nebo využití omylu.

Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci (o využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán).

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody v celkové výši nejméně 1.912.313,- Kč, tj. značné škody na majetku poškozených obchodních společností, především podvodné jednání obviněného vůči nim, které směřovalo k tomu, aby se obviněný, případně jeho spolupachatelé, obohatili. Podvodné jednání obviněného je v podstatě vymezeno tak, že jako obchodní zástupce firmy V. C., k. s., uzavřel v 58 případech fiktivní a zkreslené kupní smlouvy v úmyslu vylákat provize od této firmy za prodej zboží a v úmyslu způsobit škodu firmám M., a. s. a C. C., k. s., sjednával úvěrové smlouvy, případně smlouvy o pronájmu s následnou koupí najaté věci, přičemž jednak ve smlouvách uváděl nepravdivé údaje o majetkových poměrech, eventuálně pracovním zařazení a výši příjmů kupujících, jednak bez souhlasu a vědomí kupujících a na odcizené osobní doklady, v mnoha případech získal zboží, které buď bylo doručeno kupujícím a později prodáno neznámým osobám, anebo nikdy nebylo kupujícím dodáno a bylo použito ve prospěch obviněného, případně dalších, v současné době již odsouzených spolupachatelů. Sjednané splátky však nebyly kupujícími pro jejich faktickou insolventnost hrazeny a zboží převzaté zákazníky bylo buďto pod cenou prodáno nezjištěným osobám, nebo zastaveno v přesně nezjištěných zastavárnách.

Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a v něm deklarovaného dovolacího důvodu je významná především otázka, zda jednáním obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy zda obviněný jednal v tzv. podvodném úmyslu. V obecné rovině platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu podvodu se v konkrétním případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době uzavírání smluv jednal alespoň s vědomím, že sjednané částky nebudou kupující schopni splácet, zboží doručené kupujícím bude prodáno pod cenou dalším osobám, případně použito ve prospěch obviněného a dalších spolupachatelů, nebo zastaveno, a že tím uvádí poškozené společnosti v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil.

Za trestný čin podvodu naproti tomu nelze považovat jednání, v jehož rámci by teprve po uzavření kupních či úvěrových smluv vznikly překážky, které bránily kupujícím splnit závazky ze smluv a které nemohl v době jejich uzavírání obviněný ani předvídat, jestliže by jinak byli tehdy schopni závazky splnit, nebo jestliže byli sice schopni peníze zaplatit ve sjednaných lhůtách, ale z různých důvodů zaplacení splátek odkládali, nebo dodatečně pojali úmysl peníze vůbec neposkytnout.

Ani jeden z těchto předpokladů vylučujících trestně právní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu však v posuzovaném případě shledán nebyl.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát nemohou; soudy obou stupňů se obhajobou obviněného zpochybňující jejich závěr o podvodném úmyslu a jeho úmyslném zavinění pečlivě zabývaly a vyložily, proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se u obviněného jednalo o zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. [zřejmě jen písařskou chybou je citován § 4 písm. a) tr. zák.]. V odůvodnění svého rozsudku uvedl (srov. strany 73 a 74), že u obviněného bylo dáno úmyslné zavinění, neboť všechny rozhodné skutečnosti mu byly po celou dobu známy a byl s nimi srozuměn, přesto jednal způsobem popsaným ve skutkové části výroku. Krajský soud vycházel především ze skutkových zjištěních, že „… obžalovaný … falšoval na smlouvách údaje o zaměstnání a platech klientů či odnášel jejich občanské průkazy a další doklady a následně zákazníkům začaly chodit upomínky o placení zboží, z čehož vyplývá, že zboží – vysavače – bylo odebráno na jím vystavené smlouvy, či šel zákazníkům zboží prodat ...“. Dále konstatoval, že „… uzavřel jako obchodní zástupce s povinností zastupovat společnost s péčí řádného obchodníka smlouvy s velkým počtem zákazníků sociálně slabších a přesto s nimi uzavíral smlouvy na vysavače za vyšší cenu …“ a „… vyplnil smlouvy proti pravdě stran zaměstnání a platech“.

Soud prvního stupně vycházel z výpovědí celé řady svědků, a to jak zaměstnanců jednotlivých společností (např. Mgr. L. H., P. M., Ing. F. V., R. A., Ing. J. B., D. J. a R. S.), tak i některých klientů (např. B. S., T. P., M. M., N. M., Č. K., J. B. a dalších), a shledal, že to byl právě obviněný, kdo přes objektivně poskytnuté informace o aktuální finanční situaci zákazníků tyto přesvědčoval k uzavření písemných smluv, do nichž vpisoval evidentně nepravdivé informace o jejich zaměstnání, výši příjmů a vyživovaných osobách. Obviněný proto podle nalézacího soudu tímto aktivním jednáním způsobil v 58 případech celkem třem subjektům škodu, neboť zboží, které bylo po uzavření kupních a úvěrových smluv vyskladněno a distribuováno (zpravidla vysavače, ale i kuchyňské roboty), nebylo řádně spláceno.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné a sám přesvědčivě reagoval na námitky obviněného zpochybňující jeho úmyslné zavinění, které jsou v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v rámci dovolání. Podle soudu druhého stupně „byl to však pouze obžalovaný J. T., který smlouvy uvedené ve výroku napadeného rozsudku předkládal jako pravdivé poškozeným společnostem ke schválení a který za tyto obchody inkasoval provize“. K číslům bankovních účtů poznamenal, že „… se jedná o stejná čísla bankovních účtů ve smlouvách, které byly uzavírány ve stejné lokalitě a ve stejném období, z čehož je zřejmé, že obžalovaný J. T. musel zjistit, že stále další a další osoby mu předkládají tentýž průkazní lístek od téže banky a se shodným číslem účtu“. Zdůraznil, že obviněný měl za povinnost „… kontrolovat totožnost zákazníků, jejich identifikační údaje, řádně a objektivně vyplňovat na základě získaných údajů smlouvy, v rámci možností ověřovat solventnost zákazníků a zajišťovat informace o jejich platební schopnosti v rámci sjednaných úvěrů, sjednávat úvěrové smlouvy jen se zákazníky, u kterých jsou předpoklady stran splnění svých závazků …“ (srov. stranu 35 odůvodnění jeho rozhodnutí).

Těmito závěry se jak soud prvního stupně, tak posléze i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, které směřovaly právě vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu na jeho straně. Argumentace obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu je nepřípadná, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky přinejmenším úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Soudy v tomto ohledu zcela správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obviněný takový úmysl měl.

Ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů plyne, že obviněný uzavíral se zákazníky kupní či úvěrové smlouvy, případně smlouvy o pronájmu s následnou koupí najaté věci, přičemž v nich uváděl nepravdivé údaje o majetkových poměrech, pracovním zařazení a výši příjmů kupujících, a na odcizené osobní doklady získal zboží, které bylo doručeno kupujícím a později prodáno neznámým osobám, anebo nikdy nebylo uvedeným zájemcům dodáno a bylo použito pouze ve prospěch obviněného, eventuálně dalších spolupachatelů. Obviněný byl detailně seznámen s chodem a fungováním společností, které zastupoval, a věděl, že údaje jím tvrzené nemohou poškozené obchodní společnosti v době schválení smluv objektivizovat. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněný ani nemohl důvodně předpokládat, že ve sjednaných lhůtách splatnosti budou mít zákazníci, ať již skuteční či smyšlení, k dispozici částku potřebnou na zaplacení zboží.

Nejvyšší soud proto shledal, že zniňované skutky obviněného byly opodstatněně právně kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, obviněný se protiprávního jednání dopustil za účinnosti trestního zákona ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Za této situace je pro obviněného nejpříznivější trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb. účinný od 1. 1. 2002. Soudy obou stupňů ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. fakticky postupovaly, avšak přesné citaci stran užití příslušné právní normy v písemných vyhotoveních svých rozhodnutí neuvedly.

Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného je zapotřebí dále uvést, že pojmovými znaky trestného činu nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků, včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že rovněž znaky materiální stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byly naplněny.

Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah soudů obou stupňů a ve shodě s nimi považuje za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na zištný motiv jednání obviněného, způsob provedení trestné činnosti, četnost útoků, kterých se obviněný dopustil, výši způsobené škody, když kvalifikační moment (značné škody) byl překročen téměř čtyřikrát, jakož i absenci kritického náhledu obviněného na vlastní protiprávní jednání. Soudy obou stupňů své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 25. June 2008