JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 765/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 k dovolání obviněného A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 450/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 48/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 450/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 T 48/2005. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 T 48/2005, byl obviněný A. K. uznán vinným, že

„společně s H. K., odsouzenou v dané trestní věci trestním příkazem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 4 T 48/2005 – 94,

poté, co obviněný A. K., získal nezjištěným způsobem občanský průkaz na jméno H. H., a řidičský průkaz rovněž na jméno H. H., společně s H. K., navštívili

- dne 2. 12. 2004 kolem 16:00 hodin prodejnu E. v B., kde se H. K. prokázala doklady H. H. a pomocí těchto uzavřeli smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb s paušální platbou, v rámci které získali mobilní telefon značky Siemens C 65 v hodnotě 4.294,- Kč a mobilní telefon zn. Sony Ericsson T 610 v hodnotě 6.994,- Kč, přičemž poplatky plynoucí ze smlouvy neplatili a firma E. tyto urgovala u H. H.,

- dne 5. 12. 2004 v přesně nezjištěné době v prodejně E. v B., po předložení dokladů H. H. uzavřeli k výše získaným mobilním telefonům smlouvu na poskytování služby tzv. Tandem, na základě které vyčerpali hovory v celkové výši 19.535,- Kč ke škodě firmy E., a. s.

- dne 17. 12. 2004 kolem 15:00 hodin v prodejně plynových spotřebičů K. v B. po předložení dokladů H. H. uzavřeli smlouvu o koupi plynového topidla v hodnotě 13.156,- Kč, přičemž zaplatili toliko první splátku ve výši 2.632,- Kč, další splátky neplatili a uvedené firmě způsobili škodu ve výši 11.960,- Kč,

- dne 17. 12. 2004 kolem 17:00 hodin v prodejně O. v B., po předložení dokladů H. H. uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru s firmou H. C. F., a. s., na základě které získali se zvýhodněním mobilní telefon zn. Nokia 6230 v hodnotě 5.863,- Kč, měsíční splátky však nehradili a způsobili uvedené firmě škodu ve výši 6.980,- Kč, přičemž na uvedený telefon čerpali telekomunikační služby, aniž tyto hradili a způsobili firmě O., a. s., škodu ve výši 8.421,- Kč,

- dne 22. 12. 2004 kolem 18:00 hodin v prodejně O. v B., po předložení dokladů H. H. chtěli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na koupi televizoru zn. Orava TVP 720 v hodnotě 11.990,- Kč, avšak firmou H. C. F., a. s., nebyla smlouva schválena a k poskytnutí úvěru nedošlo“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a jednak jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to jej odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud dále obviněnému uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně s odsouzenou H. K. poškozené společnosti E. škodu ve výši 19.534,95 Kč.

Odvolání obviněného, které podal proti odsuzujícímu rozsudku, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 450/2005, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. P. S. dovoláním, které zaměřil do výroků o vině, trestu i náhradě škody a vymezil jej dovolacími důvody obsaženými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Aniž rozlišil své dovolací námitky podle jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů, namítl chybnou právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že by svým jednáním způsobil poškozené H. H. újmu takové intenzity, aby ji bylo možno označit za újmu vážnou. Tvrdil, že jeho jednání nemělo žádný škodlivý následek, natož následek obtížně odstranitelný, popř. zcela neodstranitelný. V dalším se neztotožnil se závěry soudů obou stupňů stran naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu a uvedl, že z provedených důkazů nevyplývá žádné zjištění v tom směru, že měl v úmyslu poškozenou H. H. poškodit na jejích právech. Rovněž vytkl, že soud nevyslechl jím navržené svědky, ač na provedení těchto důkazů trval, a domáhal se užití aplikace zásady „in dubio pro reo“.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a poté sám ve věci podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného především odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 275/2005, podle kterého „je souběh trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. a podvodného jednání ve všech jeho zákonných modifikacích (dle § 250, § 250a a § 250b tr. zák.) zásadně vyloučen“. Podle jejího názoru směřovalo jednání obviněného a odsouzené H. K. především k podvodnému vylákání zboží a spotřebitelského úvěru na úkor takto dílem reálně a dílem potenciálně poškozených obchodních společností, a to za použití osobních dokladů znějících na jméno H. H. Dovozovala, že použití cizích osobních dokladů bylo pouhým prostředkem k naplnění společného podvodného záměru obou obviněných, přičemž zároveň upozornila na to, že v rámci právního posouzení uvedené trestní věci nebude praktické zabývat se otázkou, zda jednočinný souběh obou shora uvedených trestných činů je vyloučen z důvodu poměru jejich faktické konzumpce, popř. jiné právní skutečnosti téhož významu. Důvodem je podle ní to, že o otázku mnohosti trestných činů tu v daném případě jít nemůže, neboť všechny znaky skutkové podstaty trestného činu jsou naplněny pouze ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Státní zástupkyně dále zmínila, že i když se lze v zásadě ztotožnit s názorem obviněného, že jeho jednáním vůči H. H. nemohlo dojít ke způsobení vážné újmy na jejích právech, kterou on ostatně ani způsobit nechtěl, zůstává rozhodným, že k zásahu do sféry oprávnění H. H., chráněných prostřednictvím ustanovení § 209 tr. zák., v daném případě nedošlo. Přestože obviněný neoprávněně použil doklady H. H., zůstává při posouzení následku jeho jednání rozhodným, že se tak stalo pouze za účelem uskutečnění jeho podvodného záměru a toliko ke škodě na majetku poškozených obchodních společností. Současně je podle ní zřejmé, že za stavu absolutní neplatnosti právních úkonů obviněného se jeho jednání nikterak neodrazilo nejen ve sféře majetkových práv H. H., ale taktéž nezpůsobilo jakýkoliv následek v oblasti jejích práv nemajetkové povahy, i když faktická držba jejích dokladů takové možnosti zcela reálně nabízela (zde státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1136/2005).

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jak dovoláním napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí jemu předcházející, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. (správně § 265l odst. 1 tr. ř.) věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů je opodstatněné.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska důvodné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Z pohledu uvedených východisek je patrné, že namítl-li obviněný pochybení soudů obou stupňů spočívající v neprovedení výslechů jím navržených svědků a nerespektování zásady „in dubio pro reo“, uplatnil toliko námitky, jež jsou pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu provedly soudy prvního a druhého stupně dokazování, jak provedené důkazy hodnotily a jak zjistily skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení, nýbrž o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání, jímž byl uznán vinným, mimo jiné jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Zpochybnil zejména zákonné znaky záležející ve způsobení vážné újmy na právech jiného a naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. V rozsahu těchto námitek se tak obviněný prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno (tj. výroky o vině, trestu a o náhradě škody), v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že obviněný měl trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spáchat v té alternativě, že jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že někoho uvedl v omyl.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky uvedeného trestného činu, přesvědčivě nevyjadřují.

Obviněný se měl přisouzeného jednání v podobě zjištěné soudy obou stupňů dopustit v podstatě tím, že poté, co získal blíže nezjištěným způsobem občanský průkaz a řidičský průkaz znějící na jméno H. H., navštívil společně s již pravomocně odsouzenou H. K. postupně prodejny mobilních telefonů E. a O., prodejnu plynových spotřebičů K. a prodejnu O. (vše v B.), kde se H. K. opakovaně prokazovala doklady znějícími na jméno H. H., a pomocí těchto dokladů uzavřeli smlouvy na poskytování telekomunikačních služeb či na koupi zboží (v případě prodejny O. tak chtěli učinit) podrobně popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vyúčtované poplatky za poskytování telekomunikačních služeb či měsíční splátky za získané zboží nehradili a společnost E., a. s., urgovala úhrady na H. H.

V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Brně ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného (mimo jiné) jako trestného činu poškozování cizích práv podle výše uvedeného ustanovení uvedl toliko to, že obviněný „… tím, že společně s odsouzenou H. K. používali při uzavírání smluv doklady jiné osoby, naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním způsobil poškozené zcela nepochybně nemalé potíže, když tato byla pokládána za smluvní stranu, která nedodržuje podmínky smluv a byla upomínána poškozenými organizacemi. Tímto jednáním byla ohrožena pověst poškozené jako řádné občanky … Z okolností případu je zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. …“.

Krajský soud v Brně, který shledal výrok o vině obviněného zcela správným, se v odůvodnění svého usnesení omezil v tomto ohledu pouze na konstatování, že „… z výpovědi H. H. se podává, že uzavírání smluv jinými osobami na její doklady jí způsobilo značné potíže, neboť byla upomínána poškozenými organizacemi o zaplacení. Obviněný se přitom od počátku snažil nedovoleným jednáním získat osobní prospěch, ať již ve formě zboží nebo služeb. Věděl, že smlouvy jsou uzavírány na falešné doklady a že splátky platit nebude. Správně tak byl uznán vinným jak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným, tak trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.“.

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a k jeho pachateli.

Jmenovaného trestného činu se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.

Z citace tohoto zákonného ustanovení je zjevné, že skutkovou podstatou uvedeného trestného činu jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod. V dané věci je především významné to, že k naplnění znaků tohoto trestného činu – v této alternativě – je nutné, aby došlo ke způsobení vážné újmy na právech jiného. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný.

Protože se jedná o úmyslný trestný čin, je třeba uvést, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale ani zjištění obsažená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nesvědčí pro jednoznačný závěr, že popsané jednání obviněného lze posuzovat (rovněž) jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.); ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsané jednání totiž neobsahuje žádná konkrétní zjištění, z nichž by bylo možno dovozovat způsobení vážné újmy poškozené H. H. či úmysl obviněného takový následek u uvedeného trestného činu spáchat.

Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy je, že soudy nevyložily, proč bylo jednání obviněného právně kvalifikováno též jako trestný čin poškozování cizích práv podle výše citovaného ustanovení, nevysvětlily, v čem spočívala vážná újma na právech poškozené H. H., nezabývaly se dostatečně otázkou zavinění obviněného tento trestný čin spáchat a konečně nevěnovaly ani patřičnou pozornost otázce možnosti jednočinného souběhu tohoto trestného činu s trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák.

Nelze nepoznamenat, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ze strany obviněného, vyznívají nepřesvědčivě a jsou nekonkrétní. Důvodné pochybnosti vyvolávají zejména ty právní závěry soudů obou stupňů, spatřovaly-li naplnění znaku „způsobení vážné újmy na právech“ poškozené H. H. v tom, že ji poškozené společnosti urgovaly o úhradu finančních závazků, které na sebe na základě uzavřených smluv převzal společně s odsouzenou H. K. obviněný, z čehož dovozovaly, že jí vznikly „nemalé potíže“. Za této situace totiž nelze s jistotou uzavřít, že intenzita, s jakou mělo dojít ke způsobení újmy na právech jmenované poškozené, by svědčila pro závěr, že tato újma byla vážná.

Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného (mimo jiné) jako trestného činu poškozování cizích práv podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména způsobení vážné újmy na právech poškozené H. H. a zaviněním obviněného újmu takové intenzity jmenované poškozené způsobit).

Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení skutkové věty odsuzujícího výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).

K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poměrně kusé (zaměřené především na provedené důkazy), přičemž právní rozbor zjištěného skutku prakticky neobsahuje. Rozsudek je proto v této části v podstatě nepřezkoumatelný. Také v odůvodnění usnesení odvolacího soudu podrobnější, resp. transparentní úvahy stran právního posouzení zjištěného skutkového stavu absentují.

Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).

Nad rámec výše řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že z hlediska právního posouzení skutku je rovněž významné vzájemné srovnání znaků skutkových podstat trestných činů poškozování cizích práv a podvodu. Ze srovnání znaků těchto skutkových podstat je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi spočívá právě v objektu, který je těmito ustanoveními chráněn před jednáním podvodné povahy. Zatímco objektem trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je cizí majetek, což znamená, že citovaným ustanovením jsou chráněna majetková práva fyzických a právnických osob před jednáním majícím povahu jednání podvodného, ustanovení § 209 tr. zák. chrání za splnění dalších předpokladů jiná než majetková práva těchto subjektů. Z toho vyplývá, že směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin podvodu. Tento závěr platí i pro případ, že subjekt uváděný v omyl není totožný s tím, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2005).

V daném případě – jak výstižně poznamenala již státní zástupkyně – směřovalo jednání obviněného především k podvodnému vylákání jednak služeb a jednak zboží od jednotlivých obchodních společností, a to za použití osobních dokladů znějících na jméno poškozené H. H. Použití osobních dokladů je tedy v posuzované věci třeba hodnotit jako pouhý prostředek k naplnění společného podvodného záměru obviněného a odsouzené H. K., k čemuž došlo okamžikem jejich obohacení. Činem obviněného tak byla primárně porušena majetková práva, a to práva poškozených obchodních společností, které obviněnému poskytli služby či zboží, jež obviněný neuhradil. Oproti tomu pokud jde o práva poškozené H. H., nelze ze skutkových zjištění dovozovat, že by se jednání obviněného promítlo do jejích majetkových či nemajetkových práv. I z těchto důvodů tudíž nelze právním závěrům soudů obou stupňů přisvědčit.

S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Městského soudu v Brně, s nímž se následně ztotožnil Krajský soud v Brně, jednoznačně nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, a to ani po stránce subjektivní, ani po stránce objektivní.

Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je důvodné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 450/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 T 48/2005. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzující rozsudek byl zatížen shora rozvedenými vadami.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného A. K. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal (zejména u dílčích útoků uvedených pod prvním a posledním odsekem musí označit konkrétní poškozené, jimž obvinění škodu způsobili, resp. chtěli způsobit) a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Protože z důvodů výše zmíněných bude přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 09. August 2006