JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 751/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2008 o dovolání obviněného E. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 9 To 513/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 88/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. W. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 2 T 88/2007, byl obviněný E. W. uznán vinným, že:

„ve S. dne 11. 11. 2006 kolem 09:15 hod. v bufetu před nejméně 6ti dalšími přítomnými osobami hlasitými urážlivými výroky a vulgárními výrazy napadal policistu Policie ČR, Obvodní oddělení Strážnice, ve služebním stejnokroji prap. S. S., který tam přišel v souvislosti s provedením služebních úkonů s obsluhou bufetu, od napadání neupustil ani po výzvách policisty a reagoval na ně tak, že odešel ke vstupním dveřím a naznačoval, že policistu z místnosti vyvede, a v pokračování v takovém jednání mu bylo zabráněno použitím donucovacích prostředků policistou“.

Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesení ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 9 To 513/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Š. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel zejména namítl, že bylo rozhodnuto o jeho vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., aniž by byly splněny hmotně právní podmínky pro takové rozhodnutí. Své výhrady dále konkretizoval tvrzením, že byl pouze přítomen na místě činu, v žádném případě však poškozeného slovně nenapadal ani vulgárně neurážel. Poškozený policista mu totiž bránil ve výhledu na televizní program, takže se pouze domáhal toho, aby policista ustoupil stranou. Dále brojil proti svědeckým výpovědím J. K., D. H., P. S. a J. N., které považoval za zkreslené, protože svědkové byli pod vlivem alkoholu.

Závěrem svého podání obviněný uvedl, že se necítí být vinen projednávaným trestným činem a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

K dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná

u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný v dovolání výhradně nesouhlasil se zjištěními odvolacího soudu a domáhal se jejich změny na základě jiného hodnocení provedených důkazů. V zásadě tedy soudům vytýkal porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále poukázala na to, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Protože zvolený způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídal ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze způsob hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí) ze strany soudů obou stupňů. Obviněný ve svém dovolání v podstatě nesouhlasil se skutkovými závěry soudů a trval na vlastní skutkové verzi o tom, že mu poškozený bránil ve výhledu na televizi, proto po něm žádal, aniž by jej slovně urážel, aby ustoupil stranou. Od této skutkové verze pak konstruoval i vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 17. June 2008