JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 751/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání obviněného Ing. S. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 11/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. S. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 36 T 11/2001, byl obviněný Ing. S. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na čtyři roky; podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost C..-Z.., v. o. s., se sídlem v O., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného Ing. P. C.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Ing. S. H. trestného činu podvodu dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným Ing. P. C. o dále rozvedeném způsobu spáchání trestné činnosti, v úmyslu opatřit společnosti K. s. HC f., v. o. s., se sídlem ve Š., ve které byli oba jedinými společníky a statutárními orgány, prospěch,

vyjednali a uzavřeli dne 15. 3. 1996 a 16. 3. 1996 ve Š. dvě smlouvy o zprostředkování, v nichž se společnost K. s. HC f., v. o. s., za odměny ve výši 5.943.253,- Kč a 3.345.340,- Kč zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, že zájemce bude mít příležitost uzavřít smlouvu o postoupení pohledávek za společností T., a. s., se společností C..-Z.., v. o. s., se sídlem v O., kde oba pracovali,

poté dne 25. 3. 1996 a v přesně nezjištěné době od 11. 4. 1996 do 11. 6. 1996 v O. z podnětu Ing. P. C. uzavřel bez vědomí statutárních orgánů C..-Z.., v. o. s., Ing. S. H., zastupující C..-Z.., v. o. s., jako postupitele, s postupníkem F. r. k., s. r. o., dvě smlouvy o postoupení pohledávek, z nichž smlouva druhá nahrazovala smlouvu první, dle kterých společnost C..-Z.., v. o. s., postoupila F. r. k., s. r. o., pohledávky včetně práv s nimi souvisejících za dlužníkem T., a. s., v původní výši (v konečné podobě) 11.331.476,26 Kč za formální úplatu 1.133.147,60 Kč, přičemž tržní hodnota postupovaných pohledávek činila 2.500.000,- Kč,

a následně dne 11. 6. 1996 v O. z podnětu Ing. P. C. uzavřel Ing. S. H., zastupující K. s. HC f., v. o. s., jako postupníka, oba realizujíce tak původní záměr získat prospěch pro K. s. HC f., v. o. s., ke škodě majetku C..-Z.., v. o. s., s F. r. k., s. r. o., jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byly na K. s. HC f., v. o. s., postoupeny za formální úplatu 1.133.147,60 Kč pohledávky za dlužníkem T., a. s., v nominální výši 11.331.476,26 Kč, pohledávky původně postoupené společností C..-Z.., v. o. s., na F. r. k., s. r. o., s ujednáním, že kupní cena pohledávky bude zaplacena na účet společnosti C..-Z.., v. o. s., takže zamlčením skutečností o převedení pohledávek uvedli statutární orgány společnosti C..-Z.., v. o. s., v omyl o vlastnictví pohledávky a tím Ing. S. H. a Ing. P. C. na úkor a ke škodě společnosti C..-Z.., v. o. s., získali pro společnost K. s. HC f., v. o. s., prospěch ve výši nejméně 2.500.000,- Kč a v této výši současně způsobili C..-Z.., v. o. s., škodu.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Ing. S. H., Ing. P. C. a manželka obviněného Ing. P. C. MUDr. J. C. odvoláními, jež směřovala proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně i z podnětu odvolání obviněného Ing. S. H. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky, podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a zároveň byl na obviněným vysloven dohled; podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na čtyři roky. V dalším bylo rozhodnuto ohledně spoluobviněného Ing. P. C. a jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Dlužno dodat, že se nejedná o první rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci. Obžaloba vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 11/2001 byla na obviněné Ing. S. H. a Ing. P. C. dne 5. 6. 2001 podána pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 36 T 11/2001, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, k zákazu činnosti (v dalším bylo rozhodnuto i o povinnosti k náhradě škody) byl z podnětu odvolání obou obviněných a MUDr. J. C., manželky obviněného Ing. P. C.) usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 6 To 132/2003, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Dalším rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 36 T 11/2001, byli obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců a trestu zákazu činnosti a poškozený C..-Z.., v. o. s. byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu týchž odvolatelů jako v předchozím případě byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 6 To 19/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. i tento rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Výsledkem tohoto řízení je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 36 T 11/2001, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, podal obviněný Ing. S. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle přesvědčení dovolatele popsaný skutek může naplňovat znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., nikoliv však trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., přičemž upozornil, že ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. ustanovením speciálním. Nesouhlasil ani s postupem soudů při hodnocení důkazů – znaleckých posudků, na jejichž podkladě byla stanovena výše škody. Opřel-li soud prvního stupně své rozhodnutí o znalecký posudek I. o. m. V. š. e. v P. a znalce Dr. J. Š., nikoliv znalecký posudek Ing. M. K., CSc., pokládal jeho závěr za nepodložený a učiněný v jeho neprospěch. Vytkl, že ačkoliv odvolací soud připustil pochybení soudu prvního stupně, který při stanovení výše škody neuvažoval o snížení ve znaleckém posudku stanovené tržní hodnoty pohledávek o 10% až 20%, sám toto pochybení nenapravil a neodstranil ani nedostatek tohoto soudu, který nepřihlédl ke skutečnosti, že smlouva o postoupení pohledávek za dlužníkem T., a. s., uzavřená mezi C.. Z.., v. o. s., a F. r. k., s. r. o., byla smlouvou úplatnou, na jejímž základě vznikl závazek postupníka zaplatit postupiteli sjednanou úplatu ve výši 1.133.147,60 Kč. Názor soudů, že následně provedený zápočet částky takto sjednané úplaty je možno považovat pouze za náhradu způsobené škody, aniž by to mělo jakýkoliv vliv na stanovení výše škody, nepokládal za správný.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného zaznamenal, že pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím polemizoval se zjištěními vyplývajícími ze znaleckého posudku ústavu I. o. m. V. š. e. v P., event. napadal způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily závěry tohoto ústavního znaleckého posudku. Hmotně právní rámec uplatněného dovolacího důvodu překračuje podle něj i výhrada obviněného, pokud spatřoval pochybení odvolacího soudu v tom, že nesnížil soudem prvního stupně stanovenou výši škody o sjednanou úplatu ve výši 1.133.146,60 Kč, protože se jedná taktéž o výhradu, jejíž podstata spočívá v porušení procesních pravidel zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Deklarovanému dovolacímu důvodu však podle něj odpovídá námitka, že skutek, jak byl zjištěn soudy, měl být kvalifikován jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.; v této části ale shledal argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou. Po podrobném výkladu zákonných znaků skutkových podstat trestných činů podvodu podle § 250 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. shrnul, že dojde-li k obohacení někoho ke škodě majetku jiné osoby v důsledku podvodného jednání vůči ní (tj. úmyslného uvedení v omyl někoho nebo využití omylu určité osoby), půjde o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Proti tomu v případě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. jde o porušení zákazu konkurence, nevyžaduje se, aby pachatel úmyslně uvedl jinou osobu v omyl nebo využil jejího omylu. Soudy obou stupňů na podkladě učiněných skutkových zjištění proto správně dospěly k závěru, že se obvinění dopustili trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., současně je zřejmé, že s ohledem na zjištěný průběh skutkového děje se nemohlo jednat o porušení zákazu konkurence. Skutek nemohl být proto kvalifikován jako trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zák., i když je třeba souhlasit s názorem dovolatele, že skutková podstata trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. je speciální ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona).

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů, jimiž obviněný zpochybnil správnost hodnocení jednotlivých znaleckých posudků zpracovaných ke stanovení tržní hodnoty postoupených pohledávek a namítl, že soudy jednostranně a bez rozumného vysvětlení preferovaly v jeho neprospěch znalecký posudek ú. I. o. m. V. š. e. v P. a výpověď znalce Dr. J. Š. před znaleckým posudkem znalce Ing. M. K., CSc.

Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových, resp. procesně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 13 – 15, 18 rozsudku soudu prvního stupně, strany 32 - 34 rozsudku odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného v otázce výše škody o závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví oceňování majetku znaleckého ú. V. š. e., I. o. m. a výpovědi jeho zpracovatele znalce Dr. J. Š., a nikoliv znaleckého posudku znalce Ing. M. K., CSc. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a správnost stanovení výše škody. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda skutek vykazuje zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jak tvrdí dovolatel, a dále zda soudy při stanovení výše škody vycházely důsledně z kritérií § 89 odst. 12 tr. zák.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), které spočívají v tom, že obviněný Ing. S. H. společně se spoluobviněným Ing. P. C. ke škodě cizího majetku jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili takovým činem značnou škodu.

Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody značné (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti C..-Z.., v. o. s., především společné podvodné jednání obviněných vůči poškozené obchodní společnosti C..-Z.., v. o. s., které směřovalo k tomu, aby obohatili obchodní společnost K. s. HC f., v. o. s. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný Ing. S. H. po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným Ing. P. C. o způsobu spáchání trestné činnosti, v úmyslu opatřit společnosti K. s. HC f., v. o. s., se sídlem ve Š., ve které byli oba jedinými společníky a statutárními orgány, prospěch, dne 25. 3. 1996 a v přesně nezjištěné době od 11. 4. 1996 do 11. 6. 1996 v O. z podnětu Ing. P. C. uzavřel bez vědomí statutárních orgánů C..-Z.., v. o. s., Ing. S. H., zastupující C..-Z.., v. o. s., jako postupitel, s postupníkem F. r. k., s. r. o., dvě smlouvy o postoupení pohledávek, z nichž smlouva druhá nahrazovala smlouvu první, dle kterých společnost C..-Z.., v. o. s., postoupila F. r. k., s. r. o., pohledávky včetně práv s nimi souvisejících za dlužníkem T., a. s., v původní výši (v konečné podobě) 11.331.476,26 Kč za formální úplatu 1.133.147,60 Kč, přičemž tržní hodnota postupovaných pohledávek činila 2.500.000,- Kč, a následně dne 11. 6. 1996 v O. z podnětu Ing. P. C. uzavřel Ing. S. H., zastupující K. s. HC f., v. o. s., jako postupníka, oba realizujíce tak původní záměr získat prospěch pro K. s. HC f., v. o. s., ke škodě majetku C..-Z.., v. o. s., s F. r. k., s. r. o., jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byly na K. s. HC f., v. o. s., postoupeny za formální úplatu 1.133.147,60 Kč pohledávky za dlužníkem T., a. s., v nominální výši 11.331.476,26 Kč, pohledávky původně postoupené společností C..-Z.., v. o. s., na F. r. k., s. r. o., s ujednáním, že kupní cena pohledávky bude zaplacena na účet společnosti C..-Z.., v. o. s., takže zamlčením skutečností o převedení pohledávek uvedli statutární orgány společnosti C..-Z.., v. o. s., v omyl o vlastnictví pohledávky a tím Ing. S. H. a Ing. P. C. na úkor a ke škodě společnosti C..-Z.., v. o. s., získali pro společnost K. s. HC f., v. o. s., prospěch ve výši nejméně 2.500.000,- Kč a v této výši současně způsobili C..-Z.., v. o. s., škodu.

Soud prvního stupně ve vztahu k právním závěrům o nutnosti posoudit skutek jako trestný čin podvodu zdůraznil, že obviněný jako spolupachatel ke škodě C.. Z.., v. o. s., obohatil jiného – K. s. HC f., v. o. s., tím, že uvedl někoho v omyl, poněvadž zamlčel statutárním orgánům C..-Z.., v. o. s,. podstatou skutečnost, že vyjednal a uzavřel smlouvu postoupení pohledávek vůči T., a. s., na F. r. k., s. r. o., a dále převedli tyto pohledávky na K. s. HC f., v. o. s., čímž C..-Z.., v. o. s. způsobili škodu (strana 18, 19 jeho rozsudku). Jeho závěry shledal správnými i odvolací soud a sám doplnil, že právnická osoba může být uvedena v omyl i v případě, kdy sice zaměstnanec, člen nebo jiný pracovník právnické osoby je sice oprávněn za tuto v určitém rozsahu jednat, ale toto své oprávnění překročí, a tak uvede v omyl své nadřízené, popř. spolupracovníky o povaze a okolnostech právního úkonu, čímž zpravidla dochází k tomu, že ve prospěch jiné právnické nebo fyzické osoby dochází k vylákání plnění od jeho zaměstnavatelské právnické osoby, které pak v tomto rozsahu vznikne škoda, přičemž právě o takový model se podle něj jednalo (strany 36, 37 napadeného rozsudku). Se závěry soudů obou stupňů lze souhlasit.

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., obsažené mezi trestnými činy proti majetku v hlavě deváté zvláštní části trestního zákona, předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.

Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků (členů) nebo zástupců - viz zejména § 20, § 22 a násl. obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a § 13 až 16 obch. zák. (zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 1, 2 obch. zák.), jiný pracovník nebo člen (§ 20 odst. 2 obč. zák., § 15 obch. zák.) nebo zástupce (§ 22 a násl. obč. zák., § 14 obch. zák.). Jde o fyzickou osobu, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech, anebo vůbec neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby, protože jej místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník (člen) právnické osoby, který k tomu není oprávněn. Musí jít tedy o takovou fyzickou osobu jednající v rámci právnické osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby (k tomu č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).

Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. Obviněný Ing. S. H. jako pracovník (finanční ředitel) C..-Z.., v. o. s., podle zjištění soudů veden od samého počátku úmyslem opatřit obchodní společnosti K. s. HC f., v. o. s., majetkový prospěch a obohatit ji tak, překročil své oprávnění jednat za obchodní společnost C..-Z.., v. o. s., jak vyplývá z obsahu manažerské smlouvy uzavřené mezi C..-Z.., v. o. s., a obviněným, výpovědi svědka Ing. I. P. a nepřímo i svědků Ing. L. J. a Ing. J. B. – statutárních orgánů této obchodní společnosti. Zamlčel statutárním orgánům této své zaměstnavatelské obchodní společnosti podstatnou skutečnost, že vyjednal a uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek vůči T., a. s., na F. r. k., s. r. o., a dále převedl tyto pohledávky na obchodní společnost K. s. HC f., v. o. s., a v důsledku nečinnosti vyvolané tímto omylem statutárních orgánů C..-Z.., v. o. s., byla označené obchodní společnosti způsobena škoda.

Tyto okolnosti jsou relevantní pro závěr, že posouzení činu jako trestného činu zneužívání informací podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. není případné. Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. je zařazena mezi trestnými činy hospodářskými v hlavě druhé, konkrétně pak trestnými činy proti hospodářské kázni v oddílu druhém zvláštní části trestního zákona. Trestného činu zneužívání informací podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací (ve smyslu § 89 odst. 16 tr. zák.) se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Získá-li pachatel tímto činem pro sebe nebo jiného značný prospěch, dopustí se trestného činu zneužívání informací podle § 128 odst. 3 tr. zák.

Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch, tj. na sebe, v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech) chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti.

Čin obviněného však těmito znaky charakterizován nebyl. Nešlo o to, že obviněný zneužil svého postavení ve dvou ekonomických subjektech, tj. v obchodních společnostech C..-Z.., v. o. s., a K. s. HC f., v. o. s. tím, že v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch uzavřel smlouvu na úkor jedné z nich a tím získal pro sebe nebo jiného značný prospěch. Uzavření smlouvy, jež ve svých důsledcích poškodilo obchodní společnost C..-Z.., v. o. s., tím, že jí byla způsobena škoda, a naopak obohatilo obchodní společnost K. s. HC f., v. o. s., nebylo v příčinné souvislosti s porušením zákazu konkurence, nýbrž s podvodným jednáním obviněného. Podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že ač nebyl subjektem oprávněným uzavřít smlouvu o postoupení pohledávek na úkor své zaměstnavatelské obchodní společnosti, učinil tak bez vědomí statutárních orgánů této obchodní společnosti a zamlčením skutečnosti o postoupení pohledávek je uvedl v omyl o vlastnictví pohledávek a tím ke škodě C..-Z.., v. o. s., obohatil obchodní společnost K. s. f., v. o. s. Obviněný tedy ve skutečnosti nebyl při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi obchodními společnostmi C..-Z.., v. o. s., a F. r. k., s. r. o., vedené od samého počátku úmyslem obohatit obchodní společnost K. s. HC f., v. o. s., „pracovníkem“ oprávněným k uzavření takové smlouvy, proto ani svého postavení ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. nezneužil. Odvolací soud přiléhavě připomněl, že skutek obviněného by vykazoval znaky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. v případě, pokud by obviněný jednal se souhlasem či vědomím statutárních orgánů společnosti C..-Z.., v. o. s. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. vyžaduje, aby došlo k porušení zákazu konkurence, nikoliv též aby pachatel úmyslně uvedl jiného v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Takové jednání je naopak typické pro skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., která zase nepředpokládá porušení zákazu konkurence.

Námitku obviněného, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., poněvadž ten je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. ustanovením speciálním, neshledal proto dovolací soud opodstatněnou.

V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Znaky speciální skutkové podstaty jsou oproti obecné skutkové podstatě konkretizovány a často obsahují i prvky další. Vedle skutkových podstat, které jsou v poměru kruhů navzájem se pokrývajících (poměr pojmu širšího a užšího, resp. obecného ke zvláštnímu), jde též o případy kruhů se křížících. U skutkových podstat, které se kříží, je užší ustanovení speciální, jen pokud má současně znaky ustanovení širšího. Speciální ustanovení vylučuje užití ustanovení obecného (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26, 27, Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407).

Poměr speciality skutkových podstat trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 tr. zák. nepřicházel v úvahu, poněvadž čin obviněného evidentně vykazoval pouze znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nikoliv též znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Skutek obviněného byl přesvědčivě kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

Obviněný uplatnil rovněž výhrady vůči postupu soudu prvního stupně, na jehož základě stanovil výši škody. Upozornil, že již odvolací soud připustil, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně, nesnížil-li tržní hodnotu pohledávky o 10% až 20%, ale tento nedostatek nenapravil a nenapravil ani nedostatek další, nebylo-li přihlédnuto též k tomu, že smlouva o postoupení pohledávek za dlužníkem T., a. s., uzavřená mezi C..-Z.., v. o. s., a F. r. k., s. r. o., byla smlouvou úplatnou, neboť z ní vznikl závazek postupníka zaplatit postupiteli sjednanou úplatu ve výši 1.133.147,60 Kč. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů, že prokázaný zápočet částky odpovídající takto sjednané úplatě je možno považovat pouze za náhradu způsobené škody.

Shodné námitky byly uplatněny v odvolacím řízení a odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že soud prvního stupně neměl informaci o možnosti snížení stanovené tržní hodnoty pohledávek o 10% až 20% ignorovat a měl výši tržního hodnocení pohledávky snížit stanovené na 2.500.000,- Kč přiměřeně snížit. Současně ale uvedl, že sám k této úpravě nepřistoupil, poněvadž ani odpovídající snížení výše škody by ničeho neměnilo na právní kvalifikaci jednání (strana 34 napadeného rozsudku). Výhradu obviněného, že výše škody měla být snížena též o úhradu pohledávky obchodní společností K. s. HC f., v. o. s., formou zápočtu, ale důvodnou neshledal a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zápočet pohledávky je třeba hodnotit jako náhradu způsobené škody nemající vliv na stanovení výše škody. Podle názoru Nejvyššího soudu se soudy obou stupňů tímto závěrem nevypořádaly zcela důsledně se zjištěním, že smlouva o převodu pohledávek mezi obchodními společnostmi C..-Z.., v. o. s., a F. r. k., s. r. o., jejímž uzavřením byl již trestný čin podvodu dokonán, byla smlouvou úplatnou, jak připomíná dovolatel, a na jejím základě se F. r. k., s. r. o., zavázala zaplatit do 15. 6. 1996 na účet C..-Z.., v. o. s., částku 1.133.147,60 Kč. Stejně tak smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi obchodními společnostmi F. r. k., s. r. o., a K. s. HC f., v. o. s., obsahovala v bodech III. a IV. ujednání o tom, že kupní cena pohledávky je 1.133.147,60 Kč, že tato bude zaplacena na účet C..-Z.., v. o. s., a že se K. s. HC f., v. o. s., zavazuje uzavřít s C..-Z.., v. o. s., dohodu o úhradě tohoto závazku. Že k započtení pohledávky coby zákonem stanovenému způsobu splnění dluhu (a zániku závazku) došlo, soudy obou stupňů nezpochybnily, nevyjasnily však přesvědčivě, proč k němu nelze v konkrétním případě přihlížet z pohledu stanovení výše škody přihlédnout; odkaz na dokonání trestného činu již ve fázi uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi C..-Z.., v. o. s. a F. r. k., s. r. o., není jedinou skutečností, již je třeba vzít v úvahu, stranou pozornosti soudů zůstalo přesvědčivé odůvodnění úmyslu obviněného způsobit C. Z., v. o. s., i takto specifikovanou škodu (např. s ohledem na závazek uzavřít dohodu o úhradě tohoto závazku apod.).

I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodné, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu odpovídajícím tomuto nedostatku při stanovení výše škody by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, poněvadž skutek by nadále vykazoval znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. i při změně, ke které by případně došlo (v souladu s touto dovolací námitkou obviněného). Ani odpovídající snížení škody, tj. o částku odpovídající 20% tržní hodnoty pohledávek (500.000,- Kč) a částku 1.133.147,60 Kč, by nemohlo zpochybnit závěr, že škoda je nadále představována částkou převyšující 500.000,- Kč, a jde proto o škodu značnou. Případné úvahy o stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost ve smyslu jeho snížení nejsou v konkrétním případě relevantní z pohledu druhu a výměry trestu, který byl obviněnému uložen a který lze mít v každém ohledu za přiměřený s ohledem na způsob provedení činu a skutečnou majetkovou újmu, již poškozená obchodní společnost utrpěla. Konečně žádný vliv by taková úprava nemohla mít ani pro rozhodnutí o náhradě škody, poněvadž poškozená obchodní společnost C..-Z.., v. o. s., byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 29. June 2006