JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 713/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání obviněného I. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 1/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 54 T 3/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 54 T 3/2007, byl obviněný I. M. uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 5 tr. zák. Odsouzen byl za něj a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 T 170/2006, podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 T 170/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 1/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný I. M. toto usnesení vrchního soudu a v souvislosti s ním i shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl prostřednictvím obhájce JUDr. V. S. dovoláním, jež opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný shledal v tom, že čin, jímž byl nyní uznán vinným, nebyl ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 odst. 4 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 T 170/2006, ve smyslu § 89 odst. 3) tr. zák., posouzen jako jeden pokračující skutek. Dále namítl, že jeho nyní dovoláním napadený pokus trestného činu nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu. Rovněž vytýkal, že nebyly splněny materiální předpoklady podle § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby, a že uložený trest není proporcionální ve vztahu k obvykle ukládaným trestům za obdobná trestná jednání.

K prvnímu z uvedených výhrad ve vztahu k požadavku na to, aby v jeho činu s předchozím odsouzením bylo shledáno pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák., obviněný namítl, že oba činy, o nichž byl v oddělených rozsudcích odsouzen, byly vedeny stejným záměrem získat na podkladě nepravdivých údajů obsažených v nepravých listinách prostřednictvím úvěru peněžní prostředky, z nich splatit dluhy, oživit potřebnými investicemi podnikání, a z jeho výnosů úvěry splácet. Tento záměr nemohl uskutečnit jen z prvého úvěru v částce 1.000.000,- Kč, jelikož jeho dluhy danou částku výrazně převyšovaly. Ke splacení dluhů a provedení potřebných investic, potřeboval další úvěr, o který začal usilovat.

K námitce, že se trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 5 tr. zák. nedopustil ve stádiu pokusu, poukázal obviněný na to, že jeho jednání ze subjektivního i objektivního hlediska bezprostředně nesměřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Soudům vytkl, že se nalézací soud s touto námitkou vůbec nevypořádal a odvolací soud pouze uvedl, že jednání obviněného se ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dostalo do stádia pokusu proto, že již začal uskutečňovat jednání popsané v základní skutkové podstatě. Takové odůvodnění však obviněnému nedostačovalo, a poukázal na to, že by pak každé jednání naplňující základní skutkovou podstatu mohlo, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, být zároveň pokusem kvalifikované skutkové podstaty.

Výhrady o tom, že v případě činu, jenž mu je kladen za vinu, nelze shledávat materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. vyjádřil tím, že když kvalifikovaný následek (škoda velkého rozsahu) nenastal ani nebyl fakticky bezprostředně ohrožen, a jeho způsobení bylo reálně značně vzdáleno. Poukázal rovněž na to, že do spáchání jednání v této trestní věci nebyl ve svých 43 letech nikdy trestně stíhán, a do ledna 2006 ve F. vedl řádný život. K činům ho motivovala neuvážená snaha podnikatele získat peníze k úhradě dluhů a pro další investice na oživení podnikání, a z jeho výnosů úvěry splácet. Jednání potřebné k dokonání činu neukončil, přestože věděl, jaké kroky by bylo ještě ke konečnému čerpání úvěru nutné podniknout. V této souvislosti poukázal i na výpověď Ing. L. R., který uvedl, že ač to obviněnému nabízel, obviněný mu výslovně zamezil v dalším jednání, směřujícím k získání úvěru u jiné banky. Obviněný též zmínil, že k vylákání úvěru použil nezpůsobilé prostředky, čímž pravděpodobnost úspěchu velmi snížil, až vyloučil. Podle obviněného by soudy měly při nezaujatém hodnocení konkrétního materiálního stupně nebezpečnosti činu z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. k uvedeným skutečnostem přihlédnout a dostatečně je v jeho prospěch zvážit a zhodnotit.

K nespravedlivé výši uloženého trestu obviněný poukázal zejména na jiné trestní věci, v rámci kterých se jednalo rovněž o majetkovou trestnou činnost, a kde tresty byly uloženy v mírnější výměře než jemu, v čemž shledal neúměrnost jemu uloženého trestu s vyslovil názor, že u něj nebyla zajištěna proporcionalita mezi vinou a trestem především z hlediska materiálních okolností.

Obviněný v dovolání s poukazem na to, že výkon trestu dobrovolně nastoupil, učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3) tr. ř. předložil spisy bez zbytečného odkladu Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí. Předsedu senátu Nejvyššího soudu současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání výkon rozhodnutí přerušil.

S ohledem na vznesené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že uplatněné dovolací námitky s výjimkou těch, které směřují proti výroku o trestu odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výhradě o existenci jednotícího záměru odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu (na str. 5 usnesení), kde soud uvedl, že úmysl spáchat další úvěrový podvod pojal obviněný až poté, kdy se mu prostředky získanými z úvěru vylákaného ve F. nepodařilo podnikání oživit a nebyl schopen tento úvěr splácet. Uvedený závěr vylučuje existenci pokračování v trestném činu, když nebyla splněna ani podmínka blízké časové souvislosti mezi útoky, protože skutek, pro který je nyní odsouzen, obviněný spáchal asi osm měsíců poté, co se dopustil trestného činu, pro nějž byl v jiné trestní věci odsouzen. Státní zástupce proto dovodil, že se v daném případě o pokračování v trestném činu nejedná. Dále uvedl, že obviněný předal peněžnímu ústavu padělané listinné materiály obsahující nepravdivé údaje o podnikatelských aktivitách společnosti T., a to v úmyslu získat úvěr ve výši 7.000.000,- Kč. Započal tak vykonávat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., a jeho jednání tudíž bylo správně posouzeno jako pokus uvedeného trestného činu. Na tom nic nemění skutečnost, že šlo o pokus tzv. neukončený a že k jeho úspěšnému dokonání by obviněný ještě musel učinit další kroky, mj. vlastní podpis úvěrové smlouvy. Ve vztahu ke splnění materiální podmínky (§ 88 odst. 1 tr. zák.) pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 250b odst. 5 tr. zák. státní zástupce poukázal na nutnost vycházet z toho, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Společenská nebezpečnost pokusu je zvyšována již tím, že pachatel zamýšlel způsobit následek v kvalifikované skutkové podstatě uvedený. Okolnost, že jednání pachatele zůstalo v důsledku okolností na pachateli nezávislých ve stadiu pokusu, a že nedošlo ke vzniku následku, kterým v předmětné trestní věci měla být škoda 7.000.000,- Kč, existenci materiální podmínky podle § 88 odst. 1 tr. zák. vylučovat nemůže. Podle státního zástupce byly v této souvislosti dostatečně zhodnoceny i všechny ostatní okolnosti, jimiž se soudy pečlivě zabývaly. Státní zástupce námitky obviněného neshledal důvodnými a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Rovněž podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněné argumenty byly učiněny v souladu se zákonnými podmínkami dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky proti nepřiměřené výši trestu, protože je s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud tedy obviněný pod uplatněnými dovolacími důvody brojil proti neúměrnosti a nedostatečnému uvážení proporcionality uloženého trestu, pak v této části svého dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, neboť jej podal v rozporu nejen s označenými dovolacími důvody, ale i ostatními, jak jsou v zákoně vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat, a z jejich podnětu správnost napadeného rozhodnutí nepřezkoumával.

Jestliže však obviněný ve svém dovolání uplatnil další výhrady, ty byly použity v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal, zda bylo dovolání obviněného v této části opodstatněné.

S ohledem na skutečnost, že relevantně uplatněné námitky směřovaly proti právnímu posouzení činu jako pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., je vhodné zmínit, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo datace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je pro posouzení správnosti právní kvalifikace, proti níž obviněný brojí, vázán skutkovými zjištěními, jak je popsaly soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích, je nutné zmínit, že podle skutkových zjištění, k nimž dospěly oba soudy a jež jsou vyjádřena ve výroku o vině soudu prvního stupně, se obviněný činu, pro který je v projednávané trestní stíhán, dopustil tak, „že v období měsíců srpna až října roku 2006, v postavení jednatele společnosti T. B., s.r.o., sídlem H., ul. S., okres O. (dále jen „společnost T.“), v úmyslu vylákání úvěru u bankovního ústavu na podkladě nepravdivých údajů, inicioval jednání a úkony dalších osob směřující k získání úvěru ve výši 7.000.000,- Kč, kdy za tímto účelem dne 28. 8. 2006 uzavřel v O. zejména smlouvu o zprostředkování úvěru se společností G. T., s.r.o., a přestože věděl, že společnosti T. fakticky nevyvíjí žádnou obchodní činnost a pro získání úvěru nesplňuje předpoklady, zajistil si padělané listinné materiály standardně vyžadované pro potřeby projednání žádosti o úvěr, a v rámci projednávání žádosti o poskytnutí provozního úvěru ve výši 7.000.000,- Kč pro společnost T., jehož výši podle nabídky banky akceptoval, u V. CZ a.s., se sídlem P., L., pobočce v O., (dále jen „V.“), sám nebo prostřednictvím dalších osob, pro účely získání tohoto úvěru uvedené bance předal listinné materiály, o nichž věděl, že jsou padělané a obsahují nepravdivé údaje o ekonomické situaci společnosti T. nebo vykazují neexistující obchodní činnost této společnosti, a to padělky přiznání k dani z příjmu právnických osob za období roků 2003, 2004, 2005, výkaz zisku a ztrát a ekonomickou rozvahu k 30. 6. 2006, padělané smlouvy mezi společností T. B., s.r.o., jako prodávajícím, a společnostmi F., spol. s r.o., Z. spol. s r.o., B. spol. s r.o., M. S. O., s.r.o., K. P. spol. s r.o., jako kupujícími, na objem dodávek v řádu desítek miliónů korun, seznam aktuálních pohledávek z obchodních vztahů ve výši 9.462.600,- Kč, padělek potvrzení V. z. p. České republiky, územní pracoviště O., datované dnem 2. 10. 2006, o neexistenci dluhu, na jejichž podkladě byl reálný předpoklad, že společnost T. požadovaný úvěr ve výši 7.000.000,- Kč skutečně získá, avšak následně, v důsledku získání podrobnějších interních informací V. k posouzení žadatele o úvěr bylo zjištěno, že tyto předložené dokumenty jsou nepravdivé, v důsledku čehož úvěrová smlouva uzavřena nebyla a úvěr ve výši 7.000.000,- Kč obchodní společnosti T. poskytnut nebyl“.

Je vhodné uvést, že jestliže obviněný naplnil znaky základní skutkové podstaty podle § 250b odst. 1 tr. zák., což obviněný v rámci svého dovolání nezpochybňuje, ale jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla totiž již v některých svých znacích realizována, tj. ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu. Pachatelovo jednání posuzované jako celek tím již překročilo stádium přípravy a dostalo se do stádia pokusu, neboť pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. srov. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6. vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1502).

Nejvyšší soud v souladu s tímto právním názorem shledal, že vzhledem k tomu, že k naplnění základní skutkové podstaty podle § 250b odst. 1 tr. zák. není třeba vznik škody, obviněný tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy s V. předložil padělané listiny, dokonal tímto okamžikem trestný čin úvěrového podvodu v podobě základní skutkové podstaty podle § 250b odst. 1 tr. zák.

Pokud obviněný namítal, že v dané trestné věci soudy ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v odst. 5 trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nesprávně vyhodnotily, že jeho čin zůstal ve stadiu pokusu, pak je v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 tr. zák. potřeba uvést, že ve skutkových zjištěních popsané jednání obviněného se vyznačuje všemi znaky, jimiž je pokus jako jedno z vývojových stádií trestného činu vymezen. Jednání obviněného, spočívající v tom, že předložil v bance poté, co požádal o úvěr ve výši 7.000.000,- Kč, doklady, které byly zfalšované, a tedy nepravdivé, bylo rozhodně jednáním pro společnost nebezpečným. Právě tím, že uvedené doklady dodal příslušnému pracovníkovi uvedené banky proto, aby získal finanční částku překračující hranici škody velkého rozsahu stanovenou zákonem (§ 89 odst. 11 tr. zák.) minimálně na 5.000.000,- Kč, lze dovodit, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby byl uvedený čin dokonán.

Vzhledem k tomu, že obviněný uvedené nepravdivé doklady v bance předložil, a dokladoval jimi svou solventnost a způsobilost splácet požadovaný úvěr, ač věděl, že informace, v těchto podkladech uváděné nejsou pravdivé, požadoval předmětný úvěr s plným vědomím těchto skutečností, a bylo tudíž jeho úmyslem spáchat uvedený trestný čin právě ve vztahu k požadované výši úvěru překračující hranici škody velkého rozsahu, tedy v jeho kvalifikované podobě podle § 250b odst. 5 tr. zák. Tento následek nenastal a uvedenou částku obviněný nezískal nikoli vlastním přičiněním, ale byli to pracovníci banky, kteří sami pro nedůvěru odmítli obviněnému požadovaný úvěr vydat. Čin tak zůstal bez následku předpokládaného v uvedené kvalifikované skutkové podstatě, a tedy pouze ve stadiu pokusu.

Protože však obviněný tento čin spáchal s tím, aby se domohl úvěru ve výši 7.000.000,- Kč, kdy jeho jednání bezprostředně k tomuto následku směřovalo, způsobil by tím škodu převyšující hranici škody velkého rozsahu.

Jestliže obviněný dále v dovolání vytýkal, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., je vhodné uvést, že k této okolnosti se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z dikce tohoto ustanovení tak plyne, že jde o takové okolnosti, které vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ten je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, za nichž byl čin spáchán, i když netvoří přímo znaky uvedené skutkové podstaty. Je též vhodné dodat, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon přepokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost činu zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídající dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí srovnej rozhodnutí č. 34/1976 evnt., č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na takto stanovená hlediska určující podmínky pro použití vyšší trestní sazby, je vhodné poukázat na skutečnosti, za nichž byl čin, pro který je obviněný stíhán, spáchán. Především je nutné zmínit, že obviněný svým trestným jednáním směřoval ke způsobení škody ve výši 7.000.000,- Kč. Není pochyb o tom, jak správně oba soudy ve svých rozhodnutích zdůraznily, že ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se jedná o škodu velkého rozsahu, jíž se rozumí částka nejméně 5.000.000,- Kč. Je tak patrné, že obviněný uvedený formální znak uvedené kvalifikované podstaty naplnil s tím, že jím vyžadovaná částka převyšuje minimální výši škody velkého rozsahu o 2.000.000,- Kč. Dále je potřeba uvést, že kromě této, i ostatní skutečnosti, za nichž se obviněný uvedené částky domáhal, výrazně zvyšují obvyklý stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zejména se jedná o to, že obviněný za účelem získání uvedeného úvěru nepravdivě informoval banku o finanční situaci společnosti T., která nevykazovala žádný zisk a nevyvíjela pravidelnou činnost, takže nemohla ve skutečnosti vůbec uvedený úvěr splácet. Proto, aby obviněný vytvořil podmínky pro poskytnutí úvěru, předložil celou řadu dokladů poskytujících nepravdivé informace o zcela jiné obchodní situaci společnosti T. Je proto za podstatně zvyšující nebezpečnost činu nutné považovat to, že obviněný použil více falzifikátů různých dokladů a listin, které si sám nebo prostřednictvím jiných osob opatřil. Rozhodné v této souvislosti je i to, že se snažil získat úvěr prostřednictvím jiného subjektu, a to společnosti G. T. s.r.o., o níž věděl, že má praxi ve zprostředkovávání úvěrů. Ovšem ani ve vztahu k této společnosti nejednal čestně, protože i ji nepravdivě informoval o rozhodných skutečnostech, na jejichž základě za obviněného jednala. Nelze pak odhlédnout ani od toho, že když byl obviněný pracovnicí banky přímo upozorněn, že zatajil dluh, který měl u V. z. p., a byla mu dána šance uvedený dluh uhradit, obviněný dluh neuhradil a bance předložil i o této okolnosti falšovaný údaj předstírající stav, že byl dluh vyrovnán.

Na podkladě těchto skutečností je zřejmé, že způsob provedení spáchání trestného činu, ale i další skutečnosti, za nichž k činu došlo, svědčí o velmi nebezpečném jednání, které nejen po formální stránce, ale i z hledisek určujících materiální znaky rozhodné pro použití vyšší trestní sazby, dostatečně odůvodňují správnost závěru soudů obou stupňů o tom, že obviněný ze všech hledisek naplnil znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 5 tr. zák.

K požadavku obviněného, aby nyní projednávané trestné jednání bylo posouzeno jako jeden pokračující trestný čin ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. ve vztahu k věci již dříve pravomocně odsouzené, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu tedy vymezují výše uvedené čtyři znaky, které musí být dány současně.

Je vhodné upozornit na to, že zmíněný požadavek obviněného by měl význam pro případ ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle 37a tr. zák., což však obviněný v rámci svého dovolání neuvedl. I přesto lze k jeho námitkám uvést, že soudy obou stupňů se touto otázkou, jak je jejich povinností (viz rozhodnutí č. 35/2006 Sb. rozh. tr.) zabývaly a ve svých rozhodnutích své závěry dostatečně vysvětlily; soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění svého rozsudku, a odvolací soud na str. 4 odůvodnění usnesení, kde vyjádřil, že se s právním závěrem nalézacího soudu ztotožnil.

I přes tyto skutečnosti, je potřeba poukázat na to, že se pokračování obviněný domáhá se zřetelem na čin, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 T 170/2006, jenž nabyl právní moci ohledně výroku o vině a trestu dne 23. 2. 2007. Vhodné je zmínit, že jím byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil v zásadě tak, že jako osoba samostatně výdělečně činná dne 16. 1. 2006 ve F. v pobočce GE M. B., a.s., podal žádost o úvěr, přičemž v této žádosti předložil padělané potvrzení O.. s. s. z. v O. o své bezdlužnosti, ačkoli jeho dluh v té době dosahoval částky 1.051.468,- Kč a padělané potvrzení finančního úřadu v O. ze dne 28. 11. 2005 dokládající splnění daňové povinnosti, ačkoli tuto daňovou povinnost neměl uhrazenou, s úmyslem vylákat úvěr, k čemuž následně došlo, neboť úvěrovou smlouvou ze dne 19. 1. 2006 mu byl na podkladě nepravdivých údajů poskytnut úvěr ve výši 1.000.000,- Kč ke škodě GE M. B., a.s. P.

Při porovnání skutkových okolností činu, pro nějž je obviněný nyní stíhán s tím, pro který byl již předchozím rozsudkem odsouzen, nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že by měl obviněný již v případě skutku spáchaného dne 16. 1. 2006 záměr znovu podvodně získat úvěr od jiné banky. Tento závěr, k němuž dospěly i oba soudy nižších stupňů, podporuje kromě již jimi zmíněných skutečností i obsah výpovědi obviněného ze dne 4. 5. 2007 (č. l. 179 projednávaného spisu), v níž uvedl, že když v lednu 2006 požádal jako fyzická osoba o úvěr u GE M. B., a.s., pobočka F., předložil bance padělané potvrzení o své bezdlužnosti, i když ve skutečnosti dluhy měl. Z požadovaného úvěru chtěl splatit alespoň ty nejtíživější dluhy, a z výnosu podnikání chtěl tento úvěr splácet. Uhradil však jen dvě měsíční splátky a na další splátky už neměl potřebné peníze, protože se mu podnikání nepodařilo oživit. Protože mu chyběl potřebný kapitál, což si v této situaci uvědomil, zjistil, že potřebuje další – větší úvěr, z něhož by vyplatil opravdu všechny dluhy.

Podle obsahu této výpovědi je patrné, že i sám obviněný rozhodnutí o tom, že bude požadovat vyšší úvěr, učinil až poté, co byl již skutek ze dne 16. 1. 2006 dokonán, z čehož plyne, že záměr čerpat další vyšší úvěr, obviněný neměl v době, kdy sjednal a vylákal první úvěr v částce 1.000.000,- Kč, protože tehdy se domníval, že finanční prostředky v této výši na pokrytí jeho potřeb postačí.

Je tedy zřejmé, že hledisko jednotného záměru, představující jednu z podmínek pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák., v daném případě splněno nebylo, protože obviněný v případě nyní projednávaného trestného jednání realizoval jiný záměr, byť stejného druhu a za použití obdobných postupů. Proto bylo správně posouzeno, že jde o dva samostatné skutky.

Nejvyšší soud se ztotožnil i s tím, že soudy obou stupňů s ohledem na doby, kdy byly uvedené činy spáchány, shledaly časové rozmezí mezi oběma útoky natolik dlouhé, že vylučuje jejich časovou návaznost. I když časovou souvislost nelze přesně ohraničit maximální lhůtou, ale zpravidla jde o několik dnů či týdnů nebo měsíců, s ohledem na to, že se obviněný domáhá pokračování ve vztahu ke dvěma činům, z nichž se toho, pro který je nyní stíhán, dopustil v době od srpna 2006 do října 2006, kdežto čin, pro který byl pravomocně odsouzen, spáchal dne 26. 1. 2006, je zřejmé, že v daném případě doba kolem osmi měsíců pokračování v daném případě vylučuje. Vzhledem k charakteru trestného jednání, u něhož je patrné, že daný trestný čin nevyžadoval dlouhodobou přípravu (viz rozhodnutí č. 15/1996 –II. Sb. rozh. tr.), jednalo se jen o dva trestné činy a nikoliv větší počet dílčích útoků, a obohacení obviněného z prvního z nich, nebylo příliš výrazné (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.), nebylo možné zohlednit ani žádné jiné mimořádné okolnosti, které by tuto dobu opodstatněně překonaly. Tedy i pro nedostatek podmínky blízké časové souvislosti, nelze mezi uvedenými činy shledávat jeden pokračující skutek podle § 89 odst. 3 tr. zák.

Na základě všech uvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů rozhodly o vině obviněného v souladu se zákonem. Výhrady, s nimiž se již dostatečně oba soudy vypořádaly, neboť je obviněný uplatňoval i v předchozích stádiích trestního řízení, dovolací soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Ačkoli obviněný v obsahu dovolání navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud pro tento postup, vzhledem ke způsobu svého nyní vydaného rozhodnutí a tomu, že soudem prvního stupně nebyl předložen návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, neshledal důvody zákonem předpokládané v ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. a § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 11. June 2008