JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 705/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 479/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 2 T 11/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 479/2007, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 2 T 11/2004, ohledně obviněného J. Š. v odsuzující části.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň - město p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 2 T 11/2004, uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému S. C. F., a. s., se sídlem P., Š., v právním nástupnictví po poškozeném CCB F., s. r. o., náhradu škody ve výši 206.500,- Kč. Současně byl obviněný J. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného Ing. V. Š.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. Š. pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil spolu se spoluobviněným Ing. V. Š. tím, že

1. dne 21. 12. 2000 obviněný Ing. V. Š. uzavřel jménem společnosti S. F., s. r. o. , v níž byl společníkem a jednatelem, se společností TSI L., spol. s r. o., leasingovou smlouvu, na základě které získala společnost S. F., s. r. o., do nájmu motocykl zn. Yamaha XV 535 Virago, přičemž poté dne 2. 1. 2002 s vědomím, že nebude hradit další splátky leasingu, dodatkem k předmětné leasingové smlouvě ukončil leasingovou smlouvu a současně uzavřel jménem společnosti D. c., s. r. o., v níž byl společníkem, se společností TSI L., a. s., novou leasingovou smlouvu na stejný předmět nájmu, kterou zavázal společnost D. c., s. r. o., uhradit leasingovému pronajímateli nájem uvedeného motocyklu v celkové výši 86.561,- Kč ve 23 měsíčních splátkách, splátky leasingu ani částečně nehradil, přičemž následně obviněný Ing. V. Š. s cílem zprostit se závazků vůči společnosti TSI L., a. s., smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 2. 9. 2002 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti D. c., s. r. o., na obviněného J. Š., který s vědomím, že nebude splátky leasingu hradit, obchodní podíl ve společnosti převzal a leasingové splátky nehradil, když tímto jednáním způsobili škodu společnosti TSI L., a. s., ve výši 86.561,- Kč,

2. poté, co obviněný Ing. V. Š. požádal další osobu o zajištění obviněného J. Š., který měl podepsat leasingovou smlouvu za účelem vylákání a následného zcizení vozidla, tato další osoba zajistila dne 5. 9. 2002 obviněného J. Š., který s vědomím, že nebude hradit splátky leasingu, uzavřel v prodejně A. B., s. r. o., leasingovou smlouvu se společností CCB – L., s. r. o., jejímž předmětem byl nájem vozidla zn. Nissan Primera 2.0 TD v ceně 295.000,- Kč, toto vozidlo obviněný J. Š. převzal poté, co obviněný Ing. V. Š. předtím zaplatil akontaci na vozidlo ve výši 88.500,- Kč, kdy následně na pokyn obviněného Ing. V. Š. vozidlo odvezl D. B. a toto předal B. H. jako kompenzaci pohledávky obviněného Ing. V. Š., přičemž vozidlo bylo následně prodáno dne 27. 9. 2002 L. K., leasingové splátky obviněný J. Š. ani částečně neuhradil a tímto jednáním způsobili obvinění společnosti CCB –L., s. r. o., škodu ve výši 206.500,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. Š. odvoláním, které zaměřil proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 479/2007, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu a odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že skutek pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, resp. jeho část, která mu je kladena za vinu, nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Poukázal na skutečnost, že v době, kdy nabyl obchodní podíl ve společnosti D. c., s. r. o., byly již veškeré smlouvy se společností TSI L., a. s., uzavřeny. Zdůraznil, že povinnost hradit jednotlivé leasingové splátky nesvědčila jemu jako fyzické osobě, nýbrž právnické osobě D. c., s. r. o., a předmětný dluh ke dni nabytí jeho účasti v této společnosti již existoval. Z titulu svého postavení (společníka) za obchodní závazky nikdy neručil a ani takové ručení nikdy nepřevzal. Podle jeho přesvědčení se trestného činu nemohl dopustit, neboť případný trestný čin byl dokonán již jednáním předchozího statutárního orgánu. Jedinou povinnost, kterou mohl porušit, mohlo být pozdní podání návrhu na prohlášení konkursu na společnost D. c., s. r. o., v případě jejího předlužení, což ovšem nebylo předmětem tohoto řízení. Vytkl, že ačkoliv tuto argumentaci použil i před odvolacím soudem, ten se k ní nevyjádřil.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. upozornil zejména na znalecký posudek MUDr. V. Š., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který ho charakterizoval jako osobu psychosociálně nedozrálou, sugestibilní, naivní a poměrně snadno manipulovatelnou s mentální úrovní na dolní hranici fyziologické normy. Z těchto závěrů v návaznosti na jednání Ing. F. E., který mu přislíbil vymožení jeho pohledávky za R. Š., a Ing. V. Š. vyvozoval, že ve věci vystupoval pouze jako živý nástroj v rukách těchto osob coby nepřímých pachatelů. S ohledem na úroveň svých znalostí a intelektu nemohl vědět, že se dopouští trestné činnosti. Podle jeho názoru nebylo možné jeho jednání hodnotit jako úmyslné, poněvadž s ohledem na jeho duševní vyspělost a inteligenci za daných okolností nemohl vědět, že se dopouští protiprávního jednání, a s případným následkem tak nemohl být ani srozuměn.

Zvláště pak podotkl, že z žádného jednání, které mu je kladeno za vinu, neměl žádný prospěch. Protože nebyly naplněny podmínky jeho trestní odpovědnosti, nemohly podle něj obstát ani výroky o trestu a náhradě škody. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město v napadeném rozsahu zrušil a aby jej obžaloby pro skutky pod body 1 a 5 obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou námitky dovolatele důvodné. Zrekapitulovala, že opatřená skutková zjištění vypovídají o tom, že předmětnou leasingovou smlouvu na pronájem motocyklu XV 535 Virago Yamaha uzavřel dne 2. 1. 2002 za obchodní společnost D. c., s. r. o., spoluodsouzený Ing. V. Š. a s vědomím, že kromě povinně složené akontace nebude platit dohodnuté leasingové splátky, následně vylákal uvedený předmět leasingu. Tím způsobil škodlivý následek. Po skutkové stránce však nebyl uznán vinným, že by takto jednal po dohodě s dovolatelem, ale z podrobnějších skutkových zjištění vyplývá, že se s ním teprve počátkem září 2002 seznámil prostřednictvím svědka F. E. Poté, přesně dne 2. 9. 2002, došlo k převodu (nejen) Š. obchodního podílu v obchodní společnosti D. c., s. r. o., na dovolatele. Je tedy zřejmé, že dovolatel za daného stavu věci vstoupil do skutkového děje v době, kdy k dokonání podvodného jednání výlučně ze strany spoluodsouzeného Ing. V. Š. již došlo. Proto se na jeho podvodném jednání nemohl podílet ani ve spolupachatelské a ani v účastenské roli. Dále připomenula, že datum účinnosti smlouvy o převodu (nejen) Š. obchodního podílu v uvedené obchodní společnosti bylo v daném případě ovlivněno datem konání valné hromady společnosti ve smyslu podmínek § 115 odst. 1, 4 obchodního zákoníku, ke kterému došlo až dne 19. 12. 2002 a tedy v době, kdy již byl předmětný leasingový vztah ukončen, a to na podkladě výpovědi ze strany leasingového pronajímatele ze 2. 9. 2002, doručené dne 9. 9. 2002 Ing. V. Š. za leasingového nájemce aktuálně vystupujícímu. Dovolatel se tak právně účinně nestal ani Š. právním nástupcem v předmětném leasingovém vztahu. Naznačila, že by v jednání obviněného mohl být spatřován trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., avšak není podle ní zřejmé, jakým konkrétním způsobem dovolatel Ing. V. Š. účinně napomáhal uniknout před trestním stíháním, např. ukrýváním předmětu leasingu, když pouze prohlásil, že jej společně s veškerými doklady společnosti převzal, avšak ve skutečnosti se tak nestalo, neboť předmětný motocykl Š. dispozici vůbec neopustil. Vyjádřila proto přesvědčení, že skutek pod bodem 1. výroku o vině byl nesprávně právně posouzen.

Státní zástupkyně ale na druhé straně odmítla dovolatelovu právní námitku ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, namítl-li, že nemůže jít o trestný čin, jestliže jednal, s přihlédnutím ke znaleckému posudku MUDr. V. Š., jako osoba trestně neodpovědná. Dovolatel podle ní opomenul závěry jmenovaného znalce psychiatra, podle kterých v době spáchání přisouzeného jednání netrpěl a v současné době, resp. v době vypracování znaleckého posouzení z označeného zdravotního odvětví netrpí žádnou duševní chorobou, je schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a své jednání ovládat, přičemž jeho aktuální mentální úroveň mu v době přisouzeného jednání taktéž dovolovala plně pochopit jeho podstatu a smysl, takže i při jím namítané důvěře v korektnost jednání obou jmenovaných osob nebyl ve svém zdravém úsudku nikterak omezen.

Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející v části pod bodem 1. výroku o vině a ve výrocích navazujících zrušil a aby Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. u skutků pod bodem 1. i 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, lze pod takto uplatněný dovolací důvod podřadit.

Skutky pod body 1., 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly kvalifikovány jako pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000.- Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky označeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (jakož i odpovídající částí odůvodnění usnesení odvolacího soudu) však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje. Přitom podmínkou pro vyslovení závěru o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. je, aby jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Podle těchto skutkových zjištění se měl dovolatel trestné činnosti dopustit tím, že za situace, kdy dne 2. 1. 2002 nyní již odsouzený Ing. V. Š. jménem společnosti S. F., s. r. o. , v níž byl společníkem a jednatelem, s vědomím, že nebude hradit další splátky leasingu, dodatkem k leasingové smlouvě ukončil leasingovou smlouvu a současně uzavřel jménem společnosti D. c., s. r. o., v níž byl společníkem, se společností TSI – L., a. s., novou leasingovou smlouvu na stejný předmět nájmu, tj. motocykl YAMAHA, kterou zavázal společnost D. c., s. r. o. uhradit leasingovému pronajímateli nájem uvedeného motocyklu v celkové výši 86.561,- Kč ve 23 měsíčních splátkách, splátky leasingu ani částečně nehradil, přičemž následně s cílem zprostit se závazků vůči společnosti TSI L., a. s., smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 2. 9. 2002, převedl svůj obchodní podíl ve společnosti D. c., s. r. o., na obviněného J. Š., který s vědomím, že nebude splátky leasingu hradit, obchodní podíl ve společnosti převzal a leasingové splátky nehradil, přičemž tímto jednáním způsobili škodu společnosti TSI L., a. s., ve výši 86.561,- Kč.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda se mohl obviněný při převedení a převzetí obchodního podílu ve společnosti D. c., s. r. o., dopustit trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., poněvadž ten byl podle něj dokonán předchozím statutárním orgánem společnosti D. c., s. r. o. Výhrada obviněného je důvodná.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku blíže rozvedl skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 1. a uvedl, že podvodný úmysl u předmětného útoku dovozuje k okamžiku, kdy obviněný Ing. V. Š. „převádí“ leasing na společnost D. c., s. r. o., a v poměrně krátkém časovém sledu převádí svůj obchodní podíl na obviněného J. Š. K převodu leasingových smluv na společnost D. c., s. r. o., dochází 2. 1. 2002, k převodu obchodního podílu dne 2. 9. 2002, což je zároveň v úzké časové souvislosti s okamžikem, kdy společnost TSI L., a. s., odstupuje pro neplacení leasingových splátek od leasingových smluv a požaduje navrácení jednotlivých věcí. Argumentoval i výpovědí svědka L. K., zástupce společnosti TSI L., a. s., z níž se podává, že samotný obviněný Ing. V. Š. svědkovi sdělil, že obviněný J. Š. je „bílý kůň“ a ať si leasingové splátky vymáhá na něm. Svá skutková zjištění opřel o v pořadí druhou výpověď svědka F. E., podle níž převod leasingových smluv i obchodního podílu byl fingovaný bez faktického předání podniku další osobě. Přes uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že úmysl obviněných směřoval k tomu, aby od okamžiku, kdy byly leasingové smlouvy převedeny na společnost D. c., s. r. o., již nemuselo docházet k dalším úhradám leasingových splátek. U obviněného J. Š. soud shledal úmysl nepřímý; věděl o tom, že jednání, kterého se dopouští, směřuje k dosažení protiprávních následků a svým jednáním napomohl obviněnému Ing. V. Š. v tom, aby se tento zbavil svých závazků vůči leasingové společnosti, a tyto závazky nechal převést na sebe s vědomím, že pro leasingovou společnost je on osobou zcela neznámou a tedy nedosažitelnou (strany 13, 14 rozsudku). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně nikterak nekorigoval.

Názoru soudu prvního stupně nelze přisvědčit a ve vztahu k obviněnému J. Š. je vnitřně rozporný. Na straně jedné soud uvádí, že podvodný úmysl dovozuje k okamžiku, kdy obviněný Ing. V. Š. převedl leasing na společnost D. c., s. r. o., tj. k 2. 1. 2002, a ku podpoře této úvahy argumentuje i odkazem na poměrně krátký časový sled, kdy dochází k převodu obchodního podílu na obviněného J. Š. (2. 9. 2002) a současně ovšem i k odstoupení společnosti TSI L., a. s., od leasingových smluv pro neplacení leasingových splátek. Shledává-li soud prvního stupně podvodný úmysl na straně obviněného Ing. V. Š. ku dni 2. 1. 2002, pak rozhodně nevyznívá přesvědčivě jeho závěr, že „úmysl obou obviněných směřoval k tomu, aby od okamžiku, kdy byly leasingové smlouvy převedeny na společnost D. c., s. r. o., již nemuselo docházet k dalším úhradám leasingových splátek“. Soud prvního stupně tak pominul, že ku dni 2. 1. 2002 a tedy k době převodu leasingové smlouvy na společnost D. c., s. r. o., se obvinění neznali, seznámili se prostřednictvím F. E. až počátkem září 2002 a teprve poté došlo k převodu obchodního podílu Ing. V. Š. ve společnosti D. c., s. r. o. (ale též obchodního podílu druhého společníka L. K.) na obviněného J. Š. Za takto zjištěných okolností dovozovat, že úmysl obou obviněných směřoval k tomu, aby od okamžiku převodu leasingových smluv na společnost D. c., s. r. o., nebyly placeny leasingové splátky, není závěrem přesvědčivým a podloženým provedenými důkazy.

Trestnost činu coby trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se váže na vznik škody na cizím majetku. Škoda zde vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, a je jí újma majetkové povahy, která v daném případě vznikne leasingové společnosti, která pachateli předá předmět leasingu. Okamžik vzniku této škody je vázán na moment, kdy je předmět leasingu pachateli předán. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. pod bodem 1. obviněného Ing. V. Š. byl spáchán v momentu, kdy byly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní; ve vztahu k následku jde o moment vzniku škody, za který je nutné považovat okamžik, kdy došlo k předání podvodně vylákaného předmětu leasingu. Tehdy vznikla leasingové společnosti škoda a u obviněného Ing. V. Š. došlo k obohacení, když uvedení v omyl předcházelo okamžiku uzavření leasingové smlouvy se společností D. c., s. r. o.

Za takových okolností, kdy je zjevné, že k jednání obviněného J. Š. došlo až v době, kdy již byl trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. dokonán výlučně obviněným Ing. V. Š., je vyloučeno posuzovat čin obviněného J. Š. jako čin spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. či účastníka podle § 10 odst. 1 tr. zák. (k tomu např. č. 3/1972, 5/1972-V., 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).

Pro úplnost dovolací soud ve shodě s poznámkami státní zástupkyně upozorňuje, že soud prvního stupně nevěnoval náležitou pozornost ani skutečné době účinnosti smlouvy o převodu obchodních podílů v obchodní společnosti D. c., s. r. o., a nezabýval se ani významem ukončení leasingového vztahu mezi společnostmi TSI L., a. s., a D. c., s. r. o., k němuž došlo z důvodu neplacení leasingových splátek výpovědí ze dne 2. 9. 2002, která byla doručena dne 9. 9. 2002 obviněnému Ing. V. Š., zastupujícímu společnost D. c., s. r. o., a proto nemohl ani správně zjistit, zda se obviněný J. Š. skutečně stal právním nástupcem Ing. V. Š. v předmětném leasingovém vztahu.

To na druhé straně neznamená, že se obviněný J. Š. bez pochybností nemohl dopustit žádného trestného činu. V úvahu přicházejí jednak trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), event. 252 odst. 1 tr. zák. a jednak trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., jak na něj opodstatněně poukazuje i státní zástupkyně ve svém vyjádření. Přitom vztah mezi těmito dvěma kategoriemi trestných činů je takový, že o trestný čin podílnictví se jedná tehdy, jestliže pachatel nejedná v úmyslu umožnit pachateli uniknout trestnímu stíhání, ale jedná proto, aby z ukryté věci mohl sobě nebo jinému opatřit majetkový prospěch. Pakliže by jednal v úmyslu umožnit pachateli uniknout trestnímu stíhání, šlo by o trestný čin nadržování (k tomu např. č. 42/1971, 29/1979 b. rozh. tr.). Ve vztahu k oběma těmto eventualitám však nutno konstatovat, že spolehlivou oporu ve výsledcích dosud provedeného řízení nemají.

Trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Trestného činu podílnictví podle § 252 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nebo jinou majetkovou hodnotu větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Ze zákonných znaků tohoto trestného činu vyplývá, že pachatel musí s předmětem útoku určitým způsobem nakládat, mít nad ním dispoziční moc. Protože nebylo spolehlivě zjištěno, že obviněný do faktické dispozice motocykl YAMAHA převzal, ačkoliv tento úkon písemně stvrdil (viz též v pořadí druhou výpověď svědka F. E.), je pochybné, že by mohl zákonné znaky trestného činu podílnictví naplnit, nadto nebyl opatřen jediný důkaz svědčící o tom, že obviněný věděl, že motocykl byl získán trestnou činností.

Trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Výsledky dokazování nedávají jasnou odpověď na otázku, jakým způsobem měl dovolatel pomoci obviněnému Ing. V. Š., veden úmyslem umožnit mu uniknout trestnímu stíhání. Je sice pravdou, že obviněný jako zcela insolventní osoba propůjčil svoji identitu za účelem vystupování v roli nabyvatele obchodního podílu neprosperující a závazky zatížené obchodní společnosti, a to místo jejího původního společníka, odpovědného za spáchání trestného činu podvodu, ovšem současně nebylo zjištěno, že by obviněný věděl o konkrétních okolnostech zakládajících trestní stíhání spoluobviněného. Vyjádření obviněného, že nějaké smlouvy podepisoval, ač věděl, že je to „levota“, pro vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu § 166 odst. 1 tr. zák. dostačující nejsou.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby obviněného zevrubně vyslechl především k otázkám jeho vzájemného vztahu ke spoluobviněnému Ing. V. Š., jeho poznatkům o aktivitách společnosti D. c., s. r. o., do převodu obchodních podílů, o hospodářské situaci této společnosti a v neposlední řadě i k tomu, co mu bylo známo o předmětném motocyklu a způsobu, jakým se dostal do dispozice Ing. V. Š. K obdobným okruhům problémů bude vhodné doplnit dokazování též výslechem svědka F. E., který spoluobviněné seznámil, a v procesním postavení svědka i původně spoluobviněného Ing. V. Š. Teprve po doplnění dokazování nejméně v tomto rozsahu bude nezbytné, aby soud prvního stupně, jemuž je věc tímto rozhodnutím dovolacího soudu přikázána, znovu hodnotil důkazy ve smyslu kritérií § 2 odst. 6 tr. ř. a vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry. Netřeba zvláště připomínat, že ukáže-li se potřeba provedení důkazů dalších, nezbytných ke zjištění skutkového stavu věci, aby o něm nebylo důvodných pochybností, bude na soudu prvního stupně, aby opatřil a provedl i tyto.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že ani tento dílčí skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu, a to proto, že s ohledem na úroveň svých znalostí a intelektu nemohl vědět, že se dopouští trestné činnosti, a vystupoval jako „živý nástroj“ v rukách nepřímého pachatele Ing. V. Š. a Ing. F. E., kteří mu „pomáhali vydobít jeho pohledávku“ a jimž jako vysokoškolsky vzdělaným osobám důvěřoval. V daných souvislostech připomněl, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. V. Š. je charakterizován jako osoba psychosociálně nedozrálá, sugestibilní, naivní a poměrně snadno manipulovatelná s mentální úrovní na dolní hranici fyziologické normy. Podle jeho názoru se nemohl dopustit úmyslného trestného činu, poněvadž se zřetelem k jeho duševní vyspělosti a inteligenci za daných okolností nemohl vědět, že se dopouští protiprávního jednání a s případným následkem tak nemohl být ani srozuměn.

Stylizace obviněného do postavení zneužitého tzv. „živého nástroje“, tedy subjektu trestně neodpovědného, neboť s ohledem na úroveň svých znalostí a intelektu nemohl vědět, že se dopouští trestné činnosti a nemohl být ani srozuměn s případným následkem, nemůže obstát.

Již soud prvního stupně k obdobné výhradě obviněného konstatoval, že ačkoliv se obviněný snažil po celou dobu konání hlavního líčení vstupovat jako osoba, která není schopná pochopit ani nejjednodušší závazky, ze znaleckého posudku MUDr. V. Š. vyplývá, že netrpí žádnou duševní chorobou či poruchou, v době jednání měl plně zachovány schopnosti ovládací i rozpoznávací a znalec současně uvedl, že je schopen se svou intelektovou výbavou pochopit smysl právních úkonů, jako jsou koupě, prodej, leasing či převod obchodní společnosti. Proto soud dospěl k závěru, že obviněný věděl o tom, že jednání, jehož se dopouští, směřuje k dosažení protiprávních následků (strana 14 rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že podvodný úmysl byl obviněnému prokázán, a zdůraznil, že obviněný sám uzavřel leasingovou smlouvu, přičemž si musel být vědom, že leasingové splátky bude hradit on. To bylo nad jeho finanční možnosti, poněvadž neměl zaměstnání a je zřejmé, že již při podpisu smlouvy neměl v úmyslu splátky platit, ostatně ani nepřevzal pronajaté vozidlo (strana 2 usnesení).

Závěry soudů obou stupňů, že i úroveň znalostí a intelektu obviněného dovolovaly uzavřít, že jednal jako zcela příčetný a trestně odpovědný subjekt a že se činu dopustil nejméně v úmyslu nepřímém, jsou správné. Ze znaleckého posudku MUDr. V. Š., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, skutečně vyplývá, že obviněný v době činu netrpěl (a ani netrpí) žádnou duševní chorobou či poruchou v pravém slova smyslu a mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a své jednání ovládat. Schopnosti ovládací i rozpoznávací byly proto znalcem ve vztahu k posuzovanému jednání hodnoceny jako plně zachovalé. Mentální úroveň obviněného shledával stále v mezích fyziologické normy, i když na její dolní hranici; je však schopen pochopit smysl úkonů jako je koupě, prodej i leasing, zná hodnotu peněz a ke svým finančním možnostem je kritický, především ve smyslu vydělat si řádnou prací dostatečnou finanční částku. Obviněný se jeví jako osoba psychosociálně nedozrálá, sugestibilní, naivní a poměrně snadno manipulovatelná, jedná se však o osobnostní charakteristiku, nikoliv projev nemoci. Právě posledně uvedené znamená, že i kdyby obviněný jednal pod vlivem osob, jimž důvěřoval, nebyla nikterak zpochybněna jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a toto jednání ovládat. Ostatně o tom, že obviněný věděl, co je smyslem jeho počínání, svědčí i vyjádření, že se domníval, že vozidlo bude užívat, k čemuž ale nedošlo, přičemž ale o povinnosti vyplývající z podpisu leasingové smlouvy a jejich plnění se nestaral. Vysvětlení obviněného, že jediným jeho cílem bylo vymoci dluh od R. Š. a při sledování tohoto cíle vyhověl žádostem osob, které mu s tím měli pomoci, není v daných souvislostech přijatelné a na správnosti závěrů soudů nemůže nic změnit.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro právní posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu podvodu, resp. dílčího útoku pokračování v trestném činu podvodu není významné, zda takovým jednáním obviněný sám pro sebe získal majetkový prospěch.

Protože výrok o vině obviněného trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívá u skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 479/2007 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 2 T 11/2004, v odsuzující části týkající se obviněného J. Š. Protože skutek, který byl nesprávně právně posouzen, tvořil dílčí útok pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., bylo nutno zrušit celou odsuzující část, nikoliv jen vytknuté vadě korespondující dílčí výrok o vině a na něj navazující výroky. Současně dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí, resp. jeho část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 04. June 2008