JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 704/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2004 o dovolání obviněného J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 5 To 70/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 71/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 5 To 70/2004, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 3 T 71/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. (správně § 250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zák.) a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. S. částku 3.630.000,- Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost G. C. L., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. i na ně navazujícím výrokům o trestu a o náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo napadnuto dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutky byly podle něj v rozporu se zákonem posouzeny jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl uznán vinným.

Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. vytkl, že jeho jednání, jež spočívalo v tom, že po určitou dobu po skončení leasingu užíval vozidlo bez právního důvodu, nemůže být pro absenci neodstranitelnosti a trvalosti následku posuzováno jako přisvojení si cizí věci. Současně upozornil, že pokud si vozidlo přisvojil po ukončení leasingu, nemělo povahu věci svěřené. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým byla stanovena výše škody, nebylo-li přihlédnuto k hodnotě vozidla v době jeho vrácení, nebo zisku z jeho prodeje.

Obviněný ve shodě s odvolacími námitkami vytkl, že byl-li uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Opakoval, že k prověření jeho obhajoby měl být vyslechnut především svědek Mgr. P. S. Zpochybnil věrohodnost výpovědí svědků M. S. i J. V. především v té části, z níž mělo vyplynout, že činem sledoval jen své vlastní zájmy, a vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním znaky trestného činu podvodu nenaplnil.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný dne 25. 10. 1999 v O. uzavřel s obchodní společností G. C. L., a. s., se sídlem v P., leasingovou smlouvu na vozidlo Škoda Octavia v hodnotě 590.000,- Kč, přičemž zaplatil akontaci, kterou uhradil na kupní cenu vozu částku 236.052,62 Kč a dále 11 leasingových splátek, kterými na kupní cenu vozu zaplatil celkem 11 x 9.832,03 Kč, další splátky neuhradil a vozidlo si po ukončení leasingové smlouvy ponechal, čímž obchodní společnosti G. C. L., a. s., způsobil škodu ve výši 195.798,- Kč. Tento skutek byl právně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry. Uvedl, že přisvojení si cizí věci předpokládá určitou neodstranitelnost a trvalost následku, což však jeho jednání, spočívající v tom, že po skončení leasingu po určitou dobu vozidlo užíval bez právního důvodu, nesplňuje. K eventuálnímu přisvojení by mohlo podle něj dojít až v době, kdy uzavřená leasingová smlouva již zanikla, a proto pokud si vozidlo přisvojil, nebylo už věcí mu svěřenou. Dodal, že chybně byla stanovena též výše způsobené škody, pakliže soudy nevzaly v úvahu hodnotu vozidla v době jeho vrácení, či zisk z jeho prodeje; upozornil, že vozidlo bylo poškozené obchodní společnosti vráceno, a proto nemohlo být postupováno stejným způsobem jako v případech, kdy je poškozená obchodní společnost o vozidlo připravena. Ve své podstatě jde o námitky, které byly jako součást obhajoby obviněného uplatněny již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají právě v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody nikoli malé na majetku poškozené obchodní společnosti, především takové jednání obviněného vůči poškozenému, které spočívalo v nakládání s cizí věci, která mu byla svěřena, jako s věcí vlastní, a to v rozporu s podmínkami sjednanými při jejím svěření do faktické moci (dispozice) obviněného. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je tedy významná otázka, zda si dovolatel cizí věc - vozidlo, které mu bylo na podkladě leasingové smlouvy uzavřené s poškozenou obchodní společností svěřeno, „přisvojil“ a zda byla soudy správně stanovena výše škody.

Podle stávající praxe soudů si pachatel přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž by byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. „Přisvojením věci“ se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo však rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat, odhodit ji nebo zničit apod.).

Jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, je možno při splnění dalších předpokladů naplnit znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Podstatou leasingu je totiž v zásadě skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, jímž je zpravidla movitá věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se případně může stát až po splnění určitých podmínek vyplývajících z leasingové smlouvy, pokud tato smlouva s převodem (event. přechodem) vlastnického vztahu na nájemce počítá.

Nakládáním v rozporu s obsahem leasingové smlouvy se nerozumí jen případy, kdy pachatel - nájemce předmět leasingu převede na další osoby, přenechá je další osobě do nájmu nebo ji prodá. Rozumí se jím i ty případy, kdy pachatel v rozporu s obsahem leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jeho dalšího užívání, ale naopak jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněný subjekt vědomě na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1225/2003). A právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

Podstatou skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo, že obviněný po uzavření leasingové smlouvy s obchodní společností G. C. L., a. s., jejímž předmětem bylo vozidlo Škoda Octavia v hodnotě 590.000,- Kč, zaplatil akontaci a 11 leasingových splátek, přičemž poslední z nich uhradil 29. 8. 2000. Ke dni 7. 11. 2000 leasingová společnost leasingovou smlouvu předčasně ukončila a obviněného vyzvala, aby jí vozidlo předal do 10. 11. 2000. Obviněný tak neučinil a neuhradil ani dlužné splátky, čímž si nevytvořil předpoklady pro možnost pokračování v leasingu, a způsobil tak společnosti G. C. L., a. s., škodu ve výši 195.798,- Kč. Vozidlo v rozporu s podmínkami leasingové smlouvy a Všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu společnosti G. C. L., a. s., verze 10/99 nadále neoprávněně užíval, aniž by se s poškozenou obchodní společností či s vymáhající agenturou korektně spojil, a to až do dne 8. 10. 2001, kdy mu bylo odebráno. Takové dlouhodobé protiprávní užívání předmětu leasingu lze posuzovat jako jednání, jímž hodlal poškozenou obchodní společnost na delší, nikoliv jen přechodnou dobu, vyloučit z dispozice s předmětem leasingu a tedy jako přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena.

Evidentně se nejednalo o situaci, kdy by obviněný chtěl s věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi, aby se opětovně ujal výkonu svých práv, jak naznačoval dovolatel. Skutek nemohl být proto právně posouzen případně jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák. a správně byl kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., který byl dokonán dne 10. 11. 2000 (srov. přiměřeně též č. 42/2001 Sb. rozh. tr.).

S obhajobou obviněného, že předpokládal splacení dluhu v dohledné budoucnosti, aniž by však proto měl vytvořeny reálné předpoklady, se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Odvolací soud výstižně zasadil jednání obviněného do širších sociálních i finančních kontextů a přiléhavě ve vztahu k tomuto trestnému činu zdůvodnil subjektivní stránku, tj. úmyslné zavinění.

Obviněný dále vytkl, že k eventuálnímu přisvojení věci mohlo dojít až v době, kdy uzavřená leasingová smlouva „zanikla“ a vozidlo už nemělo povahu věci, která mu byla svěřena, neboť zánikem leasingové smlouvy zaniklo i svěření vozidla coby předmětu leasingu. Názor obviněného akceptovat nelze. Jisto je, že ukončením smluvního vztahu nepozbylo vozidlo jakožto předmět bývalého leasingu charakter věci svěřené a že bylo povinností obviněného vrátit jej leasingové společnosti v souladu s leasingovou smlouvou a Všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu.

Opodstatněné nebyly ani výhrady dovolatele vůči postupu soudu prvního stupně při stanovení výše škody, vycházel-li důsledně ze zásad vymezených ve stanovisku Nejvyššího soudu, jež bylo publikováno pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Poukazoval-li obviněný na to, že vozidlo bylo poškozené obchodní společnosti vráceno, v důsledku čehož měla být při stanovení výše škody vzata na zřetel hodnota vozidla v době jeho vrácení, bylo-li by vozidlo předmětem dalšího leasingu, či zisk z jeho prodeje, bylo-li by prodáno, jinak by vzniklo poškozené obchodní společnost bezdůvodné obohacení, nemůže jeho argument obstát. Výši škody je třeba stanovit k okamžiku, kdy bylo vozidlo zpronevěřeno, tj. ke dni 10. 11. 2000, kdy je obviněný nevrátil leasingové společnosti, ač mu právní důvod jeho dalšího užívání zanikl, a ponechal si je, jak správně učinil soud prvního stupně, nikoliv k okamžiku, kdy bylo poškozené obchodní společnosti vráceno. Tato dispozice s vozidlem, event. dodatečné částečné úhrady leasingových splátek, nelze posoudit jinak než jako úkony relevantní z pohledu náhrady způsobené škody.

Skutek obviněného byl z důvodů přesvědčivě vyložených v odůvodnění soudů obou stupňů správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.;

K trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.

Námitky nesprávného právního posouzení skutku se vztahují i ke skutkovému stavu spočívajícímu v tom, že obviněný dne 4. 8. 1999 v P., v bytě poškozeného M. S. od něho převzal částku 3.630.000,- Kč, kterou si půjčil s tím, že tato částka bude vrácena nejpozději do 31. 12. 1999, ačkoli byl srozuměn s tím, že uvedená částka v této době vrácena poškozenému nebude, a dosud ji poškozenému nevrátil; skutek byl právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. (správně má být uvedeno § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak tomu ostatně odpovídá i tzv. právní věta ve výroku rozsudku soudu prvního stupně).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v části týkající se tohoto trestného činu uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 10 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že svědka M. S. uvedl v omyl. V souladu s dříve uplatněnou obhajobou uvedl, že svědci M. S. i J. V. věděli, že finanční prostředky byly určeny k revitalizaci U. b., a že z dosažení tohoto cíle měli mít prospěch všichni. Učinily-li soudy odlišný závěr, pak podle něj pochybily, poněvadž k prověření jeho obhajoby neprovedly všechny potřebné důkazy, především výslech svědka Mgr. P. S., nesprávně hodnotily výpovědi slyšených svědků v jeho neprospěch a nezabývaly se všemi rozhodnými okolnostmi. Opakoval tedy skutkové námitky, které vznesl již v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud vypořádal.

Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení v této části vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Dovolání bylo v tomto rozsahu podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř. a k výhradám obviněného nebylo přihlíženo jako k relevantním dovolacím námitkám.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 23. June 2004