JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 697/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2008 o dovolání obviněného P. K, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 11 To 383/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 117/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 2 T 117/2005, byl obviněný uznán vinným, že:

1)P. K. sám

„v polovině října 2003 v zastavárně „U Ž.“ přijal do zástavy na dobu 14 dnů od P. J., videokameru JVC, za kterou mu vyplatil částku 2.000,- Kč a po 14ti denní zástavě a při jejím vyplacení žádal 3.000,- Kč a následně, protože P. J. neměl peníze, kameru nevyplatil a nechal ji propadnout, tak v době od října 2003 do 27. 12. 2003 na různých místech v P. a ve Z., tohoto nutil, aby mu jako úrok za nevyplacenou videokameru zaplatil částku 20.000,- Kč, když jí odmítl vyplatit, tak ho nutil k podpisu směnky na dlužnou částku 400.000,- Kč, a když i to odmítl, tak ho nutil k výplatě snížené částky 10.000,- Kč v hotovosti, vše pod pohrůžkou zapálení domu, rozbití auta a pod pohrůžkou, že jej nechá zbít od najatých karatistů, přičemž výhrůžky vůči poškozenému vícekrát opakoval“,

2) společně s V. S.

„po předchozí dohodě s obžalovaným P. K. obžalovaný V. S. jako oprávněný držitel zbrojního průkazu, před dnem 19. 11. 2003, požádal Policii ČR, OŘ Příbram, oddělení pro zbraně a střelivo, o vydání povolení k držení krátké střelné zbraně, když toto povolení získal, tak převzal od obžalovaného P. K. finanční částku 10.500,- Kč, aby za tyto peníze pro něho koupil pistoli, kterou si obžalovaný P. K. dopředu vybral, poté na základě povolení a svého zbrojního průkazu si v prodejně Z. v P. koupil dne 19. 11. 2003, pistoli ráže 9 mm, Luger CZ 100, se kterou se téhož dne dostavil na Policii ČR, OŘ Příbram, oddělení pro zbraně a střelivo k registraci, a zde byla tato pistole zaregistrována na jméno obžalovaného V. S., kterému byl ke zbrani vydán průkaz zbraně a obžalovaný V. S. téhož dne 19. 11. 2003 hned před objektem Policie ČR v Příbrami V, tuto střelbyschopnou pistoli předal do držení obžalovaného P. K., ačkoliv věděl, že ten není k držení střelné zbraně oprávněn, a ten ji dále neoprávněně přechovával“,

3) společně s I. N.

„dne 18. 12. 2003 kolem 19:30 hod. vyvezli automobilem Škoda Felicie do prostoru točny na konečné stanici autobusu linky MHD, poblíž učiliště D. v P., M. Š., kterého nechali z vozidla vystoupit a obžalovaný P. K. v úmyslu mu způsobit závažné zranění mu zasadil několik úderů pěstí do obličeje a několik úderů baseballovou pálkou středně velké až velké intenzity přes obě dolní končetiny, zejména přes holeň a kotník levé nohy, ačkoliv si byl vědom, že úder takové intenzity mu může způsobit závažné zranění, které by poškozeného mohlo omezit v obvyklém způsobu života po dobu delší 6ti týdnů, např. v podobě tříštivé zlomeniny, poté, ačkoliv není držitelem zbrojního průkazu, převzal od obžalovaného I. N. střelbyschopnou pistoli, kterou mu obžalovaný N. podal, a z této střelil nábojem plastovou střelou M. Š. do oblasti kolena levé nohy a způsobil mu tak zranění spočívající v pohmoždění dolního rtu, pohmoždění levého předloktí, pohmoždění boční plochy dolní třetiny levého bérce, zlomeninu dolní části těla levé lýtkové kosti bez posunu úlomků, zástřel plastového projektilu ráže 9 mm na přechodní zevní a přední plochy stehna, zasahující střelným kanálem ke svalové povázce, s dobou léčení do 27. 1. 2004, a obžalovaný I. N. obžalovanému P. K. tuto pistoli předal přesto, že po celou dobu sledoval, jak obžalovaný P. K. fyzicky napadl poškozeného M. Š.“,

a „obžalovaný P. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. 2 T 123/95, který nabyl právní moci dne 14. 3. 1996, pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců a z výkonu zbytku tohoto trestu byl propuštěn dne 25. 11. 2002“,

4) P. K. sám

„dne 20. 12. 2003 v P. pod pohrůžkou násilí, zejména použitím střelné zbraně, které by mělo vážnější následky, než jeho poranění ze dne 18. 12. 2003, nutil poškozeného M. Š., aby změnil svoji výpověď ze dne 18. 12. 2003, kterou učinil před policejním komisařem a ve které ho označil za útočníka, který mu způsobil zranění, a následek lživě svedl na neznámého pachatele, kdy M. Š. z obavy z možných výhrůžek skutečně dne 22. 12. 2003 se bez předvolání dostavil na policii a učinil novou výpověď, ve které své poranění ze dne 18. 12. 2003 a okolnosti ho provázející popsal jako přepadení neznámého pachatele“,

a „obžalovaný P. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. 2 T 123/95, který nabyl právní moci dne 14. 3. 1996, pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců a z výkonu zbytku tohoto trestu byl propuštěn dne 25. 11. 2002“,

5) P. K. sám

„dne 5. 2. 2004 kolem 08:00 hod. v P. pod pohrůžkou, že kdyby ho kvůli jeho výpovědi zavřeli, tak že si to lidé, kteří z něho mají peníze, s ním vyřídí, že si na něho někde ve vchodě počká s baseballovou pálkou, či že by někdo mohl vykopnout dveře bytu jeho rodičů, nutil M. Š., aby ho neuváděl v policejním vyšetřování leasingových podvodů, ze kterých byl podezřelý, naopak aby vzal vinu na sebe“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval: v bodě 1) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., v bodě 3) jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a v bodě 5) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil: výrokem pod bodem I. za skutky uvedené v bodech 1) – 4) podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 4 T 87/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem pod bodem II. za skutek uvedený v bodě 5) upustil podle § 37 tr. zák. od uložení dalšího trestu.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupce odvolání,

o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 11 To 383/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. S. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkretizoval tak, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily po právní stránce skutky, jichž se měl dopustit. U skutku popsaného pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku poukazoval na to, že soud prvního stupně nesprávně citoval závěry znalce MUDr. M. D. ohledně těžšího následku a způsobení těžké újmy na zdraví. Znalec ve své výpovědi uvedl, že „úder vedený proti poškozenému byl veden středně velkou až velkou intenzitou. Při takovéto intenzitě je připustitelná zlomenina vřetenní a loketní kosti, pro zlomeninu holenní kosti je třeba intenzita větší. Při úderu velké intenzity je pak pravděpodobnost vzniku tříštivých zlomenin“. Z uvedené citace podle dovolatele vyplývá, že ke způsobení těžké újmy na zdraví dochází v případě tříštivých zlomenin, jejichž vznik je pravděpodobný pouze v případě úderu velké intenzity. Protože znalec zároveň uvedl, že úder byl veden středně velkou až velkou intenzitou, nelze v jeho jednání spatřovat úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví a kvalifikovat je jako pokus trestného činu těžké újmy na zdraví. Pokud tedy znalec vyslovil ohledně intenzity zranění dvě alternativy, a to vedení úderu středně velkou nebo velkou silou, přičemž pouze v případě vedení úderu velkou silou lze předpokládat pravděpodobnost tříštivých zlomenin, pak soudy obou stupňů pochybily, pokud vycházely z alternativy pro obviněného nepříznivější.

Za nesprávné obviněný považoval i právní posouzení skutku pod bodem 4) odsuzujícího rozsudku, u něhož nebyl naplněn zákonný znak „spáchání činu na svědkovi“. Podle komentáře k trestnímu zákonu je svědkem osoba odlišná od obviněného, která je předvolána orgány činnými v trestním řízení nebo soudem, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech, které poznala svými smysly. Pokud soudy považují za svědka každou osobu, která vnímala nějakou událost, k níž může svědčit, pak je takový výklad nepřiměřeně široký a neodpovídá vymezení pojmu svědka pro daný účel.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že v řízení, které rozsudku předcházelo, se vyskytly takové vady, které mají zásadní význam pro posouzení jednotlivých důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Poukazoval přitom na nesprávný procesní postup soudu při „předestírání“ výpovědí z přípravného řízení svědkům P. J. a M. Š. u hlavního líčení. Zdůrazňoval, že soud prvního stupně procesně nesprávně předestřel těmto svědkům části jejich výpovědí z přípravného řízení, aniž k takovému postupu (§ 212 tr. ř.) byly splněny zákonné podmínky. Jestliže měl soud v úmyslu postupovat podle § 211 odst. 3 tr. ř., nešlo by o předestření části výpovědi (v protokole z hlavního líčení je totiž uvedeno „pokud je mi předestřena výpověď ...“), ale musel by být přečten protokol o dřívější výpovědi svědka. K tomu však nedošlo. Soud následně použil tyto předestřené protokoly jako podklad pro výrok o vině, čímž jednoznačně porušil ustanovení § 212 odst. 2 tr. ř.

S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil podle § 265k tr. ř. a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný

u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný mimo jiné svými námitkami napadl správnost skutkových zjištění obsažených v pravomocném výroku rozsudku soudu prvního stupně, což znamená, že prakticky polemizoval se způsobem hodnocení důkazů v rámci soudního projednávání věci, čímž v podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl porušení procesně právního ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takové námitky by mohly mít z hlediska tohoto dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Dovolatel však nic takového nenamítl a ani státní zástupce po přezkoumání věci k závěru o existenci extrémního nesouladu nedospěl.

Za jedinou relevantně uplatněnou výhradu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce považoval tvrzení obviněného, že není naplněn zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., tedy „spáchání činu na svědkovi“. Takovou výhradu však považoval za zjevně neopodstatněnou. Odkázal přitom na stanovisko Nejvyššího soudu zveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., kde je uvedeno, že jednání, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. S obsahem zmíněného stanoviska koresponduje také obsah skutkové věty výroku o vině pod bodem 4) napadeného rozhodnutí.

Další výhrady obviněného založené na tvrzení o nesprávném postupu soudu prvního stupně při čtení (předestření) dřívějších výpovědí svědků (§ 211 odst. 3 trestního řádu, § 212 tr. ř.), které uvedl v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze podle státního zástupce s ohledem na jejich výlučný procesněprávní charakter podřadit ani pod tento dovolací důvod, ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř.

Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a upozornil, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest

[§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil námitky, které nelze podřadit pod něj ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Jedná se totiž o výhrady ryze procesního charakteru, kterými brojil proti údajně nesprávnému postupu soudu prvního stupně při čtení (předestírání) dřívějších výpovědí svědků (§ 211 odst. 3 tr. ř., § 212 tr. ř.). Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání musel odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však uplatnil další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplnil v jeho druhé alternativě (srov. shora).

Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak relevantně, neboť námitka týkající se nesprávného hmotně právního posouzení zjištěných skutků pod body 3) a 4) odsuzujícího rozsudku by jej mohla založit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není. [Dalšími skutky popsanými pod body 1), 2), 5) a 6) odsuzujícího rozsudku se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jednak obviněný je v podaném dovolání nikterak nezpochybňoval, jednak taková případná povinnost pro něho nevyplývala ani z ustanovení § 265i odst. 3 věty druhé tr. ř.].

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

a) zmrzačení,

b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c) ochromení údu,

d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e) poškození důležitého orgánu,

f) zohyzdění,

g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,

h) mučivé útrapy nebo

ch) delší dobu trvající porucha zdraví.

Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání. Ta záležela v tom [srov. bod 3) rozsudku], že obviněný „… dne 18. 12. 2003 v úmyslu způsobit poškozenému závažné zranění mu zasadil několik úderů pěstí do obličeje a několik úderů baseballovou pálkou středně velké až velké intenzity přes obě dolní končetiny, zejména přes holeň a kotník levé nohy, …, poté, ačkoliv není držitelem zbrojního průkazu, převzal ... střelbyschopnou pistoli, …, a z této střelil nábojem plastovou střelou M. Š. do oblasti kolena levé nohy a způsobil mu tak zranění spočívající v pohmoždění dolního rtu, pohmoždění levého předloktí, pohmoždění boční plochy dolní třetiny levého bérce, zlomeninu dolní části těla levé lýtkové kosti bez posunu úlomků, zástřel plastového projektilu ráže 9 mm na přechodní zevní a přední plochy stehna, zasahující střelným kanálem ke svalové povázce, s dobou léčení do 27. 1. 2004, …“.

Vzhledem k takto popsanému skutkovému ději neobstojí námitky obviněného, že soud jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval a že mu nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Jestliže totiž obviněný fyzicky útočil na tělesnou integritu poškozeného tak, že mu zasadil několik úderů pěstí do obličeje, následně několik úderů baseballovou pálkou a nakonec jej střelil plastovou střelou do oblasti kolena levé nohy, musel vědět, že takovým útokem především na horní a dolní končetiny mu může způsobit velmi závažná zranění. O intenzitě útoku obviněného svědčí rozsah a charakter zranění, která poškozený utrpěl, tj. pohmoždění dolního rtu, pohmoždění levého předloktí, pohmoždění boční plochy dolní třetiny levého bérce a zejména zlomenina dolní části těla levé lýtkové kosti bez posunu úlomků, jakož i zástřel plastového projektilu ráže 9 mm na přechodní zevní a přední plochy stehna, zasahující střelným kanálem ke svalové povázce. Z toho MUDr. M. D., soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dovodil (a soudy obou stupňů se s jeho závěrem identifikovaly), že při takovém útoku se jevila poměrně reálná možnost, že poškozený utrpí ještě závažnější zranění (zlomeniny lýtkové, loketní, vřetenní nebo holenní kosti, a to i s posunem úlomků, příp. zlomeniny čéšky, apod.), což by bylo považováno za déletrvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (soudy nižších stupňů sice toto ustanovení výslovně necitovaly, to však na podstatě věci nic nemění).

Obviněný záměrně směřoval veškeré údery do oblasti horních a převážně dolních končetin, použil přitom nástroj (baseballovou pálku), u kterého je všeobecně známo, že může způsobit až smrtelná zranění, navíc jak vyplynulo ze znaleckého posudku, údery byly vedeny středně velkou až velkou intenzitou, přičemž poškozenému vznikla taková zranění, jako zlomenina lýtkové kosti. To, že poškozenému zároveň nebyla způsobena tzv. tříštivá zlomenina, neboli zlomenina s posunem úlomků (kterou zmiňuje ve svém dovolání), případně ještě závažnější zranění v důsledku útoku střelnou zbraní, bylo jen dílem náhody.

Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud jednání obviněného popsané pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku právně kvalifikovaly jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. (výhrady nelze mít ani k závěru soudů, že se činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., byť obviněný dovolací námitky do aplikace tohoto zákonného ustanovení nesměřoval).

Další relevantně uplatněná námitka obviněného zpochybňovala naplnění zákonného znaku „spáchání činu na svědkovi“ u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.

I ve vztahu k této námitce je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již

v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Svědkem v tomto smyslu se nestává až v okamžiku, kdy je podle příslušných procesních předpisů vyzvána k podání svědecké výpovědi. Předvoláním nebo vyzváním ke sdělení poznatků důležitých pro trestní řízení ve smyslu § 97 tr. ř. se stává svědkem ve formálně procesním smyslu.

Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. trest).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (případně rozvedený v jeho odůvodnění či v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Právě z ní vyplývá, že obviněný „… pod pohrůžkou násilí, …, nutil poškozeného M. Š., …, aby změnil svoji výpověď ze dne 18. 12. 2003, kterou učinil před policejním komisařem a ve které ho označil za útočníka, který mu způsobil zranění, a následek lživě svedl na neznámého pachatele, kdy M. Š. z obavy z možných výhrůžek skutečně dne 22. 12. 2003 se bez předvolání dostavil na policii a učinil novou výpověď, ve které své poranění ze dne 18. 12. 2003 a okolnosti ho provázející popsal jako přepadení neznámého pachatele, …“.

S ohledem na uvedená teoretická východiska a takto formulovanou skutkovou větu nemůže být pochyb o tom, že soudy obou stupňů jednání dovolatele správně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. Třebaže jmenovaný poškozený ještě formálně nebyl v procesním postavení svědka [nebylo ještě zahájeno trestní stíhání, poškozený nebyl předvolán, aby vypovídal o tom, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 tr. ř.)], je zřejmé, že ho obviněný jako budoucího potenciálního svědka vnímal, a vnímal rovněž nebezpečí, které by pro něho z jeho výpovědi před orgány činnými v trestním řízení mohlo plynout. Toto nebezpečí bylo navíc o to reálnější, že poškozený sám oznámil protiprávní jednání obviněného na Policii ČR a dne 18. 12. 2003 zde také k němu podal vysvětlení.

Ani v tomto případě nelze mít výhrady k závěru soudů obou stupňů, že dovolatel se činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., byť obviněný dovolací námitky do aplikace tohoto zákonného ustanovení také stran této právní kvalifikace nesměřoval.

Dovolací soud tak přisvědčil závěru soudů nižších stupňů o tom, že obviněný svým jednáním naplnil nejen skutkovou podstatu pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. (v obou případech jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.), ale i skutkové podstaty dalších trestných činů, pro které byl uznán vinným a potrestán. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá; naproti tomu výhrady obviněného brojící proti správnosti právního posouzení předmětných skutků, tak jak k ní dospěl zejména soud prvého stupně, nebylo možné akceptovat.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 02. July 2008