JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 673/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání podaném obviněným J. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 11 To 338/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 9/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 1 T 9/2003, byli obvinění J. L. a M. F. uznáni vinnými, že

„dne 24. 8. 2002 kolem 17:30 hod. za supermarketem D. v K., společně pod záminkou výhodného prodeje mobilních telefonů a další spotřební elektroniky, vylákali od J. Š., částku 150.000,- Kč tak, že J. L. za použití mobilního telefonu zprostředkoval převzetí této částky M. F., s převzatou částkou uprchli, 15.000,- Kč si ponechal M. F., zbytek J. L.,

dne 3. 9. 2002 kolem 11:00 hod. tamtéž, stejným způsobem, pod stejnou záminkou, zprostředkoval J. L. mobilním telefonem stejný obchod, M. F. měl převzít částku 49.000,- Kč, s penězi chtěli uprchnout, M. F. si měl ponechat částku 5.000,- Kč, k setkání nedošlo,

dne 4. 9. 2002 tamtéž, se pokusili stejným způsobem vylákat částku 300.000,- Kč na výhodný nákup mobilních telefonů, šlo však o akci ve smyslu § 158c odst. 1 písm. d) tr. ř., M. F. byl na místě zadržen, J. L. uprchl“.

Takto zjištěné společné jednání obou obviněných soud prvního stupně právně posoudil jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za to odsoudil obviněného J. L. podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu v rozsahu, který se týkal obviněného J. L., v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 13 To 482/2003, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 T 223/2002, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. V dalším uvedený soud rozhodl o uložení trestu obviněnému M. F. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému J. Š., škodu v částce 135.000,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. L. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 11 To 338/2005, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný J. L. (dále převážně jen „obviněný“) napadl prostřednictvím obhájce Mgr. J. O. dovoláním. Učinil tak s odkazem na dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyjádřil názor, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný vznesl výhradu proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Neztotožnil se s postupem soudu, opřel-li své úvahy o jeho vině důsledně o výpověď spoluobviněného M. F., která je údajně vnitřně nekonsistentní, zatímco zcela pominul svědecké výpovědi D. L. a A. B., které prý korespondují s ostatními důkazy a dokládají to, že obviněný byl v době spáchání uvedených skutků mimo území České republiky. Za nesprávné dále označil to, že soud se nezabýval záznamem o telekomunikačním provozu, z něhož má vyplývat, že spoluobviněného M. F. vůbec nekontaktoval. Podle přesvědčení obviněného nebyla jeho vina v řízení před soudy obou stupňů prokázána zcela jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem a soud měl za této situace postupovat v souladu s procesní zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1 napadené rozhodnutí zrušil a nařídil nalézacímu soudu, aby dle ust. § 265l odst. 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

K tomuto dovolání obviněného se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí obsahu podaného dovolání konstatovala, že velmi stručná dovolací argumentace obviněného, která směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu a neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S poukazem na to, že se obviněný snažil zpochybnit toliko to, že se přisouzeného jednání dopustil, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se odmítá jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný uplatnil především výhrady představující pouhou polemiku s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak jimi byl zjištěn skutkový stav. Do této kategorie námitek je třeba zařadit ta jeho tvrzení, v jejichž rámci namítl nedostatečné prokázání jeho viny a vytkl, že soud své závěry opřel o vnitřně rozpornou výpověď spoluobviněného M. F., zatímco nepřihlédl ani k záznamu o telekomunikačním provozu (z něhož má vyplývat, že obviněný M. F. vůbec nekontaktoval) ani k výpovědím svědků D. L. (družky obviněného) a A. B. (strýce družky), které korespondují s ostatními provedenými důkazy a dokládají, že obviněný byl v době, kdy mělo k přisouzenému jednání dojít, mimo území České republiky.

Z povahy dovolacích argumentů obviněného je patrné, že ač ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů, a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve ze změny skutkových zjištění dovozoval nesprávné právní posouzení svého jednání. Namítané nedostatky dovoláním napadeného usnesení tak obviněný podmiňoval obhajobou založenou na vlastních skutkových závěrech, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů.

Za těchto okolností Nejvyšší soud uzavřel, že v dovolání obviněného vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ta tvrzení obviněného, jestliže se domníval, že soud měl za situace, kdy skutkový stav věci nebyl zjištěn zcela jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem, postupovat v souladu s procesní zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Nejvyšší soud poznamenává, že zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo se tedy nikterak nedotýká otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týká se právě jen otázek skutkových.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. May 2006