JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 667/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání obviněného Ing. M. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 11 To 50/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 96/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 T 96/2007, byl obviněný Ing. M. R. uznán vinným, že:

„dne 24. 1. 2005 v T. uzavřel společně se svojí manželkou E. R. smlouvu o úvěru se společností Č. s. a. s., na základě níž jim byl poskytnut touto společností úvěr ve výši 40.000,- Kč, který se zavázali uhradit ve 20ti pravidelných splátkách ve výši 958,- Kč, počínaje dnem 20. 2. 2005, přičemž již v době uzavření uvedené úvěrové smlouvy neměl v úmyslu poskytnutý úvěr splácet, na jeho úhradu zaplatil dne 15. 3. 2005 pouze jedinou splátku a veškeré finanční prostředky, které obdržel od manželky s tím, aby je použil na úhradu úvěru, použil pro svoji potřebu, čímž společnosti Č. s. a. s. způsobil škodu ve výši 39.042,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za něj a za trestný čin podle § 250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 3 T 114/2005, podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 11 To 50/2008, tak, že je podle

§ 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. P. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve velmi stručném podání brojil především proti nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, o němž tvrdil, že v podstatě likviduje jeho rodinu. S ohledem na zdravotní stav jeho manželky prý bylo na místě uložení alternativního trestu, který by nebyl přímo spojen s odnětím svobody.

Dále obviněný namítl nesprávnost právního hodnocení v tom směru, že při správném právním posouzení měl soud dojít k závěru, že se nejedná o trestný čin, ale o občanskoprávní vztah. Tvrdil, že neměl v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku, proto měl již odvolací soud zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně a zprostit jej obžaloby.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný

u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám směřujícím proti přílišné přísnosti uloženého trestu uvedl, že takové výhrady nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, že jde o občanskoprávní vztah; tento argument ovšem nepovažoval za důvodný. K tomu uvedl, že o občanskoprávní vztah by se mohlo jednat v situaci, kdy by obviněný uzavřel úvěrovou smlouvu v dobré víře a až následně se rozhodl úvěr nesplácet nebo by na základě objektivních okolností nebyl schopen úvěr splácet. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že dovolatel již v době uzavření smlouvy o úvěru neměl v úmyslu poskytnutý úvěr splácet, o čemž svědčí také další zjištění o majetkových poměrech a zejména jeho zadluženosti. Obviněný tedy již v době uzavření úvěru uváděl peněžní ústav v omyl ohledně svého úmyslu úvěr splácet, a proto jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (otázkou, zda případně byla na místě právní kvalifikace podle speciálního ustanovení § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se státní zástupce blíže nezabýval, neboť dovolání v tomto směru žádné námitky ani odpovídající dovolací důvod neobsahovalo).

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, přičemž ponechal na úvaze soudu, zda tak učiní podle § 265i odst. 1 písm. b) nebo e) tr. ř. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný ve svém podání sice výslovně necitoval ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně vyjádřil v něm (alespoň slovně) i námitku nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší soud proto mohl – s jistou mírou tolerance – uzavřít, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jeho prostřednictvím uplatnil též důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho základě je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit (výhrady proti přílišné tvrdosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a požadavek na uložení alternativního trestu nespojeného s odnětím svobody). Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, nýbrž jen jako občanskoprávní vztah, a to zejména proto, že nikdy neměl v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku. Touto třeba jen stručnou argumentací obviněný v podstatě vyslovil výhradu k nedostatku subjektivní stránky jeho jednání. Jakkoliv takovou výhradu lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud zároveň shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. jsou správné. Úvahy rozvedené v odůvodněních jejich rozhodnutí (srov. strany 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu a str. 2 usnesení odvolacího soudu) je třeba doplnit pouze v tom směru, že obviněný již při uzavírání smlouvy o úvěru s Č. s., a. s., jednal v podvodném úmyslu přinejmenším ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Pokud totiž znal svoji finanční situaci a věděl nejen to, že příjmy jeho rodiny jsou minimální, ale i to, že jsou proti němu od roku 2004 vedena řízení o výkon rozhodnutí (viz č. l. 89 spisu), musel také vědět, že svým závazkům nemůže dostát. Jak soudy obou stupňů zjistily z výpovědi svědkyně E. R., činily měsíční výdaje rodiny v roce 2005 (nehledě na výdaje za potraviny, ošacení, apod.) přibližně částku 4.500,- Kč, přičemž rodina na nájemném platila 2.500,- Kč, za pronájem realitní kanceláři 2.000,- Kč a 500,- Kč jako zálohy na elektřinu. Příjmy rodiny v té době tvořil pouze invalidní důchod E. R. ve výši 6.600,- Kč a dávka sociální pomoci ve výši 3.776,- Kč vyplácená obviněnému. Obviněný v době uzavírání smlouvy nebyl zaměstnán, protože pečoval o svoji invalidní ženu, takže si musel být vědom i toho, že ani v budoucnu se jeho finanční situace nemůže výrazně zlepšit. Stejně tak soudy nemohly přehlédnout, že přestože se E. R. podařilo na úhradu splátek úvěru vyčlenit měsíčně částku 1.000,- Kč, kterou obviněnému za tím účelem předala, obviněný ani tyto peníze na úhradu splátek nepoužil, naopak je užil pro svoji potřebu, aniž by to své manželce vůbec sdělil.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku svědčí pro závěr, že si půjčil peníze s vědomím toho, že je už nikdy nevrátí, tímto úmyslným jednáním uvedl poškozenou společnost v omyl a k její škodě se obohatil o částku 39.042,- Kč. Tím naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá, naopak relevantně uplatněnou výhradu obviněného nebylo možné akceptovat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i ods. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 04. June 2008