JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 643/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání obviněného L. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 4 To 85/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 50 T 1/2005, byli obvinění L. A., H. T. a M. K. D. uznáni vinnými rozsáhlou trestnou činností, již soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Obviněného L. A. za to odsoudil podle § 187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněného H. T. podle § 187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněného M. K. D. za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 4 T 39/2004, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2004, podle § 187 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; současně soud ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 4 T 39/2004, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Soud prvního stupně dále rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání 1.979,1 g heroinu obsahující 1.498,2 g heroinu base, které jsou uloženy ve skladu Policie České republiky.

Oproti tomu tento soud podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby obviněné H. B. [tohoto obviněného přitom soud za část jednání zprostil obžaloby rovněž podle § 226 písm. c) tr. ř.], O. L. a A. S.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění L. A., H. T. a M. K. D. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství (její odvolání směřovalo proti zprošťujícímu výroku napadeného rozsudku týkajícího se obviněných H. B., O. L. a A. S. – vyjma výroku, který se týkal obviněného H. B. a jeho skutku, v němž byl spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.) odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2006. Z podnětu odvolání obviněných L. A., H. T. a M. K. D. tento soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 4 To 85/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v odsuzující části v celém rozsahu; z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. také ve zprošťující části, týkající se společně obviněných H. B., O. L. a A. S. v celém rozsahu. Následně odvolací soud podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné L. A., H. T. a M. K. D. uznal vinnými, že

„obžalovaní L. A., H. T. a M. K. D. společně

-v úmyslu získat majetkový prospěch z prodeje drog opatřených nelegálním způsobem, po vzájemné dohodě, poté co dne 2. 11. 2003 L. A. v B. v Hotelu H. I. nabídl osobě jménem P. (utajenému vyšetřovateli rakouské policie vedenému pod jménem P. za podmínek ust. § 55 odst. 2 tr. ř.) k prodeji větší množství omamné látky heroin, při následných opakovaných setkáních v M. a ve V. obžalovaní L. A. a H. T. domlouvali konkrétní podmínky samotného prodeje omamné látky, což upřesňovali vzájemnými telefonickými kontakty s P. i mezi sebou, přičemž nejméně od 13. 12. 2003 se do přípravy prodeje heroinu aktivně zapojil obžalovaný M. K. D., jehož požádali o zprostředkování nákupu heroinu od nezjištěného dodavatele a který telefonicky zejména upřesňoval množství drogy, její hodnotu i dobu předání, takto:

-dne 4. 12. 2003 obžalovaný L. A. sám v M. předal v rámci předstíraného převodu věci osobám jménem P. a A. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) 6 gramů omamné látky heroin(1,6 gramů báze účinné látky) s tím, že jde o vzorek látky z většího množství, které jim následně spolu s obžalovaným T. zamýšlejí prodat, přičemž celou věc průběžně telefonicky konzultoval s obžalovaným T.,

-dne 13. 12. 2003 během telefonického hovoru obžalovaných T. a D., obžalovaný D. upřesnil cenu heroinu na 29.000,- Euro za 1 kilogram a obžalovaný T. upřesnil množství požadovaného heroinu, což učinil po telefonickém kontaktu z téhož dne s P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.), v němž došlo k dohodě o převzetí 4 kilogramů heroinu za cenu 1.100.000, Kč za 1 kilogram, během dalšího telefonického hovoru s obžalovaným D. z téhož dne obžalovaný T. potvrdil obžalovanému D. tento zamýšlený odběr 4 kilogramů heroinu,

-dne 22. 12. 2003 obžalovaní L. A. a H. T. v M. předali v rámci předstíraného převodu věci osobě jménem P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) 1,3 gramů omamné látky heroin (0,11 gramů báze účinné látky) s tím, že jde o další vzorek látky z většího množství, které P. a osobě A. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) následně zamýšlejí prodat,

-dne 26. 2. 2004 obžalovaný T. v přítomnosti obžalovaného D. telefonoval P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.), po navázání kontaktu předal telefon obžalovanému D., který P. sdělil, že obchod s heroinem se uskuteční asi příští týden, což obžalovaný T. po zpětném převzetí telefonu P. potvrdil,

-dne 13. 4. 2004 obžalovaný T. telefonoval P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) a předem dohodnutou šifrou mu sdělil, že má k dispozici 24 kilogramů heroinu, P. mu však sdělil, že má zájem pouze o 4 kilogramy,

-dne 14. 4. 2004 obžalovaný H. T. telefonoval P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.), navrhl setkání v M. a nabídl mu předání vzorku heroinu z celkového množství 24 kilogramů, téhož dne P. zpětným telefonátem upřesnil hodinu setkání,

-dne 15. 4. 2004 obžalovaný H. T. v M. předal v rámci předstíraného převodu věci osobě jménem P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) 0,76 gramů omamné látky heroin (0,35 gramů báze účinné látky) s tím, že jde opětovně o další vzorek látky z většího množství, které P. a osobě jménem A. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) zamýšlejí následně prodat,

-dne 17. 4. 2004 obžalovaný D. telefonicky sdělil obžalovanému T. cenu heroinu stanovenou svým blíže neurčeným nadřízeným, a to částku 32.000,- Euro za 1 kilogram, obžalovaný T. téhož dne telefonuje P. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.), avšak sděluje mu, že cena za 1 kilogram heroinu činí 35.000,- Euro,

-dne 19. 4. 2004 obžalovaný T. telefonoval obžalovanému A., sdělil mu, že dodavatel požaduje za 1 kilogram heroinu 32.000,- Euro a žádal, aby se obžalovaný A. o ceně, za kterou heroin bude fakticky prodán, nezmiňoval před obžalovaným D., téhož dne obžalovaný T. telefonoval obžalovanému D. a domluvil podrobnosti, za nichž mělo dojít k předání heroinu zájemci o koupi,

-dne 30. 4. 2004 obžalovaný D. telefonoval obžalovanému T., že má připravené 2 kilogramy heroinu pro získaného zájemce,

-dne 3. 5. 2004 v dopoledních hodinách obžalovaný D., vozidlem značky Škoda Octavia, přivezl do B. 1.979,1 gramů látky obsahující heroin a předal ji obžalovanému T., obžalovaný L. A. zatím v B. u obchodního domu H. v B. čekal na osoby jménem P. a A. (ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.), kterým měla být téhož dne na základě předchozí domluvy prodána omamná látka heroin za kupní cenu ve výši 37.000,- Euro a 1.250.000,- Kč, tyto pak přivezl k domu obžalovaného T.,

- k samotnému předstírání převodu věci došlo dne 3. 5. 2004 ve 14:30 hodin v B. před bydlištěm obžalovaného H. T., kdy na místě předstíraného převodu věci se kromě skrytých rakouských vyšetřovatelů P. a A. nacházely osoby obžalovaných L. A. a H. T., obžalovaný M. K. D. se v té době ukrýval v domě a čekal zde na smluvené finanční prostředky za dovezenou drogu,

poté, co látka v množství 1.979,1 gramů, obsahující 1.498 gramů heroin base a způsobilá tak výrazně ohrozit zdraví nebo život více uživatelů, což bylo obžalovaným známo, byla prodána obžalovanými L. A. a H. T. za částku 37.000,- Euro a 1.250.000,- Kč rakouským skrytým vyšetřovatelům, došlo k zásahu příslušníků Policie České republiky a obžalovaní L. A., H. T. i M. K. D. byli zadrženi spolu s převzatými penězi, předstíraným převodem získaný heroin předali skrytí rakouští policisté Policii České republiky,

přičemž záměrem obžalovaného M. K. D. bylo pro sebe získat finanční prospěch ve výši 8.000,- Euro tak, že obstaráním celkového množství téměř 2 kilogramů heroinu od nezjištěného dodavatele za kupní cenu 58.000,- Euro (29.000,- Euro za kilogram), kterou by musel v případě uskutečněného obchodu zaplatit, tuto navýšil o 6.000,- Euro, které si chtěl ponechat jen pro sebe, na celkovou prodejní cenu 64.000,- Euro (32.000,- Euro za 1 kilogram), o čemž však obžalovaní L. A. a H. T. nevěděli a ani vědět nemohli, s tím, aby tito obžalovaní navýšili tuto prodejní cenu o dalších 6.000,- Euro, které by byly jejich společným finančním prospěchem rozděleným stejným dílem (2.000,- Euro pro každého z nich), na celkovou prodejní cenu 70.000,- Euro (35.000,- Euro za 1 kilogram), avšak obžalovaní L. A. a H. T. se záměrem získat pro oba společný finanční prospěch ve výši 8.000,- Euro navýšili určenou prodejní cenu o dalších 4.000,- Euro, které, kromě společného podílu ve výši 6.000,- Euro z předcházejícího navýšení, chtěli získat jen pro sebe, na konečnou celkovou prodejní cenu 74.000,- Euro (37.000,- Euro za 1 kilogram), o čemž obžalovaný M. K. D. nevěděl a ani vědět nemohl,

přičemž heroin je podle zákona č. 167/1998 Sb. zařazen mezi omamné látky do seznamu IV. dle Jednotné úmluvy o omamných a psychotropních látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) a obžalovaní neměli s touto omamnou látkou oficiálně nakládat“.

Takto zjištěné jednání obviněných soud druhého stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněné odsoudil: obviněného L. A. podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněného H. T. podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného M. K. D. za pokus tohoto trestného činu a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 4 T 39/2004, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2004, podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou; současně ohledně tohoto obviněného soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 4 T 39/2004, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. odvolací soud zároveň rozhodl o zabrání 1.979,1 gramů heroinu obsahující 1.498,2 gramů heroinu base, které jsou uloženy ve skladu Policie České republiky.

Oproti tomu označený soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžalované H. B., O. L. a A. S. obžaloby pro jednání, v němž byl obžalobou spatřován pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., spáchaný obviněnými jako členy organizované skupiny, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění.

Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadl již jen obviněný L. A. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. K. dovoláním, jež opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domníval se totiž, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný shledal naplnění uplatněného dovolacího důvodu zejména v tom, že s ohledem na absenci subjektivní stránky jeho jednání, jež bylo vyvoláno nepřípustnou tzv. policejní provokací, nebyla bezezbytku naplněna skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ze stejných důvodů namítl, že jeho jednání nebylo trestné a nedosáhlo požadovaného stupně společenské nebezpečnosti podle § 3 odst. 2, 3 tr. zák. Na tomto místě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2002 a 5 Tdo 1366/2003 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/04.

Obviněný setrval na svém tvrzení, že to byla policie, kdo jej kontaktoval a obrátil se na něj se žádostí o zajištění drogy, on sám s tímto návrhem pouze souhlasil. Bez iniciativy policejního orgánu by prý k jeho jednání, jímž byl uznán vinným, nikdy nedošlo (zde dovolatel odkázal na platnou judikaturu související s nepřípustností zasahování státních orgánů do skutkového děje – rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 a II. ÚS 710/01 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2002). Uvedl, že setkání v hotelu H. I. v B. iniciovala policejní agentka pod krycím jménem B., která tuto schůzku sjednala co do místa, času i předmětu jednání. Sjednaný obchod s drogami policie následně aktivně organizovala, stanovovala jakost, množství, cenu, měnu platby včetně termínů dodání, přičemž v případě nedodržení těchto termínů na obviněného telefonicky naléhala způsobem, který u něj mohl vyvolat obavy o svou bezpečnost. Zmínil, že on sám v období od počátku roku 2004 do zadržení domnělého zájemce o koupi drog žádným způsobem nekontaktoval a na celé akci se neúčastnil. Stejně tak prý nebyl informován o sjednaném předání drog dne 3. 5. 2004, průběh tohoto setkání neorganizoval, jen se jej k žádosti spoluobviněného H. T. pasivně účastnil, drogy nepředával a nepřebíral ani žádnou platbu (z provedených důkazů přitom podle jeho názoru nevyplývá jeho záměr participovat na zisku z tohoto prodeje). Uvedl, že není pravdou, že policejního agenta pod krycím jménem P. (dále převážně jen „policejní agent“) kontaktoval pouze za účelem dodání drogy, naopak s ním jednal o obchodu s textilem (tuto skutečnost měly potvrzovat výpovědi ostatních spoluobviněných a svědka L., listinné důkazy a dokumentace z domovních prohlídek), přičemž pouze za tímto účelem jel na schůzku do V.

Obviněný vznesl výhradu, že policejní orgány neměly žádné závažné důvody pro použití tzv. policejní provokace, nehledě na to, že platný trestní řád takovýto postup ani neumožňuje. Konstatoval, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že se zabýval obchodem s heroinem, a poukázal na to, že v minulosti nebyl vyšetřován, stíhán ani odsouzen za trestnou činnost související s drogovou kriminalitou, drogy neměl k dispozici ani doma a ani je sám nebyl schopen obstarat. Dodal, že ač lze určitou pasivní participaci policejního orgánu na trestném jednání pachatele připustit, je tomu tak pouze v případě organizovaného zločinu, když tato podmínka nebyla v uvedeném případě splněna.

Napadený rozsudek podle přesvědčení obviněného trpí dále formálními vadami a nedostatky ve skutkových zjištěních. Soud se údajně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, neobjasnil všechny skutečnosti svědčící ve prospěch dovolatele stejně pečlivě jako okolnosti v jeho neprospěch a nehodnotil důsledně všechny důkazy, čímž porušil ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu obviněný polemizoval se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nabízel větší množství heroinu, které chtěl prodat do zahraničí, a tento názor soudu považoval za ničím nepodložený. Zároveň poukázal na ztrátu opatřených důkazů – videozáznamů z místa zadržení obviněných, které měly být rozhodujícím důkazem v rámci rozhodování o jeho vazbě.

V dalším obviněný vytkl postupu orgánů činných v trestním řízení údajná závažná procesní pochybení, spočívající jednak v nerespektování zásad legality a oficiality a jednak v porušení ustanovení § 55 odst. 2, § 158b, § 158c a § 158e tr. ř. Takové vady přitom spatřoval v tom, že v rámci vyšetřování došlo k použití předstíraného převodu, sledování osob a použití agentů, byť pro aplikaci těchto operativně pátracích prostředků nebyly splněny veškeré zákonné předpoklady, spočívající v udělení souhlasu soudce vrchního soudu, policejního prezidenta ČR a příslušného zahraničního orgánu pro každého jednotlivého agenta; policejním prezidentem měl být rovněž ustanoven příslušný funkcionář, který by koordinoval činnost těchto zahraničních agentů ve smyslu § 48b odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o policii“). Domníval se, že použití agentů samo o sobě představuje závažné vybočení z pravomocí policejních orgánů nasvědčující uskutečnění tzv. policejní provokace (zde odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. d. C. a spol. proti Portugalsku, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 a II. ÚS 710/01, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2002). Obviněný dovozoval, že důkazy opatřené policejními agenty jsou nezákonné a jako takové byly v uvedeném trestním řízení nepřípustné.

Za nezákonné a v rozporu s jeho právem na obhajobu obviněný označil rovněž provedení výslechu policejního agenta jakožto utajeného svědka podle § 55 odst. 2 tr. ř. (zde odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, IV. ÚS 37/01, III. ÚS 501/04 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 2. 2006 ve věci K. proti České republice). Nesouhlasil s tím, že nebylo možno verifikovat věrohodnost tohoto svědka a jeho výpověď, ačkoliv k provedení zmíněného výslechu jako utajeného nebyl žádný zákonný důvod. V předchozím řízení nebyly podle něj zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tomuto svědkovi hrozí újma na zdraví nebo jiná závažná újma; stejně tak prý nebylo zjištěno, že by svědek sám o utajení podoby požádal. Měl za to, že odhalením identity svědka nebylo nikterak bráněno tomuto svědkovi ve výkonu povolání policisty, tím spíše ne na území R. K porušení práva obviněného na obhajobu mělo dojít také tím, že soudy obou stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, zejména návrh na provedení konfrontace s policejním agentem v rámci hlavního líčení a opakování výslechu tohoto agenta při veřejném zasedání o projednání jeho odvolání.

Na základě všech shora uvedených skutečností obviněný v závěru svého podání Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 4 To 85/2005, a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření uvedl, že převážná část dovolacích námitek obviněného včetně těch, jimiž brojil proti údajné policejní provokaci, je založena na argumentech, které jsou vytržené z kontextu a nevycházejí z identického skutkového základu, o němž soud rozhodoval. Tyto námitky jsou navíc prakticky identické s obsahem odvolání, jímž se podrobně zabýval soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí a s jehož závěry je třeba souhlasit. Uvedl, že z obecného hlediska to nebyl policejní orgán, kdo přiměl obviněného k nabídce dodání heroinu, nýbrž naopak sám obviněný sháněl zahraničního odběratele na předmětnou drogu a policejní orgán R. r. vstoupil do postavení zájemce, přičemž obviněný ani dobrovolně od svého jednání neupustil, naopak v něm pokračoval až do chvíle, kdy došlo k předávce drogy a k zadržení obviněných. Podle názoru státního zástupce tak obviněný v této části dovolání ve skutečnosti nenapadal hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nýbrž skutek sám o sobě. Za neopodstatněné státní zástupce považoval výhrady vztahující se k údajnému nedostatku subjektivní a materiální stránky předmětného trestného činu s tím, že dodávka téměř dvou kilogramů heroinu je do té míry nebezpečným jednáním, že o deliktní povaze takového činu ve smyslu trestního zákona nemůže být žádných pochyb.

Z uvedených důvodů státní zástupce zařadil dovolání obviněného do kategorie zjevně neopodstatněných a jako takové je navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného v té části, pokud tvrdil, že soudy obou stupňů provedly v nedostatečném rozsahu dokazování a ke svému rozhodnutí neměly opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (přičemž jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly), že nepřihlédly ke všem okolnostem posuzované věci, neobjasnily skutečnosti svědčící v jeho prospěch se stejnou pečlivostí jako ty, které svědčily v jeho neprospěch (zde obviněný rovněž namítl nezákonnost a nepřípustnost použití důkazů opatřených policejními agenty), a že nedůsledně hodnotily provedené důkazy (zejména pokud dospěly k závěru, že obviněný nabídl k prodeji větší množství heroinu), přičemž v důsledku těchto nedostatků dospěly k vadným skutkovým zjištěním (zde obviněný poukázal rovněž na ztrátu některých důkazů ze strany Policie ČR dokumentujících zadržení jeho a spoluobviněných dne 3. 5. 2004), jsou právně irelevantní, neboť představují pouhou polemiku s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak jimi byl zjištěn skutkový stav. Tyto výhrady se tak v žádném případě netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a stojí tak mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Na uplatněný dovolací důvod nedopadají dále argumenty obviněného, v jejichž rámci zopakoval svá tvrzení z předchozích stadií řízení a namítl, že byl k jednání nepřípustně vyprovokován ze strany policie v rámci tzv. policejní provokace. Jestliže obviněný namítl, že to byla policie, která jej kontaktovala, iniciovala vzájemné setkání a dále aktivně organizovala další průběh vzájemného vyjednávání včetně určení jakosti, množství, ceny a termínů dodání drog, přičemž obviněný pouze vyhověl jejich návrhu a souhlasil s tím, že drogy opatří, když po určité období se na celé akci vůbec neúčastnil, policejního agenta nekontaktoval (když původně ho kontaktoval pouze za účelem obchodování s textilním zbožím), při zadržení dne 3. 5. 2004 žádné drogy nepředával ani jejich předání žádným způsobem nekoordinoval a jeho záměr podílet se na finančním prospěchu z uskutečněného prodeje nebyl v průběhu řízení prokázán, nezpochybnil právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným, z hlediska hmotného práva, ale předestřel vlastní verzi skutkového děje, na jejímž podkladě teprve dovozoval, že za uvedené jednání není trestně odpovědný.

S ohledem na zcela procesní charakter Nejvyšší soud nemohl dále přihlížet k té části dovolacích výhrad obviněného, vytkl-li jednak četná procesní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívající v nezákonném použití operativně pátracích prostředků podle § 158c až § 158e tr. ř. a jednak porušení jeho práva na obhajobu, jež spatřoval v provedení výslechu policejního agenta jakožto utajeného svědka podle § 55 odst. 2 tr. ř.

Ve vztahu ke všem výše uvedeným námitkám obviněného lze shrnout, že ač obviněný ve svém dovolání formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil námitky právní, ale toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se v prvé řadě domáhal na podkladě předestření vlastní skutkové verze a zpochybnění zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení změny rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve na podkladě takto učiněné změny skutkového stavu (sekundárně) usuzoval, že mu jednání, jímž byl uznán vinným, nemůže být přičteno k tíži.

Nejvyšší soud tak dovodil, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních, a že dovolatel v rozsahu těchto výhrad neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové (ani procesní v podobě, jak je obviněný uplatnil) žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy obou stupňů své úvahy, na jejichž základě neuvěřily obhajobě obviněného, založené na tvrzení o jeho pasivní roli a o provokaci ze strany policejních orgánů, přesvědčivě odůvodnily.

Odvolací soud s odkazem na konkrétní výsledky dokazování – zejména telefonické odposlechy, protokoly o sledování osob a svědecké výpovědi utajených svědků P., A. a A. – správně dovodil, že to byl právě obviněný, kdo se (společně se spoluobviněnými) pohyboval v prostředí, v němž se obchodovalo s drogami, tyto drogy měl možnost ve větším množství zajistit a za účelem jejich prodeje do zahraničí inicioval dobrovolně a bez nátlaku setkání s domnělým zájemcem – skrytým policejním vyšetřovatelem rakouské policie; v průběhu sjednávání podmínek tohoto obchodu obviněný přitom vystupoval aktivně, tj. dojednával schůzky, na kterých předával skrytému policejnímu vyšetřovateli vzorky drogy, dojednával množství dodaného heroinu a jeho cenu a domlouval podmínky jeho předání, to vše s cílem dosáhnout finančního prospěchu z tohoto prodeje. Stejně tak při předstíraném převodu věci dne 3. 5. 2004 nebylo úkolem tohoto obviněného pouze čekat u obchodního domu H. v B. na kupce, ale především ověřit jeho solventnost. Pokud obviněný odkazoval na obchodování s textilem, jednalo se o záležitost zcela okrajovou.

Soud druhého stupně taktéž přiléhavě dovodil, že ač jednání skrytého vyšetřovatele rakouské policie představovalo v posuzovaném případě určitý dílčí element celkového průběhu události, nelze jeho roli přeceňovat do té míry, aby bylo možno dospět k závěru, že bez jeho iniciativy by ke spáchané trestné činnosti nedošlo. Za zcela logickou a pochopitelnou tento soud dále označil aktivní komunikaci skrytého vyšetřovatele rakouské policie s obviněnými, aby tak nedošlo k prozrazení jeho skutečného postavení v projednávaném případě. Tato komunikační aktivita přitom nevybočila z mezí role předstíraného vážného zájemce o nákup většího množství heroinu, jestliže toliko upřesňoval některé aspekty nabídky obviněných dodávat drogy do zahraničí. Správně také odvolací soud poznamenal, že samotná skutečnost, že obviněný jednal v omylu o skutečné identitě osoby kupující heroin, není pro posouzení trestnosti jeho jednání relevantní. (V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na str. 39 až 45 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.)

V žádném případě tedy v posuzované trestní věci nelze hovořit o tom, že by se jednání státu (resp. policie) stalo součástí skutkového děje, tj. celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestná činnost obviněného skládala, a bylo by tak ve svém důsledku nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak obviněný ve svém dovolání tvrdil. Za nepřípustný je i v judikatuře Ústavního soudu totiž považován pouze takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. O takovou situaci však v tomto případě nešlo, neboť policejní orgány jako orgány státu obviněného nenaváděly ke spáchání trestné činnosti, neposilovaly jeho vůli spáchat trestný čin ani mu jakoukoliv formou nepomáhaly.

Pokud jde o provedení výslechu výše jmenovaných svědků jako utajených za podmínek § 55 odst. 2 tr. ř., pak je sice třeba obviněnému přisvědčit v tom, že by policisté měli svědčit anonymně pouze výjimečně, avšak zároveň je nutno dodat, že v projednávaném případě bylo dodrženo jak kritérium subsidiarity (ochranu těchto svědků nebylo lze spolehlivě zajistit jinak), tak kritérium nezbytnosti minimalizace práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé. Výslech policistů pod utajením byl odůvodněn nejen snahou o zajištění jejich vlastní bezpečnosti, ale i tím, aby mohli být zachováni pro případné další tajné operace. Stejně tak byla splněna podmínka, že soudy obou stupňů své závěry o vině obviněného nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích výše jmenovaných utajených svědků, ale vycházely rovněž z celé škály dalších důkazů (zejména z protokolů o sledování obviněných a záznamů o jejich telefonických odposleších), které uvedené výpovědi podporovaly a tvořily s nimi ucelený řetězec (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03, III. ÚS 597/99, III. ÚS 210/98, III. ÚS 499/04 a jiné).

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také argumenty, které by důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., je důvodná z hlediska naplnění všech znaků subjektivní a materiální stránky této skutkové podstaty. Protože takto formulované výhrady obsahově naplňují dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání obviněného je v rozsahu těchto námitek opodstatněné.

K tomu je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

K trestnosti tohoto trestného činu je podle § 3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu ve stadiu pokusu po stránce subjektivní či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního, resp. v tomto případě druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam má i navazující tzv. právní věta výrokové části o vině rozsudku soudu prvního, resp. v tomto případě druhého stupně.

Právě z této tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. v té jeho variantě, které spočívají v tom, že obviněný se společně se spoluobviněnými H. T. a M. K. D. dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby neoprávněně zprostředkoval a prodal omamnou látku ve větším rozsahu, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu (spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) spolehlivě vyjadřují; vedle vlastního jednání obviněného vyjadřují též okolnosti, proč k dokonání uvedeného trestného činu nedošlo.

Jednání obviněného je v těchto skutkových zjištěních vymezeno v podstatě tak, že po vzájemné dohodě a v úmyslu získat majetkový prospěch nabídl utajenému vyšetřovateli rakouské policie pod krycím jménem P. k prodeji větší množství omamné látky heroin, při opakovaných následných setkáních domlouval společně se spoluobviněnými H. T. a M. K. D. konkrétní podmínky samotného prodeje a tyto podmínky také telefonicky opakovaně upřesňoval, v rámci předstíraného převodu věci jmenovanému utajenému vyšetřovateli v několika případech drogu osobně předal v množství, jak je specifikováno ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, a při předstíraném převodu věci dne 3. 5. 2004 ve 14:30 hodin mu prodal společně se spoluobviněným H. T. omamnou látku v množství 1.979,1 gramů, obsahující 1.498 gramů heroin base, za částku 37.000,- Euro a 1.250.000,- Kč, když v důsledku zásahu příslušníků Policie České republiky byli obvinění L. A., H. T. a M. K. D. zadrženi i s převzatými penězi.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s právním názorem obviněného ohledně neexistence jeho zavinění souhlasit nelze, neboť soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, ze kterých jeho úmysl jednat tak, jak předpokládá skutková zjištění trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., evidentně vyplývá. Je třeba mít na paměti, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud především poznamenává, že v tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno, že obviněný jednal „… v úmyslu získat majetkový prospěch z prodeje drog opatřených nelegálním způsobem … po vzájemné dohodě … nabídl osobě jménem P. … k prodeji větší množství omamné látky heroin …“. Úmysl obviněného je tedy ve skutkových zjištěních soudu druhého stupně popsán zcela zřejmým a nezpochybnitelným způsobem, nehledě na to, že skutková zjištění obsahují rovněž podrobný popis toho, jak se obviněný na sjednání a následné realizaci celého prodeje aktivně podílel (rozhodně nelze hovořit o tom, že obviněný zastával v celé akci pouze jakousi nečinnou pasivní roli, jak ve svém dovolání opakovaně naznačoval).

Rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se právní kvalifikací jednání obviněného – a to i po stránce subjektivní – pečlivě a podrobně zabývaly, přičemž přiléhavě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslným zaviněním ve smyslu § 4 tr. zák. Tyto závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud sdílí a má je za zcela výstižné.

Zjistily-li soudy obou stupňů, že obviněný jakožto osoba, která měla přístup do prostředí, kde se obchodovalo s drogami, nabídl se záměrem získání vysokého finančního prospěchu opatření a následný prodej drogy heroin v množství, které je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, skrytému vyšetřovateli rakouské policie a následně se aktivně podílel na sjednávání konkrétních podmínek tohoto prodeje, drogu opatřil (a to dokonce v množství, jež několikanásobně převyšovalo požadované množství) a při předstíraném převodu věci dne 3. 5. 2004 ji za sjednanou finanční částku předal uvedenému skrytému vyšetřovateli, přičemž byl policií společně se spoluobviněnými zadržen i s převzatou finanční hotovostí, bylo jeho jednání evidentně zahrnuto od samého počátku úmyslem přímým podle § 4 písm. a) tr. zák.

Nad rámec výše řečeného je vhodné dodat, že závěrům soudů prvního a druhého stupně nelze ničeho vytknout ani stran právních úvah vztahujících se k zavinění obviněného ve vztahu k tzv. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou byl v posuzovaném případě tzv. těžší následek spočívající ve snaze prodat drogu heroin ve větším rozsahu. S ohledem na množství nabízené drogy je totiž zjevné, že obviněnému musely být alespoň orientačně známy škodlivé účinky použití této drogy na lidský organismus, přičemž podle § 6 písm. a) tr. zák. postačí ve vztahu k uvedenému těžšímu následku zavinění z nedbalosti.

Z podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný své námitky rovněž soustředil na existenci materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Nejvyšší soud proto řešil otázku, zda posuzovaný skutek dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který by byl vyšší než nepatrný.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jejího zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost je tedy materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. ř. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

O takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Nejde jen o to, že jednání obviněného bylo předem domluvenou a důkladně koordinovanou činností, při níž spolupracoval se spoluobviněnými H. T. a M. K. D., ale především o to, že množství drogy, které obviněný dodal za účelem jeho prodeje a které činilo bezmála 2 kilogramy, bylo způsobilé ohrozit zdraví a životy lidí do té míry, že o společenské nebezpečnosti tohoto jednání nelze mít žádných pochyb.

Ze všech shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) nebylo lze dovolacím námitkám obviněného, které relevantně uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přisvědčit.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 19. July 2006