JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 633/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2008 o dovolání, které podala obviněná J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 52/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 80 T 52/2006, byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle zjištění soudu dopustila skutkem dále popsaným, a odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu podle § 26a a § 26b tr. zák. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti P. P. S. z o. o. částku 665.579,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu obviněnou uznal vinnou, že:

„dne 27. 6. 2006 v Š., jako jednatelka a jediná společnice společnosti I. T., s. r. o., neoprávněně zadržela 96 krabic metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, které měla společnost I. T., s. r. o., na základě smlouvy o přepravě dopravit z G. v I. r. do T. v P. r., když tyto krabice nechala v rozporu s dohodou o přepravě vyložit do skladu společnosti I. T., s. r. o., v Š., a zabránila tak dodání tohoto zboží jeho majiteli společnosti P. P. S. z o. o., přičemž vydání zboží majiteli podmiňovala úhradou všech, i dosud nesplatných pohledávek, společnosti I. T., s. r. o., ze strany společnosti P. P. S. z o. o., a doposud zboží společnosti P. P. S. z o. o. nevydala, přičemž v zájmu zajištění nepřerušené montáže finálními výrobci automobilů Fiat Panda na území P. r. musela být ze strany poškozené společnosti P. P. S. z o. o. urychleně zajištěna a zaplacena nová dodávka metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, a tím obžalovaná způsobila poškozené společnosti P. P. S. z o. o. škodu ve výši 665.579,50 Kč“.

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a uložil obviněné podle § 235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost nahradit poškozené společnosti P. P. S. z o. o. škodu ve výši 665.579,50 Kč.

Obviněná s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. M. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech dovolatelka uvedla, že se především neztotožnila s právním posouzením skutku. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považovala za rozporné, a to vzhledem ke konstatování soudu, že „její jednání mělo jediný smysl a účel – donutit poškozeného k úhradě všech i nesplatných pohledávek“ a že zároveň „zpronevěra předmětné zásilky byla prostředkem k dosažení výše uvedeného cíle“. Podle jejího názoru tak soud na jedné straně tvrdí, že se skutek jeví jako zpronevěra, na straně druhé jej však posoudil jako vydírání. S takovou právní kvalifikací nesouhlasila také proto, že soudy prý žádná skutková zjištění ohledně přisvojení si věci neučinily, pouze dospěly k závěru, že zboží zadržela. Navíc nelze připustit, že by byly naplněny zároveň znaky trestného činu zpronevěry i vydírání.

Obviněná vyslovila přesvědčení, že její jednání v žádném případě není trestným činem. Soudy totiž nebylo zjištěno nic o tom, že by vědomě a úmyslně uplatňovala právo, o kterém by věděla, že jí nepřísluší. Navíc nebylo ani konkretizováno, v čem je spatřována „pohrůžka jiné těžké újmy“. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 19/2003 – T 460. Namítla rovněž, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejím tvrzením, že vozidlo provádějící přepravu nebylo v technicky způsobilém stavu, a že na dceřinou společnost poškozené bylo v únoru roku 2005 vyhlášeno konkursní řízení.

Dovolatelka dále tvrdila, že odvolací soud přehlédl, že neuplatňovala k věci zástavní právo podle § 628 obchodního zákoníku, ale právo zadržovací (retenční) podle § 175 a násl. občanského zákoníku. Z popisu skutku prý není zřejmé, jak měla tvrzená škoda zadržením zboží vzniknout, a že vůbec vznikla. Zboží se totiž stále nachází ve skladě společnosti I. T., s. r. o., zadržením nedošlo k jeho trvalému nebo alespoň dlouhodobému odnětí z dispozice vlastníka. Ostatně soud ani nezjišťoval, kdo je vlastníkem zboží a zda vůbec přešlo vlastnické právo z výrobce na odběratele.

Za zásadní argument obviněná považovala tvrzení, že objektem trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka; proto předmětem útoku tohoto trestného činu nemůže být právnická osoba.

V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, stejně jako předchozí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Z provedeného dokazování, respektive ze skutkových zjištění dostupných při přezkoumání věci, bylo zjištěno, že zadržení předmětné zásilky obviněnou mělo jediný smysl, a to donutit poškozeného k úhradě všech, a to i dosud nesplatných faktur z předchozích smluv o přepravě. „Zpronevěra“ předmětné zásilky byla tedy prostředkem k dosažení výše uvedeného cíle. Odvolací soud proto správně dospěl k závěru, že takovéto jednání je třeba právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., když ani v této souvislosti není možné dát za pravdu obviněné, že její jednání spadá pod dovolené jednání vyplývající z obchodně právních vztahů. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněné, tak jak ji použil soud druhého stupně.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněná ve svém dovolání uplatnila převážnou část relevantních námitek, a to zejména v tom směru, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly její jednání, že řádně nekonkretizovaly, v čem spočívala pohrůžka jiné těžké újmy, že se nezabývaly námitkou, že k věci neuplatňovala zástavní, nýbrž zadržovací právo, že skutkovou podstatou trestného činu vydírání není chráněno svobodné rozhodování právnické osoby apod. K těmto výhradám dovolací soud přihlížel a zabýval se jimi, shledal však, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Naopak Nejvyšší soud nepřihlížel k těm skutkovým tvrzením dovolatelky, že soudy nižších stupňů se nezabývaly technickým stavem vozidla provádějícího přepravu zboží, že na dceřinou společnost poškozené bylo v únoru roku 2005 vyhlášeno konkursní řízení apod. Je tomu tak jednak proto, že soud druhého stupně se takovými námitkami zabýval na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí a náležitě se s nimi vypořádal, jednak proto, že jde o výhrady skutkového charakteru, které dovolacímu přezkumu nepodléhají.

K těm námitkám obviněné, které jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Značnou škodou se pak podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (výkladem pojmu těžká újma na zdraví není v dané věci zapotřebí se blíže zabývat).

Objektem tohoto trestného činu je svoboda rozhodování člověka. Jeho objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V dané věci ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, resp. k uvedenému těžšímu následku však postačuje zavinění z nedbalosti podle § 5 tr. zák. [srov. § 6 písm. a) tr. zák.].

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal a způsobila takovým činem značnou škodu.

Ze skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že obviněná se měla trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. dopustit tím, že „… neoprávněně zadržela 96 krabic metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, které měla společnost I. T., s. r. o., na základě smlouvy o přepravě dopravit z G. v I. r. do T. v P. r., když tyto krabice nechala v rozporu s dohodou o přepravě vyložit do skladu společnosti I. T., s. r. o., v Š., a zabránila tak dodání tohoto zboží jeho majiteli společnosti P. P. S. z o. o., …, přičemž vydání zboží majiteli podmiňovala úhradou všech, i dosud nesplatných pohledávek, společnosti I. T., s. r. o., ze strany společnosti P. P. S. z o. o., a doposud zboží společnosti P. P. S. z o. o., nevydala, přičemž v zájmu zajištění nepřerušené montáže finálními výrobci automobilů Fiat Panda na území P. r. musela být ze strany poškozené společnosti P. P. S. z o. o. urychleně zajištěna a zaplacena nová dodávka metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, a tím obžalovaná způsobila poškozené společnosti P. P. S. z o. o. škodu ve výši 665.579,50 Kč“. Z takto formulované skutkové věty odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zjevně vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Pokud dovolatelka tvrdí, že soud druhého stupně hodnotil její jednání jako zpronevěru a zároveň jako vydírání, pak takové tvrzení nemá v napadeném rozhodnutí oporu. Odvolací soud na str. 4 a 5 svého rozhodnutí vysvětlil, proč popsaný skutek nemůže být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ale je nutné jej právně posoudit jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Jednání obviněné totiž samo o sobě nesměřovalo k přisvojení si cizí věci, ale k tomu, aby poškozeného zadržením zboží přiměla k uhrazení veškerých pohledávek. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněná požadovala uhrazení všech, tedy i dosud nesplatných pohledávek, a že na zadržované zboží nebyla v okamžiku jeho zadržení vystavena faktura. V průběhu dispozice s tímto zbožím si obviněná byla vědoma toho, že jde pouze o přepravovanou věc, která jí nepatří, a při nakládání s ní výše uvedeným způsobem postupovala zcela cíleně. Tyto skutečnosti obviněná nezpochybňovala ani v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně ani v podaném dovolání.

Po právní stránce přitom tímto jednáním nepochybně naplnila všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., a to ve vztahu k základní skutkové podstatě v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě postačuje zavinění z nedbalosti (srov. shora). K dokonání tohoto trestného činu došlo již v okamžiku, kdy obviněná přepravovanou věc zadržela ve svém skladu a odmítala ji vydat poškozené společnosti (odběrateli zboží). K tomuto okamžiku také vznikla na majetku poškozené škoda ve výši její plné hodnoty, a to v přímé příčinné souvislosti s jejím jednáním. Jestliže tedy obviněná podle skutkových zjištění soudu druhého stupně za výše popsaných okolností zadržela předmětné zboží, nutila poškozenou k zaplacení všech pohledávek a tím zaviněně způsobila škodu na majetku poškozené firmy. Výše škody dosáhla částky 665.579,50 Kč, jak ji vyčíslila poškozená společnost (odběratel) a jak její způsob vyčíslení vysvětlil před odvolacím soudem ředitel a prokurista společnosti J. P. K.

Stejně tak jednáním obviněné došlo k naplnění zákonného znaku „pohrůžka jiné těžké újmy“ jmenovaného trestného činu. Touto otázkou se již podrobně zabýval odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí a shledal, že zadržením předmětného zboží došlo k ohrožení termínu dodávek pro konečného výrobce automobilů Fiat Panda; přitom ohrožení takové dodávky, které ve svém důsledku mohlo způsobit zdržení nebo zastavení výrobní linky, by bylo nepoměrně vyšší než cena zadrženého zboží. Kvůli reálné hrozbě vzniku majetkové újmy byla poškozená společnost nucena nejprve přesvědčit italského výrobce, aby urychleně znovu vyrobil novou dodávku metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, posléze si tuto dodávku objednat a nakonec i znovu zaplatit. Tento následek jednání obviněné soud druhého stupně přiléhavě vyjádřil ve skutkové větě napadeného rozhodnutí a také jej řádně odůvodnil. Proto námitka dovolatelky, že soud tento zákonný znak blíže nekonkretizoval, není ani pravdivá, ani opodstatněná.

Obviněná ve svém dovolání dále tvrdila, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, že k zadržené věci neuplatňovala zástavní, ale zadržovací právo. K této argumentaci je zapotřebí uvést, že obhajoba obviněné v tomto směru doznala v průběhu trestního stíhání podstatných změn. Během přípravného řízení a posléze i před soudem prvního stupně totiž tvrdila, že jednáním, pro které je trestně stíhána, pouze realizovala zástavní právo k přepravovanému zboží podle § 628 obchodního zákoníku, jež jí vzniklo poté, co nebyla zaplacena dohodnutá záloha na přepravu. Když se nalézací soud s touto její obhajobou vypořádal (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku), přišla v odvolacím řízení s tvrzením, že v jejím případě došlo k zákonnému uplatnění zadržovacího práva (třebaže jej dala do souvislosti s obchodním zákoníkem a předpisy mezinárodního práva). Zřejmě z tohoto důvodu soud druhého stupně věnoval významnou část odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 5) reakci na toto tvrzení. V této souvislosti rovněž citoval část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 483/2003, podle něhož zástavní právo k přepravované zásilce je „… vázáno výlučně na zajištění jeho nároků vyplývajících z dané smlouvy o přepravě, avšak tato právní úprava jej tedy nijak neopravňuje k využití zástavního práva k právě přepravované zásilce k tomu, aby zajistil svá práva plynoucí z jiných přepravních smluv uzavřených v době předchozí“.

Uvedená citace zmíněného usnesení Nejvyššího soudu však není úplná, a zřejmě i proto nebyla odvolacím soudem zcela správně pochopena, což nakonec vedlo k její nepřesné aplikaci. Odůvodnění jmenovaného usnesení totiž pokračuje „… co se pak týče práva zadržovacího (retenčního), to má (na rozdíl od zástavního práva) jen zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací (§ 151s až § 151v občanského zákoníku). Podle § 151s odst. 1 a 2 občanského zákoníku přitom může ten, kdo je povinen vydat určitou movitou věc, zajistit splatnou peněžitou pohledávku zadržením takové věci pouze v případě, že je jinak povinen jí vydat tomu, vůči němuž má danou pohledávku (tedy svému dlužníkovi). Nelze tedy tímto způsobem zadržet věc určenou třetí osobě a stejně tak není možné zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou. Navíc toto právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva“.

S tímto názorem se bezezbytku ztotožňuje i senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci. Pak je ovšem třeba přisvědčit dovolatelce v tom, že není na místě aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku o zástavním právu, nýbrž příslušná ustanovení občanského zákoníku o právu zadržovacím (retenčním). Nad rámec již řečeného je pak vhodné dodat, že toto právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky tím, že zadržovatel, ačkoliv je povinen věc vydat, odpírá tak učinit, pokud mu vlastník věci neposkytne požadované protiplnění. Na základě jakého právního důvodu peněžitá pohledávka existuje, musí zadržovatel prokázat. Ten, kdo věc zadržuje, může sice až do splnění své pohledávky odpírat věc vydat, nemůže ji ale sám zpeněžit, a tak se uspokojit z výtěžku prodeje. Zadržovací právo se uskutečňuje jednostranným aktem zadržovatele spočívajícím v zadržení věci. Zadržovací právo však nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí (§ 176 odst. 1 občanského zákoníku). Tímto způsobem tedy ani nelze zadržet věc určenou třetí osobě.

K tomu je dále vhodné uvést, že je přitom třeba odlišovat případy existence zadržovacího práva za splnění jeho zákonných předpokladů a domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, že jedná po právu, ač podmínky zadržovacího práva splněny nejsou, na straně jedné a případ, kdy je existence zadržovacího práva toliko předstírána, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku, tj. existovala pohledávka zadržovatele vůči vlastníku věci, s úmyslem přinutit tak vlastníka věci k plnění bez jakéhokoliv právního důvodu. Posledně uvedenou situaci nelze při splnění formálních i materiálních znaků trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. zpravidla řešit jinými právními prostředky než prostředky trestního práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní. [K tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, v jiné obdobné trestní věci této obviněné, kde byla upozorněna na možnost právního posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (odsuzujícím rozsudkem byl přitom skutek posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.).]

Právě popsaná obecná východiska lze plně aplikovat i na projednávanou věc, neboť obviněná naprosto neoprávněně a zcela svévolně zadržela a nakonec i dlouhodobě zadržovala přepravované zboží určené třetí osobě (odběrateli), k němuž (resp. za jehož přepravu) ještě ani nebyla vystavena faktura a už vůbec nebyla splatná. Pokud obviněná v dovolání namítla, že podle § 175 odst. 2 občanského zákoníku mohla uplatnit zadržovací právo i k nesplatným pohledávkám, protože od roku 2005 byl na poškozenou společnost vyhlášen konkurs, pak je třeba uvést, že jednak tuto námitku uplatnila až v dovolání, a jednak jde o námitku nepodstatnou a nemající vliv na právní posouzení věci. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že v době bezprostředně po zadržení zboží nejenže nikomu neoznámila, že ke zboží uplatňuje zadržovací právo a z jakého důvodu (jak by měla ve shodě s ustanovením § 177 odst. 2 občanského zákoníku učinit bez zbytečného odkladu), ale naopak poškozené společnosti nejprve tvrdila, že došlo k závadě na vozidle přepravujícím zboží, pro kterou musí být přepravované zboží ponecháno ve skladě v Š. (což byla pravda jen částečná, neboť závada byla snadno odstranitelná – týkala se blikajících světel návěsu). Kromě toho obviněná bez dalšího požadovala na poškozené společnosti úhradu všech pohledávek ze všech do té doby vystavených faktur. K uplatnění zadržovacího práva tedy dovolatelce nesvědčil žádný právní titul a její jednání tedy nebylo v souladu s právní úpravou. Nutno přitom poznamenat, že tato korekce právních úvah odvolacího soudu nemá na jím jinak správně použitou právní kvalifikaci žádný vliv.

Nejvyšší soud nemohl obviněné přisvědčit ani v tvrzení, že s ohledem na to, že objektem trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka, nemůže být předmětem útoku tohoto trestného činu právnická osoba. Jakkoliv není pochyb o uvedeném objektu trestného činu, nebrání to závěru, aby předmětem jeho útoku byla i právnická osoba. Je totiž třeba přihlédnout k tomu (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000), že právnická osoba jako celek, která je určitou právní konstrukcí, nemůže mít vlastní představu, protože představy jako produkty myšlenkové činnosti jsou vlastní jen fyzické osobě, tedy lidské bytosti. Proto nejrůznější dispozice nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se projevuje navenek. Proto k příslušným dispozicím jsou oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Z právní konstrukce jednání právnických osob přitom vyplývá, že právní úkony mohou činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků (členů) nebo zástupců – srov. zejména § 20, § 22 a násl. občanského zákoníku, příp. § 13 až § 16 obchodního zákoníku.

To, co bylo právě uvedeno stran aktivního jednání právnické osoby, ovšem nutně platí i v obrácené pozici, tedy při její pasivní činnosti, resp. při přijímání nejrůznějších informací právnickou osobou. Proto takové informace nemohou být určeny právnické osobě, která o nich nemůže mít vlastní představu, nýbrž jsou určeny právě jejím orgánům, pracovníkům (členům) nebo zástupcům (srov. shora odkaz na příslušná zákonná ustanovení), tedy fyzickým osobám, které již mají vlastní a zcela konkrétní představu.

Jestliže v dané věci soudy zjistily, že obviněná poškozenou společnost (konkrétně vedoucího logistiky R. D. a jeho prostřednictvím ředitele a prokuristu J. P. K.) nejprve informovala, že pro údajnou poruchu na vozidle nemůže být přepravované zboží dopraveno až do sídla poškozené společnosti, a jestliže následně oběma jmenovaným pracovníkům, kteří se za ní osobně vypravili do Š., sdělila, že zboží, které v mezidobí nechala složit ve svém skladu, vydá až po uhrazení veškerých faktur poškozenou společností, nemůže být pochyb o tom, že objektem souzeného trestného činu byla shora jmenovaná právnická osoba právě prostřednictvím jejích pracovníků.

Soud druhého stupně proto nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že obviněná zjištěným a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku dostatečně výstižně popsaným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. July 2008