JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 623/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 55 To 552/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 181/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 55 To 552/2007, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 4 T 181/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené R. b. p., se sídlem O., M., částku 4.461,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že v době od 20.30 hod. dne 23. 7. 2007 do 05.30 hod. dne 24. 7. 2007 v H., okr. P., na ulici N. v domě nejprve zvonil, bouchal a kopal do dveří bytu poškozené J. S., až mu otevřela, načež vnikl do bytu, kde po ní pod pohrůžkou zabití požadoval peníze, které mu však poškozená odmítla dát, proto ji srazil na zem a kopl do ní, když pak poškozená využila jeho nepozornosti a utekla na chodbu, vyběhl za ní a násilím ji odvlekl zpět do bytu, kde ji zamkl a schoval klíče, poté ji opět začal fyzicky napadat, shodil ji na zem, uhodil jí hlavou o skříň, opakovaně ji udeřil pěstí, kopal ji do břicha a hrudníku, přitom ji vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, pokud mu nedá peníze, znemožňoval jí opustit byt, nechal ji zbitou ležet na zemi a násilím ji zabránil použít toaletu, v ranních hodinách dne 24. 7. 2007 ji pak začal proti její vůli osahávat na prsou a přirození, sundal jí tričko a podprsenku a krátce poté byt opustil; tímto jednáním poškozené způsobil zranění, a to zhmoždění tváře, hrudníku a krku, které si vyžádalo pouze jednorázové ošetření.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině trestným činem loupeže, odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zřejmě nesprávně uvedeno písm. d)] a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odmítl závěr soudů, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. tr. zák., a měl za to, že zjištěný skutkový stav použité právní kvalifikaci neodpovídá. Vyjádřil přesvědčení, že na něho není možno hledět jako na pachatele, který proti druhému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně jako nebyl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody, pro který bylo rovněž zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, neměl být uznán vinným ani trestným činem loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil právní posouzení skutku též jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky i tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný nejprve pod pohrůžkou zabití požadoval po poškozené peníze, které mu odmítla dát, proto ji srazil na zem a kopl do ní, když pak poškozená využila jeho nepozornosti a utekla na chodbu, vyběhl za ní a násilím ji odvlekl zpět do bytu; poté ji opět začal fyzicky napadat, shodil ji na zem, uhodil jí hlavou o skříň, opakovaně ji udeřil pěstí, kopal ji do břicha a hrudníku, přitom ji vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, pokud mu nedá peníze.

Objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Významné je též připomenout, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe neměl (k tomu viz rozhodnutí č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).

Jestliže obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně nevystihují zákonné znaky skutkové postaty trestného činu loupeže (výhrady vůči právní kvalifikaci skutku též jako trestných činů omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. neuplatnil), zjevně mu nelze přisvědčit.

Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněný, veden záměrem získat od poškozené peníze, které pro něj přestavovaly cizí věc, tyto po ní požadoval nejdříve pod pohrůžkou zabití a posléze ji k vydání peněz nutil netoliko vyhrůžkou zabitím, ale i za použití fyzického násilí, tj. uhozením hlavy o skříň, opakovanými údery pěstí, kopáním do břicha a hrudníku. Obviněný tak „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, jak dovodil soud prvního stupně (ten by nepochybil, shledal-li by v jednání obviněného i „užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“). Správné jsou rovněž závěry soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky - zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.

Jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální, jak přesvědčivě rozvádí v odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, posuzováno z hledisek kritérií § 3 odst. 4 tr. zák., není rozhodně zanedbatelný a evidentně překračuje stupeň nepatrný. Přihlédnout je třeba nejen k intenzitě, jakou byl porušen zájem chráněný v ustanovení § 234 tr. zák., ale také ke způsobu provedení činu, době, po kterou útok trval, k intenzitě násilí užité vůči osobě výrazně slabší i pohnutce pachatele, který se snažil násilím přimět k vydání peněz osobu, která se sama nacházela ve stavu finanční nouze.

Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly také jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 21. May 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč