JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 607/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 9 To 271/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 130/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 3 T 130/2006, byl obviněný M. K. v bodech 6) – 8) uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a pokračující pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 17 T 432/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Soud prvního stupně tímto rozsudkem zároveň rozhodl o vině, trestu a povinnosti náhradě škody ohledně druhého obviněného L. N.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 9 To 271/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal oba obviněné vinnými. Obviněného M. K. v bodech 6. až 8. uznal vinným, že:

„6. v blíže nezjištěné době, od začátku měsíce května do konce měsíce června 2005, v P. a jinde, se účastnil jednáních obž. L. N. s poškozenou K. H., při kterém obž. L. N. se představil pod smyšleným jménem JUDr. L. P. a poškozené sliboval provedení právních úkonů v civilní věci blíže popsané v bodě 1) výroku rozsudku, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 128/2002, od poškozené vylákal celkem 320.000,- Kč, převzetí peněz od poškozené obž. N. nestvrdil, částku si ponechal pro svoji potřebu, přičemž pak na základě požadavku obž. L. N., částku ve výši 100.000,- Kč vrátil ze svého bankovního účtu poškozené na její bankovní účet vedený u K., a. s.,

7. v blíže nezjištěné době, v polovině měsíce září 2005, v R. a jinde, účastnil se jednání obž. L. N. s poškozenou H. P., při kterém obž. L. N. vystupoval pod nepravdivým jménem JUDr. L. L. a poškozené sliboval právní pomoc při převozu jejího přítele A. S. ze státu S. L. v A. na území ČR a od poškozené obž. L. N. vylákal 23.000,- Kč,

8. v blíže nezjištěné době, v měsíci září 2005, v R. a jinde, účastnil se jednání mezi obž. N. a poškozeným F. H., při kterém opětovně obž. L. N. vystupoval pod smyšleným jménem JUDr. L. L., poškozenému sliboval právní pomoc při zakoupení rodinného domku v obci R., který byl v té době předmětem veřejné dražby, a kdy obž. L. N. převzal od poškozeného částku celkem 220.000,- Kč jako zálohu kupní ceny tohoto domu,

přičemž ve všech případech věděl, že obž. L. N. nemá žádné právnické vzdělání, nejmenuje se JUDr. L. P., ani JUDr. L. L., není synem JUDr. J. L., advokáta AK P., jmenuje se jinak, než se představuje, neboť sám nejméně v měsíci květnu 2004 byl obdobnému podvodnému jednání obž. L. N. v Ch. vystaven a obž. N. tak předal pod stejnou nepravdivou a lživou záminkou částku 60.000,- Kč na hotovosti, žádným způsobem nezpochybňoval nepravdy a výmysly obž. L. N. a podstatné skutečnosti o podvodném jednání obž. L. N. zamlčel a svým přátelským jednáním k obž. L. N. napomáhal poškozené uvést v omyl, čímž tak vytvářel podmínky pro uskutečnění trestné činnosti obž. L. N.“.

Takto popsané jednání obviněného M. K. odvolací soud právně kvalifikoval pod bodem 6. až 8. jako pomoc k pokračujícímu trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 17 T 432/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Také soud druhého stupně zmiňovaným rozsudkem znovu rozhodl o vině, trestu a povinnosti náhradě škody ohledně druhého obviněného L. N.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již pouze obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. H. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání uvedl, že soud druhého stupně se nijak nevypořádal s jeho obsáhlými odvolacími námitkami, zejména s výhradami směřujícími k absenci naplnění subjektivní stránky. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého odvolání ze dne 20. 4. 2007 a na tam uvedený přehled dosavadní judikatury vztahující se k věci. Zdůrazňoval také, že soud se nevypořádal s celou řadou prokazatelných omylů a nepravdivých tvrzení soudu prvního stupně, a kladl si otázku po smyslu odvolacího řízení, které zcela ignoruje argumenty odvolatele.

V neposlední řadě obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že vůbec právně neposoudil tvrzení poškozených H. P. a F. H., a nesouhlasil s názorem tohoto soudu, že na jedné straně považoval výpověď poškozeného F. H. za zcela věrohodnou, na druhé straně k ní však odmítl přihlédnout, protože jej jednoznačně vyviňuje. Totéž namítal u poškozené H. P.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v části jeho se týkající zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přikázal mu, aby ji projednal v jiném složení senátu.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze způsobu odůvodnění použitého dovolacího důvodu je patrno, že podstatná část dovolání je zaměřena na požadavek revize, resp. přezkoumání právního závěru odvolacího soudu o tom, že forma dovolatelovy trestné součinnosti, kterou se podílel na uskutečnění podvodného záměru hlavního pachatele obviněného L. N., postrádá naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Takto interpretovaná právní námitka však není podepřena žádnou věcnou argumentací tak, aby mohla být posouzena míra její kvalifikovanosti. Odkaz obviněného na obsah jeho předcházejícího opravného prostředku a tam použité aktuální judikatury, stejně jako vyjádření pochybnosti o účelnosti odvolacího řízení, nemohou takový nedostatek, bránící věcnému přezkoumání této části dovolání, napravit.

Státní zástupkyně považovala za nutné uvést, že takto uplatněná námitka nedostatku dovolatelova zavinění, která není podepřena žádnou a tedy ani skutkovou argumentací, se nachází zcela mimo dovolací přezkum. Nad rámec dovolacího řízení pak poznamenala, že ačkoliv dovolatelovo jednání nelze podřadit pod vyjmenované příklady typů trestné součinnosti v právní kvalitě postavení pomocníka, tak jak plyne z ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., není pochyb o tom, že popsaným jednáním vědomě dopomohl hlavnímu pachateli v realizaci jeho trestného záměru. Zjištěné skutkové okolnosti totiž prokazují nedostatek aktivního jednání (dovolatele), kterým by uvedl smyšlené a lživé údaje L. N. na pravou míru. Takovým jednáním obviněný způsobil stav, že poškození nabízenou právní pomoc přijali a uhradili úplatu s ní spojenou, přitom je však zřejmé, že by takto nejednali, kdyby znali pravý stav věci.

S ohledem na uvedenou nekvalifikovanost použité dovolací argumentace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu, který se podle jeho přesvědčení dostatečně nezabýval argumenty uplatněnými v odvolání a neodstranil omyly a nepravdivá tvrzení soudu prvého stupně. Dovolatel se tedy v rámci dovolacího řízení domáhal (jak správně poznamenala již státní zástupkyně) nového přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, protože nesouhlasil s jeho závěry a považoval je za mylné. Stejně tak nesouhlasil s vyhodnocením provedených důkazů, zejména s výpověďmi poškozených H. P. a F. H. Obviněný tak v podstatě trval na vlastní skutkové verzi případu a v závislosti na ní zpochybnil závěr soudů obou stupňů o právní kvalifikace jeho jednání; tím konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině. Jestliže namítl neprokázání subjektivní stránky projednávaného trestného činu, pak ani tuto výhradu nepodložil žádnými konkrétními věcnými argumenty.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 21. May 2008