JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 595/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 3 To 854/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 65/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 3 T 65/2005, uznán vinným, že

„dne 23. 4. 2005 kolem 04:00 hodin v O.-V., poté, kdy vstoupil do bytu L. B., kde do ní strčil, důsledkem čehož jmenovaná upadla na stolek, který tím rozbila, poté ji násilím svlékl oblečení, uchopil ji v oblasti ramen a hodil ji na postel, kde vzhledem k pronášeným vyhrůžkám, že ji znásilní, jej jmenovaná poprosila, aby toho zanechal, načež se svlékl také, lehl si na ni a jednou rukou ji uchopil za ruce a druhou se jí pokusil dát prst do konečníku, poté jí strkal prsty do pochvy, načež toho zanechal a následně pronášel vůči ní vyhrůžky zabitím, které u L. B. vzbudily důvodnou obavu z uskutečnění, přičemž u ní ležel a pevně ji držel, když po nějaké době usnul a poškozené se podařilo zavolat Policii České republiky“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jednak jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 3 To 854/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím své obhájkyně Mgr. I. D. a v obecné rovině jej vymezil důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a předeslal, že si je vědom povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží především k nápravě právních vad napadeného rozhodnutí. Měl za to, že skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku je ve výrazném rozporu s provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními; právě neúplná skutková zjištění měla vést soud k chybnému právnímu posouzení jednání obviněného. Položil důraz na to, že poškozená L. B. výslovně netvrdila, že ji svlékl násilím, a poukázal na závěry znaleckého zkoumání ze strany znalkyň MUDr. J. M. a PhDr. D. M., podle nichž nelze vyloučit, že poškozená se sexuálními praktikami zpočátku souhlasila. Pochybení soudů spatřoval dále v tom, že se nezabývaly otázkou vlivu požitého množství alkoholu na objektivitu vnímání této poškozené a na její schopnost celou událost popsat, a to přesto, že znalecký posudek (o jaký znalecký posudek se mělo konkrétně jednat, obviněný nespecifikoval) charakterizoval její stav jako těžkou opilost. Za vadné rovněž pokládal, že soudy se nezabývaly jeho námitkami a nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků manželů R. (kteří měli potvrdit jeho obhajobu), čímž porušily jeho právo na obhajobu. V dalším brojil proti míře podrobnosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve vztahu k intenzitě jeho útoku, motivaci, úmyslu takto jednat a k posouzení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Uvedl, že skutková zjištění nejsou v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přesvědčivá a nelze z nich usuzovat na naplnění skutkových podstat posuzovaných trestných činů.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 3 To 854/2005, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 3 T 65/2005, a aby jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že k podrobnému písemnému vyjádření samotného obviněného označenému jako „Žádost o dovolání k nejvyššímu soudu“ ze dne 6. 3. 2006, jež bylo součástí podaného dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo podáno ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného předloženo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 9. 5. 2006 konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opřel své dovolání). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obdobně shledal, že dovolání splňuje obsahové náležitosti tohoto podání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých argumentů brojil výlučně proti způsobu a rozsahu vedení dokazování, hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů. Do této kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, namítl-li, že popis skutku je v rozporu s provedenými důkazy (neboť poškozená L. B. netvrdila, že ji svlékl násilím) a že dokazování před nalézacím soudem bylo neúplné (zejména proto, že soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výpověďmi svědků manželů R.), či pokud vytkl, že soud nevzal v potaz jeho odvolací námitky ani závěry znaleckých posudků ohledně vlivu požitého alkoholu na schopnost poškozené objektivně celou událost vnímat a nezjistil skutkový stav věci tak, aby bylo možné na jeho podkladě učinit spolehlivý závěr o vině.

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným (resp. nenaplnění všech znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů).

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních (pokud namítl porušení jeho práva na obhajobu), nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se obviněný přisouzeného jednání dopustil, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil rozsah a přesvědčivost odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 24. May 2006