JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 587/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání obviněného A. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 6 To 100/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 54 T 2/2006, byl obviněný A. O. uznán vinným, že:

společně s obviněným I. S.:

1. ve dnech 20. 5. 2004 a 3. 6. 2004, v obci S., z prostoru složiště vlakového nákladního nádraží Č. d. a. s., postupně odcizili celkem

- 154 ks neopracovaných ocelových plechů o síle 8 mm, rozměru 2m x 8m, hmotnosti nejméně 154.739 kg v hodnotě nejméně 2.607.414,- Kč,

- 47 ks neopracovaných ocelových plechů síly 6 mm, rozměru 2m x 8m, hmotnosti nejméně 35.419 kg v hodnotě nejméně 596.824,- Kč, a

- 34 ks opracovaných ocelových plechů síly 6 mm, rozměru 2m x 8m, hmotnosti 25.622 kg v hodnotě nejméně 776.889,- Kč,

čímž způsobili majiteli ocelových plechů, společnosti O. H. a. s., škodu v celkové výši nejméně 3.981.127,- Kč,

2. dne 18. 6. 2004 v obci S., z prostoru složiště vlakového nákladního nádraží Č. d. a. s., se pokusili odcizit nejméně 120 tun neopracovaných ocelových plechů rozměru 2m x 8m, v hodnotě nejméně 2.450.448,- Kč, ke škodě společnosti O. H. a. s.

Takto zjištěné jednání obviněného A. O. soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu podle § 247 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem zároveň uznal vinným a uložil trest obviněnému I. S. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud stanovil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody společnosti O. H. a. s., částku ve výši 3.413.932,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. ve zbytku nároku na náhradu škody odkázal poškozenou společnost na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu soud podle § 226 písm. b) a § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné V. S. a M. M. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 4 KZv 47/2005.

S odsuzujícím rozsudkem nesouhlasili obvinění A. O. a I. S. a podali proti němu odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 6 To 100/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal odvolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. S. již jen obviněný A. O. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém podání uvedl, že odmítá jakýkoliv podíl na předmětné trestné činnosti. Ve věci nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by jej z trestné činnosti usvědčil, a nebylo tak bezpečně a bez důvodných pochybností prokázáno (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), že se na skutku účastnil. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědi spoluobviněného I. S. soudem prvního stupně, zejména pak soudu vytkl, že se nezabýval úvahou, nakolik je výpověď tohoto obviněného věrohodná. I. S. se prý mohl snažit o vyvinění své osoby a o svalování viny na ostatní, neboť není zdaleka vyloučeno, že mohl být aktivním a možná jediným „odcizovatelem“ materiálu.

Dovolatel v dalším textu rozebral další provedené důkazy, týkající se vesměs distribuce odcizených ocelových plechů, a tvrdil, že zůstávají pochybnosti o řádné objektivizaci množství odcizeného materiálu, o způsobu odcizení plechů při jejich značných rozměrech, hmotnosti a obtížné manipulovatelnosti. V této souvislosti se také vyjadřoval k formulaci skutku v rozsudku soudu prvního stupně a uzavřel, že z provedených důkazů není zřejmé, zda se skutek vůbec stal.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že by jej podle § 226 písm. b) nebo písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je víceméně opakováním podstaty argumentace uváděné v rámci obhajoby obviněného již v průběhu trestního řízení, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Přitom odvolací soud se vznesenými námitkami řádně zabýval a odpověděl na ně prostřednictvím odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho obviněný nenamítl žádné porušení hmotného práva a jeho výhrady se tak omezily na údajné nesprávnosti týkající se hodnocení důkazů.

Související výhradu dovolatele, že z popisu skutku neplyne konkrétní způsob spáchání trestného činu, považoval státní zástupce do jisté míry za oprávněnou, zároveň však uvedl, že v odůvodnění meritorního rozhodnutí soud základní skutkové okolnosti případu dostatečným způsobem precizoval, aniž by bylo nutné vkládat přímo do popisu skutku ve výroku rozhodnutí a činit jej obtížně srozumitelným.

Státní zástupce své vyjádření shrnul závěrem, že z provedených důkazů zcela očividně plyne, že to byl právě obviněný A. O., kdo v trestném jednání popsaném v napadeném rozhodnutí působil jako spiritus movens, pověřil spolupachatele zajištěním logistiky, což jistě v konkrétní situaci nebyl úkol zanedbatelný, přičemž sám se zabýval sháněním odbytu pro odcizený hutní materiál. Z komplexu důkazů realizovaných a hodnocených nalézacím soudem plyne zcela zřetelně jak protiprávnost jednání zainteresovaných osob, tak vůdčí postavení obviněného A. O. v této trestní věci.

V závěru svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Požadavek obviněného na odklad výkonu trestu považoval za naprosto nedůvodný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, resp. neúplnost tohoto dokazování, a způsob hodnocení důkazů. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný především zpochybňoval usvědčující výpověď spoluobviněného I. S. a polemizoval s hodnocením důkazů, tak jak to učinily soudy nižších stupňů. Trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestného činu a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Obviněnému bylo možno částečně přisvědčit jen v tom, že z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku neplyne konkrétní způsob spáchání trestného činu. Jakkoliv si lze představit, že formulace skutkové věty mohla být preciznější a výstižnější, na druhé straně to neznamená, že by soudem zvolený popis skutku nevyhovoval zákonným podmínkám. Skutková věta totiž zásadně odpovídá formálním znakům skutkové podstaty trestného činu krádeže zakomponovaným v tzv. větě právní. Navíc pak již soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobnější skutkové okolnosti případu dále rozvedl (srov. stranu 6 a násl.), když při citaci výpovědí spoluobviněných (I. S. a V. S.) a svědků (M. R., K. P., J. M., A. K., J. B. a dalších) popsal způsob, jakým byly ocelové plechy za pomoci techniky (autojeřábů a nákladních vozidel) z místa jejich uložení odcizovány. I proto lze přisvědčit názoru státního zástupce, že nebylo nutné vkládat takové okolnosti přímo do popisu skutku ve výroku rozhodnutí a činit jej obtížně srozumitelným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly převážně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby bylo rozhodnuto (před rozhodnutím o dovolání) o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 28. May 2008