JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 571/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovoláních obviněných M. P. a T. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 To 87/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 10/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 30 T 10/2005, byli obvinění M. P. [v bodech I. písm. a) až t)] a T. P. [v bodě I. písm. t)] uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný M. P. [v bodě I. písm. t)] jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za to jim soud uložil: obviněnému M. P. podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému T. P. za výše uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 74 T 54/2006, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 To 587/2006, podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (to za současného zrušení výroku o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě a z citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu), a obviněnému M. P. podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a zároveň nad obviněným vyslovil dohled. Každému z obviněných podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pět let. Naproti tomu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby obviněného M. P. pro skutek, ve kterém byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Konečně soud učinil i obsáhlý výrok o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se všichni tři obvinění dopustili útoku popsaného v bodě I. písm. t) výroku o vině společně tím, že:

„T. P. jako jednatel a společník, M. P. a M. P. jako společníci společnosti R. P. s. r. o., dne 25. 4. 2005 v O. při sjednávání kupní smlouvy mezi obchodní společností R. P. s. r. o. jako prodávajícím a R. H., jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej restauračního vybavení a bowlingové soustavy SCI umístěné v restauraci S. v O., za prodejní cenu 5.000.000,- Kč, uvedli kupujícího v omyl tím, že zamlčeli skutečnost, že předmětné vybavení a bowlingová sestava nejsou v majetku společnosti R. P. s. r. o., přičemž restaurační vybavení bylo již ve dnech 15. 9. 2004 a 11. 10. 2004 prodáno za společnost R. P. s. r. o. M. P. obchodní společnosti A. R. I., s. r. o., za částku ve výši 1.348.668,- Kč, a předmětná bowlingová sestava SCI je od prosince 2002 majetkem obchodní společnosti A. s. r. o., čímž uvedeným jednáním způsobili R. H. škodu ve výši 5.000.000,- Kč“.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že další rozsáhlé jednání popsané v bodech I. písm. a) až t) odsuzujícího rozsudku není zapotřebí v odůvodnění tohoto rozhodnutí blíže rozvádět, neboť se jej dopustil samostatně obviněný M. P., jenž – jak vyplyne z dalšího textu – dovolání v této věci nepodal.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali odvolání obvinění M. P. a T. P. a rovněž krajský státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněných M. P. a M. P.). Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 To 87/2007, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst 2 tr. ř. ohledně obviněného M. P. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a v bodě II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. V bodě III. z podnětu odvolání obviněného M. P. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jeho osoby částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého byl zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. R. V. částku ve výši 90.000,- Kč, a dále ve výroku učiněném podle § 229 odst. 2 tr. ř., kterým byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a v bodě IV. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že poškozeného Ing. R. V. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a za splnění podmínek § 259 odst. 2 tr. ř. odkázal také poškozeného T. O. podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na uvedené řízení. Výrokem pod bodem V. soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání krajského státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. P. a výrokem pod bodem VI. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného T. P.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání již jen obvinění T. P. a M. P. První z nich tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. P. Š. a druhý prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. S. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný T. P. poté, co stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, vyzdvihl rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 74 T 54/2006, kterým byl pravomocně uznán vinným, že „v přesně nezjištěné době, počátkem srpna 2005 v restauraci R. v O. po ukončení provozu předmětné restaurace odvezl na neznámé místo věci, které byly součástí zařízení této restaurace, byť mu tyto věci byly poškozeným R. H. svěřeny toliko k užívání po dobu provozování restaurace a tímto svým jednáním způsobil škodu 32.500,- Kč“. Nesouhlasil s tím, že přes tento rozsudek se mu klade za vinu jednání popsané shora a tvrdil, že se jedná o totožný skutek, pro který byl již odsouzen. Podle citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě měl totiž odvézt zařízení restaurace R. v době, kdy již bylo prodáno poškozenému R. H., zatímco v nyní projednávané věci se hovoří o tom, že všichni tři obvinění prodali restaurační vybavení R. H., ačkoliv toto zařízení již dříve obviněný M. P. prodal, o čemž on (T. P.) ani M. P. nevěděli. Je prý tedy zřejmé, že totožnost skutku je v dané věci zachována. Pokud by soud nedospěl k závěru, že existuje shoda mezi jednáním, pak je totožnost dána minimálně ve způsobeném následku.

Tento obviněný v závěru dovolání proto navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Druhý dovolatel M. P. ve svém podání zdůraznil, že jako společník R. P. s. r. o. se na jejím řízení nepodílel, ostatně také soudy obou stupňů popsaly jeho „účast“ na rozhodovacích procesech ve společnosti jako vedlejší. Soud prvního stupně v té souvislosti správně konstatoval, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, stačí částečné přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů.

V další části svého podání se obviněný věnoval výpovědím svědka Š. F. a poškozeného R. H., kteří se vyjadřovali k jeho účasti na schůzkách a k jeho vědomosti o obsahu jednání a obsahu kupní smlouvy. Tvrdil, že sám neměl důvod kupní smlouvu jakkoli studovat, protože nemohl za společnost jednat a jeho podpis na jakékoliv smlouvě by neměl ty právní následky, které bývají s podpisem spojovány. Domníval se také, že skutkový stav věci nezahrnuje takové okolnosti, ze kterých by bylo možné jednoznačně určit, že jednal s úmyslem obohatit se a uvést poškozeného v omyl. Právě ze skutkových zjištění naopak vyplynulo, že to byl právě obviněný M. P., který byl v té době hluboce zadlužen a takříkajíc vytloukal klín klínem, tedy splácel půjčky dalšími půjčkami a po celou dobu jednal se svým bratrem T. P. v úmyslu přímém.

Vzhledem k uvedenému tento dovolatel navrhl (rovněž bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. poté, co napadené rozhodnutí zruší, ve věci sám rozhodl.

K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že výhrady obou dovolatelů zahrnuté do jejich mimořádných opravných prostředků se kryjí s částí argumentace, kterou uplatňovali již v rámci předcházející obhajoby po celou dobu řízení, takže na ně reagoval jak soud nalézací, jenž se důkazní situací v této trestní věci zabýval s náležitou důkladností, tak – pokud jde o obviněného T. P. – i soud druhého stupně. Jejich závěry lze bez výhrad akceptovat a v zásadě by postačovalo na důvody vysvětlené v odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.

Pokud jde o obviněného M. P. státní zástupce poukázal v prvé řadě na skutečnost, že tento obviněný nepodal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V dovolání pak uplatnil námitky, které mají především skutkovou povahu, neboť se domáhá odlišného hodnocení některých důkazů, z něhož by měl vyplynout závěr o tom, že nebyl spolupachatelem bratří P. v trestném jednání spočívajícím v prodeji zařízení restaurace „S.“, o němž tvrdili, že je majetkem společnosti R. P. s. r. o., poškozenému R. H. Tyto skutkové okolnosti však byly v původním řízení řádně zjištěny a soudem náležitě vyhodnoceny a formulovány ve skutkové větě v bodě I. písm. t) výroku o vině.

Vzhledem k absenci odvolání obviněného M. P. státní zástupce konstatoval, že jde o dovolání nepřípustné, neboť obviněný neučinil podnět, na jehož základě a z hledisek jím vytčených by soud druhého stupně přezkoumával rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k jeho osobě. Z tohoto pohledu prý připadá v úvahu odmítnout jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné, zvláště když změna učiněná soudem druhého stupně ohledně tohoto obviněného spočívala nikoli v zásahu do skutkových či právních závěrů vtělených nalézacím soudem do výroku o vině, proti nimž obviněný v dovolání brojí, nýbrž ve změně uložené trestní sankce, proti které žádné námitky nevznesl.

V případě argumentů obsažených v dovolání obviněného T. P. lze podle státního zástupce vycházet z konstatování soudu druhého stupně na str. 23 a 24 jeho rozhodnutí. O totožný skutek se jednat nemůže nejen s ohledem na časovou diferenci a rozdílné místo spáchání obou trestných jednání obviněného vůči poškozenému R. H., ale také vzhledem ke zcela odlišné povaze objektivní stránky obou trestných činů. V této trestní věci byl totiž dovolatel odsouzen za to, že (spolu s dalšími pachateli) koncem dubna roku 2005 „prodal“ poškozenému restaurační vybavení a bowlingovou sestavu umístěné v restauraci „S.“ v O., ačkoli tyto věci byly již v září, resp. v říjnu roku 2004 prodány jinému subjektu. Po tomto podvodném jednání však obviněný dále užíval některé věci, které „přešly“ do vlastnictví poškozeného, a část z nich pak v srpnu roku 2005 odvezl z restaurace R. v O. neznámo kam. Za toto jednání byl odsouzen citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě. Poprvé tedy uvedl poškozeného v omyl o skutečném vlastníku převáděných věcí, podruhé si přisvojil věci, které mu nový „vlastník“ svěřil k užívání. Nemůže se tudíž jednat o jeden a týž skutek a rozhodnutí soudů v tomto směru žádnou namítanou vadou netrpí.

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a souhlasil s tím, aby navrhovaná rozhodnutí učinil ohledně obou dovolatelů za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté, co shledal, že obě dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustná.

Zatímco ohledně podání obviněného T. P. nemůže být pochyb, že jde o dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], ohledně obviněného M. P. mohou v tomto směru vznikat pochybnosti z důvodů uvedených ve vyjádření státního zástupce. Na rozdíl od něho je však Nejvyšší soud přesvědčen, že také toto dovolání je přípustné.

Ačkoliv obviněný M. P. nepodal řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, tohoto práva využil krajský státní zástupce a podal v neprospěch i tohoto obviněného (stejně jako v neprospěch obviněného M. P.) odvolání do výroku o vině i trestu. Odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jelikož s ohledem na vymezení obsahu podaných odvolání nebyl ve své přezkumné činnosti nijak omezen (srov. i strany 17 a 18 odůvodnění jeho rozhodnutí), postupoval podle § 254 odst. 3 tr. ř. a přezkoumal výrok o vině a v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

Podle ustálené judikatury může dovolatel, ať už se jedná o státního zástupce nebo o obviněného, napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné v druhém stupni (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest., zejména jeho odůvodnění). Jestliže obviněný M. P. podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů již shora rozvedených, není takový mimořádný opravný prostředek v rozporu s konstantní judikaturou. Je proto třeba učinit závěr, že dovolání podané v dané věci tímto obviněným je ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. rovněž přípustné.

Dovolání obou obviněných byla opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho základě je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že pokud obviněný M. P. opřel své dovolání o námitky, kterými se stejně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Právě takovou povahu měly jeho argumenty založené na tvrzení, že jako společník společnosti R. P. s. r. o. se na jejím řízení nepodílel, že jeho „účast“ na rozhodovacích procesech ve společnosti byla vedlejší, že sám neměl důvod seznamovat se s obsahem kupní smlouvy, protože nemohl za společnost jednat a jeho podpis na jakékoliv smlouvě by neměl žádné právní následky. Jedinou námitku, která by za jistých okolností mohla být relevantní, a to nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, obviněný rovněž opřel o argumenty skutkové. Tvrdil totiž, že to byl pouze spoluobviněný M. P., kdo nutně potřeboval větší částku peněz, splácel jednu půjčku půjčkou druhou a jednal tak v úmyslu přímém.

K takto uplatněným námitkám obviněného M. P. je třeba uvést, že se nejedná o námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, ale pouze o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení předmětných skutků. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Obviněný T. P. ve svém podání uplatnil námitky, které jsou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o tvrzení, že za stejné jednání (pro které byl uznán vinným a odsouzen v projednávané věci) byl již uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 74 T 54/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 To 587/2006. Podle přesvědčení dovolatele jde v obou rozhodnutích o totožný skutek, což způsobuje nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

K otázce totožnosti skutku je vhodné odkázat na výklad k ustanovení § 220 tr. ř. včetně ustálené judikatury obecných soudů tam uvedené (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. C. H. Beck 2002, Praha. s. 1412). Totožnost skutku bude zachována v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. To platí i naopak, nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v obžalobě a tím, který vyšel najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku jednání (srov. rozhodnutí č. 9/1972 Sb. rozh. trest., příp. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 237/2005). Tato obecná východiska je namístě aplikovat i při posuzování poměru mezi skutky popsanými ve dvou (příp. i více) rozhodnutích soudů.

Namítaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl obviněný T. P. uznán vinným, že „v přesně nezjištěné době počátkem měsíce srpna 2005 v O. v restauraci R. po ukončení provozování předmětné restaurace z této odvezl na neznámé místo historický trakař, historický vozík, 2 ks televizorů zn. Tesla a 4 ks reprobeden nezjištěné značky, ač tyto věci měl dle ujednání s jejich majitelem R. H. svěřeny toliko k užívání po dobu provozování restaurace R., čímž tímto svým jednáním způsobil R. H. škodu ve výši 32.500,- Kč“. Jestliže se srovná tato skutková věta výroku o vině se skutkovou větou výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě v posuzované věci, pak je zjevné, že se jedná o dvě různá jednání, jimiž obviněný T. P. způsobil i rozdílné následky. Jak správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, tato jednání navíc naplňují skutkové podstaty odlišných trestných činů (zejména po stránce objektivní). Jestliže obviněný v prvním případě (rozsudek Okresního soudu v Ostravě) odvezl na neznámé místo vyjmenované zařízení restaurace R., ač tyto věci měl podle ujednání s jejich majitelem R. H. svěřeny toliko k užívání po dobu provozování restaurace R., přisvojil si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a dopustil se trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Naopak pokud obviněný (s dalšími spoluobviněnými) při sjednávání kupní smlouvy mezi obchodní společností R. P. s. r. o. jako prodávajícím a R. H. jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej restauračního vybavení a bowlingové soustavy SCI umístěné v restauraci „S.“ v O., uvedli kupujícího v omyl tím, že zamlčeli skutečnost, že předmětné vybavení a bowlingová soustava nejsou v majetku společnosti R. P. s. r. o., přičemž restaurační vybavení bylo již ve dnech 15. 9. 2004 a 11. 10. 2004 prodáno, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného T. P. nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy správně dovodily, že ve shora uvedených rozhodnutích nejde v obou rozhodnutích o totožný skutek, a proto nejde o situaci, která by způsobila nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Stejně tak v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny potřebné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace posuzované trestné činnosti a v jednání obviněného správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Také v tomto případě Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (opět srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného T. P. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Rozhodnutí o obou podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 28. May 2008