JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 547/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2006 o dovolání obviněného P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 8 To 464/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 54/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 2 T 54/2005, byl obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Shodně bylo tímtéž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. Ž.

Z podnětu odvolání obou obviněných, jež směřovala proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 8 To 464/2005, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. B. byl uznán vinným pod bodem 1. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. Ž.

Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný P. B. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil spolu s obviněným M. Ž. tím, že dne 17. 1. 2005 kolem 00.30 hod. v P., ulici M. H., po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a věcí poškozeného L. J., vykopli vstupní dveře garáže, ve které se souhlasem majitele poškozený přebýval, poté chtěli po poškozeném peníze, poškozený L. J. obviněnému M. Ž. vydal částku 100,- Kč, načež ho opakovaně fyzicky napadli, opakovaně jej bili pěstmi do obličeje, břicha, kopali do něho, načež obviněný P. B. vzal poškozenému kapesní rádio Fiast Austria, nástěnné bateriové hodiny QUARTZ, elektrický plastový budík, vyholovač na baterky, z ruky mu sundal náramkové hodinky zn. PRIM a z bundy mu odcizil pouzdro na osobní doklady s cestovním pasem, vše v hodnotě 230,- Kč, přičemž požadovali dále po poškozeném vydání jeho mobilního telefonu, který měl schovaný v kapse a který jim nevydal;

trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. měl spáchat tím, že dne 17. 1. 2005, kolem 00.30 hod. v P., ulici M. H. v garáži poté, co poškozený řekl, že si důchod uložil do spořitelny, sdělil mu obviněný „v pondělí vybereš, nebo Tě zabijem“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soudům obou stupňů vytkl, že jej uznaly vinným, ačkoliv se jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, prokazatelně nedopustil. Poukazoval na rozpor mezi tzv. skutkovou částí výroku o vině, kde je uvedeno, že poškozeného opakovaně napadli, tloukli ho pěstmi do obličeje, břicha, kopali do něho, přestože poškozený vypověděl, že mu dovolatel dal dvě facky do levé tváře. Dále namítl, že z průběhu dokazování vyplynulo, že důvodem napadení poškozeného ze strany obviněného M. Ž. byl dluh poškozeného vůči oběma obviněným. Zdůraznil, že neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci; jeho jednání pramenilo ze vzteku, že poškozený jim stále dluží peníze a nemá se k tomu je vrátit. Domníval se, že jednání popsané pod bodem 1) v rozsudku soudu druhého stupně mělo být posuzováno jako dva samostatné skutky; v prvém případě vzal některé věci poškozeného do zástavy s tím, že mu je po zaplacení dlužné částky vrátí, a ve druhém případě uhodil poškozeného do tváře. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku odvolacího soudu poukázal na výpověď poškozeného L. J., který na doplňující dotaz soudu odpověděl: „Řekli mi, v pondělí nám dáš ty peníze, půjdeš s námi“. Vyslovení této věty nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatelem prezentované výhrady nenaplňují hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný oproti skutkovému stavu zjištěnému v předmětné trestní věci staví vlastní verzi průběhu skutkového děje. Zpochybnil-li obviněný naplnění zákonných znaků zavinění, zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a nikoliv proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu. Obviněný podle něho nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil již Obvodní soud pro Prahu 6 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil, event. že se ho nedopustil v podobě zjištěné soudy, a nesouhlasil-li s hodnocením výpovědi poškozeného L. J.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl on spolu s obviněným M. Ž., kdo v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a věcí poškozeného tohoto fyzicky napadli, opakovaně ho tloukli a bili pěstmi a kopali do něho, načež obviněný P. B. vzal poškozenému rádio, nástěnné hodiny a další věci popsané v rozsudku soudu druhého stupně, na nichž byl založen výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž neuhodili poškozeného proto, aby se zmocnili věcí, které měl poškozený u sebe, nýbrž pouze ze vzteku nad tím, že jim poškozený dlužil peníze a neměl se k tomu dlužnou částku vrátit. Věci proto vzal do zástavy do té doby, než bude dluh splacen, a trestán by měl být tedy pouze za to, že poškozeného dvakrát uhodil otevřenou dlaní do levé tváře.

Jako relevantní námitka právní nemůže v kontextu dovolacích námitek obstát ani výhrada obviněného, že ve chvíli, kdy poškozeného dvakrát uhodil otevřenou dlaní do obličeje, rozhodně neměl úmysl zmocnit se cizí věci, v důsledku čehož nelze jeho jednání pod bodem 1. napadeného rozsudku kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Závěr o formě zavinění ( § 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoliv proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala znaky úmyslného zavinění, jak též přiléhavě podotýká státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. I v této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k jednání, v němž byl spatřován trestný čin vydírání, oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že poškozenému vyhrožoval zabitím v případě, že si v pondělí nevybere peníze, tvrdil, že poškozenému řekl: „V pondělí nám dáš ty peníze, půjdeš s námi“, což znaky vydírání podle něj založit nemůže.

Lze tedy uzavřít, že v dovolání vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Uplatněnými námitkami totiž obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. V této souvislosti je však na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5, 6 rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď poškozeného L. J. Z výpovědi poškozeného (strana 146 spisu) evidentně vyplývá, že oba obvinění vůči němu užili násilí, aby se zmocnili dalších jeho věcí, což posléze také učinili, a že v situaci, kdy po něm chtěli peníze a on jim sdělil, že je má uloženy ve spořitelně, vyhrožovali mu, že ho zabijí, pakliže je nevybere. Je-li v protokole o výpovědi svědka uvedeno, že mu říkali, že „v pondělí jim dá peníze, půjde s nimi“, nelze tuto část jeho výpovědi vytrhnout z kontextu jeho předchozí části, v níž svědek uvedl, že mu vyhrožovali zabitím, je třeba ji vnímat jako její doplnění, jak to ostatně též soudy obou stupňů učinily.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 17. May 2006