JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 538/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 3 To 411/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 79/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 T 79/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným, že:

„v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2004 do prosince 2004 v domě především v obci J., pohlavně zneužíval nezletilé V. Z. a S. Z., které osahával a hladil na obnažených genitáliích a požadoval, aby mu nezletilá V. Z. sahala na přirození, čemuž v jednom případě vyhověla“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 242 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný a okresní státní zástupce odvolání. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 3 To 411/2007, tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil za použití § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ochranné sexuologické léčení ambulantní formou; odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný s rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Š. F. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se důsledně nezabýval skutečností, zda je naplněna skutková stránka trestného činu podle § 242 odst. 1 tr. zák., u něhož zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Tvrdil, že ani v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by se takového jednání dopustil, a že pro tento závěr nesvědčily ani znalecké posudky. Poukazoval na zprávu PhDr. J. K., která viděla děti krátce po údajném incidentu a konstatovala, že děti nezná, viděla je poprvé a z jednoho vyšetření nelze učinit žádný spolehlivý závěr. Pro objektivní posouzení by musela děti vidět a vyšetřit vícekrát. Z toho obviněný dovozoval, že dokazování zůstalo neúplné, protože ve věci nebyl vypracován revizní znalecký posudek.

Dovolatel dále uvedl, že již v rámci přípravného řízení podrobně popsal, jak fungovalo jeho soužití s babičkou dětí a vztahy mezi ním a dětmi. S děvčaty vycházel vždy dobře a ta neměla obavy z jeho přítomnosti. Tvrdil, že žalovaného jednání se nedopustil, neboť to odporuje jeho vnitřnímu přesvědčení a morálnímu postoji. K jeho obvinění prý došlo z podnětu babičky poškozených, která se mu mstila za to, že s ní ukončil intimní vztah.

S ohledem na uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí obou soudů sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výhradně námitky směřující proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvého stupně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku soud odvolací. Právě takovou povahu měly výhrady dovolatele, jestliže vytkl, že soudy neprovedly navrhované důkazy, zejména vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a že nekriticky hodnotily výpověď svědkyně E. B. jako věrohodnou, rovněž všechny další důkazy, kterými byla podle nalézacího soudu věrohodnost svědkyně podporována. Názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu pohlavního zneužívání považovala v obecné rovině za závěr právní, avšak obviněný ho dovozoval výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy obou stupňů.

Státní zástupkyně dále uvedla, že posouzení otázky, zda znalecký posudek je úplný, zda správně přihlíží ke skutečnostem vyplývajícím z dokazování a zda existují pochybnosti o jeho věcné správnosti, nelze zahrnout pod žádný z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř., neboť jde o námitku procesně právní povahy. Stejné povahy jsou rovněž výhrady, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně, nebo že provedly neúplné dokazování, když nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že v posuzované věci se nejednalo ani o případ tzv. extrémního nesouladu (poukázala přitom na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04), neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů, k nimž dospěly po zhodnocení provedených důkazů a na základě toho, že považovaly za věrohodnou především výpověď babičky poškozených E. B. Obviněný tak v podstatě trval na vlastní skutkové verzi případu a v závislosti na ní zpochybnil závěr soudů obou stupňů o právní kvalifikace jeho jednání; tím konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině. Jestliže namítl neprokázání subjektivní stránky projednávaného trestného činu, pak i tuto výhradu (jak správně poznamenala již státní zástupkyně) dovozoval výhradně z odlišných skutkových okolností, než jaké vzaly za prokázané soudy nižších stupňů.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. April 2008