JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 501/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2006 o dovolání podaném obviněným V. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 202/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 16 T 66/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 16 T 66/2005, uznán vinným, že

„dne 17. 1. 2005 ve S., okres P. – v., po předložení cizích osobních dokladů, jimiž zatajoval vlastní totožnost, a za klamného předstírání záměru dodržet ujednání se zástupcem poškozené obchodní společnosti G., s. r. o., zastoupené jednateli J. V. a R. H., o dopravě svěřených věcí na místo určení, převzal od něj 25.000,- Kč v hotovosti, dále 400,- Euro v hodnotě 12.146,- Kč, nákladní tahač značky Renault Magnum v hodnotě 633.000,- Kč s nákladním návěsem značky Renders v hodnotě 130.000,- Kč včetně nákladu tvořeného celkem osmnácti kusy kovových tyčí v hodnotě 622.565,- Kč, vše s úmyslem převzaté věci nepřepravit a nevydat oprávněné osobě, ale prodat je, což se mu kvůli organizačnímu nedostatku nepodařilo, a převzaté věci s výjimkou peněz v hotovosti byly zajištěny a vráceny zpět poškozené obchodní společnosti“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech druhů motorových vozidel v trvání tří let.

O odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 202/2005, tak, že jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. K. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uplatnil v přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Pochybení soudu spatřoval v tom, že nevyrozuměl jeho obhájkyni o termínu konání jeho výslechu v rámci rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí jej do vazby. Poukázal na to, že ač soud jeho obhájkyni o tomto úkonu vůbec nevyrozuměl, informoval jej o tom, že obhájkyně se – třebaže řádně vyrozuměna – nedostavila. Současně uvedl, že soud ani nezjišťoval, zda na přítomnosti obhájkyně trval, ani jej nepoučil o jeho právech uvedených v ustanovení § 77 odst. 6 tr. ř. (obviněný měl patrně na mysli ustanovení § 76 odst. 6 tr. ř.).

Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal především v tom, že soud neprovedl jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch a podporovat jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se jednání kladeného mu za vinu dopustil pod nátlakem, v obavě o život a s vědomím policie. Trval na tom, že soud neprovedl v dostatečném rozsahu dokazování, což mělo za následek jednak nesprávný závěr o naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jednak porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále se domníval, že soud chybně zjistil skutkový stav věci a v návaznosti na tento nedostatek nesprávně právně posoudil skutek, jímž byl uznán vinným, jako výše uvedený trestný čin.

Obviněný navrhl, aby dovolací soud „napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněného soustředěným pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatovala, že tyto obsahově korespondují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který se dotýká i situace, kdy praktický výkon právní pomoci ustanoveného či zvoleného obhájce nebyl za podmínek nutné obhajoby na straně obviněného vůbec umožněn. V této souvislosti státní zástupkyně sice přisvědčila obviněnému v tom, že nebyl o svých právech náležitě ze strany policejního orgánu poučen, na druhé straně však dovodila, že nepřítomnost obhájkyně při výslechu obviněného v rámci rozhodování soudu o vzetí jej do vazby neměla vliv na důkazní stav věci. Obviněný totiž při tomto výslechu toliko odkázal na svoji výpověď z předchozího výslechu, ke kterému došlo (bezprostředně po jeho zadržení) dne 28. 1. 2005 a jemuž byla obhájkyně obviněného osobně přítomna. Z uvedených důvodů státní zástupkyně zařadila uvedenou dovolací argumentaci obviněného do kategorie zjevně neopodstatněných.

Pokud jde o výhrady obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně tyto argumenty označila za nezpůsobilé k věcnému přezkoumání, neboť nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

S odkazem na shora rozvedené skutečnosti státní zástupkyně dovolání obviněného zhodnotila jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla Nejvyššímu soudu odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak dovolací soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Pokud se týče posouzení otázky, zda dovolání obviněného splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh, jenž obviněný učinil v petitu svého dovolání, není zcela jednoznačný; není z něj totiž patrno, zrušení kterého rozhodnutí se obviněný domáhal, ani to, kterému soudu měl Nejvyšší soud věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.

Jelikož se však nejedná o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a s ohledem na to, že návrhem dovolatele na konkrétní rozhodnutí není dovolací soud nikterak vázán a tento návrh nemá žádný dopad na rozsah jeho případné přezkumné povinnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v citovaném ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., v zásadě vyhovuje.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 psím. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Ta část námitek obviněného, v rámci nichž tvrdil, že soud prvního stupně neprovedl v náležitém rozsahu dokazování, že neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (přičemž návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl) a že nezohlednil jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se uvedeného jednání dopustil pod nátlakem, v obavě o život (a to nejen život svůj, ale i život svých blízkých) a s vědomím policie, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu nalézací soud provedl dokazování, jak provedené důkazy hodnotil a jaký zjistil skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným; naopak se jedná o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zároveň mimo rámec všech důvodů dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Povaha takto uplatněných námitek svědčí o tom, že ač obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování, odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vykonaných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů, a teprve následně z takto tvrzených nedostatků usuzoval na chybnou právní kvalifikaci jednání, jímž byl uznán vinným [a to zejména pokud jde o naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.], a na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proti právní kvalifikaci posuzovaného skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a plně respektován soudem odvolacím, žádnou námitku neuplatnil. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními úvahami soudů obou stupňů včetně obviněným uplatňované obhajoby (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Obviněný v rámci uvedeného důvodu dovolání uplatnil námitku porušení jeho práva na obhajobu, když argumentoval tím, že soud nevyrozuměl jeho obhájkyni o termínu konání jeho výslechu v rámci rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí jej do vazby a navíc jej mylně informoval o tom, že se obhájkyně (ač řádně vyrozuměna) nedostavila. Za nedostatek také označil, že soud nezjišťoval jeho stanovisko, zda na přítomnosti obhájkyně trval, a v rozporu s ustanovením § 77 odst. 6 tr. ř. (obviněný měl patrně na mysli ustanovení § 76 odst. 6 tr. ř.) jej nepoučil o jeho právech (o jakých právech jej měl soud konkrétně poučit, obviněný blíže nespecifikoval).

Z charakteru takto dovolatelem vznesených námitek je zjevné, že na ně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pro který obviněný své dovolání podal, zcela nedopadá. Obviněný totiž soudům obou stupňů nevytýkal to, že by v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; brojil výlučně proti porušení jeho práva na obhajobu, záležející v tom, že jeho obhájkyně nebyla vyrozuměna a v důsledku toho ani přítomna u jeho výslechu, který byl konán v rámci rozhodování soudu o návrhu státního zástupce na vzetí jej do vazby.

Uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že po obsahové stránce argumentaci obviněného přiléhavěji odpovídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v rozsahu těchto výhrad opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je třeba vykládat tak, že zahrnuje mimo jiné i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).

Ze spisového materiálu se podává, že obviněný byl dne 27. 1. 2005 v 18:30 hodin orgány Policie ČR zadržen jakožto osoba podezřelá ze spáchání trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (č. l. 2). Usnesením Policie ČR, okresní ředitelství P. – v., SKPV, z téhož dne, ČTS: ORPY – 91/KPV – OOK – 2005, bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání (č. l. 4) a proveden jeho výslech jako osoby obviněné (č. l. 33). Opatřením Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 0 Nt 828/2005, byla obviněnému podle § 39 tr. ř. ustanovena obhájkyní JUDr. E. K., která se účastnila jeho dalšího výslechu konaného dne 28. 1. 2005 (č. l. 35 až 38). Dne 29. 1. 2005 učinil státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – východ u Okresního soudu Praha – východ návrh na vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. (č. l. 5).

O citovaném návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby rozhodoval Okresní soud Praha – východ dne 29. 1. 2005. Za tím účelem vyslechl obviněného, který byl k výslechu předveden orgány Policie ČR. Výslech byl proveden v budově uvedeného soudu dne 29. 1. 2005 v době od 16:00 do 16:10 hodin.

Z protokolu založeného na č. l. 10 a 12 spisu je patrné, že předtím, než soud přistoupil k samotnému výslechu obviněného, ověřil jeho totožnost a poučil jej o jeho právech uvedených v ustanovení § 33 odst. 1, 2 tr. ř. a § 95 odst. 2 tr. ř.

Dále je z tohoto protokolu zřejmé, že obviněný v rámci své výpovědi pouze odkázal na protokol sepsaný před policejním komisařem (bez uvedení konkrétního data, kdy měl být tento protokol sepsán) s tím, že „neměl, co by dodal“. Stručně se vyjádřil pouze k tomu, že již řadu let jezdil bez řidičského oprávnění a že mluví třemi jazyky; dále se vyjádřil ke svému propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody, k osobě K. N. (k níž se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nastěhoval) a k doplacení dlužného výživného ve výši 20.000,- Kč matce jeho dítěte.

Po ukončení tohoto výslechu Okresní soud Praha – východ vyhlásil usnesení, jímž podle § 68 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř.

Na základě všech shora uvedených skutečností a po uvážení konkrétních okolností posuzované trestní věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkám obviněného nelze přiznat opodstatnění. K tomu je ovšem v obecné rovině zapotřebí uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k právům obviněného a jeho obhájce v trestním řízení.

Podle § 33 odst. 1 tr. ř. má obviněný mimo jiné právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. Dále má právo zvolit si obhájce a může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165 tr. ř.).

Obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu [§ 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36 a § 36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1 tr. ř.).

Ve smyslu § 41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů.

Podle ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Obhájce může obviněnému i jiným vyslýchaným osobám klást otázky. Podle § 160 odst. 3 tr. ř. oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v odst. 2, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen obhájci včas sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit.

K zákonným citacím shora uvedených ustanovení trestního řádu Nejvyšší soud s ohledem na projednávaný případ poznamenává, že obhájce obviněného není oprávněn se v přípravném řízení zúčastnit všech vyšetřovacích úkonů, ale jen těch, jejichž výsledek může být použit jako důkaz (tj. především výslech obviněného). Nezbytnou podmínkou pro to, aby obhájce byl o konání takového úkonu ze strany policejního orgánu vyrozuměn, je buď to, že policejnímu orgánu (státnímu zástupci, koná-li vyšetřování) oznámí, že se chce tohoto jednotlivého úkonu zúčastnit (obhájce může stejně tak oznámit, že se hodlá zúčastnit vyšetřovacích úkonů určitého druhu anebo všech vyšetřovacích úkonů – v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 165 odst. 2 věty první tr. ř.), nebo tento úkon spočívá ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. V těchto případech je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit.

Při aplikaci těchto obecných zásad na projednávanou trestní věc je zjevné, že postup soudu prvního stupně, konal-li výslech obviněného v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby bez toho, že by o tomto úkonu vyrozuměl a zajistil účast jeho obhájkyně JUDr. E. K., nebyl nekorektní.

Jisto je, že výslech obviněného nelze považovat za výslech svědka, který má právo odepřít výpověď. Na tuto podmínku proto nelze brát zřetel a bylo třeba dále zkoumat, zda byl splněn požadavek spočívající v tom, že pokud se obhájce chce zúčastnit některého z vyšetřovacích úkonů, musí o vyrozumění o tomto úkonu požádat policejní orgán. Z obsahu spisu však žádný takový úkon, který by svědčil o tom, že obhájkyně obviněného JUDr. E. K. policejnímu orgánu oznámila, že se chce zúčastnit ať již uvedeného výslechu, nebo některého z dalších vyšetřovacích úkonů, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, nevyplývá.

Neoznámila-li jmenovaná obhájkyně, že se chtěla úkonů uvedených v ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. zúčastnit, nebyl policejní orgán povinen vyrozumět ji o konání uvedeného výslechu. Tvrzení obviněného, že jej soud informoval o tom, že ačkoli obhájkyni řádně vyrozuměl, nedostavila se, nemá oporu ve shora citovaném protokolu o uvedeném výslechu založeném na č. l. 10 a 12, a proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel.

Přisvědčit ovšem nelze ani tvrzení obviněného, že jej Okresní soud Praha – východ před započetím výslechu náležitě nepoučil. Nejde jen o to, že se obviněný domáhal poučení podle neexistujícího zákonného ustanovení § 77 odst. 6 tr. ř. (měl patrně na mysli ustanovení § 76 odst. 6 tr. ř. týkající se práv zadržené osoby, které však nelze na výslech obviněného v této fázi trestního řízení použít), ale také o to, že jde opět o argument, který je v rozporu s obsahem spisu, konkrétně s výše opakovaně citovaným protokolem na č. l. 10 a 12 spisu. V tomto protokolu je totiž výslovně uvedeno, že soud obviněného poučil podle ustanovení § 33 odst. 1, 2 tr. ř. a § 95 odst. 2 tr. ř., z čehož lze učinit závěr, že soud obviněného náležitě poučil o všech jeho právech, které s provedením výslechu souvisejí, a to včetně jeho práva žádat, aby byl vyslýchán za účasti jeho obhájce (resp. obhájkyně).

Nevyužil-li obviněný tohoto svého práva a – ač poučen – nepožádal soud o zajištění účasti jeho obhájkyně JUDr. E. K. při uvedeném výslechu, nebránila Okresnímu soudu Praha – východ žádná překážka v tom, aby provedl jeho výslech bez přítomnosti jmenované obhájkyně. Výslovné zjišťování stanoviska obviněného v tomto směru trestní řád soudu v žádném svém ustanovení neukládá, tudíž ani tato námitka obviněného není případná.

Nad rámec shora uvedených skutečností je dále významné to, že nepřítomnost obhájkyně obviněného u jeho výslechu konaného u Okresního soudu Praha – východ dne 29. 1. 2005 se nikterak nepromítla do kvality důkazního stavu věci. Obviněný totiž v rámci své výpovědi, kterou při tomto výslechu učinil, neuvedl žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na rozhodnutí soudu o jeho vazbě; své vyjádření omezil tolik na odkaz na obsah jeho předchozí výpovědi, kterou učinil před policejním komisařem za účasti jeho obhájkyně, a konstatoval, že k této výpovědi nechce nic doplnit. I z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl dovolací námitky obviněného v tomto směru uplatněné akceptovat.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 04. May 2006