JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 499/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného D. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 4 To 428/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 T 12/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 8 T 12/2007, byl obviněný D. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 3 T 126/2005, podle § 250 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 3 T 126/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. K. škodu ve výši 300.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že dne 7. 9. 2005 v B. – K., okr. V., na ulici Ž., se v místním pohostinství dohodl s J. K. a přislíbil jí, že za pomoci svých známých z řad exekutorů zajistí „oddlužení“ nemovitostí, a to domu na ulici Ž. v B. – K. a domu na ulici S. v B. – V., okr. V., z majetku manželů J. a J. K., za tímto účelem převzal od jmenované peněžní hotovost ve výši 300.000,- Kč, ač od počátku věděl, že není schopen dostát svému slibu a že na nemovitostech vázne zástavní právo, přičemž dohodu nesplnil a převzatou finanční hotovost odmítl po opakovaných výzvách poškozené vrátit, čímž způsobil J.K. škodu ve výši 300.000,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. L. odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 4 To 428/2007, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Soudu prvního stupně vytkl, že z provedeného dokazování vyvodil chybné závěry. Upozornil na rozpory ve výpovědích svědků J. K. a Z. R., vytkl, že soudy se důsledně nezabývaly prověřením jeho tvrzením, zda má finanční prostředky potřebné na koupi nemovitostí, přičemž jím udávaný postup, tj. odkup nemovitostí z konkursní podstaty a následný prodej se zajištěním hypotéky u poškozených, je potvrzován mimo jiné s výpověďmi svědků J. K. a Z. R. Vyloučil, že by mohlo dojít k oddlužení nemovitostí způsobem uvedeným v rozsudku za situace, kdy Z. R. neznal rozsah svých závazků. Vyjádřil přesvědčení, že poskytla-li poškozená peníze na oddlužení, pak musela být srozuměna s tím, že prostředky vědomě poskytuje na uplácení veřejného činitele, a je proto absurdní, aby na takovýto účel poskytnutá majetková hodnota požívala ochrany trestního práva. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný, neboť z výroku o vině není zřejmé, co měl obviněný v rámci tzv. oddlužení provést, a tento výrok je v rozporu s výpověďmi svědků J. K. a Z. R. Dále poukázal na rozpor ve skutkových zjištěních popsaných v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, a to pokud jde o otázku, kdo měl být trestným činem obohacen. Pochybení shledával též v tom, že soud prvního stupně nezkoumal obsah ujednání mezi obviněným a poškozenými, nezabýval se otázkou, zda měl obviněný nějakým způsobem jednat ve prospěch poškozených a ani zda takto jednal. Ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že nejednal v rozporu s obchodněprávními normami a že v rozhodnutí soudu prvního stupně není specifikováno, jakým jednáním měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud měl uvést konkrétní fyzické osoby v omyl, bylo třeba uvést také tyto osoby konkrétně s označením způsobu uvedení v omyl. Měl za to, že v daném případě soudy ignorovaly zejména obchodněprávní stránku věci. Vytkl, že odvolací soud nedůvodně zamítl jeho odvolání včetně návrhů na doplnění dokazování a nepřihlédl k úředně ověřenému prohlášení L. K. stran obsahu dohody mezi obviněným a J. K. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soud v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovoláním obviněných nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Vyškově a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi poškozené J. K. a Z. R., nezabývaly se rozpory v jejich výpovědích, neprověřily tvrzení obviněného, zda má peněžní prostředky potřebné na koupi nemovitostí, rozhodovaly na základě skutkového stavu, který nebyl dostatečně zjištěn, když neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslechy J., P. a L. K.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 usnesení odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně vysvětlil, proč své závěry o vině obviněného opřel zejména o výpověď poškozené J. K., jež korespondovala s výpověďmi svědků R. R., Z. R., M. R. i předloženými úvěrovými smlouvami, a proč neuvěřily tvrzením a obhajobě obviněného, z jakého důvodu neprovedl důkaz výslechem svědků J., P. a L. K. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a přesvědčivými je shledává i dovolací soud. Nelze proto přijmout výhradu obviněného, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá kritériím § 125 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný tvrdil, že pokud poškozená poskytla prostředky za účelem oddlužení, musela si být vědoma, že jsou určeny na uplácení veřejného činitele, a za takových okolností jí poskytnuté peněžní prostředky nepožívají ochrany trestního práva. Vytkl také, že byla ignorována obchodněprávní stránka věci.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody 300.000,- Kč (tj. škody nikoli malé), také podvodné jednání obviněného, které spočívalo v tom, že se dohodl s J. K. a přislíbil jí, že za pomoci svých známých z řad exekutorů zajistí „oddlužení“ nemovitostí, za tímto účelem převzal od jmenované peněžní hotovost ve výši 300.000,- Kč, ač od počátku věděl, že není schopen dostát svému slibu a že na nemovitostech vázne zástavní právo, přičemž dohodu nesplnil a převzatou finanční hotovost odmítl po opakovaných výzvách poškozené vrátit.

Námitky obviněného zpochybňující posouzení jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nemohou obstát.

Podstatou trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel uvede jinou osobu v omyl nebo využije něčího omylu, popřípadě zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí.

Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a za uvedení v omyl jsou judikaturou považovány situace, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. O takovou situaci se jednalo i v daném případě. Poškozená byla uvedena v omyl nepravdivým tvrzením dovolatele, že zajistí (dokáže zajistit) „oddlužení“ nemovitostí, uvěřila mu a vyplatila mu předmětnou částku. Obviněný však neučinil žádné kroky vedoucí ke splnění závazku, o němž od samého počátku věděl, že jej splnit nedokáže a ani to neměl v úmyslu. Peníze si přes opakované urgence ponechal a použil pro vlastní potřebu. Takové jednání jednoznačně vykazuje znaky trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 2 tr. zák. jak dovodily soudy obou stupňů.

Nelze přijmout výhradu obviněného, že výrok o vině je nesrozumitelný, poněvadž z něj nelze zjistit, co měl v rámci tzv. oddlužení provést, ani že je v rozporu s výpověďmi svědků J. K. a Z. R. Co přesně mělo být předmětem tzv. oddlužení ostatně obviněný svědkům ani neuvedl. Svědkyně J. K. uvedla (a není důvod jí nevěřit), že obviněný „… říkal, že je to pro něho úplná hračka, že se vyřídí hypotéka, že to oddluží, na to potřeboval ty peníze, co bude dále, mělo být na něm, říkal, že dál to všechno vyřídí...(č. l. 100). Obdobně svědek Z. R. vypověděl, že obviněný konkrétně neříkal, jak oddlužení provede, zmínil, že má všude známé, že to prostě zařídí (č. l. 101). Z těchto výpovědí současně vyplývá, že poškozená neposkytla peněžní prostředky s vědomím, že budou použity na úplatky pro veřejné činitele. Naznačovali-li svědci, že obviněný hovořil o svých známých z řad právníků, to ještě neznamená, že peníze měli být podle jejich představ určeny jako úplatek právě pro tyto osoby. Z výpovědi svědků vyplývá, že zmínka obviněného o jeho známých, je spíše jen utvrzovala v přesvědčení, že je způsobilý slibu, který jim dal a k jehož splnění převzal částku 300.000,- Kč, dostát. Nebylo tedy žádného důvodu akceptovat výhradu obviněného, že peněžní prostředky, jež měl převzít od poškozené, „nepožívají ochrany trestního práva“.

Jako nevěcnou a ničím nepodloženou je třeba hodnotit i výtku, že soudy ignorovaly obchodněprávní stránku věci; mezi obviněným a poškozenou evidentně žádný relevantní obchodněprávní vztah neexistoval. V posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl zajistit „oddlužení nemovitostí“ obviněný pouze předstíral, aby tak vylákal od poškozené peněžní prostředky, což bylo primárně prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku, jak naznačuje obviněný.

Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel však žádné konkrétní námitky, v nichž by spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu, neuplatnil. V této části bylo tedy dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V daných souvislostech Nejvyšší soud nad rámec řečeného poznamenává, že pachatele trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. lze podle § 250 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Trest, který byl obviněnému uložen (trest odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou), není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, poněvadž je (jako celek) zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 23. April 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin