JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 466/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného M. E., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 9 To 315/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 24/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 T 24/2007, byl obviněný M. E. uznán vinným, že:

„1) dne 6. 10. 2006 kolem 9:30 hod. v L. n. L., společně s odděleně stíhaným mladistvým Š. S., po předchozí domluvě s úmyslem odcizit zde vozidla za účelem jejich prodeje vnikli do areálu poškozené společnosti A. A. P. s. r. o. tak, že obžalovaný E. přeštípl ostnatý drát nad betonovou zdí za pomoci kleští za tímto účelem přinesených, přelezli betonovou zeď, kde následně z parkoviště nových a neuzamčených vozidel odcizili dvě nová vozidla bez přidělených registračních značek určených k prodeji tak, že obžalovaný E. vnikl do neuzamčeného nového vozidla tov. zn. Audi Q7, v prodejní ceně 1.402.849,- Kč a odděleně stíhaný mladistvý S. vnikl do neuzamčeného nového vozidla tov. zn. Audi A6 Allroad, v prodejní ceně 1.181.522,- Kč, předmětná vozidla pomocí zde umístěných klíčů každý z nich nastartoval a projel vozidlem hlavním vchodem areálu poškozené společnosti tak, že obžalovaný M. E. rozrazil závoru zabezpečující výjezd vozidel z areálu, dále takto odcizenými vozidly každý z nich dojel po předchozí domluvě k benzinové čerpací stanici P. O. v P. n. L., kde obžalovaný E. načerpal do vozidla tov. zn. Audi Q7 pohonné hmoty v hodnotě 1.530,- Kč a odděleně stíhaný mladistvý S. načerpal do vozidla pohonné hmoty v hodnotě 1.873,- Kč a následně s předmětnými vozidly každý z nich bez zaplacení načerpaných pohonných hmot odjeli, čímž poškozené společnosti A. A. P. s. r. o. způsobil na odcizených vozidlech škodu ve výši 2.584.371,- Kč a škodu na zařízení objektu ve výši 5.700,- Kč a poškozené společnosti P. O., škodu ve výši 3.403,- Kč,

2) dne 6. 10. 2006 v době od 9:50 hod. do 10:30 hod. na trase z L. n. L. do obce J. řídil motorové vozidlo tov. zn. Audi Q7 bez registrační značky, přičemž na předmětné silnici ve směru J. – P., za křižovatkou s kruhovým objezdem cca 200 m před odbočkou do obce Z. nezvládl řízení a s vozidlem havaroval, a to ačkoliv nebyl držitelem žádné skupiny a podskupiny řidičského oprávnění“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d) tr. zák. a uložil mu podle § 247 odst. 3 tr. zák. s použitím § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a) odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň mu uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to jednoho kusu zajištěných kleští, přičemž podle § 55 odst. 3 tr. zák. se vlastníkem propadlé věci stal stát. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. vyslovil výrok o náhradě škody.

Toto rozhodnutí obviněný napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 9 To 315/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. S použitím § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Zároveň mu uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to jednoho kusu zajištěných kleští.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. A. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a to z toho důvodu, že odvolací soud ponechal beze změny výrok o vině i výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, přestože trpěly vadami. Soud prvního stupně prý pochybil, pokud vycházel ze znaleckého posudku o stanovení nákladů na opravu vyhotoveného znalcem Z. K. dne 9. 11. 2006. Obviněný především nesouhlasil se způsobem ohodnocení vozidla, když znalec ohodnotil vozidlo jako zboží a ne podle znaleckého standardu č. I./2005 doporučeného Ústavem soudního inženýrství VUT Brno a tím došlo ke značnému zkreslení výše škody.

Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že oba další znalecké posudky jím předložené soudy nižších stupňů nepřipustily jako důkaz a ani nevyslechly znalce, kteří tyto posudky vypracovávali. Doplnil, že pokud oba znalecké posudky neobsahovaly doložku o poučení o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, pak to neznamená, že znalci nebyli poučeni (obviněným).

Podle názoru dovolatele odvolací soud vydal rozhodnutí, které spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, protože správně určená výše škody se mohla promítnout do výroku o trestu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel uvedl, že v rozhodnutí, které je opravným prostředkem napadeno, chybí výrok o zamítnutí odvolání proti výroku o vině a náhradě škody.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval příslušné zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a rovněž vadné řízení tomuto rozhodnutí předcházející.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiné porušení procesních předpisů.

Státní zástupce dále uvedl, že zjištění o výši způsobené škody by bylo možno napadat dovoláním v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě, že by dovolatel vytýkal porušení hmotně právního ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř. Výrok o náhradě škody by bylo možno napadat dovoláním opřeným o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. též proto, že byl učiněn v rozporu s hmotně právními předpisy upravujícími náhradu škody. Žádné takové námitky však dovolání obviněného ani v náznaku neobsahovalo. Dovolatel pouze polemizoval s kvalitou znaleckého posudku znalce Z. K., který byl opatřen poškozeným, a vytýkal soudům, že nevycházely ze znaleckých posudků jím opatřených, přičemž současně polemizoval se závěry odvolacího soudu o tom, zda posudky opatřené obviněným měly stanovené procesní náležitosti. Dovolací námitky tedy směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, resp. do oblasti procesní použitelnosti důkazů, a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly.

Státní zástupce také dodal, že obviněný si patrně neuvědomil, že za škodu způsobenou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. je nutno považovat běžnou prodejní cenu vozidel v momentě jejich odcizení. O té při tom nevznikají žádné pochybnosti vzhledem k tomu, že obě vozidla byla v době odcizení zcela nová (požadavek, aby znalec oceňoval vozidlo nikoli „jako zboží“, ale podle znaleckého standardu, by dokonce bylo možno interpretovat tak, že dovolatel požaduje, aby škoda byla stanovena podle nějakých jiných hledisek než jaká obsahuje ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že rozpory mezi znaleckými posudky opatřenými obviněným a poškozeným (všechny znalecké posudky odvolací soud z procesních důvodů považoval pouze za listinné důkazy) se týkaly pouze otázky opravitelnosti odcizeného vozidla, se kterým obviněný havaroval. Tato otázka má podle názoru státního zástupce význam pouze z hlediska rozhodování o náhradě škody, jde však o otázku vyloženě skutkovou, která nemůže být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení.

Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. zák. státní zástupce v dovolání k tomuto dovolacímu důvodu neshledal žádnou argumentaci. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného formálně deklarovaným dovolacím důvodům ani z části obsahově neodpovídají.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž opřel existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají především rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně a následně způsob, jakým tyto důkazy hodnotil. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný namítal totožné výhrady, jaké již jednou uplatnil v rámci odvolání a s jimiž se podrobně vypořádal odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí. Obsáhlou argumentaci obviněného pečlivě rozebírající a hodnotící vypracovaný znalecký posudek ve srovnání se znaleckým standardem č. I./2005 však nelze považovat za relevantní.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. V podrobnostech stačí odkázat na obsah vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Jestliže obviněný považoval za neúplný rozsudek soudu druhého stupně v tom, že v jeho výroku nebyl učiněn výrok o odvolání, je třeba konstatovat, že tímto argumentem vyjádřil skutečnost, která koresponduje s uvedeným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.

K tomu je vhodné nejprve připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř., nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání nejprve proti výroku o trestu a následně také proti výroku o vině. Z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 3, kde též

konstatoval, že podané dovolání je důvodné, ovšem pouze ve vztahu k výroku o trestu, a že naopak řízení, které předcházelo napadeným výrokům, netrpí žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných výroků. Dále odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve výroku

o vině a v podrobnostech odkázal na důvody napadeného rozsudku. Výrok o vině, stejně jako výrok o náhradě škody, shledal správným, a protože vady rozsudku zjistil toliko

v oddělitelném výroku o trestu, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v této části a následně za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. „při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody“ sám znovu uložil obviněnému trest.

Takový postup je zcela v souladu s § 258 odst. 2 tr. ř., podle něhož jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Protože odvolací soud zjistil vadu napadeného rozsudku jen v jeho dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto jeho část. Skutečnost, že zbývající výroky rozsudku shledal správnými a zákonnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to současně musel vyjádřit zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo formulaci jinou se shodným obsahem, totiž nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T 417., a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T 486.).

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nemají opodstatnění. Proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 23. April 2008