JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 463/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného Ing. R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 3 To 881/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 5 T 120/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 T 120/2007 byl obviněný Ing. R. M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin byl podle § 187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí majetkové hodnoty a podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen trest propadní věcí, které byly konkrétně v rozsudku popsány. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání dalších vyjmenovaných věcí.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce, kteří proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali proti výroku o vině odvolání, rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 3 To 881/2007 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného tak, že jej uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., který obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tak, že

ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. PP 158/2004, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2004, podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání 7 let, přesto opět v blíže nezjištěné době od léta roku 2005 do 18. 9. 2006 na různých místech v O. nepovoleně prodával nebo bezplatně poskytoval k užití psychotropní látku pervitin chemicky definovanou jako metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v jeho úplném znění, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž sám byl uživatelem této psychotropní látky, proto znal její účinky na lidský organismus, a s tímto vědomím uvedenou látku poskytoval k dalšímu užití jiným osobám, mezi nimi i

-A. F., jemuž v období od měsíce července 2006 do 18. 9. 2006 v O. na čerpacích stanicích O. a S., v O. poblíž kina L., v O. na Č. l. poblíž divadla loutek a dalších místech O. v nejméně pěti případech prodal po jednotlivých dávkách celkové množství nejméně 3 gramy pervitinu za celkovou finanční částku 5.000,- Kč,

-M. F., jemuž v období od léta 2005 do 18. 9. 2006 na různých místech O., mezi jinými i v místě trvalého bydliště na ulici P. v O., nejméně ve čtyřech případech prodal blíže nezjištěné množství pervitinu za celkovou finanční částku 1.000,- Kč a dále nejméně v jednom případě mu bezúplatně poskytl blíže nezjištěné množství pervitinu v hodnotě 200,- Kč,

-P. H., kterému v období od léta 2006 do 18. 9. 2006 na různých místech O., např. v trvalém bydlišti v O. nejméně ve dvou případech prodal 0,6 gramu pervitinu za částku nejméně 1.000,- Kč,

-R. K., kterému v období od září roku 2005 do 18. 9. 2006 na různých místech v O. opakovaně, nejméně v 10 případech, prodal pervitin za 1.000,- Kč za jednu dávku, tedy za celkovou finanční částku 10.000,- Kč,

-Z. R., které v období od léta roku 2005 do srpna roku 2006 na různých místech O. v četnosti jedenkrát za týden až dva týdny prodával pervitin v rozsahu 1 gram za částku 1.000,- Kč, tedy nejméně 30 gramů pervitinu za celkovou finanční částku 30.000,- Kč,

-M. Z., které od zimního období roku 2005 do 18. 9. 2006 prodal nejméně v 15 případech pervitin v rozsahu 200,- Kč za jednu dávku, tedy za celkovou finanční částku 3.000,- Kč.

Za tento trestný čin obviněného podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byly dále uloženy tresty propadnutí majetkové hodnoty podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. a propadnutí věcí podle § 55 odst. 1 písm. a), b), tr. zák. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věcí.

Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. V. R. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu shledal v tom, že považoval za nesprávné, pokud byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista. Podle obviněného tento právní závěr není správný, protože v daném případě nebyla ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. naplněna zvlášť nebezpečná recidiva po materiální podmínce. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že i když posuzoval převážně formální znaky, ani ve vztahu k nim nehodnotil důsledně všechny podstatné okolnosti, zejména podmínku, že by byl pro stejně závažný trestný čin již potrestán. Tento nedostatek obviněný shledal v tom, že nevykonal celý trest, pro který byl předchozím rozsudkem odsouzen, neboť do původního trestu byla započtena vazba, v níž se nacházel od 19. 10. 1999 do 2. 10. 2001. Tato doba necelých dvou roků významně zkrátila výkon trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn. Pokud však i přesto odvolací soud shledal, že jsou dány formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy, nebylo možné dovodit, že jsou dány podmínky stanovené pro materiální stránku, kterou odvolací soud důkladněji vůbec nezkoumal. Její naplnění dovodil pouze z toho, že od posledního odsouzení do opakování trestné činnosti uplynula velice krátká doba. Soud však již nehodnotil zejména okolnosti týkající se jeho osobnostní charakteristiky, když se nezabýval tím, že obviněný k užívání drog nikoho nepřemlouval, drogy nabízel toliko osobám, jež danou psychotropní látku již užívaly, a prodejem si opatřoval peněžní prostředky pro uspokojení své osobní závislosti. Nejednalo se tedy o dealera drog, neboť si výhradně z této trestné činnosti zisk neopatřoval. Vedle těchto výhrad zaměřených proti zvlášť nebezpečné recidivě, obviněný namítal i nesprávnost použité právní kvalifikace, neboť neměl být uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., protože nebylo prokázáno, že se jednání dopustil ve „větším rozsahu“. Za správnou právní kvalifikaci činu, jenž mu je kladen za vinu, by považoval jen uvedený trestný čin v jeho základní skutkové podstatě podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Na základě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 3 To 881/2007 v rozsahu uznané viny a uloženého trestu zrušil a věc, aby vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 1 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší soud však ke dni rozhodování o věci v neveřejném zasedání neměl jeho případné písemné vyjádření k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Obviněný své dovolání podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud shledal, že námitky, jimiž obviněný brojil proti právnímu posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty a proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kritéria dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. splňují. Nejvyšší soud dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.

Nejprve lze konstatovat, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá tento čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu.

Protože obviněný ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci brojil proti tomu, že nebyl naplněn kvalifikační znak „ve větším rozsahu“, je potřeba uvést, že konkrétní okolnosti rozhodné pro jeho určení ve smyslu § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., zákon výslovně nevymezuje.

Dosavadní soudní praxe vymezila kritéria pro určení hmotnosti, od které lze již naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ shledávat, a učinila tak, že v zásadě lze naplnění tohoto znaku dovozovat při přechovávání 10 g metamfetaminu, což představuje asi 200 dávek běžného konzumenta (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 07. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000, publikované v časopise Právní rozhledy vydávané nakladatelstvím C. H. Beck, č.10, r. 2000 s. 469).

V návaznosti na skutková zjištění popsaná v napadaném rozsudku odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 10 shrnul, že obviněný v době od poloviny roku 2005 do 18. 9. 2006 prodal jmenovaným osobám drogu pervitin nejméně v 66 případech a v množství nejméně 45,5 g. Na základě tohoto množství případů, jakož i délky doby, po níž obviněný jiným osobám předával uvedenou drogu, učinil závěr, že je v projednávaném případě naplněn znak, že obviněný tak činil „ve větším rozsahu.

Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil, neboť je v souladu s hledisky pro vymezení tohoto kvalifikačního znaku významnými. S ohledem na uvedená zjištění je nepochybné, že při zjištěném množství 45,5 g pervitinu, které obviněný prodal nebo předal 6 osobám v průběhu více než jednoho roku, z něhož měl výtěžek nejméně 50.000,- Kč, jde o takové množství drogy, které je způsobilé k použití pro více lidí. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že stupeň nebezpečí, jímž byly uvedené osoby ohrožovány, je velmi vysoký.

Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou stupňů shledal, že je v daném případě naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a napadený rozsudek odvolacího soudu je správný.

Při správnosti právního posouzení činu, jímž byl obviněný uznán vinným jako trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., lze dále zvažovat zda byly též splněny formální a materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., podle níž odvolací soud čin obviněného rovněž kvalifikoval, a proti čemuž obviněný v rámci svého odvolání zejména brojil.

Je vhodné zmínit, že za zvlášť nebezpečného recidivistu je podle § 41 odst. 1 tr. zák. považován pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Obviněný v rámci svého dovolání shledával z hledisek ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. nenaplněným znak, že byl znovu za zvlášť závažný trestný čin „potrestán“. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu nepodmíněného odnětí svobody v minulosti, pokud s jeho vykonáním není již spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno soudem. Pro naplnění znaku potrestání není nutné, aby byl vykonán celý trest odnětí svobody, z čehož plyne, že postačí i pouhý částečný výkon uloženého trestu před spácháním trestného činu nového. Za potrestání se však nepovažuje výkon vazby, nebo jakýkoliv jiný trest nespojený s nepodmíněným výkonem trestu odnětí svobody. O potrestání ve zmíněném smyslu proto nejde ani tehdy, pokud byl uložen trest nespojený s odnětím svobody (srov. rozhodnutí č. I/1989, str. 49-57 Sb. roz. tr.).

Podle obsahu spisu se podává, že ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 16/2000 byl obviněný odsouzen rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001 k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který mu byl uložen za trestné činy podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., § 188a odst 1, 2 tr. zák. a § 217 odst. 1 tr. zák. Výkon tohoto trestu nastoupil dnem 3. 10. 2001, když byl převeden z vazby v této věci vykonávané od 19. 10. 1999 do 2. 10. 2001. Je tedy zřejmé, že vazba, která byla do uvedeného trestu započtena, činila necelé dva roky, a zbytek trestu, do něhož byl obviněný přímo z vazby převeden, představoval více jak tři roky. Je nutné podotknout, že tento výkon trestu byl vykonáván společně s dalším trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 T 145/1998, jímž byl odsouzen pro trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. a § 188a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců, jehož výkon byl nejprve podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, avšak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 2 T 145/1998 bylo rozhodnuto o tom, že obviněný tento trest vykoná. Jak se v projednávané věci podává i ze skutkových zjištění, obviněný byl z tohoto společného trestu (celkem v trvání šesti let a 6 měsíců) podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. PP 158/2004, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2004, za současného stanovení zkušební doby na sedm roků.

Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že není důvodná námitka obviněného o tom, že nebyl naplněn znak „potrestání“, protože obviněný, jak z uvedeného výčtu plyne, i poté, co mu do společného výkonu trestu odnětí svobody byla započítána vazba v době od 19. 10. 1999 do 2. 10. 2001 (jíž samu o sobě nelze považovat ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. za potrestání), ve výkonu trestu odnětí svobody, jenž započal dne 3. 10. 2001, až do podmíněného propuštění dne 28. 6. 2004 strávil kromě započtené vazby i část z trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001, v trvání pěti roků. I když byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, doba výkonu trestu odnětí svobody, i po odečtení téměř dvou let se zřetelem na započtenou vazbu, činila necelý jeden rok. Tuto dobu je nutné považovat za částečný výkon trestu v minulosti, což pro naplnění uvedeného znaku „potrestání“ postačuje. Uvedený znak byl proto vyhodnocen v souladu se zákonem.

Jen pro úplnost je též vhodné poznamenat, že pokud byl obviněný v nyní posuzovaném případě uznán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a zvlášť nebezpečná recidiva je odvozována od odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001, jímž byl obviněný uznán vinným rovněž trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nepochybné, že trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák., u něhož je horní hranice trestní sazby stanovena na deset let, je ve smyslu § 62 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným trestným činem. Za daných okolností proto není důvodu pochybovat o tom, že obviněný znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin.

Obviněný však ve svém dovolání vedle výhrad proti formální stránce zpochybnil zejména naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, a to především proto, že nedošlo k opětovnému spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, který by podstatně zvyšoval stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost.

V rámci posouzení materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. v daném případě Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud pro závěr o tom, že se o zvlášť nebezpečnou recidivu podle zákonných hledisek jedná, vycházel nejen z doby, která uplynula od posledního odsouzení v poměru k době, kdy došlo k novému spáchání zvlášť závažného trestného činu, ale také z doby, která uběhla od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s dobou, kdy se obviněný dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl napadeným rozhodnutím odsouzen, osobou obviněného a dále závažností trestných činů, pro které byl obviněný souzen.

Nejvyšší soud přisvědčil napadenému rozhodnutí, pokud v něm odvolací soud učinil závěr, že obviněný je pachatel, který se již dlouhou dobu dopouští obdobné velmi závažné a společensky nebezpečné trestné činnosti spojené zejména s distribucí drog. Proto bylo správně poukázáno na to že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 T 145/1998 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a podle § 188a odst. 1 tr. ř., za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a šesti měsíců.

Od února roku 1999, čili necelý měsíc po právní moci zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně, se však obviněný začal dopouštět další trestné činnosti, pro kterou byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 30 T 16/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 2 To 137/2001 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Z daného rozsudku vyplývá, že v tomto případě obviněný nabízel psychotropní látku zvanou pervitin i osobám mladším 18-ti let a některým z nich dokonce podával informace o možných způsobech aplikace této látky. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, když pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, jak je již rozvedeno shora.

Je vhodné též poznamenat, že bylo správně posuzováno, že nyní projednávané trestné jednání obviněného vybočuje z běžně se vyskytujících případů u této trestné činnosti, protože obviněný je osobou drogově závislou, která se neustále dopouští stejné trestné činnosti, při níž distribuuje návykovou látku zvanou pervitin dalším osobám, po dlouhou dobu. Rozhodné též je i to, že obviněný trestnou činnost začíná páchat vždy velmi záhy po předchozím odsouzení nebo potrestání. K nápravě obviněného nevedla ani dlouhá doba strávená ve vazbě, ani trest nespojený s odnětím svobody, když se v předchozí době dopustil obdobného činu i ve zkušební době podmíněného odsouzení, a k jeho nápravě nevedlo ani dobrodiní v podobě podmíněného propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody, který na něj neměl evidentně žádný pozitivní vliv. Rovněž je nutné k tíži obviněného posuzovat i charakter předchozí zvlášť závažné trestné činnosti, při níž, jak je z obsahu spisu patrné, drogu pervitin nabízel ne toliko dospělým osobám, ale této trestné činnosti se dopouštěl i ve vztahu k dětem mladším 18-ti let, jimž vedle předání drog navíc podával informace o možných způsobech její aplikace, čímž ohrožoval zdraví a další zdárný vývoj těchto nedospělců. Toto jsou další okolnosti, které společenskou závažnost jednání obviněného podstatně zvyšují, neboť svědčí o velmi vysokém stupni nebezpečnosti činu v případě předchozí trestné činnosti, od níž se nyní projednávané činy ve vztahu k posouzení zvlášť nebezpečné recidivy odvíjejí.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, jakož z i okolností, jimiž se zabýval odvolací soud, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně měl úplný podklad pro uvážení všech podmínek významných pro stanovení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, zkoumal i další okolnosti určující stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, především způsob provádění trestné činnosti, škodlivost dopadů a následků způsobených nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výši dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které obviněného vedly k recidivě. Zvažoval i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti a jeho věk. Zjišťoval, kolikrát už byl obviněný v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Měl na zřeteli zhodnocení následků trestného činu a posuzoval i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, a přihlížel i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněný dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003).

Veškeré tyto skutečnosti vedou k závěru, že ačkoli již na obviněného bylo výchovně působeno, účel trestu touto represí splněn nebyl, a je proto nutno na něho výchovně působit ve větší míře, po delší dobu a způsobem, aby mu bylo v další této trestné činnosti zamezeno.

Nejvyšší soud se ze všech takto rozvedených důvodů plně ztotožnil s tím, že odvolací soud obviněného uznal vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu, neboť závěry rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, považoval za dostatečné, správné a v souladu se všemi zákonným podmínkami vyplývajícími z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.

Protože námitky obviněného uvedené v dovolání nebyly shledány opodstatněnými, když se všemi rozhodnutými a důležitými okolnostmi se dostatečně vypořádal soud druhého stupně, na odůvodnění jehož rozsudku Nejvyšší soud pro stručnost jen odkazuje, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 23. April 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás