JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 455/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného MUDr. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 6 To 495/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 18 T 10/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. V. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 18 T 10/2007, byl obviněný MUDr. V. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a odsouzen podle § 223 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti, jejíž výkon je upraven zvláštními předpisy, a to lékaře – chirurga, na dobu tří let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné L. K.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný MUDr. V. R. a spoluobviněná L. K. trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. dopustili tím, že dne 28. 6. 2005 v K., okres B., ve S. z. z. na ulici I. P. P., na chirurgickém sále při provádění operace žlučníku J. K., prováděnou klasickým operačním způsobem, ponechali v její dutině břišní operační roušku zakončenou tkanicí, což v rozporu se svými povinnostmi, vyplývajícími z jejich náplně práce, nezjistili při povinné kontrole přepočítávání počtu nástrojů a roušek před ukončením operace, když obviněný MUDr. V. R. jako vedoucí operačního týmu a operatér neučinil dotaz, zda souhlasí počet nástrojů a roušek, toto nezaznamenal ani do operačního protokolu a instrumentářka M. S. ani obíhající sestra L. K. (dříve Š.), pověřená dozorem nad začínající instrumentářkou, nezkontrolovaly počet roušek před uzavřením dutiny břišní, ani po ukončené operaci před prováděním úklidu, což je běžnou praxí tohoto zdravotnického zařízení, a v důsledku porušení povinnosti obviněných došlo u poškozené J. K. k pooperačním komplikacím - hnisání, přičemž bylo nutno provést opakovanou revizi dutiny břišní dne 12. 8. 2005, při které byla ponechaná rouška z dutiny břišní vyjmuta, přičemž při správně stanovené diagnóze měli lékaři po uplynutí jednoho týdne provést CT vyšetření, kterým by přítomnost roušky v dutině břišní byla prokázána, a v takovém případě by dále byla poškozená omezena v běžném způsobu života po dobu další hospitalizace po reoperaci asi jednoho týdne a další týden již v domácím léčení, takže celková doba léčení by dosáhla minimálně tří týdnů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění MUDr. V. R. a L. K. odvoláními, která shodně zaměřili do výroku o vině. K odvolání obviněného MUDr. V.R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 6 To 495/2007, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 223 tr. zák., § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti lékaře chirurga - vedoucího operatéra na dobu jednoho roku. Ve výroku o vině, peněžitém trestu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněné L.K. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů, nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu a oba soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Právní závěry, k nimž dospěly, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a skutkové závěry, z nichž vycházely, jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Podle obviněného ze žádného z důkazů nevyplývá, že by jednal tak, aby jeho jednání zakládalo trestněprávní odpovědnost. Žádné důkazy provedené soudem prvého stupně ho neusvědčují ze spáchání trestného činu a navíc dokazování nebylo naprosto perfektní, mnohdy spočívalo jen na pocitech a osobních názorech svědků a znalce. Zopakoval, že z provedeného dokazování nevyplývá jednoznačný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 223 tr. zák. Provedené důkazy podle něj netvoří logický a uzavřený celek, na základě kterého by bylo možné dovodit právní závěr o jeho vině. Soudům obou stupňů vytkl, že se nevypořádaly s povinnostmi obsaženými v § 2 tr. ř. a nevysvětlily, jaké úvahy je k rozhodnutí vedly, jak se vypořádaly s jeho obhajobou. Obviněný zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily jednotlivé výpovědi, podle jeho názoru tak učinily jednostranně, k jeho tíži kladly důraz jen na ty důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že prokazují jeho nedbalostní jednání ve vztahu k poškozené. Naopak důkazy svědčící v jeho prospěch označily za nevěrohodné a účelové; s výpověďmi svědků přítomných na sále se nevypořádaly vůbec. Byl-li závěr o jeho vině opřen především o výpověď M. S., on sám označil tento pro soudy stěžejní důkaz za nepřesvědčivý. Výpověď spoluobviněné M. S. v kontextu dalších důkazů hodnotil jako účelovou, vedenou snahou svalit díl viny na druhé. Zdůraznil, že ani jeden ze slyšených svědků přítomných na operačním sále po celou dobu operace neuvedl, že by k počítání roušek a nástrojů vůbec nedošlo. Na základě své vlastní argumentace, odlišného hodnocení důkazů namítal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Extrémní nesoulad podle dovolatele tkví v tom, že soudy neprokázaly jeho zavinění, které mělo spočívat v tom, že neučinil dotaz na to, zda odpovídá počet nástrojů a roušek před operací stavu před ukončením operace. Pokud tak učinil, což podle něj nebylo vyvráceno, odpovídají za následek obě spoluobviněné, nikoliv on.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna rozhodnutí jemu předcházející zrušil a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Skutek, jak byl soudem vyjádřen, představuje jazykové zachycení skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Obsahuje všechny podstatné elementy projednávaného trestného činu, včetně příčinného vztahu mezi vědomým porušením povinnosti a zdravotním následkem. Soud podle státního zástupce nepochybil ani v popisu subjektivní stránky, pokud vztah obviněného k jednání a následku považoval za vědomý (viz výraz „neučinil dotaz…“), neboť to vyplývá z racionálního uvažování. Jisté pochybení spatřoval v tom, že jednání bylo charakterizováno jako společné, neboť nedbalostní trestný čin nelze spáchat formou spolupachatelství, protože zde chybí „úmysl ke spolupáchání“. Toto pochybení je však z hlediska právního bezvýznamné, neboť právní věta v tomto směru neodráží obsah věty skutkové, kde znaky charakterizující spolupachatelství chybí; spolupachatelství není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu a jednání obviněného vyjádřené ve skutkové větě představuje tzv. pachatelství souběžné.

Odmítl námitku dovolatele, že soudy svévolně zachytily skutek, měl za to, že tato námitka vychází z kusé a účelové interpretace celého procesu dokazování. Připomněl, že soud prvního stupně závěry o vině obviněného opřel nikoli o jeden, ale nejméně o čtyři důkazy, konkrétně výpověď M. S., obsah operačního protokolu, znalecký posudek a výslech znalce Prof. MUDr. V. K., CSc., a částečně i o výpověď obviněné L. K. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nikterak nevyplývá, že by soud provedené důkazy racionálně a logicky neposoudil v jejich jednotlivosti, celku a vzájemném vztahu, tedy že by porušil pravidlo § 2 odst. 6 tr. ř. a vykročil z hranic řádného a zákonného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), čímž by uplatnil svévoli při konstrukci skutkové věty a při právní kvalifikaci skutku. Zbylé výhrady, obviněným prezentované jako námitky „extrémního nesouladu popisu skutku a reálných skutkových zjištění“, představují ve skutečnosti zpochybnění skutkového stavu, jak byl oběma soudy zjištěn, polemiku se závěry soudu, jiné hodnocení provedených důkazů a další argumenty, které byly soudy posouzeny v rámci nalézacího a odvolacího řízení. Tyto námitky, zabývající se např. věrohodností jednotlivých výpovědí, nemohou být předmětem dovolání.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. V. R. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy rozhodovaly na základě skutkového stavu, který nebyl dostatečně zjištěn, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, zásady obsažené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevyslechly další osoby přítomné na operačním sále, výpovědi vyslechnutých osob nesprávně jednostranně hodnotily v jeho neprospěch a své závěry opřely toliko o nevěrohodnou výpověď spoluobviněné M. S.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v tomto rozsahu uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo podle něho vyvráceno, že učinil dotaz na počty nástrojů a roušek) a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Těmito námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními, který nelze než akceptovat. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč neuvěřil jeho výpovědi, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).

Soud prvního stupně v hlavním líčení vyslechl vedle spoluobviněné M. S., jejíž výpověď označil dovolatel ze jediný a ještě nevěrohodný usvědčující důkaz, spoluobviněnou L. K., v postavení svědků poškozenou J. K., zdravotní sestry A. V., V. D., lékaře MUDr. P. A., MUDr. M. A. A. O., kteří obviněnému sekundovali při operaci. Dále provedl dokazování stran běžné praxe při operacích stran počítání nástrojů, roušek, kontrolních činností a povinností instrumentářek, lékařů a dalšího personálu výslechem svědků MUDr. P. N., MUDr. V. H., R. M., M. V., M. M., H. G., K. Š., V. D. Jednání obviněného bylo podrobeno i znaleckému zkoumání, vypracovány byly znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalcem Prof. MUDr. V. K., CSc., a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalcem MUDr. Z. K., CSc.

V odůvodnění svého rozsudku tento soud rozvedl, proč uvěřil výpovědi M. S., která byla účastna operaci žlučníku v roli instrumentářky poprvé a právě s ohledem na tuto okolnost se velmi podrobně k průběhu operace - na rozdíl od ostatních svědků - vyjádřila a její výpověď byla konstantní po celou dobu řízení. Připustil, že porušení povinností se dopustila vedle obviněných MUDr. V.R., L. K. i obviněná M. S., avšak důsledně odlišil míru či význam jejich pochybení. Obviněný MUDr. V. R. jako vedoucí operatér odpovědný za průběh celé operace zanedbal, jak bylo doloženo i znaleckými posudkem a výpovědí znalce Prof. MUDr. V. K., CsC., kontrolní mechanismy při operaci a důsledně neprovedl přímou kontrolu vizuální či palpační ani kontrolu nepřímou, tj. odsouhlasením počtu nástrojů a roušek, přičemž v důsledku neprovedení těchto kontrol došlo k zašití velké operační roušky do dutiny břišní poškozené. Soud neuvěřil ani obviněné L. K., která tvrdila, že operace proběhla standardně, a vyloučila, že by roušky nebyly spočítány, aniž by si však vybavovala, že by při operaci paní Kořínkové zazněla slova „roušky spočítány“. Za situace, kdy operatér opomněl vznést dotaz stran počtu nástrojů a roušek, měla sama iniciovat jejich počítání, což neučinila. Soud prvního stupně vycházel také z operačního protokolu. Z jeho obsahu a znaleckého posudku znalce Prof. MUDr. V. K., CsC., zjistil absenci zápisu o sečtení roušek, ač tento údaj je jedním z nejzákladnějších. Kontrolou operačních protokolů v období od 1. 4. – 31. 8. 2005 pak znalec zjistil, že se nejednalo o ojedinělé pochybení, ale že údaje o stavu roušek a nástrojů uváděl obviněný MUDr. V. R. pouze ve 30 procentech případů, kdy při operaci zastával roli operátora, který následně vyhotovuje protokoly o průběhu operace. V kontextu všech provedených důkazů výpověď spoluobviněné M. S. nestojí osamocena, ale je podpořena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, a výpovědí znalce Prof. MUDr. V. K., CsC. (č. l. 257-270, 287-292, 325-332, 339), operačním protokolem a nepřímo i výpovědí spoluobviněné L. K., jak případně poznamenává i státní zástupce ve svém vyjádření.

Námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny v odvolání, a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden, shledal-li, že je možné vystavit rozhodnutí o vině obviněného na uvedených důkazech (strany 5 až 9 jeho rozsudku). Závěry soudů obou stupňů sdílí i dovolací soud a má je za správné. Na rozdíl od obviněného je dovolací soud ve shodě se soudy obou stupňů přesvědčen, že usvědčující důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, uzavřenou, vzájemně se doplňující a na sebe navazující soustavu důkazů, které bez důvodných pochybností vedly k závěru o vině obviněného. Učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem; i podle judikatury Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., zejména jeho subjektivní stránka.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil znaky tohoto trestného činu tím, že jinému z nedbalosti ublížil tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání.

Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstata jednání obviněného MUDr. V. R. spočívala v tom, že při provádění operace žlučníku na J. K. klasickým operačním způsobem jako vedoucí operačního týmu a operatér ponechal v její dutině břišní operační roušku zakončenou tkanicí, v rozporu se svými pracovními povinnostmi jako vedoucího operatéra – lékaře neučinil dotaz na nižší zdravotnický personál, zda souhlasí počet nástrojů a roušek, toto nezaznamenal ani do operačního protokolu, přičemž i v důsledku porušení této jeho povinnosti došlo u poškozené k pooperačním komplikacím, které si vyžádaly nutnost reoperace a dalšího léčení s celkovou dobou léčení dosahující nejméně tří týdnů.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k právnímu posouzení skutku obviněného shrnul, že zásadní pochybení shledal právě u dovolatele, který jako operatér řídil celou operaci a nesplnil svou zásadní povinnost řádně zkontrolovat operační pole, a to jednak přímo, a jednak nepřímo dotazem na počet roušek a nástrojů po ukončení operace před uzavřením dutiny břišní. V důsledku této nedbalosti při plnění pracovních úkolů došlo k tomu, že v břišní dutině poškozené byla zapomenuta velká operační rouška a došlo k dalším následkům na zdraví poškozené, majícím povahu ublížení na zdraví. Soud shledal zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., poněvadž obviněný věděl, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tedy zájem na zdraví osob, a bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že takové porušení nezpůsobí (strana 8 p. v. rozsudku).

Odvolací soud v návaznosti na popis skutku zmínil zákonnou úpravu zakotvující povinnosti obviněného, a to konkrétně ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na základě něhož je každý zdravotnický pracovník, tedy i lékař, povinen vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti ke společnosti, a ustanovení § 55 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož je povinen vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi. Odkázal i na článek 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. m. s., který stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s profesními povinnostmi a standardy (Úmluva je součástí právního řádu České republiky, neboť splňuje požadavky stanovené v článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). I on se ztotožnil se soudem prvního stupně, že obviněný MUDr. V. R. jako operatér je trestně odpovědný, poněvadž jednání, jehož se dopustil, je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, bylo zaviněno z nedbalosti a následek spočívající v nutnosti reoperace pro ponechanou roušku o rozměru 45 cm x 45 cm v dutině břišní poškozené J. K. je relevantním následkem z hlediska trestního práva a je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Mezi nedbalostním porušením povinností obviněného a následkem trestného činu je podle odvolacího soudu příčinná souvislost, a protože poškozená byla omezena v běžném způsobu života a léčena po dobu nejméně tří týdnů, byl skutek důvodně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. (strany 6 a 9 rozsudku).

Nad rámec již řečeného dovolací soud poznamenává, že v trestněprávní nauce se považuje za porušení postupu „lege artis“, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem jeho úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností. Vznik trestní odpovědnosti lékaře lze obecně ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005 aj.) dovodit za následujících předpokladů:

1. jeho jednání musí být v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči,

2. takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti,

3. následek relevantní z hlediska trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním.

Je zjevné, že právě těmito východisky se soudy obou stupňů řídily. Ač soud prvního stupně explicitně nezmínil právní předpisy a jimi upravené povinnosti, jež obviněný porušil, dostatečně slovně a obsahově vyjádřil, v čem porušení jeho pracovních povinností jako lékaře – operatéra spočívalo. Odvolací soud pak výslovně odkázal na povinnosti lékaře obsažené v právních předpisech, jež obviněný porušil. Protože porušení uvedených povinností je v příčinné souvislosti se vznikem trestněprávně relevantního následku, což ani v dovolání relevantně zpochybněno nebylo, pak za splnění dalších zákonných podmínek lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře, a to zpravidla za trestný čin spojený s ublížením na zdraví (např. podle § 223 či § 224 odst. 1, 2 tr. zák.).

Obviněný v daných souvislostech polemizoval s existencí subjektivní stránky, tj. zavinění v podobě vědomé nedbalosti.

Vědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při zkoumání zavinění pachatele nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu nebo ohrožení takového zájmu, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že bez přiměřených spoléhal, že porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí.

Dovolatel si byl dobře vědom a znal povinnosti vyplývající z jeho postavení vedoucího operačního týmu a operatéra, avšak při jejich plnění sám nezjistil vizuálně ani palpačně přítomnost velké roušky v dutině břišní, nezjistil počet roušek a nástrojů použitých při operaci a kontrolu jejich počtů nezjistil ani dotazem na personál, poškozené zašil dutinu břišní a následně počty nástrojů nezachytil do operačního protokolu. Pokud by obviněný dodržel přiměřenou míru opatrnosti, jež mu stanoví lex artis, předpisy o poskytování zdravotní péče (zákon č. 20/1966 Sb.), mohl způsobenému následku předejít. Právě neprovedení kontrol (přímé i nepřímé) hodnocené jako postup non lege artis je okolností, která jasně svědčí pro závěr, že dovolatel bez přiměřených důvodů - neboť neučinil ničeho, aby následku předešel - spoléhal na to, že k ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde.

Jednání dovolatele vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Soud prvního stupně ale pochybil, jak správně připomněl státní zástupce, jestliže pachatele nedbalostního trestného činu obviněné MUDr. V. R. a L. K. označil jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství podle právní teorie i praxe soudů předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Spolupachatelství je tak možné jen u úmyslných trestných činů. Spolupachatelství nedbalostního trestného činu je pojmově vyloučeno, mohou se vyskytovat případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob, jednáním směřujícím k beztrestnému následku způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě jeho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (k tomu např. č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Tento nedostatek však není z hlediska právního posouzení skutku nikterak významný; spolupachatelství není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, poněvadž je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 23. April 2008