JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 452/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 67 To 234/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 66/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 21 T 66/2006, byl obviněný R. H., uznán vinným, že:

„1) dne 30. 11. 2005 v době kolem 20:00 hod. v P. v bytě, kam si jej poškozená telefonicky objednala na základě jeho inzerce za účelem provedení masáže, poté, co poškozená A. K. požila nápoj, obsahující blíže nezjištěné medikamenty, nejméně Lexaurin, které do něj obviněný vpravil, v důsledku čehož usnula, přičemž v tomto stavu ji nezjištěným předmětem škrtil, jí odcizil z bytu barevný televizor zn. Thompson v hodnotě 3.000,- Kč, videorekordér zn. JVC v hodnotě 1.000,- Kč, vertikální CD přehrávač v hodnotě 500,- Kč, digitální fotoaparát zn. Sony v hodnotě 2.000,- Kč, dámské hodinky v hodnotě 200,- Kč, zlatý řetízek s přívěskem berana v hodnotě 800,- Kč, zlatý dámský prsten s bílým kamenem v hodnotě 900,- Kč, zlatý dámský prsten v hodnotě 700,- Kč, zlatý dámský prsten se třemi bílými kameny v hodnotě 1.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3510i v hodnotě 1.000,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 3410 v hodnotě 600,- Kč, dámskou černou peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši nejméně 5.000,- Kč, poškozené způsobil pohmoždění krku s tečkovitými krevními výronky v kůži, krevní výronky ve spojivkách očí a částečnou přechodnou obrnu a poruchu citlivosti levé horní končetiny, odcizením věcí způsobil A. K. škodu v celkové výši 16.700,- Kč,

2) dne 4. 12. 2005 v době kolem 18:00 hod. v P., v Non-stop baru U P. zatlačil strčením do těla barmanku J. M. do kabiny toalety, kde na jeho žádost doplňovala toaletní papír, obžalovaný vstoupil do kabiny a uzavřel za sebou dveře, přičemž poškozenou natlačil na rezervoár toaletní mísy, žádal vydání klíče od trezoru, což poškozená z obavy před dalším napadáním učinila a vydala mu klíč od zásuvky s penězi, poté, co se počali potýkat a obžalovaný vytrhl poškozené z ruky svazek klíčů, který se roztrhl, obžalovaný opustil kabinu, přičemž se snažil uzamknout poškozenou uvnitř, opustil prostor toalet a uzamkl jejich vstupní dveře, z uzamykatelné zásuvky u barového pultu odcizil za užití klíče finanční hotovost ve výši 15.628,- Kč, k tíži H. s. r. o.,

3) dne 17. 12. 2005 v době kolem 19:00 hod. v P. v bytě poškozené F. Y., do něhož jej vpustila z důvodu poskytnutí erotické služby, kterou si obžalovaný u ní telefonicky objednal, po poskytnutí této služby, když měl za ni zaplatit, uchopil poškozenou oběma rukama, na které si oblékl rukavice, za krk, který jí sevřel, a svalil ji na postel, za stálého svírání krku poškozené žádal vydání nespecifikovaného cenného papíru, následně žádal vydání finanční částky ve výši 10.000,- Kč nebo věcí v hodnotě 100.000,- Kč, poškozená mu ničeho nedala, přičemž obžalovaný jí v nezjištěném okamžiku odcizil peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 1.000,- Kč, kterou měla volně položenou na komodě v pokoji,

jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 31/99 ze dne 15. 12. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 154/2000, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., uložen mu byl trest odnětí svobody v trvání sedmi let, který vykonal dne 25. 10. 2005,

4) dne 16. 11. 2005 v době od 17:00 hod. do 18:00 hod. uprchl z Psychiatrické léčebny D., kde vykonával od 25. 10. 2005, kdy byl propuštěn z výkonu předchozího trestu odnětí svobody, uložené ústavní ochranné léčení sexuologické, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 31/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 154/2000“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodech 1) až 3) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v bodě 4) jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák. Za to mu uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému za povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. K. částku 16.100,- Kč a poškozené F. Y. částku 1.000,- Kč. Poškozenou A. K. odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný podal proti všem výrokům citovaného rozsudku odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 8. 207, sp. zn. 67 To 234/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť je přesvědčen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.

V podrobnostech obviněný poukázal na ustanovení § 202 tr. ř., podle něhož hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo

ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Zmínil i ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. (srov. jeho citaci v dalším textu tohoto usnesení). V této souvislosti zdůraznil, že nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který provedl oddělený výslech svědkyně F. Y., a tvrdil, že pro takový postup nebyly splněny předpoklady, protože svědkyni nehrozila žádná újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí a soudem ani nebyla konstatována obava, že by svědkyně v přítomnosti odsouzeného nevypovídala pravdu. Nesouhlasil ani s tím, že výslech svědkyně byl proveden bez jeho účasti pouze z důvodu „obavy ze setkání s obžalovaným“, přitom však takový důvod z ustanovení § 202 tr. ř. nevyplývá. Takový postup soudu mu prý znemožnil reagovat přímo na svědectví poškozené a na drobné nuance v její výpovědi a že tak bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Obviněný proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jej zprostil viny v bodech I. až III. obžaloby z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poté, co stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah podání, uvedla, že samotnou otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení si řeší soud samostatně, a to především podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného svědek nevypoví pravdu (poukázala přitom na rozhodnutí – správně nález – Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit z hlediska okolností charakterizujících posuzovaný případ, zejména s přihlédnutím k povaze trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat.

V kontextu s trestní věcí obviněného státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný byl stíhán a odsouzen pro řadu násilných útoků vůči ženám, jejichž výslech nalézací soud uskutečnil v přítomnosti obviněného, s výjimkou svědkyně F. Y. Obviněný je bezesporu osobou se značnými sklony k násilnému chování, což vyplývá především z charakteru jím páchané předchozí trestné činnosti, kdy byl odsouzen především pro trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák. Soudními znalci bylo zjištěno, že má sklony k agresivitě vycházející z jeho sexuální deviace, přičemž o účincích deviačního charakteru na jeho chování byl v minulosti poučen. K nastartování deviantního projevu u něho dochází kdykoliv, zvláště za jím organizovaných situací, kdy rizika agrese sám navozuje. S ohledem na skutečnost, že obviněný byl opakovaně poučen o zvýšení rizikovosti deviantních projevů, pokud sám tyto navodil či záměrně způsobil, a přesto tak opakovaně po útěku z psychiatrické léčebny D. učinil, je třeba dospět k závěru o existenci důvodné obavy, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, případně, že nebude schopna vůbec vypovídat. Proto nelze nalézacímu soudu vytýkat, že výslech svědkyně provedl v nepřítomnosti obviněného. Takový postup odpovídá zákonnému ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Zákon v citovaném ustanovení předpokládá, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem, ač měla být přítomnost obviněnému umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle první věty tohoto článku má totiž každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Tento dovolací důvod je naplněn také tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak proběhlo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věta druhá vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věta třetí neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky (srov. rozhodnutí

publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sešit 8/2004 – T 722., 2. právní věta).

Pokud obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., učinil tak relevantně, neboť námitka týkající se nesprávného použití § 209 tr. ř. při hlavním líčení by jej mohla založit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.

Podle § 209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen

s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, „přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu“ (srov. blíže již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96, publikovaný pod č. 148 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. také rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sešit 8/2004 – T 722., 1. právní věta).

Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že svědkyně F. Y. ještě před zahájením hlavního líčení soudu sdělila (za účasti státního zástupce a obhájce), že má obavy ze setkání s obviněným (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2006, č. l. 451 spisu). Soud prvého stupně se po této informaci rozhodl, že provede výslech jmenované svědkyně odděleně, tedy v nepřítomnosti obviněného, a po dobu výslechu svědkyně vykázal obviněného z jednací síně.

Takovému postupu nalézacího soudu nelze ničeho vytknout. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, zejména se zřetelem na charakter skutků, pro něž byl obviněný stíhán, přičemž jeden z nich spočíval i ve fyzickém útoku vůči poškozené, a také s přihlédnutím k osobě obviněného, existovala důvodná obava, že by svědkyně F. Y. v přítomnosti obviněného nevypověděla pravdu, příp. by jí mohla hrozit újma na zdraví (zejména újma psychická). Jak na to přiléhavě poukázala již státní zástupkyně, obviněný je totiž osobou se značnými sklony k násilnému chování, jak vyplynulo nejen z charakteru jím páchané předchozí trestné činnosti (odsouzen byl mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák.), ale i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož jde o pachatele, který má sklony k agresivitě vycházející z jeho sexuální deviace, přičemž o účincích deviačního charakteru na jeho chování byl v minulosti poučen. K nastartování deviantního projevu přitom u něho dochází kdykoliv, zvláště za jím organizovaných situací, kdy rizika agrese sám navodil či záměrně způsobil. Přehlédnout nebylo možné ani fakt, že trestné činnosti se měl dopustit opakovaně a bezprostředně po útěku z Psychiatrické léčebny D., kde se měl podrobovat soudem uloženému ústavnímu léčení.

Vedle okolností odůvodňujících postup soudu podle § 209 odst. 1 tr. ř. je třeba zdůraznit, že v hlavním líčení, ve kterém byla svědkyně F. Y. vyslechnuta, měly strany trestního řízení, tedy i obviněný, rovné postavení. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 454 spisu), obviněný byl poté, co se vrátil do jednací síně, seznámen s obsahem výpovědi této svědkyně a mohl jí také prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Tohoto práva však nevyužil a po daném poučení pouze prohlásil, že setrvává na své výpovědi.

Jestliže soud prvního stupně za uvedených podmínek postupoval podle § 209 odst. 1 tr. ř., neporušil žádné ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Popsaným postupem neporušil ani právo obviněného na řádnou obhajobu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž byl vůbec oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud činil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 23. April 2008