JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 436/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 7 To 117/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 5/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 2 T 5/2007 byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 12. 2006 v době kolem 20.00 hod. v kuchyni rodinného domu v obci S., okres L., v úmyslu usmrtit, po předchozí hádce, fyzických útocích a vyhrožování zabitím vůči své družce Mgr. M. H., při nichž držel kuchyňský nůž v ruce, kdy této hádce předcházely hádky po delší časové období v minulosti, v rámci kterých obviněný poškozenou fyzicky opakovaně napadal a vyhrožoval zabitím, velkou intenzitou bodl Mgr. M. H. kuchyňským nožem s dřevěnou rukojetí o délce čepele 17 cm do levé poloviny hrudníku, čímž jí způsobil bodné poranění (průbod) horního laloku levé plíce a pravé srdeční komory se zakrvácením levé hrudní dutiny, kdy způsobenému poranění poškozená na místě podlehla.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených tak, že obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit vyčíslenou škodu A. D., J. D., J. P., S. K. a G. H.

Obviněný uvedený rozsudek krajského soudu napadl odvoláním zaměřeným proti výroku o vině, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 7 To 117/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené J. P., a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozené J. P. na náhradě škody částku 183.720,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. T. z důvodů § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal obviněný v tom, že soud prvního stupně porušil ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti při hlavním líčení a podrobněji rozvedl, že jeho obhajoba byla v průběhu hlavního líčení podstatně a neoprávněně omezena, když neměl možnost být přítomen výslechu několika svědků. Namítl, že výslechy převážné většiny svědků probíhaly tak, že byl z jednací síně odveden do cely, a do jednací síně byl znovu přiveden až po jejich výslechu, kdy mu teprve byla poskytnuta možnost se vyjádřit a položit svědkovi otázky, a tak by to probíhalo opakovaně, pokud by chtěl otázky svědkům klást. Tento postup je podle obviněného popřením zásad ústnosti a o přímosti u hlavního líčení, od nichž se odvíjí právo na jeho obhajobu, neboť soud neměl pro postup podle § 209 tr. ř. v daném případě dostatečný a pádný důvod. Soud jej nemohl opodstatněně odůvodnit pouhou obavou, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, a takový argument nemůže být dostačující pro konání hlavního líčení v částečné nepřítomnosti obviněného. Správně měl soud výslech svědků provádět tak, že se měl alespoň pokusit provést tyto důkazy za jeho přítomnosti, a teprve když by v průběhu výslechu zjistil, že svědek vypovídá neochotně, zdráhavě, či jinak dává najevo, že s jeho projevem není vše v pořádku, a že tato skutečnost může mít příčinu ve vlivu obviněného na svědka, měl se pokusit zjistit, čeho se svědek obává a zhodnotit, nakolik jsou tyto obavy důvodné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně skutek, kterého se dopustil, posoudily jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odkázal na svou obhajobu, kterou uplatnil v průběhu hlavního líčení o tom, že poškozenou sice zabil, ale zabít ji nechtěl, protože pro to neměl žádný důvod, a naopak bylo v jeho zájmu, aby žila. Dovodil proto, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 7 To 117/2007 zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který dovolání označil za přípustné a uvedl, že již odvolací soud se s námitkami obviněného, kterými brojil proti postupu podle § 209 odst. 1 tr. ř. při výslechu svědkyň J. P., A. D., M. V. a A. a M. C., které probíhaly v nepřítomnosti obviněného, vypořádal. Shledal, že z důkazů opatřených v přípravném řízení vyplývalo, že všechny tyto svědkyně nebudou schopny před soudem za přítomnosti obviněného vypovídat pravdivě. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Ve vztahu k oběma dovolacím důvodům, o něž obviněný své dovolání opřel, Nejvyšší soud shledal, že byly podány v souladu s tím, jak zákon tyto důvody vymezuje.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud, s ohledem na uvedené argumenty obviněného shledal, že námitky o porušení práva o přítomnosti obviněného v hlavním líčení proto, že soud provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, je okolností, která na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá (srov. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T 722).

K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle § 209 odst. 1 věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle § 209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a je nutné přihlédnout zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobním vlastnostem obviněného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat atd. (viz. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T-722).

Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle § 209 tr. ř., ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.

Vykázání obviněného z jednací síně lze v praxi považovat za nezbytné opatření zejména u svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec. Toto opatření podle § 209 odst. 1 tr. ř. je možné jen na dobu výslechu svědka, u něhož k tomu byl shledán důvod, a obviněnému musí být umožněn návrat do jednací síně ihned po skončení výslechu takového svědka.

Jak Nejvyšší soud s ohledem na obsah připojeného spisu shledal, obviněný při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně nebyl přítomen výslechu svědkyň J. P., M. V., A. D., A.C. a M. C. Okolnostmi opodstatňujícími postup podle § 209 odst. 1 tr. ř. se vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozsudku zabýval odvolací soud, který na straně 3 popsal rozhodné skutečnosti, jež soud prvního stupně posuzoval a shledal na jejich základě existenci obav, že v přítomnosti obviněného nebudou výše uvedené svědkyně pravdivě vypovídat. Odvolací soud zdůraznil, že pokud jde o J. P., sestru mrtvé poškozené, jí obviněný vyhrožoval zabitím, když se při konfliktech s poškozenou, vyvolaných obviněným, své sestry zastala. A. D., dcera poškozené se obviněného pod vlivem všech jeho fyzických útoků vůči matce, jichž byla přítomna, rovněž bála. Svědkyně A. a M. C. byly sousedkami obviněného, který se i vůči nim v minulosti dopouštěl fyzického násilí a vyhrožoval jim zabitím, když ony samy na poškozené vídaly známky zranění pocházející od fyzických útoků obviněného.

Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že je patrné, že svědkyně měly z obviněného strach, protože s ním samy měly osobní negativní zkušenosti s jeho agresivitou, s níž vůči uvedeným ženám vystupoval a bez příčiny se na některých z nich dopouštěl fyzického násilí. Nelze přehlédnout i to, že měly z obviněného důvodné obavy, i s ohledem na čin, jehož se vůči poškozené v projednávané věci dopustil, a uvedenou obavu zesílilo, že nejenom výhrůžky, ale i násilí je způsobilý vystupňovat do té míry, že je schopen druhému fyzicky ublížit, a své agresivní jednání může dovést až do fatálního následku, jak se i v konkrétním případě stalo.

Nutné je podotknout, že tyto svědkyně svůj strach toliko nedemonstrovaly, ale měly k němu faktické opodstatněné důvody. Násilnické a agresivní chování obviněného bylo zjištěno i na jeho duševní stav zpracovanými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z psychologie, z nichž bylo prokázáno, že obviněný je pachatelem s převahou hysterických, agresivních a asociálních rysů. Je výrazně nevyváženou osobností s malým sebenáhledem, disponuje agresivitou jako stálým povahovým rysem. Navíc je u něj přítomna emoční instabilita, díky níž má vůči projevům agresivity práh značně snížen.

Po uvážení všech uvedených okolností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že je zřejmé, že všechny jmenované svědkyně, měly důvod se obviněného bát, a v důsledku toho soud prvního stupně důvodně usoudil, že v přítomnosti obviněného nevypovědí pravdu. Pokud proto ve vztahu k nim volil postup podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., učinil tak poté, co dostatečně uvážil všechny konkrétní okolnosti a volil toto opatření v souladu se zákonem.

Z obsahu této trestní věci se dále podává (viz protokoly o hlavním líčení na č. l. 757, 758, 760, 765), že obviněný byl s obsahem výpovědi každé ze jmenovaných svědkyň, jejichž výpovědi nebyl v jednací síni přítomen, po návratu řádně seznámen a bylo mu umožněno, aby svědkyním prostřednictvím předsedkyně senátu kladl doplňující otázky. Obviněnému byl dán také prostor, aby se k jednotlivým takto provedeným důkazům vyjádřil. U všech byl přítomen obhájce obviněného JUDr. R. T., který měl rovněž zaručena všechna práva ve vztahu k možnostem klást otázky, event. sledovat chování svědkyň a obviněného o tom informovat.

Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že byla plně respektována a zaručena práva obviněného na jeho obhajobu ve smyslu § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. Zákonný zásah do tohoto práva, který je s postupem podle § 209 tr. ř. v omezeném směru spojen, byl volen šetrně při zachování jeho minimalizace.

Nejvyšší soud navíc považuje za vhodné připomenout, že s ohledem na obsah výpovědí jmenovaných svědkyň, se jednalo o sdělování okolností, které se netýkaly přímo průběhu činu, pro nějž je obviněný stíhán, ale popisovaly toliko soužití obviněného s poškozenou Mgr. M. H., eventuelně se vyjadřovaly k osobě obviněného a jeho chování vůči jiným osobám. Jejich svědectví se tudíž nevztahovala k rozhodným skutečnostem, na jejichž podkladě je výrok o vině založen.

Vzhledem ke všem uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou opodstatněné, neboť nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a i právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno.

Další své výhrady obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jelikož obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkal, že neměl být uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., protože svou družku nechtěl zabít, což jsou výhrady proti subjektivní stránce, jde o otázky právního posouzení, a proto bylo možné dále zkoumat, zda tyto výhrady jsou opodstatněné.

Nejvyšší soud připomíná, že pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu je nutno vycházet z popisu skutku učiněného ve výroku o vině rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud se s výrokem o vině i trestu se soudem prvního stupně plně ztotožnil. Podle popsaných skutkových okolností se obviněný činu dopustil tak, že v úmyslu usmrtit, po předchozí hádce, fyzických útocích a vyhrožování zabitím vůči své družce Mgr. M. H., držel v ruce kuchyňský nůž s délkou čepele 17 cm, jímž velkou intenzitou bodl Mgr. M. H. do levé poloviny hrudníku, čímž jí způsobil bodné poranění (průbod) horního laloku levé plíce a pravé srdeční komory.

Naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., tedy úmysl usmrtit jiného, lze v tomto konkrétním případě hodnotit podle toho, co útoku předcházelo, podle osoby obviněného, použité zbraně, intenzity bodnutí, části těla, která byla zasažena, poranění poškozené apod.

Soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, s ohledem na uvedená skutková zjištění a další ve věci provedené důkazy, ve vztahu k subjektivní stránce učinil závěr, který vyjádřil na straně 12 odůvodnění svého rozsudku, že obviněný jednal s úmyslem poškozenou usmrtit, ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný trestním zákonem, tedy chtěl poškozenou bodnout tak, aby zemřela. Proto ji bodl nožem velkou intenzitou do levé poloviny hrudníku, kdy čepel vnikla do dutiny hrudní a způsobila bodný kanál kolem 15 cm hluboký. Takto vedená rána ostrým předmětem byla vědomým jednáním vedeným se záměrem způsobit poškozené smrt. Právě proto obviněný ránu lokalizoval do míst, kde jsou uloženy důležité životní orgány, jež se mu podařilo zasáhnout.

Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a dodává, že v rámci provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný poškozenou běžně fyzicky napadal, činu bezprostředně předcházel konflikt mezi poškozenou a obviněným, předmětem útoku byl kuchyňský nůž o velikosti čepele 17 cm, útok byl veden velkou intenzitou, neboť způsobil hlubokou ránu, jíž probodl srdce. Obviněný bodal do místa v levé části hrudníku, kde je obecně známo, že je uloženo srdce a plíce. Rána byla přesně mířena a cíleně směrována právě do těchto míst. Všechny tyto okolnosti, zejména charakter útoku tak svědčí o úmyslu obviněného, který směřoval k usmrcení poškozené, a jde tedy o přímý úmysl, jak zjistily oba soudy.

Pokud obviněný namítal, že neměl důvod svou družku zabíjet, a naopak bylo v jeho zájmu, aby poškozená Mgr. M. H. žila, pak touto výhradou obviněný spekuluje nad motivem svého činu, nikoli však nad úmyslem poškozenou usmrtit.

Nejvyšší soud všechny vyjádřené úvahy, jež na podporu svého závěru rozvedl jak soud prvního stupně, ale i odvolací soud, považoval za zcela přiléhavé všem zjištěným okolnostem s tím, že byla dostatečně uvážena všechna kritéria přímého úmyslu konkrétně vyjádřených v ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Protože zavinění obviněného bylo posouzeno ze všech zákonem stanovených podmínek, nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud shledal, že výhrady, jimž obviněný ve svém dovolání podložil, jsou jen opakováním dříve uplatněné obhajoby, s níž se soudy obou stupňů, zejména odvolací soud, již ve svých rozhodnutích v dostatečné míře vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 23. April 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč