JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 423/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání obviněného B. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 105/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 29/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný B. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 17 T 29/2006, uznán vinným v bodě I. pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., v bodě II. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a v bodě III. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Naposledy uvedeného trestného činu se dopustil podle zjištění soudu tím, že:

„dne 9. 6. 2006 v době od 05:00 hod. do 07:00 hod. po fyzickém napadení B. M. a poté, co po zákroku Policie ČR opustil byt v domě v obci V., z nezjištěného místa telefonicky kontaktoval na mobilní telefon B. M. jejího syna Z. R., jehož výhrůžkami zabitím nutil, aby mu sdělil současné místo pobytu jeho matky B. M.“.

Za jmenované trestné činy byl obviněnému uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dobu jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to loveckého nože, nalezeného svědkem M. K. v prostoru za budovou N. baru dne 29. 4. 2006. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, zastoupené ředitelem Mgr. M. V., způsobenou škodu ve výši 3.118,- Kč.

Obviněný a krajský státní zástupce podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 105/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodech I. a II., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:

1) „dne 27. 4. 2006 v době od 22:30 do 22:50 hod. v N. baru ve V., poté, co se slovně napadali a navzájem postrkovali s poškozeným J. D., po výzvě obsluhujícího číšníka oba bar opustili, v prostoru před N. barem na J. D. zaútočil nožem o délce čepele 80 mm na životně důležitá místa těla, opakovaně úmyslně bodl silou minimálně střední intenzity do oblasti krku a horní poloviny těla, přičemž mu způsobil dvě bodnořezné rány na levé boční ploše krku v horní a dolní třetině zasahující do podkoží, bodnořeznou ránu v levé podklíčkové krajině zasahující do podkoží a bodnořeznou ránu na hrudníku vlevo pod a zevně od levé prsní bradavky zasahující do podkoží, přičemž zejména v případě bodnořezné rány na levé boční ploše krku v dolní třetině a bodnořezné rány na hrudníku vlevo pod a zevně od levé prsní bradavky mohlo s vysokou pravděpodobností dojít k poškození důležitého orgánu, a to společné krkavice při bodnořezné ráně vlevo na krku a srdce či dutiny hrudní při bodnořezné ráně vlevo na hrudníku, s bezprostředním ohrožením na životě vykrvácením nebo zavzdušněním dutiny hrudní, přičemž k usmrcení poškozeného nedošlo,

a takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 18 T 60/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 4 To 234/2004, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který částečně vykonal, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 40 Pp 566/2005, dne 30. 11. 2005“,

2) „dne 9. 6. 2006 v době kolem 02:00 hod. ve společné domácnosti v domě v obci V., napadl fyzicky svoji družku B. M., a to tím způsobem, že ji nejprve udeřil do oblasti zad, poté ji násilím zatáhl do ložnice, povalil na postel, kde ji kopal a bil pěstmi a lokty do oblasti břicha, hrudníku a obličeje, přičemž jí způsobil podkožní krevní výron horního a dolního víčka levého oka, podkožní výron a oděrky na levém spánku, oděrku za levým ušním boltcem, podkožní výron na zevní ploše levé paže a podkožní krevní výron na levém boku, přičemž ve svém jednání dále pokračoval tím, že doběhl do kuchyně pro kuchyňský nůž, přiložil B. M. čepel nože na krk a poté na prsa a vyhrožoval jí rozpáráním a zapíchnutím a po celou dobu konfliktu na ni křičel, aby sehnala peníze, k čemuž ji chtěl popsaným násilným jednáním donutit,

a takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 18 T 60/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 4 To 234/2004, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který částečně vykonal, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 40 Pp 566/2005, dne 30. 11. 2005“.

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. v bodě 2) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem pod bodem III. a ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, mu soud uložil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák., § 36 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a to loveckého nože, který je přílohou spisového materiálu a který byl vydán poškozeným J. D. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, způsobenou škodu ve výši 3.118,- Kč.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. P. T. S. dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl „nesprávnost právního a hmotně právního posouzení skutku, jež je mu kladen za vinu“.

Dovolatel spatřoval uvedený dovolací důvod zejména v nedostatku naplnění subjektivní stránky skutku uvedeného pod bodem 1) napadeného rozsudku, tedy pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že k dokonání trestného činu vraždy nedošlo, neboť ten zůstal jen ve stadiu pokusu, že poškozenému bylo způsobeno pouze lehké zranění, takže si ani nenechal vystavit neschopenku a druhý den šel do práce. Vzniká proto otázka, zda (dovolatel) skutečně chtěl poškozeného usmrtit a zda byl shromážděn dostatek důkazů k jednoznačnému prokázání jeho viny tak, aby vytvořily dostatečně spolehlivý základ pro závěr, že jednání pachatele bylo vedeno úmyslem usmrtit poškozeného.

V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/2002, v němž byl vysloven názor, že „závěr o úmyslném zavinění vraždy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Nalézacímu soudu se nepodařilo prokázat, že odsouzený byl srozuměn s tím, že způsobí smrt poškozeného. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných skutkových okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit

i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry však nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí“.

Dovolatel dále uvedl některé argumenty, které sice uplatnil již před odvolacím soudem, které však považoval za natolik důležité, že je zopakoval také ve svém dovolání. Zejména brojil proti osamocené výpovědi poškozeného J. D. a domáhal se vypracování znaleckého posudku na jeho obecnou i specifickou věrohodnost. Žádný ze soudů však tomuto návrhu nevyhověl, ačkoliv poškozený je osobou nadměrně požívající alkoholické nápoje a již v minulosti měl problémy s Policií ČR. Nesouhlasil ani se způsobem vzniku poranění poškozeného a namítal, že mechanismus vzniku poranění, tak jak jej popisoval poškozený při svém výslechu, neodpovídal závěrům znaleckého posudku. Konečně poukazoval na jisté pochybnosti ohledně nálezu nože svědkem M. K., protože svědek našel nůž v uzamčené zahradě a nevypověděl, jak se do ní dostal.

K dalším dvěma skutkům obviněný uvedl, že ani tyto nebyly řádně prokázány. Poškození B. M. a Z. R. již v přípravném řízení sami změnili své výpovědi a opakovaně uvedli verzi pravdivou, ze které však soudy nevycházely.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v neveřejném zasedání podle § 265l tr. ř. zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zčásti pak dovolání napadá nezákonnost opatření jednoho z věcných důkazů – vražedného nože. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. však být nemohou a nemůže jím být ani namítaná nezákonnost způsobu, jakým byl zajištěn vražedný nůž.

Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence vražedného úmyslu u skutku pod bodem 1) a dále námitka nedostatku jakéhokoliv omezení v běžném způsobu života poškozeného J. D. v případě téhož skutku, z čehož dovolatel dovozoval nesprávnost právní kvalifikace tohoto skutku. Přesto považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce své úvahy v tomto směru dále rozvedl a uvedl, že námitku nedostatku vražedného úmyslu obviněný uplatnil již ve svém odvolání a soud druhého stupně se jí podrobně zabýval na str. 10 odůvodnění napadeného rozsudku. S jeho závěry, z nichž dovodil nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. usmrtit poškozeného, se plně ztotožnil. Zdůraznil, že obviněný napadl poškozeného loveckým nožem, zcela způsobilým k jeho usmrcení, a to několika údery vedenými nejméně střední silnou. Dva z těchto úderů přitom směřovaly do míst, kde v jejich důsledku poškozenému bezprostředně hrozila smrt, a to, že k jeho smrti (ale ani k žádnému závažnějšímu poranění) nedošlo, bylo jen a jen dílem náhody. To platí zejména o bodnořezné ráně na krku poškozeného, kde se nachází jen cca 1 – 1 ½ cm pod povrchem kůže tepna krkavice, přičemž v případě jejího přetětí prakticky neexistuje šance život poškozeného zachránit. Obviněný si proto musel být vědom, že svým útokem může poškozeného usmrtit a s takovým následkem byl i srozuměn, neboť zde neexistovala žádná reálná okolnost, která by byla způsobilá vzniku takového následku zabránit.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Při aplikaci těchto obecných východisek na argumentaci uplatněnou obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba (v plné shodě se státním zástupcem) konstatovat, že za relevantní nelze považovat tu její část, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pod bodem 1) zejména tím, že brojil proti výpovědi poškozeného J. D. a způsobu vzniku jeho zranění, příp. poukazoval na určité pochybnosti ohledně nálezu nože. Také námitky obviněného týkající se dalších dvou skutků nelze považovat za relevantní, neboť jejich prostřednictvím se rovněž domáhal změn ve skutkovém zjištění.

Takové výhrady nemohou obstát, protože v zásadě směřují pouze do rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Uplatnil-li by obviněný jen tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za jediné relevantně uplatněné výhrady Nejvyšší soud považoval námitky, že skutek, jímž byl (obviněný) uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nenaplňuje subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. (spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák.), a že nesprávnost právní kvalifikace tohoto skutku vyplývá i z nedostatku jakéhokoliv omezení v běžném způsobu života poškozeného J. D.

K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu se podle § 8 odst. 1 tr. zák. rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil

v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu srov. například č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, resp. jeho pokusu, či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Právě z této skutkové věty se podává, že obviněný „… poté, co se slovně napadali a navzájem postrkovali s poškozeným …, v prostoru před N. barem na J. D. zaútočil nožem o délce čepele 80 mm na životně důležitá místa těla, opakovaně úmyslně bodl silou minimálně střední intenzity do oblasti krku a horní poloviny těla, přičemž mu způsobil dvě bodnořezné rány na levé boční ploše krku v horní a dolní třetině zasahující do podkoží, bodnořeznou ránu v levé podklíčkové krajině zasahující do podkoží a bodnořeznou ránu na hrudníku vlevo pod a zevně od levé prsní bradavky zasahující do podkoží, …“. Přitom ze znaleckého posudku MUDr. Z. Š. z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, soudy obou stupňů zjistily, že ačkoliv šlo ze soudně lékařského hlediska o poranění lehká s obvyklou délkou léčení kolem dvou týdnů (poškozený dokonce uvedl, že potvrzení pracovní neschopnosti vystaveno neměl), vzhledem k charakteru útočného předmětu a k lokalizaci a charakteru ran bodnořezné rány na levé boční ploše krku v horní třetině a bodnořezné rány na hrudníku vlevo, pod a zevně od levé prsní bradavky mohly způsobit těžké poranění, a to poškození důležitého orgánu (společné krkavice krku a srdce, dutiny hrudní), s bezprostředním ohrožením na životě, a to buď vykrvácením nebo zavzdušněním dutiny hrudní. Vysokou pravděpodobnost vzniku těžkého poranění znalec dovodil od toho, že jakmile ostrý hrotnatý předmět probodne kůži, stačí jen malý tlak a předmět proniká velmi rychle do těla, a to i v případech, kdy byl mírněn tlak na hrot (srov. č. l. 298 – 301 trestního spisu).

S ohledem na uvedenou argumentaci, s níž se ztotožnil, učinil závěr o nepřímém úmyslu obviněného způsobit smrt poškozeného již soud prvního stupně (srov. zejména strany 13 a 27 odůvodnění jeho rozsudku), byť tam ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. výslovně nezmínil. Podrobněji se otázce zavinění obviněného věnoval odvolací soud, který na straně 10 odůvodnění svého rozsudku nejen toto zákonné ustanovení citoval, ale především zdůraznil objektivní i subjektivní okolnosti činu. V této souvislosti uvedl, že obviněný vedl útok proti poškozenému „… loveckým nožem o délce čepele 80 mm, který je bezpochyby zbraní schopnou způsobit i smrtelná poranění, navíc při použití síly minimálně střední intenzity …“. Vyslovil proto přesvědčení, že „… charakter a povaha útoku proti tělu poškozeného, který opakovaně směřoval na životně důležitá místa jako je hrudník a krk …, v jehož důsledku poškozený utrpěl … popsaná zranění, jež ho bezprostředně ohrožovala na životě vykrvácením nebo zavzdušněním dutiny hrudní …“ svědčí pro závěr, že obviněný „… nejen musel vědět, že může poškozenému způsobit vážná poranění, která mohou vést i k jeho smrti, ale bezpochyby musel být s případným smrtelným následkem také srozuměn“. Uzavřel tak, že obviněný jednal „… přinejmenším v nepřímém úmyslu jiného usmrtit ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.“ a své úvahy doplnil konstatováním, že za daných okolností na závěru o vině obviněného „… nemůže nic změnit ani to, že poškozený fakticky utrpěl jen poranění, která ho po jejich ošetření v konečném důsledku ani neomezovala na běžném způsobu života“.

Odvolací soud neponechal bez povšimnutí ani zjištění učiněná již soudem prvního stupně stran pohnutky obviněného a jeho osobních vlastností, byť je akcentoval až v rámci úvah o tom, že obviněný se prvních dvou skutků (a trestných činů) dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (srov. strany 11 až 13 odůvodnění jeho rozsudku). Tím spíš Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat právní závěr soudu druhého stupně, že jednání obviněného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. (jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.).

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 16. April 2008