JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 415/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání obviněného A. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 61 To 528/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 21/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 8 T 21/2006, byl obviněný A. Z. uznán vinným trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 23/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 6 To 584/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil v jednočinném souběhu tím, že dne 5. 12. 2002 v době od 09.16 hodin do 11.30 hodin na pracovišti Policie ČR, Ú. f. k. a o. s., SKPV, v P., po řádném poučení dle příslušných ustanovení trestního řádu a po poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestněprávních následcích křivé výpovědi jako svědek do protokolu o výslechu nepravdivě uvedl, že je vlastníkem hromadně účinných střelných zbraní s doplňky, a to samopalu typu Mini Uzi, ráže 9 mm, samopalu značky Agram typu 2000, ráže 9 mm, pistole ráže 7,65 mm, dále tří kusů zásobníků, tlumičů a nábojů, v úmyslu umožnit skutečnému vlastníkovi výše uvedených zbraní, doplňků a střeliva Ing. R. K. únik z trestního stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., zahájeného dne 26. 7. 2002 pod ČTS: OKH 367/11-2002 Policií ČR Ú. p. o. k. a f. k. SKPV P.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný i státní zástupce odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i trestu, státní zástupce zaměřil své odvolání proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 61 To 528/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze o odvoláních obviněného a státního zástupce v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 61 To 430/06, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 8 T 21/2006, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 61 To 528/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že výrok o vině je neúplný, poněvadž neobsahuje všechny náležitosti předpokládané v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Dovolatel vytkl, že nemohl být uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž z obsahu protokolu o výslechu svědka ze dne 5. 12. 2002 je zřejmé, že nebyl policejním orgánem k okolnostem nálezu zbraní, jejich doplňků a střeliva a k otázce jejich vlastnictví dotazován, přičemž tyto okolnosti ani nemohly skutkově nikterak souviset s vyšetřovanou trestnou činností kvalifikovanou jako trestný čin podle § 148 tr. zák. V daných souvislostech toliko využil přítomnosti u policejního orgánu a projevil přání uvést některé skutečnosti týkající se domovní prohlídky v domě v Č. zahájené dne 23. 7. 2002. Jelikož se navazující výpověď týkala zcela jiné věci, než o které pojednával jeho předchozí výslech, nemohl být v okamžiku, kdy se vyjadřoval k nálezu zbraní, doplňků a střeliva a jejich vlastnictví a způsobu nabytí, v procesním postavení svědka podle § 97 a násl. tr. ř. Podle jeho názoru zákon totiž nepřiznává postavení svědka komukoliv, kdo vypovídá před policejním orgánem, ale pouze osobě, která se ve smyslu § 97 tr. ř. vyjadřuje k okolnostem spáchání konkrétního trestného činu či konkrétního trestního řízení, které bylo pro podezření ze spáchání tohoto trestného činu zahájeno. Ku podpoře této argumentace odkázal i na stanovisko trestněprávní doktríny, podle níž obviněného nebo svědka lze procesně účinně vyslýchat jen ke skutku, který je předmětem trestního stíhání, a nelze při objasňování skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání proti určité osobě, vyhledávat skutečnosti a provádět důkazy o případném skutku jiném. Dovolatel vyvozoval, že nemohl mít procesní postavení svědka, připustil, že se nacházel v postavení osoby podávající vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3, 6, 7 tr. ř. Nemohl se tak dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., uvažovat lze toliko o přestupku křivého vysvětlení podle § 47a přestupkového zákona. Poukazoval i na závěry publikované v právní literatuře pojednávající o nezpůsobilém pokusu spočívajícím v nezpůsobilosti pachatele trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Měl za to, že v jeho případě by se mohlo jednat o pokus trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to pokus relativně nezpůsobilý. Nezpůsobilost pokusu vyplývá ze skutečnosti, že pachatel sice vypovídal nepravdu, ale nikoliv jako svědek v příslušném procesním postavení ve smyslu § 175 tr. zák., pročež jde o nezpůsobilost subjektu. Připomněl, že přestože se brání závěrům, že měl před policejním orgánem dne 5. 12. 2002 uvádět nepravdivé skutečnosti, lze tyto závěry použít při hodnocení, zda se za daných okolností mohl vůbec dopustit označeného trestného činu.

Obviněný dále podotkl, že pachatel trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., kterého se neměl dopustit on, ale Ing. R. K., jemuž měl mít úmysl napomáhat, nebyl dosud pravomocně zjištěn ani odsouzen. Sama skutečnost, že proti Ing. R. K. bylo trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. zahájeno již dne 26. 7. 2002 a ani po více jak pěti letech nebyl v této věci vynesen odsuzující rozsudek, nesvědčí o správném a důsledném posouzení a vyhodnocení předběžné otázky, kdo je skutečným pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování, když jím podle soudu není dovolatel, ač se k vlastnictví zbraní doznal.

Nesprávnost napadeného rozsudku obviněný shledával též v tom, že se nedostatečně a nesprávně vypořádal s otázkou pachatelství trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Podle jeho přesvědčení si soud nemůže při posuzování otázky, zda byl spáchán tento trestný čin, vystačit se závěrem, že je „zcela nerozhodné …zda Ing. R. K. je pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2, 3 tr. zák. či nikoliv“. Soud musí jako předběžnou otázku vyhodnotit a důkazně podložit závěr o tom, že byl spáchán základní trestný čin; pokud by se totiž dodatečně zjistilo, že tento základní trestný čin spáchán nebyl, byl by obviněný nezákonně a nesprávně odsouzen za trestný čin podle § 166 tr. zák. V otázce spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. a zejména v otázce osoby pachatele tohoto trestného činu se soudy obou stupňů omezily na konstatování, že v této věci byla na obviněného Ing. R. K. podána obžaloba, což samo o sobě není dostatečným důkazem o spáchání trestného činu ani o osobě jeho pachatele. Podstatnou vadou popisu skutku vyúsťující v závěr, že popis skutku neobsahoval potřebná skutková zjištění odpovídající všem požadovaným znakům skutkové podstaty trestného činu podle § 166 tr. zák., obviněný spatřoval v tom, že v popisu skutku nejsou uvedeny takové skutečnosti, z nichž by důvodně vyplývalo, že se Ing. R. K. dopustil trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák.

Z textu dovolání se naznačuje, že tento nedostatek popisu skutku, jenž podle názoru dovolatele nekoresponduje s požadavky ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., spolu s neuvedením skutečností, pro které je třeba mít za to, že dovolatel v procesním postavení svědka uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, byl subsumován rovněž pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že mu nelze přisvědčit v tom, že jeho vyjádření ke zbraním nalezeným při domovní prohlídce nemovitosti patřící manželce obviněného R. K. nebylo součástí svědecké výpovědi. Obviněný byl vyslýchán dne 5. 12. 2002 policejním orgánem jako svědek v trestní věci vedené od července roku 2002 proti R. K. mimo jiné též pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. Obviněný tedy nemohl činit trestní oznámení ohledně skutku, o němž se již několik měsíců vedlo trestní řízení, o čemž – jak plyne z provedených důkazů – dobře věděl a jednalo se o trestní věc, v níž kritického dne vypovídal jako svědek. Pokud k jednomu ze skutků, pro něž bylo vedeno trestní stíhání obviněného R. K., vypovídal v postavení svědka, byl povinen vypovídat v souladu s ustanovením § 97 a podle poučení ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. (byl tedy povinen vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet). Tak se dovolatel při předmětném výslechu rozhodně nechoval. Lživost jeho výpovědi ve vztahu k vlastnictví nalezených zbraní je dostatečně doložena provedenými důkazy, jak ve svých rozhodnutích vyložily oba ve věci činné soudy. Ve vztahu k trestnému činu podle § 175 tr. zák. je naprosto nerozhodné, v jakém stadiu bylo v době jeho spáchání obviněným A. Z. trestní stíhání obviněného R. K. pro trestný čin podle § 185 tr. zák. Nepravdivá výpověď svědka není nijak formálně, ale ani materiálně vázána na rozhodnutí o spáchání jiného trestného činu osobu, v jejíž trestní věci svědek vypovídá – křivé svědectví zůstává trestným činem i v případě, že později dojde u „hlavního“ obviněného ke zproštění obžaloby, neboť společenský zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení § 175 tr. zák. spočívá v objektivnosti především trestního řízení a směřuje k zajištění pravdivosti stěžejního důkazního prostředku, jímž je výpověď svědka. Tento společenský zájem nelze vykládat jako zájem dosáhnout odsouzení osoby, v jejíž trestní věci byla křivá svědecká výpověď podána. Ve vztahu k trestnému činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. nesouhlasil s názorem dovolatele, že orgány činné v trestním řízení neměly dostatek podkladů k závěru, že trestného činu podle § 185 tr. zák. se dopustil právě obviněný R. K. Základní skutečnosti, které dokládají, že vlastníkem nalezených zbraní byl obviněný R. K., jsou patrné i z popisu skutku, který dovolatel napadá jako neúplný. Nelze opomenout, že již samo držení (neboť u některých věcí extra commercium, jako jsou například hromadně účinné vojenské zbraně, je institut vlastnictví diskutabilní) zbraní hromadně účinných je ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. prohlášeno za dokonaný trestný čin. Jestliže z důkazů opatřených v trestním řízení spolehlivě plyne, že předmětné zbraně patřily do majetku drženého obviněným R. K., je tímto zjištěním ipso facto dána i odpověď na dovolatelem namítanou předběžnou otázku řešící pachatelství trestného činu podle § 185 trestního zákona. Tímto konstatováním se současně odpovídá i na výhrady obviněného zastřešené dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tvrzení dovolatele o neúplnosti výroku o vině (skutkové věty) není důvodné, protože v popisu skutku jsou zachyceny všechny rozhodné údaje umožňující důvodný předpoklad, že obviněný R. K. je pachatelem trestného činu podle § 185 tr. zák., a jako takovému obviněný A. Z. napomáhal svou křivou svědeckou výpovědí, jíž se pokoušel vzít pachatelství tohoto deliktu na sebe a tím umožnit obviněnému R. K. uniknout trestnímu stíhání pro tento trestný čin. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v části, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jako trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.

Trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.

Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se označených trestných činů v ideálním souběhu dopustil tím, že jednak jako svědek před policejním orgánem, který koná řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, jednak pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky obou uvedených trestných činů vyjadřují. Podstata jednání obviněného spočívá v tom, že dne 5. 12. 2002 v době od 09.16 hodin do 11.30 hodin na pracovišti Policie ČR, Ú. f. k. a o. s., SKPV, v P., po řádném poučení dle příslušných ustanovení trestního řádu a po poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestněprávních následcích křivé výpovědi jako svědek do protokolu o výslechu nepravdivě uvedl, že je vlastníkem konkretizovaných hromadně účinných střelných zbraní s doplňky a střeliva v úmyslu umožnit jejich skutečnému vlastníkovi Ing. R. K. únik z trestního stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., zahájeného dne 26. 7. 2002 pod ČTS: OKH 367/11-2002 Policií ČR Ú. p. o. k. a f. k. SKPV P.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je ve vztahu k posouzení skutku jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. významná otázka, zda obviněný při výslechu před policejním orgánem dne 5. 12. 2002 sdělil údaje týkající se „skutečností k domovní prohlídce“ jako „svědek“.

Objektem trestného činu podle § 175 odst. 2 tr. zák. je zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí mimo jiné i policejních orgánů, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu. Výpověď svědka patří v trestním řízení mezi základní a nejčastější důkazní prostředky.

„Svědek“ ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona je fyzická osoba za současného splnění předpokladů věcných i procesních. Věcnými předpoklady se v této souvislosti rozumí, že jde o fyzickou osobu odlišnou od obviněného, která vnímala svými smysly skutečnosti důležité pro trestní řízení a má o nich vypovídat buď na vyzvání (předvolání) orgánu činného v trestním řízení, nebo která se sama nebo z podnětu některé ze stran dostavila za takovým účelem k orgánu činnému v trestním řízení. Rozlišuje-li teorie a praxe trestního práva hmotného postavení svědka v materiálním smyslu a ve formálním smyslu (např. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.), pak je zjevné, že v daných souvislostech lze uvažovat toliko o postavení svědka ve formálním smyslu. Procesní podmínky výslechu svědka jsou upraveny příslušnými procesně právními předpisy, v konkrétním případě ustanoveními § 97 až 104 tr. ř. Podle § 97 tr. ř. je každý povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Trestní řád tak stanoví nejen povinnost svědka vypovídat, ale výslovně také uvádí, o čem má svědek vypovídat. Podle § 101 odst. 1 tr. ř. před výslechem svědka je vždy třeba zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Upozornění na následky křivé výpovědi je třeba vnímat jako prostředek k zajištění pravdivosti a úplnosti svědecké výpovědi.

Z protokolu o výslechu svědka A. Z. ze dne 5. 12. 2002 sepsaného v době od 09.16 hodin do 11.30 hodin na pracovišti Policie ČR, Ú. f. k. a o. státu SKPV pod ČTS: PPR-58/FKOS-10-2002 se podává, že svědek byl vyslýchán v trestní věci obviněných Ing. R. K., M. H., M. V. ve věci jejich trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. a svědek byl poučen ve smyslu ustanovení § 97 až 103 tr. ř., výslovně byl poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a upozorněn na důsledky předvídané ustanovením § 175 tr. zák. Dovolatel A. Z., v procesním postavení svědka, také prohlásil, že byl řádně poučen, poučení rozumí a nežádá dalšího vysvětlení. Výslechu byli přítomni rovněž obhájci obviněných JUDr. N. a Mgr. P. a státní zástupce JUDr. V. T. Z obsahu protokolu vyplývá, že poté, co svědek odpovídal na otázky spojené se jmenovanými obviněnými a trestným činem, jež jim byl kladen za vinu (sám údajně neměl, co by vlastními slovy uvedl), poznamenal, že k otázkám „nic jiného dodat nemá“ a uvedl, že „by se chtěl zmínit o jiné věci“, přičemž pokračoval, že by chtěl uvést některé skutečnosti k domovní prohlídce, která proběhla v Č. v rodinném domě pí K. dne 23. 7. 2002, načež tvrdil, že zbraně nalezené v černé sportovní tašce v místnosti, jež byla objevena při domovní prohlídce, jíž byl v té době přítomen, náleží jemu. Na těchto tvrzeních setrval i poté, co mu jako svědkovi byly připomenuty následky křivé výpovědi.

Významné dále je, že se tak stalo za situace, kdy již dne 26. 7. 2002 bylo pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. na podkladě usnesení Policie ČR, Ú. p. o. k. a z. h. t. č., s. k. p. a v. ČTS: OKH 367/11-2002 ze dne 26. 7. 2002 zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. R. K., přičemž je zjevné, že v usnesení o zahájení trestního stíhání popsaný skutek měl bezprostřední návaznost na zbraně zajištěné při domovní prohlídce v domě K. K., o níž se zmínil ve výpovědi v procesním postavení svědka A. Z. Dovolatel A. Z. o této okolnosti věděl a věděl také, že Ing. R. K. se původně k této trestné činnosti doznal (viz kupř. listina označená jako „ZBRANĚ“, výpověď svědka P. P.).

Námitka obviněného, že ta část jeho výpovědi, která se týkala nálezu zbraní, jejich doplňků a střeliva při domovní prohlídce, skutkově nijak nesouvisela s původním předmětem výslechu, v důsledku čehož nemohl být v procesním postavení svědka, ale jen „faktického oznamovatele trestného činu“, nemůže obstát.

Je pravdou, že A. Z. byl policejním orgánem v procesním postavení svědka vyslýchán ve věci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mimo jiné i obviněného Ing. R. K., jak o tom svědčí úvodní část protokolu o jeho výpovědi. Před výslechem byl řádně poučen podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr. ř. o právu odepřít výpověď jakož i o povinnosti svědka vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet a dostalo se mu i poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. To, že byl předvolán a vyslýchán jako svědek původně jen k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., jehož se měl dopustit i obviněný Ing. R. K., a posléze se sám rozhodl uvádět další okolnosti, které sice nesouvisely bezprostředně se skutkem kvalifikovaným jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., nicméně měly přímou souvislost s další trestnou činností, jež byla obviněnému Ing. R. K. kladena za vinu, ještě neznamená, že na tuto část jeho výpovědi nelze pohlížet jako na výpověď svědka.

Obviněný měl za to, že ta část jeho výpovědi, jež se netýkala trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., ale nálezu zbraní, jejich doplňků a střeliva, nemůže představovat výpověď svědka proto, že s trestnou činností, k níž byl vyslýchán, nesouvisela a policejním orgánem k této okolnosti nebyl ani dotazován.

Odpověď na otázku, zda je třeba na výpověď svědka A. Z. pohlížet jako na dvě relativně samostatné části, lišící se svou povahou, přičemž odlišnost je založena i na rozdílném vnímání procesního postavení této osoby (na straně jedné svědka, na straně druhé „oznamovatele“ trestného činu), či zda naopak tvoří jeden nedílný celek, a to výpověď svědka, je třeba hledat ve znění ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů (§ 90 odst. 1 tr. zák.); dopustí se ho mimo jiné ten, kdo „jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu …“.

V daných souvislostech je významné, že „konáním přípravného řízení podle trestního řádu“ je třeba rozumět, že svědek je vyslýchán v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. Neznamená to ale, že bude vyslýchán vždy jen k tomu konkrétnímu skutku, který je nezbytné označit v úvodní části jeho výslechu, a že jen za tohoto předpokladu na něj bude nahlíženo jako na „svědka“ ve smyslu zákonných znaků § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Není přece neobvyklé, že svědek vypovídající k trestné činnosti obviněného k ní vypovídá komplexně, aniž by důsledně odlišoval, k jakému trestněprávně relevantnímu skutku tak právě činí. Takový postup není v rozporu s již citovaným ustanovením § 97 tr. ř. a nekoliduje ani s ustanoveními § 101 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Vyžaduje-li zákon v ustanovení § 101 odst. 2 tr. ř., aby byl na počátku výslechu svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti, není to proto, aby zamezil vyslýchat svědka i k věci či skutku, který nebyl původně předmětem výslechu, ale proto, aby byl spolehlivě zjištěn vztah svědka ke stranám či projednávané věci. Takové zjištění je relevantní pro řádné poučení svědka o právu odepřít výpověď, event. pro posouzení jeho hodnověrnosti. V tomto smyslu byl dovolatel jako svědek poučen řádně a ani v těchto souvislostech žádná překážka pro posouzení jeho výpovědi jako výpovědi svědka nenastala; sám se rozhodl, že při znalosti věci a osoby obviněného bude vypovídat jako svědek.

Výše rekapitulovaná zjištění o stavu trestního stíhání obviněného Ing. R. K. dovolují bez pochybností učinit závěr, že policejní orgán konal přípravné řízení podle trestního řádu. Celá výpověď A. Z. je výpovědí svědka a po celou dobu trvání výpovědi měl dovolatel postavení svědka ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 175 odst. 2 tr. zák. Jiný závěr by byl nerozumný, nepostrádající znaky přepjatého formalismu a ve svých důsledcích i kontraproduktivní, poněvadž by tak významný důkazní prostředek, jakým výpověď svědka dozajista je, relativizoval. Spolehlivě rozlišit, co je ještě výpovědí ke konkrétnímu skutku a co jde již nad tento rámec, je obtížné, ba někdy až nemožné.

Takový závěr není ani v kolizi s názorem dovolatele, že obviněného nebo svědka lze účinně vyslýchat jen ke skutku, který je předmětem trestního stíhání. Vždyť není pochyb o tom, že obviněný A. Z. byl v procesním postavení svědka vyslýchán v době, kdy již proti obviněnému Ing. R. K. bylo vedeno trestní stíhání jak pro skutek vykazující znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., tak i pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin dovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. (a dokonce i trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.).

Přisvědčit z výše uvedených důvodů nelze ani argumentaci dovolatele, že na jeho případ je třeba vztáhnout právní úvahy spojované s nezpůsobilým pokusem spočívajícím v nezpůsobilosti pachatele trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Obviněný dovozoval, že omyl osoby o jeho postavení svědka, který vycházel z chybného poučení vyšetřovatele, je pozitivním omylem o normativním znaku skutkové podstaty, který je třeba posuzovat podle zásad o skutkovém omylu a z toho důvodu je třeba popsané jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, a to pokus relativně nezpůsobilý. Nezpůsobilost pokusu dovolatel spatřoval v tom, že sice podle zjištění soudů nevypovídal pravdu, ale nikoliv jako svědek ve smyslu § 175 tr. zák. Dovolací soud ve shodě s právními závěry soudů obou stupňů vyložil, že obviněný měl při výslechu dne 5. 12. 2002 postavení svědka ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., obviněný věděl, že jako svědek vypovídá, a proto jsou jakékoliv úvahy o potřebě kvalifikovat soudy popsaný skutek jako relativně nezpůsobilý pokus trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku nerelevantní.

Odmítnout nutno i dovolatelovu námitku, že tuto část výpovědi učinil, poněvadž se domníval, že přítomné úřední osoby budou kompetentní k provedení úředního záznamu o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl proveden trestný čin. O tom, že byl spáchán skutek, o němž A. Z. jako svědek vypovídal, a že tento skutek vykazuje znaky trestného činu, již policejní orgán věděl a trestní stíhání podle trestního řádu zahájil proti obviněnému Ing. R. K. Tyto okolnosti, jak již bylo uvedeno, nebyly svědkovi neznámé a neměl proto žádný důvod domnívat se, že je „oznamovatelem“ trestného činu.

Není ani podstatné, jak tvrdí dovolatel, že pachatel trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. “nebyl dosud pravomocně zjištěn ani odsouzen“. Podstatné je, že obviněný jako svědek uvedl, že hromadně účinné střelné zbraně s doplňky a střelivo náleží jemu, ač to nebyla pravda, přičemž údaj o držiteli či vlastníku zbraní měl z hlediska právního posouzení skutku dozajista povahu okolnosti mající podstatný význam pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Že šlo o okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí v trestní věci obviněného Ing. R. K. vedené pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. ostatně dovolatel ani nezpochybňoval.

Napadené rozhodnutí není v kolizi ani s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 63/2005, publikovaným pod č. 59/2006 Sb. rozh. tr.; v dané věci se orgány činné v trestním řízení - vyšetřovatel i soud prvního stupně - zabývaly jako předběžnou otázkou, zda je dovolatel sám skutečně pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. (což by jako důsledek práva neobviňovat sebe samého či zákazu nutit někoho, aby obviňoval sebe samého, vylučovalo jeho trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák.), ale tento závěr na podkladě výsledků dokazování, jež zejména soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pečlivě rozvedl, vyloučily.

Skutek obviněného byl proto správně kvalifikován též jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzení skutku také jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Namítl, že pachatel trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., jehož se měl dopustit Ing. R. K., nebyl dosud pravomocně zjištěn ani odsouzen, a již sama skutečnost, že v jeho trestní věci dosud nebyl vynesen byť prvostupňový rozsudek, nesvědčí o správném a důsledném posouzení a vyhodnocení předběžné otázky, kdo je skutečným pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování. Základním předpokladem posouzení jeho jednání jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. je prokázání jeho úmyslu umožnit pachateli jiného trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání. Pakliže ovšem soudy přesvědčivě nevyložily a ve výroku o vině řádně nepopsaly takové skutečnosti, z nichž by důvodně vyplývalo, že se Ing. R. K. dopustil trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., nelze ani akceptovat jejich závěry o jeho vině trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Ani tyto výhrady nejsou opodstatněné.

Objektivní stránka trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. spočívá v pomoci pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl mimo jiné trestnímu stíhání. Na rozdíl od pomoci jako formy účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jde o pomoc poskytnutou pachateli až po dokonání, resp. ukončení trestného činu (aniž by tato součinnost byla přislíbena před spácháním trestného činu). Podle praxe soudů nadržování může spočívat též v křivém sebeobviňování.

Pachatel trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. jedná v úmyslu umožnit pachateli hlavního (resp. základního) trestného činu, jehož přesnou právní kvalifikaci ani nemusí znát, aby unikl trestnímu stíhání, případně trestu, ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Podle praxe soudů se pod pojmem „uniknout“ nerozumí výlučně jen stav, kdy by se pachatel úplně vyhnul trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, ale též stav, v němž by pachatel základního trestného činu získal nadržováním výhody v trestním řízení (oddálení trestního stíhání, mírnější právní posouzení, mírnější trest apod. - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1018). Není ani podstatné, zda pachatel hlavního trestného činu byl či nebyl pravomocně odsouzen, ba dokonce ani zda proti němu bylo již zahájeno trestní stíhání, a není ani podstatné, zda pomoc pachateli trestného činu byla účinná.

Soud prvního stupně, kvalifikoval-li skutek obviněného i jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., k tomu uvedl, že předpokladem tohoto právního závěru je prokázání, že osoba, v jejíž prospěch obviněný úmyslně jednal veden záměrem ji chránit neboli umožnit jí, aby trestnímu stíhání unikla, je pachatelem trestného činu (nebo je důvodné takové podezření, že tomu tak je). Kromě výše uvedených důkazů (rozuměj důkazů rekapitulovaných v odůvodnění rozsudku) soud poukázal i na obžalobu Vrchního státního zastupitelství v Praze, jíž je Ing. R. K. kladeno za vinu mimo jiné i spáchání skutku kvalifikovaného jako trestný čin nedovoleného ozbrojování, od něhož chtěl dovolatel Ing. R. K. uchránit. Podle soudu se tedy obviněný choval tak, že „vzal vinu na svoji osobu“ s ohledem na úzké vazby mezi ním a Ing. R. K., a tak naplnil znaky uvedeného trestného činu (strana 16 rozsudku).

Odvolací soud k právnímu posouzení skutku dovolatele jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. uvedl, že z hlediska zákonných znaků tohoto trestného činu je rozhodné, že obviněný jednal v úmyslu umožnit Ing. R. K. uniknout trestnímu stíhání, konkrétně aby Ing. R. K. získal nadržováním (nepravdivou výpovědí obviněného) výhodu ve svém trestním řízení. Tyto zákonné předpoklady jsou podle něj naplněny, poněvadž obviněný procesním způsobem křivě vypověděl ve prospěch Ing. R. K. o zásadních okolnostech, jež měly založit uniknutí z trestního stíhání. Dodal, že je zcela nerozhodné, zda pomoc pachatele trestného činu nadržování byla účinná, zda se podařilo umožnit únik trestnímu stíhání a zda Ing. R. K. je pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování či nikoliv (strana 7 rozsudku). Jeho závěry jsou v podstatě správné.

Jakkoliv lze připustit, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně mohla být zevrubnější a přiléhavěji vystihnout jak jednání dovolatele, tak i popsat skutek spáchaný Ing. R. K., v němž byl spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., nelze přisvědčit názoru dovolatele, že popsaný skutek nevystihuje znaky trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Jasně z něj totiž vyplývá, že obviněný A. Z. vypovídal dne 5. 12. 2002 jako svědek nepravdivě o skutkových okolnostech souvisejících s vlastnictvím (či držením) hromadně účinných zbraní s doplňky, označil sebe jako osobu, jíž tyto zbraně náleží, a to veden úmyslem umožnit jejich skutečnému vlastníkovi Ing. R. K. uniknout trestnímu stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., jež proti němu bylo pro takto právně posuzovaný skutek zahájeno dne 26. 7. 2002.

Z odůvodnění rozsudků obou stupňů je zjevné, že věnovaly náležitou pozornost řešení předběžné otázky, zda to byl právě Ing. R. K., kdo se dopustil jednání, jež zakládá znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. Toto zjištění, vyplývající z tzv. skutkové věty výroku o vině, má oporu ve výsledcích provedeného dokazování a není vystaveno jen na obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Praze, jak namítl dovolatel. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 2 VZV 9/2002 podal Městskému soudu v Praze obžalobu na obviněné Ing. R. K., J. K., M. H. a M. V., na obviněného Ing. R. K. konkrétně pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství jako organizátora podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a také trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Odkazy na tuto obžalobu nutno chápat jako odkaz na relevantní postupy příslušných orgánů činných v trestním řízení, který slouží ku podpoře správnosti jejich závěrů při řešení předběžné otázky, zda byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. Jak správně připomněl státní zástupce, nelze pominout, že již samo držení hromadně účinných zbraní je dokonaným trestným činem podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. Pakliže z výsledků provedeného dokazování plyne, že předmětné zbraně patřily do majetkové dispozice Ing. R. K., který neměl a ani nemohl mít oprávnění je držet, je řešena předběžná otázka jak spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování tak i pachatele tohoto trestného činu ve smyslu závěrů obsažených ve výroku o vině a rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.

Za daných okolností není významné, zda a nakolik je správná úvaha odvolacího soudu, že pro trestní odpovědnost obviněného za trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. není rozhodné, zda Ing. R. K. je pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. či nikoliv, jak na to rovněž dovolatel poukazoval. V daných souvislostech tato okolnost se zřetelem na zjištěný skutkový základ spáchání tohoto trestného činu zpochybněna nebyla a není ani jisté, do jakých souvislostí mínil odvolací soud tento závěr zasadit. Není vyloučeno, že jím mínil, že není rozhodné, zda Ing. R. K. byl či nebyl jako pachatel trestného činu též pravomocně odsouzen, a v tomto případě je jeho úvaha správná. Pro úplnost a nad rámec řečeného však dovolací soud poznamenává, že by bylo ovšem možné pochybovat o její správnosti pro případ, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu s úmyslem umožnit uniknout trestnímu stíhání domnělého pachatele trestného činu; v takovém případě by bylo možno jeho jednání - při dostatečném stupni společenské nebezpečnosti - posoudit jako pokus trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. řádu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že o takovou situaci v posuzované věci nešlo. Rozsudky soudů obou stupňů byl proto správně skutek obviněného posouzen i jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Opodstatněným v kontextu předchozích závěrů neshledal dovolací soud ani odkaz na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný podřadil pod takto uplatněný dovolací důvod nedostatky ve skutkových zjištěních tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak již bylo vyloženo, podle přesvědčení dovolacího soudu ovšem v napadeném rozsudku ani v rozsudku soudu prvního stupně žádný výrok ve smyslu předpokládaném ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nechybí ani není neúplný. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným, označení trestného činu, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení (tzv. právní věta výroku o vině), nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání skutku jakož i uvedením zákonných znaků odůvodňujících určitou trestní sazbu (tzv. skutková věta výroku o vině); stejně tak výrok o trestu odpovídá zákonným požadavkům § 122 odst. 1 tr. ř., což ostatně ani obviněný nezpochybnil.

Pro úplnost lze dodat, že v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku, nejde o neúplnost výroku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nýbrž o nesprávné právní posouzení skutku a tedy vadu relevantní z pohledu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným rovněž uplatněn.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 11. June 2008