JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 410/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 50 To 188/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 136/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 1 T 136/2003 byl obviněný J. Č. uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a byl za něj odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků s tím, že byl nad obviněným vysloven dohled, a podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 50 To 188/2007 z podnětu odvolání obviněného, zaměřeného proti výroku o vině a trestu shora uvedeného rozsudku, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. skutkem, jenž vymezil tak, že obviněný v Č. B. jako jednatel společnosti S., s.r.o., se sídlem P., B. (dále jen společnost S.), uzavřel s leasingovou společností OB L., a.s., (nyní ČSOB L.) se sídlem P., R.,

- jednak dne 29. 10. 1998 leasingovou smlouvou na nákladní motorové vozidlo zn. Volvo typ FH 12 v hodnotě 2.074.000,- Kč s dobou pronájmu 48 měsíců, na základě které po zaplacení akontace ve výši 622.200,- Kč předmět leasingu převzal dne 30. 10. 1998 a zavázal se splácet měsíčně splátky ve výši 406.402,- Kč (správně však 46.402,- Kč), předmět leasingu pak užíval a na leasingových splátkách hradil do října roku 2000 částku 1.160.075,- Kč, kdy v rozporu se smluvními podmínkami, s nimiž byl řádně seznámen, mj. i s tím, že není oprávněn předmět leasingu pronajmout, půjčit či jakýmkoliv jiným způsobem předat třetí osobě, bez zvláštního písemného souhlasu společnosti vozidlo v Z., okres P., v blíže nezjištěné době v září či říjnu roku 2000 prostřednictvím J. P. předal P. H., čímž společnosti ČSOB L., a.s., způsobil škodu ve výši 158.863,50 Kč,

- jednak dne 27. 8. 1999 leasingovou smlouvu na nákladní motorové vozidlo zn. Volvo typ FH 12 v hodnotě 2.788.346,50 Kč a leasingovou smlouvu na předmět leasingu návěs zn. SCHMITZ SKO 24 v hodnotě 2.148.365,10 Kč, v obou případech s dobou pronájmu 48 měsíců, na základě kterých po zaplacení akontací ve výši 557.669,- Kč a 429.673,- Kč předměty leasingu téhož dne převzal a zavázal se splácet měsíčně splátky ve výši 56.108,- Kč a 45.558,- Kč, předměty leasingu užíval a na leasingových splátkách uhradil částky 953.836,- Kč a 822.907,- Kč, kdy v rozporu se smluvními podmínkami předměty leasingu předal dne 11. 11. 2000 na základě smlouvy o následném převodu leasingových smluv uzavřené mezi společností S. zastoupené obviněným a společností M. Ch., s.r.o., zastoupené jednatelkou společnosti B. M. do užívání této společnosti, a společnosti ČSOB L., a.s., tím způsobil škodu ve výši 1.150.236,- Kč.

Za tento trestný čin obviněnému podle § 248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a současně rozhodl i o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. E. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu obviněný v zásadě nepopřel, že společnost S. v letech 1998 a 1999 uzavřela se společností ČSOB L., a.s., leasingové smlouvy na vozidla Volvo a tahač SCHMITZ, ani to, že jednatelem společnosti S. v době uzavření smluv byl obviněný. Dodal však, že po dobu jeho účasti na společnosti byly tyto závazky vůči ČSOB L., a.s., řádně plněny. Vadu však obviněný shledal v tom, že soudy nižších stupňů dostatečně neposoudily leasingové smlouvy a leasingový vztah jako celek, když nevycházely z toho, že leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou a je kombinací nájemní smlouvy a smlouvy budoucí kupní. Zdůraznil, že podstatou leasingu je získání určité věci do dispozice, tedy věc užívat a brát z ní užitky. Aby mohlo být jednání posuzováno jako trestný čin zpronevěry spáchaný z leasingového vztahu, je podle obviněného nutné předmět leasingu převést bez souhlasu pronajimatele na třetí osobu, což znamená, prodat nebo jiným způsobem změnit za úplatu užívací právo, a takto utržené peníze si ponechat pro svou potřebu. Tedy až svévolným užíváním předmětu leasingu po zrušení leasingového vztahu lze dovozovat formální stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud soudy obviněného uznaly vinným, pak neakceptovaly datum skončení leasingového vztahu, protože leasingové smlouvy byly ukončeny ze strany poskytovatele dne 5. 2. 2001 a 3. 4. 2001, což však bylo v době, kdy obviněný již nebyl jednatelem ani společníkem společnosti S. Obviněný pochybení soudů nižších stupňů spatřoval i v tom, že byly nesprávně vyloženy termíny převedení předmětu leasingu a smluvní omezení leasingového nájemce spočívající v zákazu převedení předmětu leasingu na třetí osobu, a poukázal na to, že ve společnosti S. figuroval jako jediný společník a jediný jednatel, přičemž tato společnost měla v nájmu dvě vozidla a jeden tahač, a je fakticky nemožné, aby jedna osoba užívala obě vozidla včetně tahače. V souvislosti s tím uvedl, že leasingová společnost si byla vědoma, že do nájmu společnosti S. předává již druhé vozidlo, a tudíž vozidla budou užívat i osoby odlišné od osoby zastupující leasingového nájemce, k čemuž uzavřením druhé leasingové smlouvy dala souhlas. Pokud v prvém případě došlo k poskytnutí vozidla do užívání jiné osobě za účelem časově a podnikatelsky efektivního využívání předmětu leasingového nájmu, tak tento vztah nelze směšovat se smluvně zakázaným převedením leasingu na třetí osobu, a to i vzhledem k tomu, že nenastala žádná úplata za poskytnutí vozidla nebo jeho převedení. V druhém případě obviněný odkázal na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 14. 11. 2000 se společností M., kde v čl. II této smlouvy a v jejím dodatku č. 1 jsou odkazy na leasingový vztah s tím, že z těchto dokumentů je patrný souhlas leasingové společnosti. Obviněný se tudíž neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, pokud vzaly za prokázané, že dovolatel převedl předměty leasingu na třetí osobu. Za nesprávně označil i výpovědi svědkyně A. P., zpochybňování obsahu notářských zápisů a jím vytvořených smluv. Podle notářských zápisů se jednalo o dovolený úkon v podobě převodu obchodního podílu, a soudu nepříslušelo, když se nevedlo řízení o platnosti či neplatnosti převodu obchodního podílu, tento úkon hodnotit. Následná jednání obviněný již vedl na základě plné moci udělené dne 29. 11. 2000, a to v rozsahu výkonu funkce jednatele, přičemž zdůraznil, že tato plná moc byla odvolána ještě před datem, kdy došlo k ukončení leasingové smlouvy. Závěrem dodal, že Vrchní soud (zřejmě míněno Krajský soud v Plzni) zcela nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., což mělo vliv na konečné rozhodnutí soudu o vině obviněného.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007 zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně ve věci rozhodl sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž uvedl, že dovolání obviněného sice uplatněný dovolací důvod naplnilo, nicméně je zjevně neopodstatněné, protože vychází z chybného předpokladu, že se trestného činu zpronevěry lze dopustit pouze tak, že pachatel převede předmět leasingu na třetí osobu a utržené peníze užije pro svoji potřebu nebo tak, že předmět leasingu neoprávněně užívá poté, co byla z důvodů nesplácení leasingových splátek smlouva vypovězena. Shledal, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se však zejména soud druhého stupně v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Státní zástupce poukázal i na to, že obviněný pokládal i poté za zásadní pochybení, že soudy spojily okamžik dokonání uvedeného trestného činu s momentem, kdy obviněný vozidla předal třetí osobě. Podle státního zástupce obviněný zřejmě předpokládal, že tím, že převedl svůj obchodní podíl na jinou osobu, a že pokud k vypovězení leasingových smluv ze strany pronajímatele došlo až v době, kdy se jednatelem společnosti stala osoba pro tento účel nastrčená, postačí moment dokonání trestného činu posunout do této doby. Státní zástupce též poukázal na to, že se dovolatel snažil zpochybnit závěry soudu, že s předmětem leasingu naložil v měsíci září až listopadu 2000 v rozporu s účelem, pro který mu byl svěřen, čímž však argumentace obviněného ignoruje právní úvahy odvolacího soudu, že z hlediska spáchání posuzovaného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. je významná skutečnost, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena v okamžiku, kdy s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice a způsobem, který maří základní účel svěření. Shledal proto, že pokud byl pokračující trestný čin zpronevěry vymezen způsobem, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, je v takovém jednání nutné spatřovat naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Na tomto závěru pak nic nemění ani okolnost, že obviněný na neoprávněné dispozici s pronajatými nákladními auty a tahačem údajně neprofitoval. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud rovněž otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami a uzavřel, že obviněný své dovolání podložil argumenty, které s uplatněným dovolacím důvodem, podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, korespondují. Obviněný totiž převážnou část svých námitek podřadil pod výhrady mající právní povahu, neboť brojil proti objektivní stránce skutkové podstaty podle § 248 tr. zák.

Nejvyšší soud dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání a v této souvislosti posuzoval, jakým způsobem se soud druhého stupně vypořádal s otázkou právní kvalifikace, kterou obviněný v rámci svého dovolání zpochybnil. Shledal, že s obdobnými námitkami obviněného uváděnými již v průběhu odvolacího řízení se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádával krajský soud, který uvedl, že trestní odpovědnost fyzické osoby u trestného činu zpronevěry není možné dovozovat až od okamžiku, kdy došlo ke zrušení nájemního vztahu. Odvolací soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování zdůraznil, že obviněný společnost S. převedl na A. P. smlouvou o změně jednatele dne 29. 11. 2000, čímž od tohoto okamžiku v uvedené společnosti přestal vykonávat funkci jednatele. Současně však odvolací soud zdůraznil, že obviněný předměty leasingu převedl v rozporu se smluvními podmínkami vyplývajícími z leasingových smluv před tímto datem, a to tak, že u vozidla zn. Volvo typ FH 12 se předání uskutečnilo v měsíci září či říjnu roku 2000, u tahače zn. Volvo typ FH 12 a návěsu zn. SCHMITZ SKO 24 se tak stalo dne 11. 11. 2000. V obou případech tehdy, kdy obviněný ještě vykonával funkci jednatele ve společnosti S. Na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Odvolací soud rovněž vyjádřil své úvahy o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, a zabýval se i tím, že nebylo významné, jak velký profit na této činnosti obviněný měl.

Nejvyšší soud k námitkám obviněného považuje za vhodné připomenout, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (podle znění platného v době, kdy obviněný trestný čin spáchal), se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Z dikce tohoto trestného činu je zřejmé, že uvedený čin je dokonán tím, když dojde k přisvojení si cizí věci.

Leasingovou smlouvu, lze obecně považovat za smlouvu, jejíž předmětem je pronájem určité věci za dohodnuté splátky na předem sjednané období. U leasingu se jedná o vztah mezi pronajímatelem věci, která zůstává po celou dobu pronájmu v jeho vlastnictví a nájemcem, který je pouhým uživatelem věci. Vzhledem k tomu, že pro tento typ smluvního závazku není výslovná právní úprava, bude pro posouzení případné trestní odpovědnosti nájemce stěžejní obsah leasingové smlouvy, tedy práva a povinnosti z daného smluvního vztahu plynoucí. Na základě toho platí, že dokud najatá věc nepřešla do vlastnictví nájemce, je z jeho hlediska cizí věcí, třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane vlastníkem. Neoprávněný prodej najaté věci za této situace pak spočívá v přisvojení si věci, neboť s ní pachatel nakládá jako s vlastní věcí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 292/2000, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, svazek 2 T-30).

Neoprávněné nakládání se svěřenou věcí lze spatřovat nejen v tom, že ji nájemce v rozporu s účelem svěření prodá třetí osobě, ale také například v tom, že v rozporu s účelem svěření ji jinému přenechá do užívání, pronajme, daruje atd.

Nejvyšší soud se s ohledem na skutková zjištění, jež učinily oba soudy, plně ztotožnil se závěry, jež k obdobným námitkám obviněného rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí zejména soud druhého stupně, který výstižně vyjádřil, že trestný čin zpronevěry byl dokonán v době, kdy obviněný převedl na cizí osoby všechny tři uváděné předměty leasingu, neboť v této době tak činil v rozporu s tím, k čemu mu byla uvedená dvě nákladní vozidla a tahač na základě leasingových smluv svěřeny. Pokud jde o dobu, kdy se tak stalo, bylo to v prvém případě v měsíci září nebo říjnu roku 2000 a ve druhém případě dne 11. 11. 2000, tedy v době, kdy byl ještě jednatelem společnosti S., a tedy byl oprávněn za ni jednat. Pokud převedl uvedenou společnost na A. P., a přestal již být jednatelem uvedené společnosti, došlo k tomu až dne 29. 11. 2000, tedy v době, kdy již předmětná vozidla a tahač převedl v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny na jiné osoby.

K neoprávněnosti takové dispozice Nejvyšší soud doplňuje, že z obsahu spisu se podává, že podle smlouvy o leasingu měla společnost, za kterou obviněný jako jednatel vystupoval, omezenou dispozici s předměty leasingu. Podle čl. 1.5.9. Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu ČSOB L., a.s. pro dopravní techniku 9/98 založených na č. l. 135 spisu, nebyl nájemce oprávněn bez předchozího písemného souhlasu vlastníka věci předat předmět leasingu do užívání třetí osobě na dobu přesahující jeden týden.

Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že tahač s návěsem společnost M., s.r.o. užívala po dobu půl roku a pan P. H. užíval vozidlo po dobu přes dva měsíce. Ve světle těchto skutečností lze dovodit, že se nejednalo o pouhé krátkodobé zapůjčení, ale o předání jinému do dlouhodobého užívání.

Pokud obviněný namítal, že v době uzavření leasingové smlouvy byl jediným společníkem a jednatelem, a proto si poškozená společnost musela být při uzavírání dalších leasingových smluv vědoma, že nebude moci veškerá vozidla užívat pouze nájemce (společnost S. s.r.o.), je nutno označit tuto námitku za zcela lichou, jelikož podle čl. 1.5.9. Všeobecných podmínek finančního leasingu pro dopravní techniku 9/98 vyplývá, že nájemce byl oprávněn předat do užívání předmět leasingu bez souhlasu vlastníka svým zaměstnancům a dále osobám blízkým, a proto nelze z obviněným tvrzené skutečnosti dovozovat, že vlastník věci byl srozuměn s tím, že nájemce umožní předmět leasingu užívat i dalším osobám odlišným od osob uvedeným v čl. 1.5.9. Všeobecných podmínek finančního leasingu pro dopravní techniku 9/98.

Na základě všech těchto skutečností a zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního a druhého stupně nepochybily, pokud v činu, jež je obviněnému kladen za vinu, shledaly naplněné všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. S touto právní kvalifikací i důvody, pro něž tak učinily, jež jsou vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, se Nejvyšší soud ztotožnil a pro stručnost na argumenty tam uvedené jen odkazuje.

Ze všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 16. April 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-