JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 396/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 12 To 72/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2007, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. č á s t e č n ě z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 12 To 72/2007, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 10 T 5/2007, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému J. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozeným:

- Č. p., a. s., v částce 102.800,- Kč,

- A. p., a. s., v částce 379.900,- Kč,

- Ing. Z. A., v částce 45.000,- Kč,

- A., s. r. o., v částce 16.000,- Kč,

a ve výroku, jímž byly poškozené A. p., a. s., a A., s. r. o., podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s e tito poškození se svým nárokem na náhradu škody o d k a z u j í na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 10 T 5/2007, byl obviněný J. T. uznán vinným v bodě I./ 1. až 10. (vždy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s tam konkrétně vyjmenovanými spoluobviněnými P. T., M. B., M. Č. a M. B.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. ve znění zák. č. 256/2001 Sb., a v bodě II. (společně se spoluobviněnými M. B. a M. Č.) trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody (mimo jiné) poškozeným Č. p., a. s., částku 102.800,- Kč, A. p., a. s., částku 379.900,- Kč, Ing. Z. A., částku 45.000,- Kč, a společnosti A., s. r. o., částku 16.000,- Kč. Dva z těchto poškozených (A. p., a. s. a A., s. r. o.) odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem soud zároveň rozhodl o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněných P. T., M. B., M. B., M. Č., D. P. a V. B. Konečně soud podle § 226 písm. c) tr. zák. zprostil obžaloby obviněné J. T., P. T., M. B., M. B., M. Č., R. J., D. P., J. P., J. Š., V. B. a M. B. pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal v rozsudku vyjmenované poškozené s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. T., P. T., M. B., M. B., M. Č. a V. B. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 12 To 72/2007, z podnětu odvolání obviněných J. T., P. T. a V. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně obviněného J. T. a v celém rozsahu výroku o trestu ohledně obviněných P. T. a V. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. T. podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Obviněnou P. T. odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Obviněného V. B. odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pět roků za současného vyslovení dohledu, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Odvolání obviněných M. B., M. B. a M. Č. soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání již jen obviněný J. T. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. V. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil je výlučně proti výroku o jeho povinnosti nahradit škodu ve vztahu k výroku o vině pod body I./ 7., 8 odsuzujícího rozsudku. V podrobnostech uvedl, že v těchto bodech byl uznán vinným dvěma skutky spáchanými ve spolupachatelství s obviněnými M. Č., M. B. a M. B., a namítl, že ačkoliv platí zásada solidární odpovědnosti za škodu způsobenou více pachateli (§ 438 odst. 1 obč. zák.), uložil soud prvého stupně povinnost k náhradě škody v této části výroku pouze jemu. Protože odvolací soud uvedené pochybení neodstranil, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci.

Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud změnil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze tak, že by v části jeho se týkající zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze „ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody v části, ve které (mu byla) uložena povinnost nahradit škodu poškozeným:

- Č. p., a. s., v částce 102.800,- Kč,

- A. p., a. s., v částce 379.900,- Kč,

- Ing. Z. A., v částce 45.000,- Kč,

- A., s. r. o., v částce 16.000,- Kč,

a aby znovu rozhodl tak, že by (jej) pro výkon trestu odnětí svobody v trvání šesti roků zařadil do věznice s dozorem a že poškození (shora) se odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních“.

Přípisem ze dne 14. 1. 2008 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Takový souhlas vyslovil i jeho obhájce v přípise ze dne 16. 1. 2008.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že i když výrok napadený prostřednictvím dovolání nebyl na rozdíl od výroku o vině a trestu samostatným předmětem odvolacího přezkumu, měl v prve uvedeném výroku svůj podklad a tedy jeho věcnému přezkoumání nebrání formální překážka nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. o tom, že „soud rozhodl

ve druhém stupni“.

Státní zástupkyně dále uvedla, že výtka ohledně nesprávného výroku o náhradě škody je důvodná za stavu, že nebyly respektovány splněné podmínky hmotně právního ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák. o solidární odpovědnosti, neboť nenašly svůj odpovídající výraz ve výroku adhezní povahy, opírajícím se o § 228 odst. 1 tr. ř. a dopadajícím na všechny, jejichž společným jednáním ad I./ 7., 8. výroku o vině byla způsobena škoda.

V závěru svého podání státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. důvodným a rozhodl tak, že napadená část výroku o náhradě škody, pokud jí byl uznán podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinným na náhradě škody zaplatit poškozenému: Č. p., a.s. částku 102.800,- Kč, poškozenému: A. p., a.s. částku 379.900,- Kč, poškozenému: Ing. Z. A. částku 45.000,- Kč, a poškozenému: A., s.r.o. částku 16.000,- Kč, se zrušuje a uvedené poškozené subjekty se podle § 265m odst. 2 tr. ř. odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby tak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že podané dovolání je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel uplatnil důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný v podaném dovolání namítl nesprávné právní posouzení výroku o náhradě škody, a to ve vztahu k výroku o vině pod body I./ 7., 8. rozsudku soudu prvního stupně, který shledal správným a zákonným i soud odvolací. Nejvyšší soud proto musel konstatovat, že těmito výhradami obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť uvedené námitky by jej mohly založit.

To současně znamená, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto musel podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

V rámci této přezkumné činnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Podle odst. 2 tohoto ustanovení výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

V adhezním řízení, ve kterém se projednává nárok na náhradu škody, soud rozhoduje podle práva hmotného jiné povahy, než je právo trestní (nejčastěji podle občanského zákoníku). V projednávané věci připadal v úvahu postup podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předtím i dále jen „obč. zák.“), konkrétně pak jeho § 438, který v odst. 1 stanoví, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně; podle odst. 2 v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.

Podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Soud prvého stupně výrokem o vině uznal obviněného J. T. vinným v bodech I./ 1. až 10. trestnou činností spáchanou ve všech dílčích útocích s různými spoluobviněnými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. K dovoláním napadenému výroku o náhradě škody se vztahují dílčí útoky popsané pod bodem I./ 7. a 8. výroku o vině. Podle zjištění soudu obviněný J. T. společně s M. Č., M. B. a M. B. (srov. bod I./ 7.) „v noci z 18. 11. na 19. 11. 2001 v P., násilně překonali uzamčení a odcizili vozidlo Ford Escort v hodnotě 115.400,- Kč ke škodě Ú. s. p., s vozidlem dále odcizili přepravku v hodnotě 42,- Kč, atlas v hodnotě 250,- Kč, 2 plyšová zvířata v hodnotě 196,- Kč, 14 audiokazet v hodnotě 400,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 891,- Kč ke škodě A. F.“, a dále (srov. bod I./ 8.) „v době od 00:30 hod. do 06:15 hod. dne 19. 11. 2001 v P., násilně překonali uzamčení a odcizili vozidlo Ford Focus v hodnotě 379.900,- Kč ke škodě firmy P. – L. L., s. r. o., spolu se skládacím stánkem v hodnotě 14.280,- Kč, stojanem na prospekty v hodnotě 1.280,- Kč, mamografickým fantomem v hodnotě 45.000,- Kč a mamografickými filmy v hodnotě 800,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 61.000,- Kč ke škodě firmy A. s. r. o., p. A., poskytla plnění ve výši 404.890,- Kč“.

V návaznosti na takto znějící výrok o vině vyslovil soud prvního stupně výrok o náhradě škody. V něm však ve vztahu k poškozeným Č. p., a. s., A. p., a. s., Ing. Z. A. a společnosti A., s. r. o. (bližší údaje shora i dále), jimž vznikla škoda dílčími útoky popsanými pod body I./ 7. - 8., uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody toliko obviněnému J. T. Svůj postup přitom nijak blíže nezdůvodnil, pouze na str. 36 a 37 odůvodnění rozsudku obecně uvedl, že „… v průběhu trestního řízení došlo k připojení v adhezním řízení jednak držitelů a majitelů vozidel, jednak pojišťovacích společností. Při rozhodování o nároku na náhradu škody v případě krádeží vozidel uložil povinnost k náhradě škody těm, jejichž vinu v popise skutku deklaroval, přičemž výše náhrady škody byla stanovena podle znaleckého posudku …“.

Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že poškozenému Ú. s. p., jemuž bylo odcizeno vozidlo Ford Eskort, byla škoda uhrazena Č. p., a. s. Č. p., a. s., se tak stala právním nástupcem původně poškozeného a zcela právem se s nárokem na náhradu škody ve výši 102.800,- Kč řádně a včas přihlásila „ve věci T. a spol.“, tedy jak vůči obviněnému J. T., tak i jeho spolupachatelům (srov. č. l. 1247 a 1248 spisu).

Dalšímu poškozenému P.-L. L., s. r. o., byla škoda vzniklá odcizením vozidla Ford Focus, uhrazena A. p., která se tak stala právním nástupcem původně poškozeného. Proto se rovněž zcela právem řádně a včas přihlásila s nárokem na náhradu škody ve výši 404.890,- Kč „ve věci T. a spol.“ (srov. č. l. 1289 spisu).

Poškozenému Ing. Z. A. vznikla škoda ve výši 45.000,- Kč (jde o částku, kterou uhradil svému zaměstnavateli společnosti A., s. r. o.), a proto se s touto částkou jako s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil na č. l. 1268 „ve věci T. a spol.“.

Konečně poškozená A., s. r. o., se k trestnímu řízení připojila řádně a včas s nárokem na náhradu škody vůči „obviněným J. T., M. B., M. B. a M. Č.“ ve výši 61.000,- Kč (srov. č. l. 1971 spisu).

Všem vyjmenovaným poškozeným soud prvého stupně přiznal nárok na náhradu škody pouze vůči obviněnému J. T., ačkoliv výrokem o vině uznal vinnými jednáním, kterým byla tato škoda způsobena, také spoluobviněné M. Č., M. B. a M. B. Takový postup však nikterak nezdůvodnil, nehledě na to, že pro něj ani nebyl dán důvod. Protiprávního jednání se totiž podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustili všichni čtyři obvinění ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., proto měl soud k náhradě škody zavázat solidární odpovědností všechny čtyři obviněné. Pokud se tak nestalo, byl postup nalézacího soudu, stejně jako posléze postup soudu odvolacího, který považoval výrok o náhradě škody za bezvadný, nesprávný.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného J. T. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 12 To 72/2007, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 10 T 5/2007, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. tomuto obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným:

- Č. p., a. s., v částce 102.800,- Kč,

- A. p., a. s., v částce 379.900,- Kč,

- Ing. Z. A., v částce 45.000,- Kč,

- A., s. r. o., v částce 16.000,- Kč,

a ve výroku, jímž byly poškozené A. p., a. s., a A., s. r. o., podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. jmenované poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť podle tohoto ustanovení platí, že zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně § 265 tr. ř.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud nepřezkoumával a ani se blíže nezabýval návrhem obviněného, aby „znovu rozhodl tak, že by (jej) pro výkon trestu odnětí svobody v trvání šesti roků zařadil do věznice s dozorem“. Podle obsahu podání dovolání obviněného do výroku o trestu vůbec nesměřovalo a uvedený dílčí návrh byl do konečného návrh naformulován poněkud nekonzistentně (zřejmě omylem a podle předcházejícího návrhu na rozhodnutí soudu druhého stupně).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 23. April 2008