JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 394/2015

Ochranné ústavní léčení

Právní věty

  1. Ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání.

8 Tdo 394/2015-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání M. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 4 To 676/2014, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 Nt 907/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Ž. odmítá.
Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 Nt 907/2013, bylo M. Ž. podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické ústavní léčení se zaměřením na léčbu poruch příjmu potravy a ochranné protialkoholní ústavní léčení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud stížnostní usnesením ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 4 To 676/2014, stížnost M. Ž. podané proti shora uvedenému usnesení soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí stížnostního soudu podala M. Ž. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. j), l) tr. ř. dovolání, v němž s odkazem na zákonné podmínky pro ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku namítala, že v jejím případě nebylo splněno hledisko nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí č. 58/1968 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, podle nichž nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat jen z vlastního činu, ale je třeba zkoumat další skutečnosti pro takový závěr významné, a ojedinělé jednání nepříčetného pachatele nelze zpravidla považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1526/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02). Za nenaplněnou považovala i podmínku přiměřenosti ukládaného léčení spáchanému činu, s níž nekoresponduje zejména ústavní forma léčby. Dovolatelka výhradu o nepřiměřenosti uložení ochranného léčení v ústavní formě opřela o menší závažnost činu jinak trestného, jehož se měla dopustit (pokud by byla shledána trestně odpovědnou, hrozil by jí s největší pravděpodobností pouze některý z alternativních trestů), a o to, že soudy nezvážily povahu její nemoci a léčebné možnosti. Zpochybnila i závěr o nebezpečnosti svého pobytu na svobodě, který soudy opřely pouze o závěry znalkyně MUDr. Lenky Fiedlerové.

Podle dovolatelky soudy nerespektovaly, že při rozhodování o uložení ochranného léčení není možné vycházet pouze ze stavu, který byl u pachatele v době spáchání činu jinak trestného, protože o uložení ochranného léčení rozhodly až s odstupem roku a půl od jeho spáchání, přičemž v průběhu této doby neopakovala žádné jednání, které by se dalo posoudit jako trestný čin. Naopak žije normálním životem, má zaměstnání a podrobila se dobrovolně léčbě. Výrazný časový odstup se tak podle jejího názoru stal okolností, se kterou je závěr o potenciálním nebezpečí páchání další trestné činnosti neslučitelný.

Ze všech uvedených důvodů dovolatelka uzavřela, že nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 4 To 676/2014, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 Nt 907/2013, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení výkonu napadeného usnesení podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.), které nepovažoval za důvodné, poukázal na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který nezahrnuje jen samotné doporučení znalce, ale i potřebné informace o životě a chování dovolatelky jak před činem, tak i po něm. S ohledem na učiněná zjištění lze považovat za pravděpodobné, že pokud nedojde k úspěšné léčbě jmenované, budou se opakovat stavy těžké akutní intoxikace alkoholem s vlivem na její rozpoznávací a ovládací schopnosti, přičemž je zde reálné riziko, že bude opětovně ve stavu nezpůsobilém řídit osobní motorové vozidlo, což může vést při ovlivnění alkoholem v míře, jako tomu bylo u dovolatelky v projednávané věci, i k vážným až fatálním následkům. Soudy správně nepominuly, že dobrovolná léčba byla přerušena ze stejného důvodu, z jakého byly ukončeny všechny předchozí pokusy o léčbu jmenované, a že dobrovolná léčba nesplnila svůj účel.

Státní zástupce shledal, že se soudy řádně vypořádaly s otázkou přiměřenosti ochranného opatření (§ 96 odst. 1 tr. zákoníku), k níž zdůraznil, že se u M. Ž. kromě rozvinuté závislosti na alkoholu jedná i o duševní poruchu spojenou s příjímáním potravy a smíšenou poruchu osobnosti, a že dosavadní dobrovolné pokusy o léčbu nebyly úspěšné zejména pro její omezený náhled na závažnost těchto problémů. Se zřetelem na to, že škodlivost činu je vyšší, než bývá obvyklé u typově stejných činů, a při celkovém zhodnocení shora uvedených okolností, za nichž byl čin spáchán, i osoby dovolatelky státní zástupce uložení ochranného léčení nepovažuje v rozporu se zásadou přiměřenosti s důrazem na to, že by ambulantní forma svůj účel neplnila. Protože soudy znalkyni při veřejném zasedání ke znaleckému posudku k aktuálnímu stavu dovolatelky vyslechl, neshledal pochybení v časovém odstupu, s nímž soudy rozhodly. V souhrnu proto považoval napadená rozhodnutí z hledisek procesních i hmotněprávních za správná, a proto navrhl, aby dovolání obviněné bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné a jako takové podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že jde o dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., posuzoval, zda bylo podáno ze zákonem stanovených důvodů § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zda je důvodné.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka použila tento dovolací důvod proto, že stížnostní soud nevyhověl její stížnosti poté, co z jejího podnětu podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení mu předcházející, a rovněž i vzhledem k tomu, že byl současně uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., byl označený dovolací důvod užit v souladu s jeho zákonným vymezením.

S ohledem na argumenty v dovolání uvedené se dovolatelka opírá zejména o okolnosti soustředěné k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Zákonnému vymezení označeného dovolacího důvodu dovolatelka dostála.

Trestní zákon stanoví hmotněprávní podmínky možnosti uložení ochranného léčení v § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ochranné opatření nelze uložit podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle odstavce 2 § 96 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

Pro určení nebezpečnosti pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku je nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu, ale závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, že by mohla pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie i o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že obava z nebezpečnosti pobytu nepříčetné osoby na svobodě je pro budoucnost v uvedeném smyslu dána, ale musí být splněna již i v době rozhodování soudu o ochranném léčení. U verbálních útoků takových osob je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. U tohoto druhu deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968, č. 11/1974, č. 23/1979 a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost je vhodné připomenout, že na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Obvodního oddělení S. ze dne 10. 7. 2013, č. j. KRPC-53977/TČ-2013-020774, byla podle § 159a odst. 1 tr. ř. pravomocně odložena trestní věc M. Ž. podezřelé ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že dne 21. 4. 2013 v době kolem 13.05 hod. jako řidička jela osobním automobilem, jímž před obchodním domem PRIOR v ulici N. O. ve S. nejprve přední částí najela na chodník a následně se s vozidlem snažila vycouvat zpět na parkovací místo, a v další jízdě jí pak zabránila policejní hlídka, která zjistila v její krvi 2,91‰ a 2,88‰ alkoholu v dechu. Důvodem odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. byla skutečnost, že podezřelá na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebyla pro nepříčetnost v době činu trestně odpovědná. Ke správnosti tohoto postupu viz stanovisko č. 47/2014 Sb. rozh. tr.).

Soudy obou stupňů při svém rozhodování o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení shora uvedená kritéria respektovaly a v souladu s nimi rozhodly.

Z obsahu napadených rozhodnutí lze připomenout, že soud prvního stupně nejenom, že své závěry o nutnosti uložit dovolatelce ochranné léčení opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Lenkou Fiedlerovou, založený na č. l. 18 až 28 přílohového spisu Policie České republiky, Obvodního oddělení S., č. j. KRPC-53977/TČ-2013-020714, ale tuto znalkyni rovněž vyslechl. Učinil závěr, že schopnost podezřelé rozpoznat protiprávnost svého jednání byla v době činu snížena měrou podstatnou a schopnost své jednání ovládat pak byla zcela vymizelá v důsledku stavu těžké akutní intoxikace alkoholem při rozvinutém syndromu závislosti na alkoholu, při poruše příjmu potravy a emočně nestabilní poruchy její osobnosti, což zakládá její nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, ale soud z nich dovodil také závěr o nebezpečnosti pobytu pachatelky na svobodě. Tento závěr opřel mimo jiné o znalkyní rozvedené skutečnosti o průběhu dosavadní léčby dovolatelky, kterou znalkyně vyšetřovala v Psychiatrické léčebně D., čemuž předcházel pobyt dovolatelky na psychiatrickém oddělení v Č. B., přičemž před touto hospitalizací realizovala dva neúspěšné pobyty v léčebném zařízení U A. v P., které byly zmařeny v důsledku podváhy jmenované podezřelé. Znalkyně konstatovala, že kromě syndromu závislosti na alkoholu spočívala příčina původního deliktního jednání M. Ž. i v duševní poruše vyvolané poruchou příjmu potravy, kdy jmenovaná současně trpí i poruchou osobnosti (emočně nestabilní, akcentovaná osobnost), která výrazně komplikuje následnou léčbu. Podle znalkyně dovolatelka nezvládne jakýkoli další pokus o protialkoholní léčení bez toho, aby se nejdříve podrobila léčbě poruch příjmu potravy, přičemž ani za dobu jednoho a půl roku, která (v době konání výslechu znalkyně před soudem) uplynula od spáchání skutku a současně znaleckého vyšetření podezřelé, není možné takto nakumulovanou problematiku, jakou trpí M. Ž., bez odpovídajícího terapeutického a léčebného působení zvládnout. Současně zdůraznila, že nelze obě léčení, tzn. psychiatrické a protialkoholní, vykonávat souběžně, protože protialkoholní léčení je závislé od výsledku psychiatrického léčení, a proto nelze předem stanovit ani přibližný časový horizont, kdy bude možné zahájit protialkoholní léčení. Pokud se jmenovaná cíleně nezaléčí a nezbaví se závislosti na alkoholu, a proto, že i nadále trvá její porucha příjmu potravy (mentální bulimie a mentální anorexie), „bude se opíjet a může se znovu dopouštět trestného jednání“. Současně též zdůraznila, že u posuzované osoby je „syndrom závislosti na alkoholu takového stupně, že ambulantně to nelze zvládnout, stejně tak nelze zvládnout její poruchu příjmu potravy ambulantně, protože nespolupracuje pořádně ani v ústavních podmínkách“ (č. l. 65 až 66 spisu).

Kromě toho soud opřel svůj závěr i o lékařskou zprávu MUDr. Olgy Pecinovské, vedoucí lékařky ženského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v P., ze dne 8. 8. 2014, podle níž dovolatelka se závislostí na alkoholu a mentální anorexií byla v tomto léčebném zařízení hospitalizována v rámci dobrovolné ústavní odvykací léčby pro závislost na alkoholu od 31. 3. 2014 do 24. 7. 2014. Během pobytu došlo k postupnému ústupu původně negativistického postoje k léčbě, k přijetí léčby se spoluprací v léčebném programu a verbálního náhledu na vlastní abúzus a jeho důsledky, s motivací k abstinenci a udržení hmotnosti, avšak nedošlo ke změně jídelního chování. Podezřelá tak zůstala i v rámci této léčby bez náhledu na problematiku anorexie, nabídku na zprostředkování léčby na jednotce „PPP PK VFN“ nepřijala, v posledním týdnu léčby byl již patrný povšechný pokles motivace, proto léčba byla přerušena v 17. týdnu mimo jiné právě i z důvodu poklesu hmotnosti pod limit, a to z terapeutických a zdravotních důvodů 24. 7. 2014 na základě tzv. negativního reversu (žádosti či doporučení lékaře) na dobu tří měsíců s pokračováním od 20. 10. 2014 na dobu alespoň dvou týdnů.

Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na negativní přístup dovolatelky k dosavadnímu průběhu léčebných metod, které opakovaně z její strany selhávaly, není způsobilá náhledu na vlastní zdravotní problematiku. Tato skutečnost se promítá i do její nebezpečnosti pro společnost, protože bez léčebných prostředků není její duševní choroba v kombinaci se závažnou závislostí na alkoholu jakkoli stimulována a kontrolována, když není schopna se dobrovolně léčit, a proto u ní shledal pobyt na svobodě nebezpečným, zejména pro hrozbu opakování činů jinak trestných, jichž by se dopouštěla pod vlivem alkoholu (č. l. 70 spisu).

Soud druhého stupně doplnil, že nebezpečnost M. Ž. spočívá zejména v tom, že nadužíváním alkoholu se přivádí do stavu, v němž není schopna ovládat své jednání, a tedy není pochyb o tom, že pokud nedojde k řádnému léčení, hrozí spáchání jiné trestné činnosti, než pro kterou je podezřelá v nyní posuzované věci (viz stranu 4 usnesení stížnostního soudu).

Ve vztahu k formě ochranného léčení, jež bylo dovolatelce jako ústavní uloženo, je třeba uvést, že podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení podle povahy nemoci a léčebných možností ve formě ústavní nebo ambulantní.

Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné přistoupit k nařízení ústavní formy ochranného léčení.

Pokud se oba soudy v napadených rozhodnutích ztotožnily v tom, že u dovolatelky s ohledem na všechny zjištěné a prokázané skutečnosti připadá v úvahu ústavní forma léčení, vypořádaly se dostatečně se všemi rozhodnými okolnostmi, neboť soud prvního stupně odůvodněně vyšel z toho, že zjištěná porucha osobnosti v kombinaci s duševní poruchou spočívající v syndromu závislosti na alkoholu a poruchou přijímání potravy je závažná a může u podezřelé vést k dalšímu jednání, při němž může dojít k ohrožení zdraví a životů lidí, neboť nelze vyloučit možnost, že bude řídit při zjištěné duševní poruše a pod vlivem alkoholu, na němž je těžce závislá, motorové vozidlo. Nutnost ústavní formy kombinovaného ochranného léčení, tj. jak psychiatrického se zmařením na léčbu poruchy příjmu potravy, tak protialkoholního, soudy shledaly nejen z výsledků znaleckého zkoumání duševního stavu podezřelé, ale i ze zprávy ošetřující lékařky a z jejího dosavadního způsobu života, kdy dovolatelka žije bez pevného rodinného zázemí, a zřejmě není ani pracovně fixována, neboť o takové skutečnosti nesvědčí ani uzavřena dohoda o vykonání práce, kterou obhajoba ve veřejném zasedání sice předložila, ale bez dalšího dokladu o tom, že k výkonu práce skutečně došlo (viz strany 3 a 4 usnesení soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud se s uvedenými závěry soudů obou stupňů ztotožnil, neboť je považuje za dostatečné a učiněné v souladu se zákonem stanovenými podmínkami vymezenými pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku i zjištěními, která z dokazování ve věci provedeného při opakovaných veřejných zasedáních vyplynula. Pouze k dalším námitkám dovolatelky uvedeným v dovolání nad rámec skutečností rozvedených soudy nižších stupňů považuje za vhodné uvést následující:

S otázkou nebezpečnosti dovolatelky při jejím ponechání na svobodě se soudy, jak bylo výše uvedeno, řádně vypořádaly a je možné jen zdůraznit, že jde o osobu, která se potýká se závažnými, zejména psychickými problémy prioritně vyplývajícími z její duševní choroby – anorexie, a tudíž je pro její zdárné léčení nezbytné vytvořit alespoň základní stravovací návyky tak, aby mohla přijímat stravu. Od takového výsledku se až druhotně odvíjí možnost podrobit se odvykací léčbě těžké závislosti na alkoholu, jíž dovolatelka prokazatelně trpí a která byla přímou příčinou spáchání činu jinak trestného, kterým byl přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Právě z povahy tohoto úmyslného ohrožovacího deliktu, který chrání život, zdraví a majetek lidí před ohrožením pocházejícím zejména z činnosti pod vlivem návykové látky, plyne v případě dovolatelky nebezpečnost pro společnost při jejím ponechání na svobodě. Ze soudem prvního stupně provedeného dokazování, ale i z vlastního šetření, které Nejvyšší soud zajistil, když v neveřejném zasedání provedl důkaz zprávou (č. l. 31 sběrného spisu) ze dne 22. 5. 2015, kterou si za podmínek § 8 odst. 5 tr. ř. vyžádal od MUDr. Olgy Pecinovské, dospěl k závěru, že ochranná léčba za podmínek, jak o nich rozhodly soudy obou nižších stupňů, je u M. Ž. nezbytná.

Bez takovéto důsledné léčby a maximální kontroly dovolatelky a vytrvalého a soustavného dohledu personálu léčebného zařízení zřejmě nebude možné docílit úspěšnosti léčby. Nebude-li v uvedených podmínkách aplikována, v budoucnu ze strany dovolatelky hrozí ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (ohrožení pod vlivem návykové látky je velmi častou formou trestné činnosti právě na úseku dopravy, kde s ohledem na vykonávanou činnost z jednání takových pachatelů hrozí nezřídka velmi závažné, ne-li fatální následky), protože uvedená kombinace obou jejích zdravotních problémů bez toho, aby je léčebně řešila, vede k závěru o její nebezpečnosti, jestliže i nadále bude setrvávat na svobodě a nebude se podrobovat uvedenému léčení. Jestliže duševně chorá osoba s hlubokou závislostí na alkoholu, byť jen v jednom případě, sedla za volant motorového vozidla a řídila pod výrazným vlivem alkoholu, je i do budoucna stále potencionální hrozbou pro společnost, neboť může kdykoliv svůj čin zopakovat, a to s daleko závažnějšími a hroznějšími důsledky, než nastaly v řešeném případě, kde, jak plyne ze zjištěných skutečností, byla dovolatelka včas zpozorována hlídkou policie, která jí v dalším řízení motorového vozidla svým zásahem včas zabránila.

V závěru je možné jen zdůraznit, že soudy nepochybily ani při posuzování obecné zásady přiměřenosti ochranných opatření (mezi něž ochranné léčení patří) ve smyslu § 96 tr. zákoníku, podle něhož nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu (zde činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.

K této vylučující podmínce je třeba uvést, že na projednávanou věc nedopadá, resp. vše, co soudy bylo zjištěno a výše rozvedeno a popsáno, svědčí o tom, že uložení ústavního ochranného léčení v uvedené podobě nemůže z objektivního hlediska pro dovolatelku představovat nepřiměřené omezení, neboť toto objektivní hledisko svědčí zcela pro její zájem na ochraně jejího zdraví a života. Požadovaná přiměřenost se v tomto konkrétním případě odvíjí i od potencionálních možností vzniku dalších nebezpečných situací daných dovolatelčinou neschopností získat jakýkoliv náhled na svou problematiku a vlastní způsobilost si se svými velice závažnými zdravotními problémy poradit, a to i přes její umístění v ústavních zařízeních a snahu lékařů ji v její dobrovolnosti podporovat. Tyto závěry vyplývají zejména z předchozích zkušeností, při nichž veškeré mírnější způsoby dobrovolné léčby a pokusy o resocializaci podezřelé M. Ž. v minulosti selhaly.

Tyto závěry Nejvyššího soudu souladné se soudy nižších stupňů zcela respektují, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto také dovolací soud posuzoval velmi obezřetně a s mimořádnou pečlivostí zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě a bral do úvahy, že právě hrozba nebezpečí ze strany pachatelky je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje. V této konkrétní projednávané věci však shledal mezi těmito dvěma zájmy proporcionalitu, protože nebezpečí, které při ponechání dovolatelky jako nepříčetné osoby na svobodě z její strany hrozí, převažuje nad újmou, kterou utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž se navíc zlepší i její osobní zdraví, byť za cenu dočasné ztráty osobní svobody (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02).

Když Nejvyšší soud shledal, že po hmotněprávní stránce soudy nepochybily, pokud dovolatelce uvedenou ochrannou léčbu uložily, zkoumal procesní podmínky, zejména časový odstup, s nímž od spáchání činu jinak trestného bylo rozhodnuto, a shledal, že ani v tomto směru řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí žádnou vadou netrpí.

Především je třeba uvést, že vydání nyní napadeného rozhodnutí předcházelo řízení před soudem prvního a druhého stupně, a je faktem, že bylo rozhodnuto s větším časovým odstupem. Z obsahu spisu plyne, že čin jinak trestný dovolatelka spáchala dne 21. 4. 2013. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie byl na jmenovanou zpracován dne 30. 5. 2013. Věc byla Obvodním oddělením Policie České republiky ve Strakonicích podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena dne 10. 7. 2013 a státní zástupce tuto trestní věc s návrhem na uložení ochranného léčení Okresnímu soudu ve Strakonicích předložil dne 16. 7. 2013. Soud prvního stupně konal první veřejné zasedání dne 5. 12. 2013 a téhož dne usnesením sp. zn. 3 Nt 907/2013 ve věci rozhodl. Toto usnesení však bylo z podnětu stížnosti dovolatelky usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 4 To 54/2014, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno s požadavkem na doplnění dokazování a vydání nového, i po hmotněprávní stránce správného, rozhodnutí (č. l. 34 až 38 spisu).

V řízení, které předcházelo nyní dovoláním napadenému usnesení, soud prvního stupně na podkladě uvedeného zrušovacího rozhodnutí stížnostního soudu při veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, již dříve zpracovanému, podrobně vyslechl jeho zpracovatelku znalkyni MUDr. Lenku Fiedlerovou, která nejprve stvrdila znalecký posudek založený na č. l. 18 až 28 přílohového spisu Policie České republiky, Obvodního oddělení S., č. j. KRPC-53977/TČ-2013-020714, a navíc rozvedla veškeré skutečnosti rozhodné a významné i z hlediska stávajících časových souvislostí.

Nejvyšší soud na základě tohoto postupu soudů obou stupňů, z nichž je patrné, že soudy nerezignovaly na žádnou povinnost, kterou byly povinny z hledisek výše uvedených respektovat jak po stránce hmotněprávní, tak i procesněprávní, shledal, že tyto dostály všem požadavkům na pečlivé uvážení všeho, co má vliv na spravedlivé a zákonné posouzení otázek zákonem i rozhodovací praxí soudů akcentovaných z hlediska uvážlivého rozhodnutí o ochranném léčení ve formě ústavní.

Vzhledem ke všem výše rozvedeným závěrům, když Nejvyšší soud dovolatelkou vytýkaná ani jiná pochybení v napadených rozhodnutích ani řízení jim předcházejícím neshledal, dovolání M. Ž. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy dovolatelkou požadovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. a odložení či přerušení výkonu ochranného léčení uloženého jí dovoláním napadeným rozhodnutím.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu

Vydáno: 24. June 2015
Vloženo: 29. September 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč