JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 391/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 10 To 40/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 1/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě 1. trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a v bodě 3. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali obviněný M. H. a státní zástupce odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 10 To 40/2007 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného pro výkon trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. podal proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zásadní pochybení obviněný shledal toliko ve vztahu k bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to výhradně proti nesprávnému posouzení uvedeného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to po objektivní a subjektivní stránce. Obviněný konstatoval, že od samého počátku nebyla respektována elementární ustanovení trestního řádu, a až do konání prvého hlavního líčení se nikdo nezabýval subjektivní stránkou jednání obviněného, tedy tím, k čemu vlastně směřoval jeho úmysl. Ten byl v průběhu dokazování soudy pozměněn, protože původně žalovaný pokus trestného činu vraždy byl překvalifikován na trestný čin loupeže. Když bylo zjištěno, že původní právní kvalifikace je v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, byl obviněnému „přidělen“ i jiný úmysl, naprosto rozdílný od toho, jenž byl v počátcích presumován, aniž by však popis skutku doznal změn. Soud bez přesvědčivého vysvětlení, shledal, že obviněný nechtěl vraždit, ale jeho úmysl směřoval od počátku ke zmocnění se zbraně, což se mu posléze na krátkou dobu podařilo. Tento závěr soud neučinil na základě změny výpovědi obviněného či jiné skutečnosti, ale v důsledku zjištění, že dosavadní předpoklad o naplnění subjektivní stránky pokusu vraždy je vzhledem k objektivním skutečnostem nereálný. Podle obviněného není tento postup správný, neboť není možné, aby orgány činné v trestním řízení na základě určitého jednání dovozovaný úmysl poté, co se závěry o tomto jednání změní, shledaly úmysl zcela jiný, když se na objektivní realitě nic nezměnilo. Obviněný na základě těchto výhrad ve vztahu k trestnému činu loupeže vytkl nedostatek analýzy subjektivní stránky, tedy úvah o tom, co jej vedlo k vyvolání potyčky se zasahujícími policisty. Zdůraznil, že soudy nevzaly do úvahy, že obviněný se při potyčce s policisty zcela nepředpokládaně zmocnil zbraně, kterou jednomu z policistů zcela nečekaně nakrátko odňal. Obviněný dovodil, že pokud se zbraně zmocnil, vyplynulo to z průběhu konfliktu, který vyvolal, a v němž jednal zcela zkratkovitě. Jestliže vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlení subjektivní stránky opřel o rozhodnutí obsažená ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soudu“) pod č. R 27/1976 a 44/1977, tato argumentace podle obviněného nebyla vhodně zvolena, neboť zmíněná rozhodnutí se vztahují k trestnému činu nedovoleného ozbrojování a řeší problematiku opatření střelné zbraně. Neřeší však otázku, zda lze přizpůsobovat bez dalšího závěr o subjektivní stránce jednání pachatele tomu, co lze pachateli ve vztahu k úmyslu prokázat. Podle obviněného je skutek popsaný ve výroku rozsudku krajského soudu pod bodem 3. vzdálen běžným skutkům, jimiž je naplňována skutková podstata trestného činu loupeže, protože jediný demonstrovaný úmysl je ten, že odmítal nemocnici opustit. Na základě popisu skutku není podle obviněného patrno, z čeho soudy dospěly k závěru, že tento násilný konflikt činil, ať již od počátku nebo alespoň od některé jeho části, s úmyslem násilím se zmocnit služební pistole policisty. Ze skutkových zjištění lze podle obviněného dovodit, že z jeho strany nešlo o plánované, resp. cílené jednání směřující k tomu, aby se zmocnil služební pistole, protože k odnětí pistole došlo neočekávaně, což i to, že po zmocnění se služební zbraně, tuto odhodil a vzdal se příslušníkům Policie České republiky. Úmyslem obviněného bylo bránit se vyvedení z objektu nemocnice, což podle ustálené judikatury (viz rozhodnutí č. 1/1980 a 19/1979 Sb. rozh. tr.) nelze právně kvalifikovat jako násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného je možné označit za impulzivní, konané bez jakékoliv hlubší úvahy o právních nebo věcných souvislostech.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 10 To 40/2007 a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 18 T 1/2006 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře znovu k projednání a rozhodnutí, a nebo sám ve věci rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolání z obecných hledisek označil za přípustné. Po obsahové stránce se plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, a poukázal na to, že oba soudy se opakovaně podrobně zabývaly argumentací obviněného ohledně naplnění jak subjektivní tak i objektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Za správný označil závěr, že obviněný zcela svévolně za použití násilí se začal zákroku policistů bránit a současně vůči nim vyvinul aktivní násilné jednání, když jednoho z nich srazil na zem a druhého uchopil zezadu způsobem, kterým mu bránil v pohybu, a tak mu odcizil služební zbraň, u níž před tím odstranil zajišťovací pojistku pouzdra, z něhož ji vytrhl. Obviněný, který se tak za použití násilí zmocnil cizí věci, v daném případě střelné zbraně, jednal úmyslně, neboť jeho počínání zjevně směřovalo ke zmocnění se této pistole. O úmyslném jednání svědčí jeho aktivní konání představující násilí vůči policistům, jakož i aktivní počínání směřující k získání pistole zakročujícího policisty. Získání pistole nebylo náhodné, neboť úkony obviněného směřující k odnětí pistole byly promyšlené a jistě chtěné. Při vyjádření, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami, protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., a shledal, že obviněný, který své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vnesl v souladu s ním námitky právní povahy, protože vytýkal nedostatky v subjektivní stránce trestného činu, jímž byl uznán vinným.

S ohledem na to, že námitky obviněným vznesené směřují pouze proti výroku o vině pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, je potřeba uvést, že obviněný se tohoto skutku, v němž je mimo dalších dvou výše uvedených trestných činů spatřován i trestný či loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak,

„že dne 27. 9. 2005 v době od 02.50 hodin do 03.00 hodin v T., v O. n. T., ve vestibulu pavilonu „…“, při provádění služebního zákroku příslušníky Policie České republiky, oblečenými ve služebních stejnokrojích, řádně označených odznaky PČR, nejprve se vytrhl z úchopu nstržm. P. B., služebně zařazenému jako policejní inspektor OOP T., kterého srazil na zem, poté nprap. Z. H., služebně zařazeného jako policejní inspektor SSK OŘ PČR T., zezadu uchopil rukama, čímž mu bránil v pohybu a po odstranění zajišťovací pojistky mu z pouzdra vytrhl služební pistoli zn. ČZ, vz. 82, ráže 9 mm, č. 0384.. se zásobníkem a 12 ks nábojů, rozběhl se směrem k propojovací chodbě, přičemž zasunul náboj do nábojové komory a asi po 10 metrech se v této chodbě otočil a pěti mířenými ranami vystřelil směrem do prostoru vestibulu v době, kdy policista H. byl ukryt za opěrným sloupem a policista B. za rohem zdi mezi propojovací chodbou a vestibulem, po vystřelení pěti ran se rozběhl chodbou ke vchodovým dveřím, zaběhl do prostoru vedoucího do suterénu, po opakované výzvě k zanechání protiprávního jednání opětovně jedenkrát vystřelil směrem k východu, poté zbraň odhodil a vzdal se příslušníkům PČR“.

Ve vztahu k obviněným namítaným nedostatkům je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Pro naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. není nezbytné, aby zmocnění se věci následovalo bezprostředně po užití násilí. Vyžaduje se však, aby násilí, jehož užití musí vždy zmocnění se věci předcházet, bylo způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho, aby vůle poškozeného byla předchozím užitím násilí, při němž pachatel projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, ovlivněna, např. vědomím fyzické převahy útočníka, obavou před dalším násilím apod. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sešit 25 T-610).

Je nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci si takovou věc chtěl přisvojit, zničit, nebo ji převést na jiného a nebo ji jen přechodně užívat (srov. rozhodnutí č. 51/1976-III. Sb. rozh. tr.).

K subjektivní stránce, jíž obviněný zejména ve svém dovolání napadá, je potřeba uvést, že je vždy charakterizována zaviněním, které představuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Nejvyšší soud z obsahu předmětného spisu a z výrokové části napadených rozhodnutí shledal, že podle popisu skutku je násilí představováno tím, že obviněný se nejprve vytrhl z úchopu nstržm. P. B., kterého srazil na zem, poté nprap. Z. H. zezadu uchopil rukama, čímž mu bránil v pohybu, a po odstranění zajišťovací pojistky mu z pouzdra vytrhl služební pistoli.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí takto zjištěný skutkový děj ve vztahu k použité právní kvalifikaci vyhodnotil. Na straně 6 a 7 k němu zejména uvedl, že „obviněný při zákroku policistů užil násilí, jež mu umožnilo zmocnit se zbraně jednoho z policistů“.

Nejvyšší soud v souladu s odvolacím soudem shledal, že obviněný po objektivní stránce naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože není pochyb o tom, že obviněný se zbraně zmocnil poté, co jednoho z policistů srazil na zem a druhého zezadu uchopil tak, aby se zabránil v pohybu. Toto jednání je násilím ve smyslu požadavků § 234 odst. 1 tr. zák. a bylo prostředkem ke zmocnění se zbraně, kterou bezprostředně nato obviněný vytrhl z pouzdra jednoho policistů vytrhl.

Pokud jde o výhrady ve vztahu k subjektivní stránce, ani zde nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný jednal v úmyslu se za daných skutkových okolností násilím zbraně zmocnit.

V této souvislosti lze poukázat na závěry odvolacího soudu, který na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný pojal úmysl zmocnit se pistole policisty Z. H. po uchopení policisty, kdy jeho pasivní odpor přerostl v odpor aktivní. S ohledem na obsah spisu a popsaná skutková zjištění jsou tyto úvahy v souladu s provedenými důkazy a Nejvyšší soud se s tímto jasným, byť stručným zjištěním odvolacího soudu ztotožnil. Navíc však považuje za vhodné doplnit, že závěr o úmyslu obviněného směřujícím ke zmocnění se zbraně násilím, jednoznačně vyplývá z učiněných skutkových zjištění, která vylučují obhajobu obviněného, že jednal zkratkovitě, a že násilí nečinil se záměrem, aby se zmocnil zbraně. Toto tvrzení obviněného nekoresponduje s popsaným skutkem ani s tím, jak je děj zaznamenán ve výpovědích svědků, kteří jednání obviněného sledovali. Z výpovědi svědka P. B. se podává, že obviněný do něj strčil, až upadl na zem, přesto však zpozoroval, jak obviněný svědka Z. H. objal, a nato uviděl v ruce obviněného předmět černé barvy. Svědek Z. H. uvedl, že sledoval, jak obviněný nejprve srazil kolegu P. B., jeho odstrčil na zeď, čímž svědek ztratil rovnováhu, obviněný jej nato objal, chytil jakoby za žebra a vytáhl mu pistoli.

Z tohoto průběhu situace je zřejmé, že obviněný nejednal zkratkovitě, tedy nahodile, necíleně a zmatečně, ale naopak postupoval racionálně. Je dostatečně zřejmé, že se obviněný zbraně zmocnil zcela záměrně právě proto, že se jedná o zbraň. Aby ji získal, musel použít násilí vůči oběma policistům, kteří jej drželi a vyváděli z nemocnice. Pro úmysl obviněného násilím se zmocnit zbraně, též svědčí i to, že pro uchopení zbraně sahal přesně a jistě do míst, kde měl policista zbraň připevněnu. K tomu, aby ji získal, nestačilo ji pouze vytáhnout z pouzdra, ale před tím, bylo nutné se „zbavit“ policistů, a proto obviněný jednal tak, že se nejprve vytrhl z úchopu, jednoho z nich srazil na zem, a teprve když již tento policista nebyl v jeho bezprostřední blízkosti, učinil přesně cílené úkony směřující k tomu, aby mu druhý policista, který měl u sebe zbraň, v jejím odnětí nebránil. Proto ho zezadu uchopil, čímž mu zabránil v pohybu a tedy i v možnosti obviněnému zmocnění se zbraně znemožnit. Obviněný si tak násilným jednáním vytvořil prostor proto, aby mohl odjistit uzávěr pouzdra, z něhož poté zbraň vytrhl. Nelze též přehlédnout, že obviněný všechny tyto kroky musel činit rychle a bez zaváhání, kdy úspěšnost jeho činu záležela i na momentu překvapení.

Na záměr obviněného získat násilím zbraň, lze usuzovat i z jeho dalšího počínání, které rovněž vylučuje to, že by jednal zkratkovitě. Obviněný totiž poté, co se zbraně uvedeným způsobem zmocnil, ji okamžitě ve shodě s účelem, k němuž zbraně slouží, užil. Zasunul totiž náboj do nábojové komory a nejprve pěti mířenými ranami z ní vystřelil.

V tomto jednání nelze shledávat nahodilé jednání, protože jde o promyšlené chování, jehož cílem bylo, aby se obviněný vymanil z moci policistů a aby jejich snahám o jeho zajištění a vyvedení z nemocnice unikl. Za daných skutkových okolností je zřejmé, že obviněný proto, aby takto jednal, nemusel mít ihned v počátku toho, kdy se začal policistům bránit, úmysl jim vzít zbraň, ale stačilo, aby v průběhu popisovaného ataku tento úmysl dodatečně pojal. Úmysl zmocnit se cizí věci může totiž pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se počal dopouštět z jiných pohnutek (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 25 T-610). V daném případě je nutné vycházet z bezprostředního úmyslu pachatele, tj. že se chtěl zmocnit pistole násilím a že tak také v daných souvislostech učinil. Jiný, než tento závěr s ohledem na skutkové okolnosti nelze dovodit, protože obviněný se zbraně nemohl zmocnit jinak, než použitím síly proti policistům, neboť by bylo absurdní domnívat se, že by mu pistoli policista vydal dobrovolně.

Pokud obviněný svůj úmysl popíral též s ohledem na to, že zbraň v závěru celého incidentu odhodil, a že si ji tedy neponechal, není v daných souvislostech tato obhajoba podstatná, protože délka doby držení zmocněné se věci není v žádném případě rozhodující (viz též rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh.tr.).

To, že obviněný poté, co se zbraně zmocnil, opakovaně z ní vystřelil a běžel s ní ke vchodu z nemocnice, a posléze ji odhodil a vzdal se příslušníkům Policie, nemá pro správnost použité právní kvalifikace větší význam. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl totiž dokonán okamžikem, kdy se obviněný zbraně násilím zmocnil. Další nakládání s ní již bylo závislé na tom, čeho chtěl obviněný tímto jednáním docílit.

Na základě všech těchto zjištění a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů zcela správně popsaný skutek pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně posoudily (vedle trestných činů nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák.) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněný se chtěl zmocnit zbraně za použití násilí a jednal tudíž v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Jestliže obviněný namítal, že skutek byl v rámci podané obžaloby právně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák., kde byl tento čin popsán zcela shodně s tím, jak o něm bylo rozhodnuto v nyní napadených rozhodnutích, kde však byla užita jiná právní kvalifikace, a dovozoval, že soudy jen přizpůsobovaly závěr o naplnění subjektivní stránky podle toho, co lze obviněnému prokázat po objektivní stránce, pak tuto námitku rovněž Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou.

V daném postupu soudů bylo plně respektováno, že podle § 2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a o obžalovaném, na kterého byla obžaloba podána. Jestliže z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že soud není vázán žalobním návrhem, jenž představuje pouhou subsumpci vymezeného skutku pod příslušné ustanovení trestního zákona, lze shrnout, že soudem musí být zachována totožnost skutku, o čemž v daném případě nevznikají pochybnosti, nikoliv však právní posouzení jednání, které je dotyčnému v obžalobě kladeno za vinu. Je totiž nutné připomenout, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, se postupuje tak, že soud nejprve dokazováním provede potřebná zjištění o existenci rozhodných skutkových okolností. Dále učiní závěr, zda tyto skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu uvedeného ve skutkové podstatě (§ 3 odst. 1 tr. zák.). Soud může zažalovaný skutek posoudit jako jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovala obžaloba, což je zcela obvyklý postup, který v projednávané věci zachoval i soud prvního stupně, který již ve svém prvním rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 18 T 1/2006-600 nyní uvedenou právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. použil.

Proto, když soudy prvního i druhého stupně vycházely ze skutkového děje, jak byl v obžalobě popsán, a tento skutek právně posoudily vedle dalších dvou uvedených trestných činů jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., je tato právní kvalifikace správná, neboť byly po všech stránkách naplněny znaky této skutkové podstaty. Za daných okolností proto nelze oběma soudům vytýkat, že nezměnily skutková zjištění, která pro uvedené právní posouzení obsahují všechny rozhodné skutečnosti.

Nejvyšší soud na základě všech shora uvedených úvah shledal, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, nejsou důvodné. Vzhledem k tomu, že jsou v dovolání vyjádřené argumenty jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby, s níž se již vypořádal odvolací soud, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. dubna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 16. April 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč