JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 370/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6 To 51/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 8/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 31 T 8/2002, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výroku rozsudku označeným poškozeným. Týž rozsudkem obsahoval výrok o vině, trestu a náhradě škody ohledně spoluobviněného V. B. Vedle části odsuzující obsahoval rozsudek i výrok, jímž byli obvinění R. P. a V. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, jímž měli spáchat dílčí útok pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. P. trestného činu podvodu dopustil spolu s obviněným V. B. tím, že v době od 2. 2. 2001 do 31. 7. 2001 v O. na ulici S., v B. na ulici H. a dále v U. B. a v P. obviněný V. B. jako jednatel společnosti L. f., s. r. o., a obviněný R. P. jako ředitel této společnosti, v úmyslu se obohatit, sami, jakož i prostřednictvím zaměstnanců společnosti L. f., s. r. o., pod příslibem zaplacení podstatně vyšší kupní ceny splácené ve splátkách, vylákali v celkem 82 případech od jednotlivých ve výroku rozsudku jmenovaných poškozených osobní motorová vozidla, která v mnoha případech nedlouho po uzavření smlouvy prodali za podstatně nižší ceny a sjednané splátky na kupní ceny neuhradili vůbec nebo jen částečně, přičemž si byli vědomi, že v době podpisu kupních smluv a ve lhůtách stanovených k zaplacení kupních cen nedisponovali a ani nebudou disponovat uvedenými částkami a ani nemohli důvodně předpokládat, že ve sjednané lhůtě splatnosti kupních cen budou mít k dispozici celou potřebnou částku na zaplacení, čímž poškozeným způsobili škodu v celkové výši 12.040.569,40 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. B. a R. P. odvoláními, která shodně zaměřili proti jeho odsuzující části. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6 To 51/2007, byla odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, není trestným činem pro nedostatek subjektivní stránky. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se na podnikatelském záměru, který vedl k trestné činnosti, nepodílel, byl s ním seznámen pouze jako zaměstnanec po nástupu do pracovního poměru v lednu 2001 a v reálnost a správnost tohoto záměru věřil, ve společnosti L. f., s. r. o., pracoval pouze šest měsíců, nikoliv od jejího založení, neměl přístup k finanční hotovosti společnosti ani neměl plnou moc k jejímu zastupování. Dále tvrdil, že pouze plnil pokyny odsouzeného V. B. a náplní jeho práce bylo personální vedení společnosti, přijímání a školení zaměstnanců, vybudování sítě a vytvoření brněnské pobočky. Nevěděl ani o tom, že společnost nepřiznala uskutečněná zdanitelná plnění, když prodávala vykoupená vozidla plátcům DPH. Připomenul, že účetní a daňové poradenství zajišťoval obviněný V. B. ve spolupráci s Mgr. M. M., nikdy s touto činností nepřišel do kontaktu. Podnikání společnosti bylo ukončeno bez jeho přičinění i bez jeho vědomí v době, kdy byl na dovolené, a byl to V. B., kdo zlikvidoval bez jeho vědomí a přičinění účetnictví společnosti. Podle dovolatele nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že jednal v podvodném úmyslu, který zde musí být pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. od samého počátku skutkového děje. Měl za to, že nebylo prokázáno, že jednal v jakémsi souznění se spoluobviněným V. B. s úmyslem podvádět klienty společnosti, vystupoval jen jako zaměstnanec společnosti, jehož postavení, práce a smysl činnosti se nelišil od jiných zaměstnanců; netušil, že k podvodům docházelo, a žádný prospěch z nich neměl. Připustil svoji vědomost o finančních potížích společnosti, avšak věřil, že se vše podaří vyřešit prostřednictvím překlenovacího úvěru.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout; současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkladu výkonu trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného R. P. uvedl, že podstata jeho námitek směřujících do oblasti subjektivní stránky trestného činu je v zásadě pouhým opakováním části argumentace uváděné v rámci obhajoby obviněného již v předešlém průběhu trestního řízení. Odvolací soud se velmi podrobně věnoval mimo jiné také zkoumání, jakou měrou a jakým způsobem se obviněný podílel na podvodných obchodech s automobily, které provozovala společnost L. f., s. r. o. Bylo zjištěno, že to byl právě obviněný, kdo reálně zajišťoval „obchody“ této firmy a kdo byl skutečným hybatelem celé podvodné trestné činnosti, zatímco druhý obviněný V. B. sehrával spíše funkci statutárního orgánu a realizoval již připravené právní úkony, jimiž docházelo k podvodnému jednání. Soudy tak spolehlivě dospěly ke zjištění, že obviněný musel vědět, jaká je skutečná povaha činnosti společnosti, a nemohl z realizovaných „obchodů“ nemít prospěch, neboť není známo, že by v rozhodném období měl další zdroj příjmů než právě činnost ve společnosti L. f., s. r. o., přičemž tato reálně nevykazovala žádné jiné aktivity než obchod s automobily a měla prakticky nulové vlastní jmění. Řada skutkových námitek, o něž dovolatel opírá své tvrzení o nedostatku subjektivní stránky tohoto trestného činu, s tímto konstatováním není v rozporu. Připomenul, že obviněnému R. P. nebylo kladeno za vinu, že by byl autorem „podnikatelského záměru“ společnosti L. f., s. r. o., že by v ní působil dlouhou dobu, věděl o nepřiznání zdanitelných plnění nebo že by zajišťoval její účetní a daňovou agendu atd. Rozhodné není ani to, zda měl či neměl přístup k finanční hotovosti a bankovním účtům, neboť k finančním prostředkům se mohl dostat prostřednictvím svých podřízených, kteří tyto přístupy měli. Nebylo prokázáno, že by plnil pouze pokyny spoluobviněného V. B., naopak početnými svědky byl označen za vedoucího činitele celého „podnikání“ společnosti. Námitka dovolatele, že nebylo prokázáno jeho spolupachatelství s obviněným V. B., je lichá - podíl obou obviněných na trestné činnosti je zcela zřejmý a očividně nemohli při jednání popsaném ve výroku rozsudku postupovat jako souběžní pachatelé, tj. bez vzájemné informovanosti a koordinace činností. Dovolatelem uplatněné výhrady skutkové povahy tedy jeho námitku nedostatku subjektivní stránky nepodporují a samy o sobě nejsou způsobilé naplnit deklarovaný (ovšem ani žádný jiný) důvod dovolání. Podle státního zástupce napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, pročež neshledal ani důvod k odložení výkonu trestu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, zpochybnil-li obviněný správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci jeho subjektivní stránky.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 12.040.569,40 Kč, tj. škody velkého rozsahu na majetku poškozených majitelů osobních vozidel, především podvodné jednání obviněných R. P. i V. B. vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby se obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný V. B. jako jednatel společnosti L. f., s. r. o., a dovolatel R. P. jako ředitel této společnosti, vedeni úmyslem se obohatit, sami, jakož i prostřednictvím zaměstnanců společnosti L. f., s. r. o., pod příslibem zaplacení podstatně vyšší kupní ceny splacené ve splátkách, vylákali v celkem 82 případech od vyjmenovaných poškozených osobní motorová vozidla, která v mnoha případech nedlouho po uzavření smlouvy prodali za podstatně nižší ceny a sjednané splátky na kupní ceny neuhradili vůbec nebo jen částečně, přičemž si byli vědomi, že v době podpisu kupních smluv a ve lhůtách stanovených k zaplacení kupních cen nedisponovali a ani nebudou disponovat uvedenými částkami a ani nemohli důvodně předpokládat, že ve sjednané lhůtě splatnosti kupních cen budou mít k dispozici celou potřebnou částku na zaplacení.

Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a v něm deklarovaného dovolacího důvodu je významná především otázka, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, zda obviněný jednal v tzv. podvodném úmyslu. V obecné rovině platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu podvodu se v konkrétním případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době výkupu vozů jednal v úmyslu tyto buď vůbec nezaplatit nebo je nezaplatit ve smluvené době, případně aby alespoň jednal s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci zaplatit a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Za trestný čin podvodu nelze považovat jednání, kdy teprve po uzavření kupních smluv vznikly překážky, které bránily obviněnému splnit závazek ze smluv a které nemohl v době jejich uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byl tehdy schopen závazky splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze zaplatit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů zaplacení splátek odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec neposkytnout. Ani jeden z těchto předpokladů vylučujících trestně právní odpovědnost za trestný čin podvodu však v posuzovaném případě shledán nebyl.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát nemohou; soudy obou stupňů se obhajobou obviněného zpochybňující závěr o podvodném úmyslu a jeho úmyslném zavinění pečlivě zabývaly a podrobně vyložily, proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně měl za to, že obvinění R. P. a V. B. se trestného činu jako spolupachatelé dopustili v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že se jednalo o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., aniž by to ovšem mělo jakýkoliv vliv na jinak správný závěr soudu prvního stupně o trestnosti obviněných a právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel (strana 129), že u spoluobviněných R. P. i V. B. bylo dáno zavinění, neboť všechny rozhodné skutečnosti jim byly po celou dobu známy a byly s nimi srozuměni, přesto jednali způsobem popsaným ve skutkové části výroku o vině (ač toto vyjádření vystihuje úmysl nepřímý, přesto soud prvního stupně na straně 131 hovoří o úmyslu přímém). Soud prvního stupně vycházel především ze skutkových zjištěních, že společnost L. f., s. r. o., na počátku své činnosti nevlastnila žádný majetek, nečerpala žádný úvěr a měla poměrně vysoká vydání na reklamu a mzdy. Prostředky získané z prodeje osobních vozů měly být investovány do potravinářství, do nákupu a prodeje nápojů apod. Ze zisku z těchto investic měly být hrazeny prodávajícím splátky za osobní vozidla. Společnost L. f., s. r. o., však nikdy žádnou takovou činnost nevyvíjela, nedosahovala žádných zisků, neměla žádné počáteční zdroje a ani jiné zdroje krytí. Pozornost byla soustředěna i k námitkám obviněného R. P., jimiž zpochybňoval význam svého postavení ve společnosti a už jen faktickou možnost dopustit se trestného činu podvodu jako spolupachatel. Soud prvního stupně, opíraje se o výpovědi celé řady svědků, zaměstnanců společnosti (např. Ing. R. P., A. Č., M. A., L. W.), shledal, že vůdčí osobností společnosti L. f., s. r. o., byl obviněný R. P.; byl to on, kdo společnost řídil jak z hlediska personálního, tak z pohledu vlastní činnosti společnosti, a byl to on, kdo ve většině případů činil nejzávažnější rozhodnutí o chodu společnosti. Přestože postavení spoluobviněných ve společnosti bylo poněkud odlišné, jednali podle soudu prvního stupně ve vzájemné součinnosti, v jednotlivých na sebe navazujících krocích, oba znali všechna rozhodná fakta, a to od samého počátku fungování společnosti, jakož i v průběhu doby, kdy vyvíjela činnost (strana 120).

Oba obvinění proto podle soudu prvního stupně svým aktivním jednáním způsobili v 82 případech celkem 77 subjektům škodu, neboť po uzavření kupních smluv, na základě kterých byly od nich vykoupeny automobily, tyto řádně neplnili, tj. neplnili splátky vůbec nebo je hradili jen zčásti, případně po lhůtě splatnosti. Okamžik, od kterého jednali v podvodném úmyslu, soud stanovil již na samotný úvod vykupování automobilů, tedy od počátku měsíce února 2001. V těchto souvislostech shrnul, že aktivity obviněných se na počátku rozhodného období jakož i v jeho průběhu téměř výlučně upíraly na vykupování většinou ojetých automobilů na splátky a jejich následný prodej za hotové. Jakákoliv jiná činnost, která by vykazovala zřejmé a pravidelné zisky, neexistovala. Jde-li proto o krytí závazků vzniklých z popisovaných kontraktů, neexistovaly žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by obvinění mohli důvodně předpokládat, že budou schopni své závazky řádně a včas plnit.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné a sám pečlivě a přesvědčivě reagoval na námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění, které jsou v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v rámci dovolání. Zevrubně se vypořádal s dvěma zásadními otázkami; jednak s významem působení obviněného R. P. ve společnosti L. f., s. r. o., jednak též s životaschopností podnikatelského záměru této společnosti, který tento obviněný označoval jako reálný, z čehož dovozoval, že nemohl být prokázán jeho podvodný úmysl. Odmítl tvrzení obviněného R. P., že byl pouhým řadovým zaměstnancem společnosti, který plnil pokyny spoluobviněného V. B., a přisvědčil soudu prvního stupně, který jej naopak označil jako osobu dominantní, která fakticky celou společnost řídila (strana 40 usnesení). Podle odvolacího soudu byl obviněný R. P. detailně seznámen s celým chodem společnosti, včetně vizí dalšího rozvoje, chod společnosti znal do nejmenších detailů. Odvolací soud sdílel i způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil podnikatelský záměr společnosti L. f., s. r. o., označil-li jej za neživotaschopný, nerealizovatelný a od samého počátku podvodný (strana 42 usnesení). I on zdůraznil, že představa o tvorbě zisku prodejem vozidel byla v konkrétních podmínkách nereálná, zvláště pak za situace, kdy se vozy měly vykupovat za relativně nízkou základní cenu právě z důvodů navýšení této ceny ve formě splátek. Připomněl, že společnost, která neměla fakticky žádný provozní kapitál před začátkem své činnosti, neměla žádné jiné finanční zdroje, kterými by mohla minimálně v úvodu svého podnikání krýt ztrátu, která nutně musela vzniknout tím, že měla k dispozici jen omezený objem finančních prostředků získaný prodejem vykoupených aut, a přitom výše splátek, které měla klientům hradit, přesahovala výši ceny, za kterou byly vozy prodány. Po dobu realizace činnosti společnosti L. f., s. r. o., (popř. L. c., s. r. o.) v době od února do července 2001 však obvinění neměli k dispozici žádné jiné zdroje - ať již ve formě úvěrů či zisků z jiných podnikatelských aktivit, jimiž by mohli ztráty krýt. Poukázal mimo jiné i na svědeckou výpověď účetní L. W., podle níž společnost od samého počátku hospodařila do ztráty. Odvolací soud proto souhlasil se soudem prvního stupně, který podvodný úmysl obviněných shledával od samého počátku jejich tzv. podnikání a odmítl výhradu, že společnost se dostala do problémů fakticky až na přelomu měsíce června či července v důsledku odcizení či nezaplacení vykoupeného vozidla BMW X5 v hodnotě 2 až 2,6 milionů Kč (strany 45, 46 usnesení).

Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soudy v tomto ohledu zcela správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obviněný takový úmysl měl. Z jimi zjištěných skutečností plyne, že oba spoluobvinění, byť v odlišném postavení ve společnosti, uzavírali s poškozenými kupní smlouvy s příslibem zaplacení podstatně vyšší kupní ceny splácené ve splátkách vědomi si, že v době podpisu kupních smluv a ve lhůtách stanovených k zaplacení kupních cen nedisponovali a ani nebudou disponovat potřebnými částkami, přičemž ani nemohli důvodně předpokládat, že ve sjednané lhůtě splatnosti kupních cen budou mít částku potřebnou na zaplacení k dispozici. Oba byli detailně seznámeni s chodem a fungováním společnosti, věděli, že před začátkem své činnosti neměla fakticky žádný provozní kapitál, svoji činnost vyvíjela tak, že zisků nedosahovala a neměla ani žádné zdroje (jiné vlastní aktivity, úvěry apod.), z nichž by ztráty mohla pokrýt. Za situace, kdy obvinění věděli o nereálnosti vytvoření zisku, museli vědět, že v důsledku toho nebudou moci splácet závazky vzniklé z nákupu ojetých vozů. Placení splátek neřešili, nehledali způsob jejich úhrady a tato lhostejnost vyjadřující kladné stanovisko k neplacení závazků svědčí o srozumění se vzniklým následkem.

Namítal-li obviněný, že z popsaných skutků neměl žádný prospěch, nelze nepoznamenat, že podle zjištění soudů obviněný neměl jiný zdroj příjmů než právě ten, který měl svůj původ v působení ve společnosti L. f., s. r. o., a ta při nedostatku vstupního kapitálu nevykazovala jiné aktivity než právě obchod s automobily, který byl od samého počátku podvodným. Jednal-li obviněný s tímto vědomím, musel vědět a být srozuměn i s tím, že jeho odměna pochází právě z peněžních prostředků, jež byly získány prodejem vozidel podvodně vylákaných od poškozených.

Skutek obviněného byl opodstatněně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako trestného činu podvodu jsou zčásti založeny na polemice se způsobem hodnocení důkazů a směřují proti správnosti skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že se na podnikatelském záměru nepodílel, měl postavení řadového zaměstnance, který měl na starosti pouze personální otázky společnosti, neměl přístup k hotovosti, nedisponoval plnou mocí k zastupování společnosti, plnil pouze pokyny odsouzeného V. B., nezajišťoval daňové poradenství ani účetnictví apod. Na podkladě těchto argumentů vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil, a odpovědným za podvodné jednání činil spoluobviněného V. B.

Ač námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., je třeba k tomu poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zvláště pak pečlivého a zevrubného hodnocení soudu prvního stupně, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 117 až 131 rozsudku soudu prvního stupně, strany 39 až 47 usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu podvodu, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost jak k významu postavení obviněného R. P. ve společnosti L. f., s. r. o., tak i ke vzájemnému vztahu obou obviněných v rámci jejich aktivit ovlivňujících chod společnosti a své závěry podrobně zdůvodnily. Jak již bylo řečeno, dovolací soud je shledal správnými a přesvědčivými. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Jak správně upozornil státní zástupce, část námitek skutkové povahy, o něž obviněný rovněž opíral své tvrzení o absenci subjektivní stránky, nebyla pro tento právní závěr určující či s ním nekolidovala. Obviněnému R. P. nebylo např. kladeno za vinu, že byl autorem podnikatelského záměru společnosti L. f., s. r. o., že v ní působil od jejího vzniku; z hlediska právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu nebylo významné, zda se podílel a přicházel do kontaktu s účetnictvím či daňovými záležitostmi společnosti. Nebylo ani důležité, zda skutečně měl či neměl přístup k finančním hotovosti společnosti, k jejím bankovním účtům, poněvadž z titulu jeho pracovního zařazení a postavení ve společnosti si přístup k nim mohl zjednat prostřednictvím svých podřízených zaměstnanců, kteří k nim přístup měli.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody k odložení výkonu rozhodnutí (vzhledem k výsledku dovolacího řízení) podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 27. March 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás