JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 37/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněného ing. O. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 5 To 599/2006, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 91 T 198/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného ing. O. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 91 T 198/2005, byl obviněný ing. O. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že vylákal od M. K. dne 7. 11. 2003 v sídle realitní kanceláře M. K., na ulici D., v B., částku 370.000,- Kč a dne 24. 11. 2003 v restauraci N. Š., v B. Ř., částku 180.000,- Kč, kdy se jednalo o finanční prostředky R. Č., roz. B., které získala převodem členských práv a povinností k bytu č. …na ulici B., v B., které byly zaslány na účet M. K. nabyvatelkou členských práv V. Č., přičemž obviněný M. K. uvedl, že zastupuje R. Č., roz. B., a že peníze potřebuje pro ni pro zajištění dalšího bydlení, přičemž zmocnění od R. Č. k převzetí peněz ani k nakládání s nimi neměl, a způsobil tak poškozenému M. K. škodu ve výši 550.000,- Kč.

Za tento a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 89 T 112/2004, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 89 T 112/2004, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného M. K.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 5 To 599/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný ing. O. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. H. dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, přestože výrok o vině je založen na jiném skutku, než pro který mu bylo sděleno obvinění a pro který byla podána obžaloba. V této souvislosti namítal, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ač byl v přípravném řízení stíhán a byla proti jeho osobě podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s M. K. Ten však byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn. Tuto změnu právní kvalifikace zdůvodnil městský soud způsobem, který obviněný nepovažoval za dostatečný, neboť trval na svém přesvědčení, že postupem obou soudů byla porušena zásada totožnosti skutku, a již proto nemohlo být odsouzení v souladu se zákonem.

Obviněný v další části dovolání polemizoval se závěry Městského soudu v Brně o věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí a obsáhle vylíčil svou verzi skutkového děje. Zejména zdůraznil, že vždy jednal s plným vědomím svědkyně R. B., a i když k převzetí peněz z realitní kanceláře neměl plnou moc, stačilo mu sdělení D. J., která se se svědkyní R. B. dobře znala, a jíž věřil. Rovněž vycházel z ujištění svědka M. K. a svědkyně Z. K., že dostali výslovné zmocnění od R. B. Obdobným způsobem obviněný vyjadřoval svůj názor proti způsobu, jakým soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, hodnotil věrohodnost výpovědí svědkyň R. B., Z. K. a J. E. Podle názoru obviněného je z výpovědí uvedených svědků zřejmé, že nelze pochybovat o tom, že svědkyně R. B. v inkriminované době všem zainteresovaným dala jednoznačně najevo, že si přeje, aby ji obviněný ve věci zastupoval, a že zejména výslovně dala svědkovi M. K. pokyn vyplatit obviněnému za účelem dalších transakcí finanční prostředky získané od paní V. Č. Za této důkazní situace je tedy podle názoru obviněného zřejmé, že se nemohl dopustit jednání, které mu Městský soud v Brně klade za vinu. V žádném případě proto nemohl naplnit nejen subjektivní ani objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Spáchání úmyslného trestného činu je podle obviněného v tomto případě vyloučeno, neboť provedenými důkazy nic takového prokázáno nebylo. Obviněný zdůraznil, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. nezajistily důkazy, které obviněný na podporu svého tvrzení navrhoval. Hodnocení provedených důkazů neodpovídalo zásadám vytýčeným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., neboť z nich rozhodně nevyplynulo, že by od M. K. částky uvedené ve skutkové větě rozsudečného výroku vylákal s tím, že by ho ohledně shánění bytu pro svědkyni R. B. uvedl v omyl, ani to, že by v celé věci jednal bez vědomí této svědkyně. Připomenul, že vlivem odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a dalších nepříznivých osobních okolností se v průběhu odvolacího řízení postupně zhoršoval jeho psychický stav, který vyústil v psychické zhroucení. Obviněný brojil i proti znaleckému posudku vypracovanému znalkyní MUDr. H. H., jemuž vytýkal obsahové i formální nedostatky. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu považoval obviněný za nepřesvědčivé a ve své stručnosti až povrchní. Namítal též, že závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s tím, co vyplynulo z výpovědí svědků a nebyl dán žádný důvod tyto výpovědi pominout a preferovat výpověď poškozené R. B., když je podle jeho názoru zřejmé, že jde o tvrzení účelové a motivované tím, aby cestou trestního řízení „ex post“ dosáhla vyplacení peněžních prostředků, které si původně vůbec nenárokovala.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 5 To 599/2006 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Při zkoumání této otázky Nejvyšší soud vycházel z dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě by nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení § 265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.

Pro úplnost je nutné ve vztahu k těmto výhradám zdůraznit, že Nejvyšší soud, i když je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zásadám vymezeným pro specifikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál, neboť v rozporu s tím, čeho se podle zákona lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu domáhat, vytýkal napadeným rozhodnutím výhradně vady mající procesní povahu. V rámci své argumentace obviněný napadal jednak rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů, jednak preferoval svou vlastní verzi obhajoby. Neztotožnil se se skutkovými zjištěními, které soudy učinily a na základě svého vlastního přístupu ke všem skutkovým skutečnostem vyjadřoval zcela jiná stanoviska k průběhu jemu za vinu kladeného činu.

Takto vyjádřené výhrady nemají právní povahu, ale jsou zaměřeny proti skutkovým otázkám. Ty nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., protože dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Nemůže sloužit k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud na základě § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. S poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením provedených důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný v rámci svých námitek poukazoval na to, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, které považoval za správná i odvolací soud, neodpovídají těm, která byla popsána v žalobním návrhu, anebo popsána v usnesení o zahájení trestního řízení, ani v této části dovolání nenamítal právní vady, byť v závislosti na nich zmiňoval nesprávnost použité právní kvalifikace jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podstatou těchto jeho výhrad je totiž posouzení otázky, zda v daném případě byla zachována totožnost skutku vyjádřená v ustanovení § 220 tr. ř., která je procesně právní zásadou, podle níž soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Pro rozhodnutí o něm smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně, které sám doplnil (§ 220 odst. 2 tr. ř.).

V daném případě obviněný nevznesl výhrady, které nad rámec těchto námitek směřovaly i proti právním úvahám, k níž soudy došly na základě zjištěného, byť oproti obžalobě pozměněného skutkového stavu, ale výhradně polemizoval s tím, že v daném případě totožnost skutku zachována nebyla. Ani tyto výhrady na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný v zákoně uvedený nedopadají.

Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je možný pouze v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad. Ten obviněný v rámci svého dovolání rovněž namítl právě se zřetelem na nesprávné hodnocení provedených důkazů a na to, že totožnost skutku v daném případě není dána.

K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soudy obou stupňů, zejména však soud prvního stupně v rámci dokazování provedeného v opakovaných hlavních líčení věnoval otázce provádění důkazů velkou pozornost a svědky podrobně k rozhodným otázkám vyslechl. Tyto důkazy také posléze posuzoval a hodnotil. Jak již bylo zdůrazněno výše, právě tomuto soudu je zákonem svěřeno právo důkazy, které sám provedl, hodnotit. Důvodem je to, že byl v osobním kontaktu s vyslýchanými osobami, takže si v bezprostřední návaznosti na to, jak vypovídaly, mohl vedle obsahu sdělovaných informací učinit vlastní názor podle chování a dalších projevů svědků, což je nezbytné pro celkovou úplnost obrazu o věrohodnosti svědka a pravdivosti jím uváděných skutečností. Jak Nejvyšší soud shledal, soud prvního stupně v tomto konkrétním případě, pokud zejména uvěřil výpovědi svědkyně R. B., zachoval postup, zakotvený v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obdobně v souladu se zákonem hodnotil i výpovědi dalších svědků, a nepochybil ani při posuzování výpovědi obviněného.

Pokud Nejvyšší soud neshledal vady při vytváření skutkových zjištění, skutek, jak je popsán, obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., podle něhož byl kvalifikován.

Jestliže obviněný vytýkal porušení zásady o totožnosti skutku, považuje Nejvyšší soud v naznačených souvislostech uvést, že z obžalovací zásady podle § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku (viz rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č.64/1973, č. 1/1996-I Sb. rozh. tr.)

Teorie a praxe tedy nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může nepřesný popis z obžaloby upřesnit, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (Šámal. P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 1681 s., k tomu též rozhodnutí č. 24/1981-II. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17.7.2002 sp. zn. II. ÚS 143/2002 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21, ve sv. 27).

Z přiloženého spisového materiálu se z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného na č. l. 1 podává, že obviněný „dne 7. 11. 2003 a následně dne 24. 11. 2003, převzal v Realitní kanceláři Z. K. v B. na ul. D., na příjmový doklad, finanční hotovost ve výši 370.000,- Kč a 180.000,- Kč, celkem 550.000,- Kč, která byla do realitní kanceláře složena pro poškozenou R. B. za prodej bytu na ulici B., s tím, že na základě ústní dohody s poškozenou za tuto hotovost zajistí R. B. byt 2+1 v B., s užíváním na dobu neurčitou, provede vyúčtování a po odečtení své provize jí vrátí zbytek peněz, což do dnešního dne neudělal ani přes opakované urgence, kdy poškozené zajistil byt v B., na ulici Š., jen na dobu určitou, z kterého se musela po roce vystěhovat, a finanční prostředky užil v rozporu s ústní dohodou a účelem, k němuž byly svěřeny, a po odečtení nákladů způsobil poškozené R. B. škodu ve výši cca 400.000,- Kč“.

Obžaloba založená na č. l. 146 spisu byla podána pro skutek popsaný tak, že „obviněný ing. O. K. a obviněný M. K. po předchozí vzájemné domluvě dne 22. 9. 2003 zprostředkovali uzavření Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností a následně dne 30. 10. 2003 dohodu o převodu členských práv a povinností, to vše k bytu … o velikosti 1+kk s příslušenstvím na ulici B. v B., mezi R. Č., roz. B., jako budoucí převádějící a V. Č., jako budoucí nabyvatelkou, od které v návaznosti na uzavřené smlouvy M. K. za účelem úhrady převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu převzal částku ve výši 735.000,- Kč a následně v rozporu s podmínkami ujednanými ve výše zmíněných smlouvách a účelem, k němuž mu byly svěřeny, jakož i osobní vůlí zúčastněných stran, část deponovaných finančních prostředků ve výši 550.000,- Kč dne 7. 11. 2003 v sídle Realitní kanceláře M. K. – Zd. K. na ulici D., v B., a poté dne 24. 11. 2003 v restauraci N. Š., v B.– Ř., pro společný podíl na zisku předal ing. O. K. namísto poškozené R. Č., roz. B., přičemž s těmito prostředky následně naložili v rozporu s výše uvedenými ujednáními a zájmy obou zúčastněných stran dosud blíže nezjištěným způsobem, s výjimkou částky 50.000,- Kč, kterou poškozená obdržela po četných urgencích zpět jako jedinou platbu ve svůj prospěch, a ze zbývající částky složených finančních prostředků ve výši 185.000,- Kč použil M. K. částku ve výši 96.900,- Kč na úhradu členského podílu BD B., družstvo, částku ve výši 35.000,- Kč vyinkasoval jako provizi za zprostředkování převodu a odvedené služby, přičemž se zbytkem finančních prostředků ve výši 53.100,- Kč naložil v rozporu se shora uvedenými ujednáními dosud blíže nezjištěným způsobem, čímž R. Č., roz. B., způsobili škodu ve výši 538.100,- Kč.“

Je tedy zřejmé, že skutek, jak je shora popsán, o kterém rozhodly soudy obou stupňů, je totožný se skutkem vymezeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako v obžalobě, protože ve všech případech se jednalo o tentýž následek, jímž bylo způsobení škody na finančních prostředcích R. B.

Na základě všech těchto zjištění a rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nejedná.

Dalším z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T-481 a T-491, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný, který namítal existenci zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním, však svými argumenty důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech shora popsaných důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení je bezpředmětná žádost obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody, jehož se svým dovoláním rovněž domáhal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 30. January 2008