JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 317/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajské soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 31 To 147/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 1122/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T 1122/20003, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným A. K. a M. D. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené S. o. š., S. o. u. a U., p. o., IČ 14451…, se sídlem Č. L. částku 1.071.214,70, Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech stran spoluobviněných M. D., J. H., J. H., o povinnosti k náhradě škody uložené spoluobviněnému M. D. a o částečném zproštění obžaloby spoluobviněných J. H. a J. H.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný A. K. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že

- společně s obviněným M. D. v době od 5. 1. 2000 do 18. 3. 2002 v Č. L. v objektu S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., obviněný M. D. odebíral pro š. j. od společnosti D., spol. s r. o. se sídlem Z., N., zboží, které do učiliště dovážel obviněný A. K., přičemž po vzájemné dohodě obviněný A. K. vyhotovoval nepravé dodací listy o dodávce zboží, které škole nebylo nikdy dodáno, a současně mu předal čisté dodací listy orazítkované v záhlaví razítkem společnosti D., spol. s r. o., na které si obviněný M. D. sám vypisoval zboží údajně dodané společností D., spol. s r. o., a následně obviněný M. D. vykazoval v pokladní knize v položce výdej příslušnou finanční částku, kterou také z pokladny hotelu odčerpal pro vlastní potřebu, a to konkrétně v době od 5. 1. 2000 do 22. 12. 2000 částku 308.252,30 Kč, v době od 9. 1. 2001 do 31. 12. 2001 částku 758.819,10 Kč a v době od 14. 2. 2002 do 18. 3. 2002 částku 4.143,30 Kč, a tímto jednáním způsobili škodu celkem ve výši 1.071.214,70 Kč ke škodě S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., (bod II. výroku o vině),

- společně s obviněným J. H., který po dohodě s obviněným A. K. v době od 10. 1. 2002 do 13. 2. 2002 v Č. L. v objektu S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., vyhotovoval nepravé dodací listy o dodávce zboží, na kterých pozměňoval množství zboží nebo cenu za jednotku zboží vždy s vyšší finanční částkou oproti pravému dodacímu listu, přičemž obviněný A. K. od obviněného J. H. převzal správnou finanční částku, kterou odevzdal společnosti D., spol. s r. o. se sídlem Z., N., a současně obviněnému J. H. podepsal, že přijal vyšší finanční částku, a obviněný J. H. v pokladní knize vykázal v kolonce výdej příslušnou částku a rozdíl mezi oběma částkami si ponechal, čímž způsobili škodu S. o. š., S. o. u. a U. se sídlem Č. L., ve výši 36.814,10 Kč (bod III. výroku o vině).

Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě a obvinění M. D. a A. K. odvoláními. Odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněných J. H., M. D. a J. H., nesměřovalo proti té části rozsudku, která se týkala dovolatele, a obviněný A. K. podal odvolání toliko proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 31 To 147/2006, bylo odvolání obviněného A. K. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Stejně tak bylo zamítnuto i odvolání státní zástupkyně a odvolací soud sám nově rozhodl o povinnosti k náhradě škody ohledně spoluobviněného M. D. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněným M. D. poškozenému škodu ve výši 1.071.214,70 Kč. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel měl za to, že odvolací soud měl přihlédnout k míře prospěchu spolupachatelů a rozhodnout o dělené, nikoliv solidární odpovědnosti za způsobenou škodu. Upozornil, že z trestné činnosti, k níž se doznal, měl toliko zanedbatelný majetkový prospěch představovaný částkou 1.600,- Kč a několika potravinových balíčků, naopak spoluobviněný M. D. na trestné činnosti profitoval rozhodující měrou, byl jejím iniciátorem a organizátorem. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a aby věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného formálně odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nepovažovala je za důvodné. Odkázala na závěry učiněné odvolacím soudem a uvedla, že námitka o minimálním prospěchu dovolatele z trestné činnosti nemůže být zohledněna za situace, kdy byly splněny všechny podmínky pro společnou odpovědnost ve smyslu § 438 odst 1 občanského zákoníku. Soudy podle ní správně aplikovaly ustanovení o solidární odpovědnosti, neboť zvláštní okolnosti případy shledány nebyly. Nelze jim vytýkat, že nepřikročily k aplikaci § 438 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zákon nevyžaduje obligatorní použití toho ustanovení, ale ponechává je na úvaze soudu. Dodala, že námitka obviněného je řešitelná cestou vzájemného vypořádání solidárně odpovědných osob podle § 439 občanského zákoníku. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. „Jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou otázku dozajista představuje i správná aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která jsou relevantní pro určení náhrady škody způsobené trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, tedy více škůdci.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly splněny podmínky pro použití § 438 odst. 1 občanského zákoníku o solidární odpovědnosti k náhradě škody způsobené více škůdci, či zda mělo být aplikováno ustanovení § 438 odst. 2 tohoto zákona o dílčí odpovědnosti více škůdců.

Soud prvního stupně v relevantních souvislostech rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. K. a M. D. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené S. o. š., S. o. u. a U., příspěvkové organizaci se sídlem v Č. L. (nadále jen poškozený) částku 1.071.214,70 Kč. S tímto rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného A. K. přezkoumával správnost a odůvodněnost právě jen tohoto oddělitelného výroku. V odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, že jmenovaní obvinění se činu, jímž byli uznáni vinnými, dopustili společnou činností. Obviněný A. K. právě tím, že obviněnému M. D. předával prázdné dodací listy nebo na jeho žádost vyhotovil nepravé dodací listy, umožnil, aby obviněný M. D. vykazoval vyšší, a to podstatně, příjem od společnosti D., spol. s r. o., nebo dodávku zboží, které ve skutečnosti dodáno nebylo, a jeho zaplacení v hotovosti a následné odčerpání finančních prostředků. Obviněný A. K. si tak podle něj musel být nejméně vědom toho, že takovým jednáním bude poškozenému způsobena škoda, a byl také s tímto následkem srozuměn. Obviněného nemůže omlouvat to, že obviněného M. D. na nesrovnalosti upozorňoval, neboť s ním společnou činnost páchal po dobu více než dvou let. I s ohledem na tuto skutečnost, tedy dobu páchání trestné činnosti, si musel být vědom toho, že škoda může být vysoká, neboť znal cenu zboží, kterou poškozenému dovážel (strana 17 napadeného rozsudku).

Dovolatel s rozhodnutími soudů obou stupňů nesouhlasil a v textu dovolání namítl, že nemělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti k náhradě škody, poněvadž z trestné činnosti profitoval jen dílčím, nevýznamným způsobem a odlišná míra prospěchu měla vést odvolací soud k dělené odpovědnosti k náhradě škody. Námitky obviněného však nemohou obstát.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále občanský zákoník), konkrétně pak zvláště ustanovení § 420 a § 438 tohoto zákona.

Za podklad svého rozhodnutí soudy vzaly skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obvinění A. K. a M. D. společně úmyslně způsobili poškozenému škodu ve výši 1.071.214,70 Kč. Poněvadž škoda nebyla dosud uhrazena a nebrání tomu žádná zákonná překážka, byla v souladu s návrhem poškozeného (č. l. 823, 833) podle § 228 odst. 1 tr. ř. (část věty za středníkem) obviněným uložena povinnost, aby poškozenému společně a nerozdílně zaplatili na náhradu škody částku 1.071.214,70 Kč.

To, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé trestným činem zaviněně způsobili škodu, za kterou odpovídají ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku, dovolatel nezpochybnil. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti použití ustanovení § 438 odst. 1 tohoto zákoníku, když měl za to, že mělo být aplikováno ustanovení § 438 odst. 2.

Podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 tohoto zákoníku v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.

Úprava ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení § 438 občanského zákoníku také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Zásadním hlediskem při této úvaze však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody, jak naznačuje dovolatel. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.

O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud správně vyložil, že se nejednalo o nic výjimečného; jednání obviněného A. K. bylo nezbytnou podmínkou spáchání trestného činu podvodu společným jednáním s obviněným M. D., v němž bylo pokračováno téměř pod dobu dvou let a jímž byla způsobena škoda převyšující 1 milion Kč. S ohledem na výši způsobené škody, majetkové poměry spoluobviněných coby spolupachatelů soudy správně rozhodly o jejich solidární odpovědnosti k náhradě způsobené škody a daly tak možnost poškozenému, aby podle svého uvážení vybral jednoho z nich a uplatňoval vůči němu celý svůj nárok.

Že míra zavinění obviněného A. K. na spáchání činu byla menší a jeho prospěch z trestné činnosti byl zanedbatelný ve srovnání s prospěchem, který získal obviněný M. D., není v daných souvislostech důležité. Jak správně poznamenala státní zástupkyně, přihlédne se k této okolnosti při eventuálním vypořádání mezi škůdci. Podle § 439 občanského zákoníku kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 12. March 2008