JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 3/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 2 To 58/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 3/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 31 T 3/2005, byl obviněný M. R. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 2 T 78/2006, který nabyl právní moci dne 13. 9. 2006, mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

Oproti tomu soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného Ing. Š. C. obžaloby pro čtyři skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou V. P. obžaloby pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Obviněný M. R. podal proti odsuzující části rozsudku jeho se týkající odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 2 To 58/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v něm nejprve interpretoval běh událostí od roku 2004, kdy začal spolupracovat se společností C., s. r. o., a popisoval náplň své zprostředkovatelské činnosti u této společnosti. Zdůraznil, že uvedená společnost mu k této jeho činnosti předávala všechny potřebné materiály, listiny a informace, a že byl pověřován Ing. Š. C. k jednáním, která vedl v dobré víře na základě pokynů jmenovaného a dokladů, které mu byly předány.

Dovolatel nesouhlasil s postupem soudu, který prý vůbec nehodnotil písemné smlouvy a další doklady podepsané Ing. Š. C., a tvrdil, že všechny dokumenty, které byly soudem označeny za nepravdivé, obdržel právě od jednatele společnosti, přičemž žádný právní předpis neupravuje povinnost zprostředkovatele ověřovat pravost dokumentů, které mu poskytl odběratel. Dále namítal, že žádným znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že by falešné listiny, příp. podpisy, padělal právě on, znalecké posudky totiž prokázaly toliko nepravost dokumentů.

Obviněný uzavřel své podání s tím, že skutky popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedokumentují z jeho strany naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. zejména po stránce subjektivní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání obviněného se ve shodě s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že z dovolací argumentace je zcela evidentní, že nesouvisí ani se správným právním posouzením skutku pod bodem I. výroku o vině, ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením, ale při jejím uplatnění dovolatel oběma soudům vytkl, že nevyhodnotily provedené důkazy v souladu s jeho požadavky.

Uvedený okruh námitek podle státní zástupkyně neodpovídá použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemá právně relevantní charakter a nesplňuje proto podmínky pro jeho věcné přezkoumání. Uplatněné námitky navíc nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. Taková situace však v dané trestní věci nenastala, naopak byla nade vší pochybnost prokázána trestná činnost obviněného.

Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolání by muselo být jako nekvalifikované odmítnuto, pokud by obviněný v jeho závěru nenamítl, že skutky tak, jak byly popsány v jednotlivých bodech výroku o vině, nedokumentují naplnění znaků pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to zejména co do jeho subjektivní stránky, resp. co do úmyslu předložit nepravé dokumenty. Ani tuto námitku však nepovažovala za opodstatněnou, protože skutková zjištění soudů svědčí o tom, že obviněný byl ve vztahu k oklamaným leasingovým společnostem veden záměrem obohatit se na jejich úkor. Nezastupitelnou součástí jeho podvodného záměru byla nejen jeho vědomá, ale zcela cílená dispozice s padělanými doklady, která zapadla do celkového rámce jeho podvodného jednání.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel uplatnil důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém podání uplatnil celou řadu námitek skutkových, které jsou v rozporu se zákonnými podmínkami pro relevantně uplatněné dovolání. Jednalo se jednak o tvrzení, že všechny dokumenty získával od společnosti C., s. r. o., a že ze zákona neměl žádnou povinnost ověřovat pravdivost těchto dokumentů, jednak o výhrady, v rámci nichž soudům nižších stupňů vytýkal vadné hodnocení provedených důkazů. Tyto a jim podobné argumenty, jimiž se snažil především docílit odchylných skutkových zjištění, však nelze považovat za námitky hmotně právního charakteru, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný však v podaném dovolání rovněž namítl neexistenci subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto musel konstatovat, že touto výhradou obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se absence subjektivní stránky předmětného trestného činu by jej mohla založit; shledal však, že dovolání je v tomto směru neopodstatněné.

Nejprve je ale zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.

Podstata uvedeného trestného činu spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám, v rámci nichž obviněný poukazoval na absenci subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k 250 odst. 1, 4 tr. zák., se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších stupňů naplněním podvodného úmyslu obviněného náležitě zabývaly. Shledal přitom, že soudy obou stupňů této otázce příliš pozornosti nevěnovaly. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 9) sice uvedl, že krajský soud se zabýval otázkami právní kvalifikace jednání obžalovaného vyčerpávajícím způsobem, takže jen odkázal na strany 43 a 44 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, tam se ovšem soud prvého stupně omezil na pouhé konstatování, že „… obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu …, když se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl …, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“. Už z toho je zřejmé, že vlastně jen zopakoval právní větu z výroku rozsudku. Nejvyšší soud proto považuje za potřebné jinak správné závěry soudů obou stupňů o podvodném úmyslu obviněného ještě dále doplnit.

Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu nelze mít pochyb o tom, že pokud obviněný zastupoval na základě plných mocí (které mu udělil jednatel společnosti Ing. Š. C.) společnost C., s. r. o., a při důležitých jednáních týkajících se zejména sjednávání leasingových smluv sám předkládal padělky některých dokumentů (výkazy zisků a ztrát, potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení a Finančního úřadu v Novém Jičíně, opis obratů na účtech vedených u Ž. b., a. s., apod.), jakož i materiály s nepravými podpisy jednatele společnosti Ing. Š. C., pak od počátku jednal s úmyslem uvést poškozené leasingové společnosti v omyl a tím sebe na jejich úkor obohatit. Ačkoliv k dokonání trestného činu nedošlo, je zjevné že obviněný byl od počátku veden podvodným úmyslem majetkový trestný čin spáchat, svým jednáním chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.].

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky (včetně subjektivní stránky) skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá, naopak relevantně uplatněné výhrady obviněného nebylo možné akceptovat.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. January 2008