JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 289/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 6 To 155/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 574/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 13 T 574/2006, byl obviněný V. P. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a odsouzen podle § 180d tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři léta. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti pro další skutek, v němž byly spatřovány trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. dopustil tím, že dne 17. 11. 2006 na silnici v obci S. na křižovatce ulic M. a J. A. K. kolem 13.55 hodin řídil osobní automobil Škoda Felicia přesto, že rozhodnutím M. ú., o. d. v U. B. ze dne 2. 3. 2006, č. j. OD 3998/11/05, ve spojení s rozhodnutím K. ú. Z. k., o. d. a s. h., č. j. KÚZL-43993/2006, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2006, mu byl mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců, tj. do 24. 11. 2007, avšak byl zadržen hlídkou Policie ČR.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 6 To 155/2007, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily subjektivní stránku trestných činů, pakliže dospěly k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Měl za to, že v řízení nebylo zjištěno, že dne 17. 11. 2006 věděl o právní moci správního rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel; vědět to jistě měl a mohl. Jelikož oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou úmyslnými trestnými činy, nedbalostní forma zavinění nemohla vést k rozhodnutí o vině a uložení trestu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu nižší instance k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly skutkem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. po stránce subjektivní.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána, a trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. spočívající v tom, že řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky uvedených trestných činů včetně jejich subjektivní stránky vyjadřují.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že dne 17. 11. 2006 na silnici v obci S. řídil osobní automobil přesto, že rozhodnutím M. ú., o. d. v U. B. ze dne 2. 3. 2006, č. j. OD 3998/11/05, ve spojení s rozhodnutím K. ú. Z. k., o. d. a s. h., č. j. KÚZL-43993/2006, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2006, mu byl za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) a § 30 odst. 1 písm. i) bod 1 přestupkového zákona mimo jiné (pokuty ve výši 9.000,- Kč) uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tj. do 24. 11. 2007, přičemž byl zadržen hlídkou Policie ČR.

Obviněný namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku proto, že nebyla správně posouzena subjektivní stránka předmětných trestných činů. Argumentoval, že nebylo prokázáno, že věděl o právní moci správního rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, z čehož vyvozoval, že nebylo prokázáno, že se činu dopustil v úmyslu nepřímém, a nedbalostní forma zavinění, již připouštěl, k závěru o jeho vině nepostačuje.

Pro trestní odpovědnost podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. i § 180d tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.) Výhrady obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohly obstát. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.

Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou, již obviněný připouštěl, nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle § 5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.

Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba v daných souvislostech hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek významný z hlediska trestního práva, nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé. O to však zjevně v posuzovaném případě nešlo.

Soudy se subjektivní stránkou trestných činů zabývaly a jejich závěry jsou v zásadě správné, byť se liší v konkretizaci formy úmyslu; zatímco soud prvního stupně hovoří o úmyslu přímém podle § 4 písm a) tr. zák., odvolací soud konstatuje přinejmenším úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák. Ani tato disproporce totiž ve svém výsledku nikterak nezpochybňuje jeho úmyslné zavinění. Soud prvního stupně zdůraznil, že popřel-li obviněný svoji vědomost o uloženém trestu zákazu činnosti rozhodnutím příslušného správního orgánu, je jeho obhajoba vyvrácena spisovým materiálem shromážděným k jeho řízení motorového vozidla ze dne 20. 9. 2006. Tohoto dne byl obviněný nejen vyslýchán s tím, že mu bylo dáno na vědomí, že má uložen zmíněný zákaz činnosti správním orgánem, ale podepsal i záznam o sdělení podezření pro trestné činy podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák., jehož obsahovou součástí byl odkaz na tuto sankci uloženou správním orgánem (viz strana 3 rozsudku). Odvolací soud jeho závěry sdílel a doplnil, že obviněný dne 17. 11. 2006 vozidlo řídil, ačkoliv mu již předtím bylo sděleno podezření pro stejné trestné činy, jichž se měl dopustit skutkem ze dne 20. 9. 2006. Při této příležitosti se tedy nejpozději musel dozvědět, že má uloženou sankci zákazu řízení motorových vozidel ve správním řízení. Připomněl, že obviněný sám připustil, že po sdělení podezření za skutek spáchaný dne 20. 9. 2006 si nijak neověřoval u K. ú. ve Z., s jakým výsledkem dopadlo odvolací řízení v jeho věci, a k takovému ověření přistoupil až poté, co byl znovu přistižen při řízení motorového vozidla dne 17. 11. 2006 (strana 2 usnesení).

Taková konstatování soudů jasně vyúsťují v závěr, že obviněný jednal úmyslně, a to nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., jak uvedl odvolací soud, jehož závěr nemůže dovolací soud změnit v neprospěch obviněného. Soudy obou stupňů akcentovaly právě ty okolnosti, jež jsou pro posouzení úmyslné formy zavinění rozhodné, a odvolací soud tak učinil vyčerpávajícím způsobem. Obviněnému dal nejpozději dne 20. 9. 2006 policejní orgán zřetelně najevo, že řídil motorové vozidlo, ač mu byl pravomocným rozhodnutím správního orgánu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Obviněný téhož dne podepsal převzetí záznamu o sdělení podezření ze dne 20. 9. 2006 pro trestné činy podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák., jichž se měl dopustit skutkem, jehož imanentní součástí byl odkaz i na tuto okolnost. Uvádí se v něm totiž, i když ne zcela přesně, že měl řídit vozidlo přesto, že mu byl mimo jiné rozhodnutím K. ú. ve Z., o. d., který nabyl právní moci dne 24. 7. 2006, vysloven zákaz řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, tedy do 24. 7. 2007. Třebaže v záznamu o sdělení podezření jsou chyby v konkretizaci rozhodnutí, jímž byl zákaz řízení uložen, i ve vymezení časového intervalu, na který se vztahoval, významné je, že obviněnému se dostalo takové informace o pravomocném uložení této sankce, kterou nemohl ponechat stranou své pozornosti a ignorovat ji. V tomto smyslu neobstojí jeho tvrzení v hlavním líčení, že „když neviděl usnesení, tak na informace a údaje ze sdělení podezření nekladl nějaký velký důraz a sdělení podezření nepokládal za závazné a rozhodující“, třebaže věděl o tom, jak o jeho prvním správním přestupku rozhodl M. ú. v U. B., nesouhlasil s ním a podal si opravný prostředek (č. l. 51, 52). I kdyby do dne 20. 9. 2006 o pravomocném uložení sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel obviněný skutečně nevěděl, informace policejního orgánu nebyla z hlediska jeho subjektivního vnímání nikterak zpochybněna, u příslušného správního orgánu si ji ostatně ani nijak neověřoval, a přesto dne 17. 11. 2006 znovu motorové vozidlo řídil. Za dané situace nelze než přisvědčit závěru odvolacího soudu, že byl s následkem předpokládaným v ustanoveních § 171 odst. 1 tr. zák. a § 180d tr. zák. srozuměn, protože nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si musel představovat jako možný.

Závěry odvolacího soudu je třeba korigovat pouze v té části, kde se zmiňuje o skutečnosti významné pro nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tj. K. ú. Z. k., o. d. a s. h. ze dne 27. 6. 2006, č. j. KUZL-43993/2006. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu nenabývá právní moci jeho vyhlášením, jak nepřesně uvádí odvolací soud (na straně 2), ale podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, oznámením všem odvolatelům a účastníkům uvedeným v § 27 odst. 1 tohoto zákona. Oznámením se v tomto případě rozumí doručení rozhodnutí do vlastních rukou (§ 72 odst. 1 citovaného zákona). Z obsahu spisu M. ú. v U. B. sp. zn. OD 3998/11/05, který si opatřil i dovolací soud, zjevně vyplývají důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu považováno za doručené 14. 7. 2006 a pro které bylo postupováno ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., v důsledku čehož nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 24. 7. 2006. Tuto okolnost a skutečnost, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 7. 2006, ostatně obviněný v dovolání ani nezpochybnil.

Pro úplnost je vhodné dodat, že v obecné rovině platí, že jednočinný souběh trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. je možný (což ostatně obviněný ani nezpochybnil). Nejvyšší soud dne 26. 9. 2007 pod sp. zn. Tpjn 301/2007 přijal stanovisko, v němž se vyslovil jednak tak, že osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že jí byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem v řízení o přestupku uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, nebo jí bylo řidičské oprávnění ze stejných důvodů odňato podle § 94 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006, není držitelem řidičského oprávnění ve smyslu ustanovení § 180d tr. zák. o trestném činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Jestliže pachatel řídí motorové vozidlo, ačkoli není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů), a to v době, kdy mu bylo řízení motorových vozidel zakázáno pravomocným rozsudkem nebo rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v přestupkovém řízení, naplňuje (zásadně) znaky trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 20. March 2008