JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 286/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 298/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 3 T 105/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 3 T 105/2007, byl obviněný uznán vinným, že:

„v době od prosince 2005 do 2. 3. 2007 v obci Ř., v chatě a jinde, v podnapilém stavu opakovaně vulgárně nadával, vyhrožoval smrtí a ublížením na zdraví poškozené Z. Ch., se kterou bydlel ve společné chatě v obci Ř., tímto svým chováním a zejména pak rovněž častým opakovaným bitím pěstmi i otevřenou dlaní, kopáním, škrcením rukama a dušením polštářem v ní vyvolával strach, utrpěná poranění si poškozená po většinu rozhodného období nenechala ošetřit, a toto jeho jednání vyvrcholilo nejprve dne 23. 2. 2007, kdy poškozenou v obci Ř. v domě při vulgárním napadání fyzicky napadl opakovanými údery pěstí do obličeje, povalil ji na zem a poté ji opakovaně kopal do levé části trupu a tímto svým jednáním jí způsobil zranění spočívající ve zhmoždění hlavy a levé paže, levého ramene a levého předloktí projevující se hematomy a ve zlomenině střední části pravé pažní kosti spirálního charakteru, pro kterou byla hospitalizována v době od 23. 2. 2007 do 2. 3. 2007 a která ji omezovala v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců bolestivostí poranění a bolestivostí léčebných úkonů, omezením pohyblivosti poraněné končetiny, přičemž běžné činnosti byla nucena provádět pouze levou rukou, a dále dne 2. 3. 2007 v obci Ř. v chatě bezprostředně po návratu poškozené z nemocnice nejprve v odpoledních hodinách tuto slovně napadl nadávkami a vyhazováním s chaty a fyzicky napadl hozením popelníku, úderem desky stolu do hlavy a snažil se na ní hodit peřinu, kdy po přivolání policie byl z chaty vykázán, avšak následně se ve večerních hodinách k chatě vrátil, dožadoval se vstupu a po odmítnutí násilím, úderem betonovou pažnicí vyrazil dveře, vnikl dovnitř, vyrazil z ruky poškozené mobilní telefon, kterým volala pomoc, ze sklepa přinesl kanystr s benzínem a klubko provazů, začal poškozené nadávat, pustil v kuchyni všechny čtyři plynové hořáky a vyhrožoval, že poškozenou polije benzínem a zapálí, že ji střelí pistolí, ke zdůraznění této výhrůžky vytáhl černý předmět z ledničky, který si dal do kapsy, hodil ji na postel, začal omotávat provazem se slovy, že na ni dá peřinu a tuto zapálí, poté, co se jí podařilo vyprostit, zabránil jí uzavřít plynové hořáky, nato poškozená utekla k brance oplocení, tu se jí nepodařilo otevřít, obžalovaný ji dostihl a se slovy, že ji na brance oběsí, se ji snažil přehodit smyčku provazu přes hlavu, poškozená se bránila a volala o pomoc a obžalovaný svého jednání zanechal až když viděl přijíždět auto, a tímto jednáním v rozhodné době poškozené způsobil dlouhodobé těžké příkoří“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., za což mu podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. vyslovil výrok o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 298/2007, tak, že (v bodě I.) z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že (při stejně vymezeném skutku) nově uznal obviněného vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za což mu podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě způsobené škody. Naproti tomu (v bodě II.) odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v prvé řadě uvedl, že je sice informován o restriktivní judikatuře Nejvyššího soudu týkající se dovolacích námitek vadného hodnocení důkazů v trestním řízení, příp. jejich provádění, přesto se domnívá, že v jeho trestní věci došlo k natolik markantnímu porušení zásad in dubio pro reo a spravedlivého procesu, že to odůvodňuje podání dovolání. Tvrdil, že soudy nevyváženě a odlišně prováděly a hodnotily důkazní návrhy, zejména pokud jde o důkazy obžaloby na straně jedné a důkazy obhajoby na straně druhé. Domníval se, že odlišný přístup k hodnocení svědeckých výpovědí navržených obžalobou a svědeckých výpovědí navržených obhajobou je porušením zásady rovnosti stran.

Dovolatel poukázal na to, že podle závěru soudu byl usvědčen výpověďmi svědků Z. Ch., G. W., A. Š., T. G. a R. S., přitom však tito svědci vypovídali rozporně, v podstatných okolnostech své výpovědi měnili a nevypovídali pravdu (v této souvislosti podrobně rozebral zejména výpovědi poškozené Z. Ch. a svědků R. S. a G. W. Rovněž vyjádřil nesouhlasil s tím, že soudy zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka M. M.

Závěrem obviněný znovu popisoval skutkový děj, vysvětloval příčinu vzniku zlomeniny ruky poškozené a dalších jejích poranění, zdůrazňoval, že poškozená byla téměř stále v silně podnapilém stavu a že nevypovídala pravdivě; navíc poukazoval na neúplnost a nesprávnost fotodokumentace.

S ohledem na uvedené obviněný navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (s výjimkou výroku pod bodem II.) a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a poté, co zrekapitulovala obsah podání, uvedla, že obviněný nenamítl nic v tom smyslu, že by skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Své námitky totiž založil jen na polemice s tím, jak byly provedené důkazy hodnoceny, a na tvrzení, že nebylo provedeno úplné dokazování. Takové námitky jsou navíc obsahově totožné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o odvolání a se kterými se řádně vypořádal soud odvolací.

Podle názoru státní zástupkyně je zřejmé, že skutek byl bez pochybností objasněn a odvolací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci trestného jednání obviněného, přičemž i uložený trest odpovídá zákonným kritériím. Obdobně to platí i o přiznaném nároku na náhradu škody. Z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi nebyl shledán žádný rozpor. Neobstojí tedy námitky obviněného týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný (ač tvrdil, že si je vědom stávající judikatury Nejvyššího soudu) hodnotil význam jednotlivých svědeckých výpovědí a činil z nich vlastní závěry. Poukazoval na neúplné dokazování a porušení zásady rovnosti stran, které spatřoval v tom, že soudy zamítly jeho další návrhy na doplnění dokazování. Z obsahu dovolání je evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestných činů a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 12. March 2008