JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 271/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání obviněného V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 5 To 400/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 19/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 105 T 19/2006, byli obvinění J. T., K. B. a V. R. uznáni vinnými, že:

„obviněný J. T.:

1.

v přesně nezjištěné době a místě v průběhu měsíce března 2005 za úplatu pod příslibem vyplacení částky ve výši 150.000,- Kč, ze které jim dne 31. 3. 2005 předal částku ve výši 75.000,- Kč, požadoval po V. R. a K. B. uskutečnění účinné nátlakové akce proti poškozené Ing. M. M., jejímž cílem mělo být zastavení jejích obchodních aktivit, což jmenovaní níže popsaným jednáním následně učinili, přičemž následně jim doplatil zbylou část přislíbené finanční částky,

obvinění K. B. a V. R. společně:

2.

dne 27. 4. 2005 v době kolem 08.30 hodin v H., po předchozí společné domluvě, zazvonili u bytu Ing. M. M., na její dotaz a nahlédnutí přes panoramatické kukátko vstupních dveří se představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali se služebními průkazy Policie ČR, po otevření vstupních dveří ihned vstoupili do bytu, zkroutili jí její ruku za záda, takto ji dotlačili do obývacího pokoje, kde ji tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před sedací soupravu, přiložili jí zezadu k hlavě nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, V. R. jí ukázal injekční stříkačku s jehlou chráněnou krytem obsahující neznámou hnědou tekutinu, o které prohlásil, že se jedná o virus žloutenky s tím, že pokud bude „dělat problémy, tak jí to on nebo někdo jiný píchne do těla“, přitom K. B. prohledával její byt, ze kterého jí vzal notebook se softwarwem v hodnotě 35.946,- Kč, bluetooth v hodnotě 1.250,- Kč, 2 SIM karty v hodnotě 200,- Kč, pracovní sešit s údaji o podnikání, tedy věci v celkové hodnotě 37.396,- Kč, a jeden z obviněných poškozenou udeřil zezadu do hlavy tak, až omdlela,

3.

po prohledání bytu a zajištění shora uvedených věcí, na stejném místě, po zopakování hrozby použití střelné zbraně, kterou měla Ing. M. M. neustále přiloženu ke hlavě, a V. R. po ní požadoval podepsání směnky svým jménem ve prospěch J. T. na částku ve výši 1.000.000,- Kč, když se jmenované vlivem silného rozrušení opakovaně nepodařilo směnku dle jeho představy vypsat, odjistil V. R. předmětnou zbraň a se slovy „Tak to je už naposled!“ ji přiměl k řádnému vypsání nové směnky se stejnými údaji, na to jí sdělili, že pokud věc oznámí na policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí příčinu její smrti, pro umocnění svých hrozeb k ní přistoupil K. B., který jí se slovy „To máte pro výstrahu!“ zasadil ránu elektrickým paralyzérem, přiloženým k jejímu pravému boku, po této ráně Ing. M. M. upadla na zem do krátkého bezvědomí, načež byt opustili,

přičemž v důsledku jednání K. B. a V. R. pod body 2 a 3 obžaloby Ing. M. M. utrpěla povrchní zranění v oblasti pravé temenní krajiny, poranění pravé strany hrudníku a podvrtnutí krční páteře, která si vyžádala léčení po dobu nejméně tří týdnů“.

Takto popsané jednání obviněných K. B. a V. R. odvolací soud právně posoudil jako trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Obviněnému K. B. za to uložil podle § 234 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu tří let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných). Obviněnému V. R. uložil podle § 234 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst.1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu tří let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných). Oběma těmto obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. M. M. částku 14.071,- Kč. Konečně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost A., s. r. o., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu ve výroku pod bodem 2/ odvolací soud obviněného J. T. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1 tr. zák., návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a návod k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1 k § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Zároveň podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. zák. vyslovil zabrání věci, a to jednoho kusu směnky na částku 1.000.000,- Kč na řad J. T.

Výrokem pod bodem 3/ odvolací soud odvolání okresního státního zástupce ve věci obviněných K. B. a J. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to v neprospěch obviněných K. B. a V. R. proti výrokům o vině trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Odkázala v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byla přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 482/2007, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v celé části týkající se obviněných K. B. a V. R. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedené části původního rozsudku odvolacího soudu se trestní věc dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem (za situace, kdy ve vztahu k obviněným K. B. a V. R. existoval nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově – ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 105 T 19/2006). V novém odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 5 To 400/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněných K. B. a V. R., okresního státního zástupce a poškozené Ing. M. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ve věci těchto obviněných a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné K. B. a V. R. uznal vinnými tím, že:

„společně

1) dne 27. 4. 2005 v době kolem 8:30 hod. v H. po předchozí společné domluvě zazvonili u bytu Ing. M. M., na její dotaz a nahlédnutí přes panoramatické kukátko vstupních dveří se představili jako příslušníci Policie ČR a prokázali se služebními průkazy Policie ČR, po otevření vstupních dveří ihned vstoupili do bytu, zkroutili ji její ruku za záda, takto ji dotlačili do obývacího pokoje, kde ji tlakem na zkroucenou ruku přinutili ke kleknutí před sedací soupravu, přiložili jí zezadu ke hlavě nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, V. R. jí ukázal injekční stříkačku s jehlou chráněnou krytem, obsahující neznámou hnědou tekutinu, o které prohlásil, že se jedná o virus žloutenky, s tím, že pokud bude dělat problémy, tak jí to on nebo někdo jiný píchne do těla, přitom K. B. prohledával její byt, ze kterého jí vzal notebook se softwarem v hodnotě 35.946,- Kč, bluetooth v hodnotě 1.250,- Kč, dvě SIM karty v hodnotě 200,- Kč, pracovní sešit s údaji o podnikání, tedy věci v celkové hodnotě 37.396,- Kč, a jeden z obžalovaných poškozenou udeřil zezadu do hlavy tak, až omdlela,

2) po prohledání bytu a zajištění shora uvedených věcí, na stejném místě, po zopakování hrozby použití střelné zbraně, kterou měla Ing. M. M. neustále přiloženou k hlavě, a V. R. po ní požadoval podepsání směnky svým jménem ve prospěch J. T. na částku ve výši 1.000.000,- Kč, když se jmenované vlivem silného rozrušení opakovaně nepodařilo směnku dle jeho představy vypsat, odjistil V. R. předmětnou zbraň a se slovy „tak už je to naposled“, ji přiměl k řádnému vypsání nové směnky se stejnými údaji, na to jí sdělil, že pokud věc oznámí na policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí příčinu její smrti, pro umocnění svých hrozeb k ní přistoupil K. B., který jí se slovy „to máte pro výstrahu“ zasadil ránu elektrickým paralyzérem, přiloženým k jejímu pravému boku, po této ráně poškozená upadla na zem do krátkého bezvědomí, načež byt opustili,

přičemž v důsledku jednání obžalovaných K. B. a V. R. poškozená Ing. M. M. utrpěla povrchní zranění v oblasti pravé temenní krajiny, poranění pravé strany hrudníku a podvrtnutí krční páteře, která si vyžádala léčení po dobu nejméně tří týdnů“.

Takto zjištěné jednání obviněných K. B. a V. R. odvolací soud znovu právně posoudil, a to v bodech 1) a 2) jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 1) jednak jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin vydírání dílem dokonaný podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák., dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.

Za to jim nově uložil: obviněnému V. R. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu tří let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku vyjmenovaných), a obviněnému K. B. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo podnikatelské činnosti v oboru spojeném s používáním zbraní na dobu tří let a podle § 55 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí věci (v rozsudku konkretizované). Oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. M. M. částku 14.071,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost A., s. r. o., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání již pouze obviněný V. R. (dále převážně jen „dovolatel“, příp. „obviněný“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.“.

Dovolatel nesouhlasil s tím, že krajský soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ve vztahu k naposledy uvedené právní kvalifikaci formuloval ve výroku o vině právní větu (ve shodě s obžalobou) slovy „jiného násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal, čin spáchali se zbraní, způsobili činem značnou škodu a takový čin spáchali na svědkovi“ a zejména namítl, že je rozpor mezi skutkovými větami a odůvodněním rozsudku, které je prý natolik strohé, že je nepřezkoumatelné. V tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se této problematice věnoval na str. 16 svého rozhodnutí, ale žádné konkrétní úkoly krajskému soudu neuložil. Dovolatel je přesvědčen, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. je třeba vyčerpat více znaků, než je znak „na svědkovi“, neboť toto zákonné ustanovení formuluje skutkovou podstatu tak, že „... spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností“.

Dovolatel dále poukazoval na ustálenou judikaturu, podle níž se za svědka považuje osoba, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a také osoba, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Podmínkou trestnosti jednání pachatele však je, že vydírání bylo spácháno mj. na svědkovi z pohnutky uvedené ve skutkové podstatě, tedy v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Přestože svědka je třeba chápat v materiálním slova smyslu, nemůže současně jít o jakéhokoliv potencionálního svědka, neboť takové pojetí by vycházelo z nepřípustně rozšiřujícího výkladu skutkové podstaty jmenovaného trestného činu. Odvolací soud však právní větu požadovaným způsobem neformuloval, uvedenou pohnutku k výrazu „svědek“ nepřiřadil a ani ze skutkové věty a nakonec ani z odůvodnění rozsudku tak není patrno, že by poškozená byla v pozici svědka, tím méně, že by na ni oba obvinění působili v souvislosti s výkonem její svědecké povinnosti.

S ohledem na uvedenou argumentaci dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výrocích o vině a trestu (zřejmě měl na mysli část rozsudku jeho se týkající), a aby rozhodl ve smyslu § 265l odst. 1, event. § 265m odst. 1 tr. ř. V dalším přípise pak vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podle skutkových zjištění soudu, vyjádřených ve skutkové větě, obviněný V. R. poté, co poškozená vypsala pod pohrůžkou použití zbraně směnku na částku 1.000.000,- Kč ve prospěch J. T., poškozené sdělil, že pokud věc oznámí na policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí příčinu její smrti. Je přitom nepochybné, že pokud by poškozená věc oznámila Policii ČR, byla by posléze k věci coby svědkyně vyslechnuta. Výhrůžka násilím, kterou mělo být poškozené v oznámení věci orgánům Policie ČR zabráněno, tedy s výkonem její povinnost jako svědkyně souvisí. Státní zástupce proto uzavřel, že rozpor mezi skutkovou a právní větou neexistuje a sama skutečnost, že právní věta zákonnou normu necituje v celém rozsahu, důvodem k podání dovolání není.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá tu část rozhodnutí, jíž byl obviněný V. R. uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Ve shodě s odůvodněním původního rozhodnutí v této trestní věci je třeba připomenout, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.

Dovolatel ve svém podání nezpochybňoval, že se trestného činu vydírání dopustil jak v základní skutkové podstatě, tak v její kvalifikované podobě ve smyslu § 235 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zák. (dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Výhrady však uplatnil ve vztahu k právní kvalifikaci tohoto trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Proto je zapotřebí v obecné rovině uvést, že takového trestného činu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Nejvyšší soud již ve svém původním rozhodnutí v této trestní věci mimo jiné uvedl, že na odvolacím soudu bude, aby při svém novém rozhodování pečlivě vážil především naplnění tohoto kvalifikačního znaku. Zmínil rovněž, že za svědka podle výše citovaného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala okolnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu, a že pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon, k jehož naplnění postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost.

K tomu je vhodné dodat, že svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Za svědka v tomto smyslu je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána nebo vyzvána podle příslušných procesních předpisů (předvoláním nebo vyzváním ke sdělení poznatků důležitých pro trestní řízení ve smyslu § 97 tr. ř. se stává svědkem ve formálně procesním smyslu) k podání svědecké výpovědi, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, je-li jednání takového pachatele vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu.

Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. trest.).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud v této větě je pod bodem 2) mimo jiné uvedeno, že „… odjistil V. R. předmětnou zbraň a se slovy „tak už je to naposled“, ji přiměl k řádnému vypsání nové směnky se stejnými údaji, na to jí sdělil, že pokud věc oznámí na policii, píchnou jí injekci s neznámou tekutinou a nikdo už nezjistí příčinu její smrti, pro umocnění svých hrozeb k ní přistoupil K. B., …“, pak s ohledem na shora uvedená teoretická východiska nemůže být pochyb o tom, že odvolací soud jednání obou obviněných správně právně kvalifikoval rovněž jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. Ačkoliv poškozená ještě formálně nebyla v postavení svědka [nebyla např. předvolána, aby vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (srov. § 97 tr. ř.)], je zřejmé, že ji oba obvinění jako potenciální svědkyni vnímali, a stejně tak vnímali nebezpečí, které by pro ně z její případné budoucí výpovědi před orgány činnými v trestním řízení mohlo plynout. Byla to totiž jedině poškozená, která byla přítomna po celou dobu jejich protiprávního jednání a vnímala skutečnosti významné pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Ve shodě s těmito obavami se také oba obvinění zachovali, když poškozené vyhrožovali (konkrétně dovolatel) použitím injekční stříkačky s neznámou tekutinou, pokud věc oznámí Policii ČR. Lze proto uzavřít, že dovolatelem tvrzený rozpor mezi skutkovou a právní větou rozsudku odvolacího soudu neexistuje.

Dovolateli by bylo možné přisvědčit jen v tom, že právní věta výroku napadeného rozsudku zákonnou normu [formální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.] necituje zcela přesně a v celém rozsahu. Tato skutečnost, kterou lze považovat za „jinou zřejmou nesprávnost“ a bylo by možné ji napravit postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř., však sama o sobě důvodem k podání dovolání není (srov. § 265b tr. ř.).

Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěru odvolacího soudu, že obviněný V. R. společně se spoluobviněným K. B. zjištěným jednáním naplnili skutkovou podstatu také trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. (dovolání obviněného do další části rozsudku odvolacího soudu nesměřovalo, proto Nejvyšší soud tyto výroky nepřezkoumával – srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Soudy použitá tato právní kvalifikace je přiléhavá a výhrady obviněného, brojící proti správnosti takového právního posouzení předmětného skutku, nebylo možné akceptovat.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B I á h a

Vydáno: 27. March 2008