JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 269/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 To 248/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 134/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 134/2003 byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák, který podle tam pospaných skutkových okolností, spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od konce roku 2001 do počátku roku 2003 zejména v P., R., v bytě, který zde měl společně s matkou poškozené pronajatý, a také v domě v Č., okres P., využíval občasné nepřítomnosti matky poškozené, se kterou žil v partnerském vztahu, k tomu, že nezletilé R. K. o kterou se v této době staral, pouštěl videokazetu s pornografickým filmem a nejméně v osmi případech ji nutil, aby mu hladila penis a orálně ho uspokojovala až do výronu semene, přičemž jí v některých případech olizoval na přirození. Za tento trestný čin byl podle § 242 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Městský soudu v Praze jako soud odvolací odvolání obviněného J. P. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 To 248/2004 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím JUDr. V. D. dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a jejich naplnění spatřoval v tom, že soud nesprávně dospěl k závěru, že jemu za vinu kladené jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. Za nesprávný označil výrok o vině proto, že soud vzal za jediný usvědčující důkaz výpověď nezletilé R. K. učiněnou před zahájením trestního stíhání, k níž jako neodkladnému a neopakovatelnému důkazu nelze přihlížet. Skutkový stav, který byl zjištěn, nebyl učiněn zákonným způsobem, a není proto možné na něj aplikovat normy hmotného práva. Uvedenou výpověď obviněný považoval za nevěrohodnou, když s ohledem na ni soudům vytkl, že nebyl zajištěn žádný jiný důkaz, který by jeho vinu prokazoval. Obviněný brojil i proti tomu, že soudy další ve věci provedené důkazy hodnotily v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů, a namítl, že i kdyby bylo možné výslech nezletilé učiněný před zahájením trestního stíhání považovat za neodkladný nebo neopakovatelný úkon, za situace, kdy tato výpověď byla při hlavním líčení pouze přečtena, šlo o výrazné zkrácení práv obviněného na obhajobu a porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Obviněný též odkázal na judikaturu Evropského soudu, podle níž „výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být klíčovým důkazem viny obviněného“. Z těchto důvodů shledal závažné porušení práva na spravedlivý proces, jehož výsledek v podobě uznání viny, a tedy i hmotně právního posouzení zjištěného skutku, nemůže v daném případě obstát.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 T 134/2003 a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Nejvyšší soud však v době, kdy o dovolání rozhodoval, případné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že podané dovolání je podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Jelikož obviněný je k podání dovolání osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], zabýval se dovolací soud dále tím, zda bylo dovolání podáno včas.

Podmínky pro včasné uplatnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku upravuje ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., podle něhož se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 t. ř. platí, že pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

Obviněný J. P. byl v době konání trestního řízení zastoupen obhájcem, neboť se s ohledem na podmínky uvedené v ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. jednalo o nutnou obhajobu. Z obsahu spisového materiálu (dodejky založené u č. l. 223) bylo zjištěno, že obhájkyni JUDr. E. M. bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno dne 22. 2. 2005.

Pro určení, kdy došlo k doručení napadeného usnesení obviněnému, Nejvyšší soud vycházel z ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., podle něhož nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (tzv. fikce doručení).

Z dikce tohoto ustanovení vyplývají dvě možná místa pro doručení rozhodnutí. Obviněnému může být zásilka zasílána jednak na místo, kde se v době doručení „zdržuje“, jednak na adresu, kterou „označil pro účely doručování“.

V daném případě nebylo možné použít hledisko podle místa, v němž se obviněný zdržuje, neboť s ohledem na zjištěné okolnosti bylo zřejmé, že obviněný se na adrese trvalého bydliště v M. B., K. dlouhodobě nezdržoval a často své pobyty měnil. Z těchto důvodů proto již v počátku trestního řízení (viz protokol na č. l. 24) obviněný uvedl adresu pro doručování, a to I. k. v P., K., T. V průběhu dalšího trestního řízení však byl vzat do vazby [z důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř.] a v písemném slibu nahrazujícím vazbu [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.], kterým dokládal jednu ze svých žádostí o propuštění z vazby, jako místo pobytu označil adresu D., Ž., za místo, kam mu lze doručovat.

Z tohoto důvodu Nejvyšší soud adresu, kterou obviněný uvedl v písemném slibu s tím, že na ní bude přebírat doručované zásilky, považoval za adresu, kterou obviněný označil pro účely doručování ve smyslu § 64 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 34 pod T-983).

Z obsahu spisu vyplývá, že toto usnesení se obviněnému nepodařilo na první obeslání doručit. Bylo doručováno poštou do vlastních rukou na uvedenou adresu, D., Ž., aniž by bylo vyznačeno, že uložení zásilky je vyloučeno. Z dodejky na č. l. 229 se podává, že obviněný nebyl zastižen, a proto byla zásilka dne 17. 9. 2004 uložena na poště, o čemž byl adresát vyrozuměn písemným oznámením o uložení zásilky. Úložní doba byla stanovena do 27. 9. 2004, a po jejím marném uplynutí byla zásilka dne 11. 10. 2004 vrácena zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Desetidenní lhůta určená pro možné vyzvednutí zásilky (§ 64 odst. 2 tr. ř.) tak plynula (počítáno od uložení zásilky dne 17. 9. 2004), dnem 27. 9. 2004. Tímto dnem nastala tzv. fikce doručení zakotvená v ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud v zájmu úplnosti považuje za potřebné dodat, že se zabýval i otázkou, zda uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno podle § 64 odst. 4 tr. ř., což by znamenalo nemožnost použití zmiňované fikce doručení.

Podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což „a contrario“ znamená, že jiné písemnosti – a mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání – jsou mimo jeho dosah.

Podle § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí.

V daném případě předsedkyně senátu nechala usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, doručit obviněnému, aniž zároveň nařídila, že doručovanou zásilku nelze uložit. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný případ proto rovněž nevztahuje. Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Takový důvod nespatřoval v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která (i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení) umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby včas využil práva podat dovolání. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 864/2003, a ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005).

Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nijak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný jako osoba, proti které bylo vedeno trestní stíhání ve stádiu odvolacího řízení, byl odpovědný za to, aby postojem k řízení sám neohrožoval reálné možnosti pro uplatnění svých procesních práv včetně práva podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Obviněný tedy měl především reagovat na oznámení pošty o uložení zásilky.

Za vhodné je též dodat i to, že pokud bylo obviněnému poté, co byl s velkým časovým odstupem dodán do výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci, doručeno usnesení odvolacího soudu do V. P. dne 3. 10. 2007, takovému převzetí napadeného usnesení nelze přiznat účinky doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Účinky doručení totiž nastaly podle § 64 odst. 2 tr. ř. již dne 27. 9. 2004, jak bylo vyloženo výše. Jestliže v souvislosti s doručováním rozhodnutí dojde k tomu, že vznikne tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř., a později k tomu, že rozhodnutí je nadto ještě fakticky doručeno osobě, u níž tato fikce již nastala, má právní účinky doručení pouze uvedená fikce doručení s tím, že ode dne, kdy nastala, se počítá i lhůta k podání opravného prostředku, a dodatečné faktické doručení napadeného rozhodnutí již nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.

Za stavu, kdy, jak je výše uvedeno, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno obhájkyni obviněného dne 22. 2. 2005, je třeba vycházet ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř., pro běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání od tohoto data, které je pozdější, než k němuž došlo na základě shora rozvedené fikce doručení u obviněného. Lhůta pro podání dovolání počítaná ode dne 22. 2. 2005 tak uplynula dne 22. 4. 2005 (tímto dnem byl pátek).

Jestliže obviněný podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. V. D. u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 14. 11. 2007 (viz č. l. 271 spisu), je zřejmé, že tak učinil po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

Z těchto uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako opožděně podané, aniž přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 12. March 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás