JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 257/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 3 To 31/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 56/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 8 T 56/2006 byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 17. 9. 2005 kolem 13.00 hodin v M. O. v ulici V., v obchodním domě K. v prostoru pánských toalet uchopil zezadu v oblasti nohou poškozeného nezl. R. S., kterého takto odnesl do kabinky toalet, kde mu stáhl kalhoty a slipy, načež jej osahával na přirození a hýždích, kdy přitom současně držel poškozenému na ústech svou dlaň a říkal mu, aby nekřičel, a tohoto svého jednání zanechal až poté, kdy na toalety přišla matka poškozeného, která jej hledala a volala hlasitě jméno syna.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 242 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

Obviněný M. G. a okresní státní zástupce v Ostravě uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 3 To 31/2007 rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v tom, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 8 T 56/2006 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. V obsahu dovolání obviněný vytkl, že byl okresním soudem, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. na základě výpovědi svědka nezletilého R. S. a rekognice, která s tímto svědkem proběhla dne 5. 12. 2005. Ač se obviněný v průběhu trestního řízení před oběma soudy snažil prokázat, že tato rekognice byla nezákonná, když byla provedena toliko podle černobílé fotografie a nikoliv podle osob, soudy jeho argumentaci nebraly do úvahy. Snažil se dokázat, že černobílá fotografie zařazená do fotoalba jeho tvář výrazně zkreslila. Předložil soudu sice své další fotografie a videozáznam, ale soud tyto okolnosti do úvahy nevzal. Věrohodnost rekognice obviněný zpochybnil i tím, že z úředního záznamu pořízeného ze dne 26. 9. 2005 bylo poškozenému R. S. a jeho matce E. S. předloženo policií fotoalbum, kde byla i jeho fotografie. Samotná rekognice se však uskutečnila až dne 5. 12. 2005, a to opět podle fotografií, i když policejním orgánům nic nebránilo, aby ji provedly „in natura“, což se nestalo ani v přípravném řízení ani v rámci dokazování před oběma soudy. Navíc obviněný vytkl i to, že z protokolu o rekognici ze dne 5. 12. 2005 nevyplývá, jak byla nezletilému R. S. položena otázka, na základě které byl následně vyzván k označení osob na fotografiích. S ohledem na tyto nedostatky obviněný označil závěr okresního soudu o jeho vině ze nesprávný s tím, že jím obdobně v odvolání namítaná pochybení neodstranil ani odvolací soud, který podaná odvolání zamítl.

Dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) poté, co shledá jeho dovolání důvodným, zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 3 To 31/2007 a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž shledal, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu vytkl pouze průběh rekognice, která se uskutečnila dne 5. 12. 2005, kterou označil za nezákonnou. Takto obviněným uplatněné námitky týkající se údajného vadného provedení a následně i nesprávného hodnocení důkazů (konkrétně rekognice osob) jsou výtkami, jimiž obviněný brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení a soudů ve smyslu procesních zásad podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Námitky obviněného mají tudíž výhradně procesní povahu, což je v rozporu s hmotně právním charakterem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumenty, jež obviněný v dovolání uplatnil, nelze proto podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolatel nevytkl napadenému usnesení a řízení, jež předcházelo jeho vydání, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b dost. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání), navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval dále otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být dovolání podáno, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Pokud obviněný vytkl odvolacímu soudu, že akceptoval procesní postup nalézacího soudu, a v důsledku toho bylo rozhodnutí o vině opřeno o procesně nezpůsobilé důkazy, jde o argumentaci, která se v žádném směru nedotýká právní problematiky. Obviněný tímto způsobem brojil výhradně proti procesnímu postupu soudů, na základě něhož byly prováděny důkazy, které se staly podkladem pro zjištěný skutkový stav věci. Proto, když obviněný namítal výhradně nedostatky ve vztahu ke konkrétně zmiňované rekognici (§ 104b tr. ř.), zpochybňoval v návaznosti na to skutková zjištění, která z takového procesního postupu vzešla. I když obviněný zmínil, že neprocesně provedené důkazy mají dopad na právní kvalifikaci, Nejvyšší soud shledal, že těmito svými výhradami brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve výroku napadeného rozsudku ve skutkových zjištěních. Primárně tedy vznesl námitky proti postupu soudu při provádění a následném hodnocení důkazů, a na jejich podkladě vytýkal nesprávnost učiněných skutkových závěrů.

Ve vztahu k námitkám dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že v dovolání uplatněné výhrady nemají právní, nýbrž procesní povahu a jako takové nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou námitku, jež by bylo možno v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného podle § 265b odst. 1 tr. ř. úspěšně uplatnit.

Je vhodné však poukázat na to, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, když obviněný sám ani tuto námitku nevznesl.

V této souvislosti však Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za vhodné vyjádřit, že s ohledem na obsah spisového materiálu shledal, že ve vztahu k rekognici, která byla provedena dne 5. 12. 2005 a při níž nezletilý R. S. obviněného bez zaváhání ve dvou případech poznal jako pachatele projednávaného činu, je vhodné uvést, že podle ustanovení § 104b odst. 1, 2 tr. ř. se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

Namítal-li obviněný nezákonnost při rekognici prováděné dne 5. 12. 2005 proto, že nezletilý dne 26. 9. 2005 podle úředního záznamu z tohoto dne (viz č. l. 77 spisu), tedy před provedením vlastní rekognice, obviněného na fotografii viděl, je k tomu potřeba uvést, že dne 26. 9. 2005 skutečně došlo k pohovorům s matkou nezletilého E. S. a nezletilým R. S. Rovněž je nutné přisvědčit, že při této příležitosti nezletilý poté, co pachatele popsal jako muže tmavší pleti, ve věku kolem 30 let s knírem a hodinkami na ruce, a bylo mu předloženo fotoalbum, v němž byly založeny fotografie osob dopouštějících se obdobné trestné činnosti, při prohlížení alba, zcela spontánně označil fotografii, na níž byla podobizna muže, v němž byl shledán právě obviněný.

K takto provedenému postupu je nutné zdůraznit, že se nejedná o případ, který by dopadal na zásadu vyjádřenou v ustanovení § 104b odst. 2 poslední věta tr. ř. že osoba, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána. O takovou situaci v daném případě nešlo, protože nezletilému nebyla ve smyslu tohoto ustanovení ukázána osoba bezprostředně před rekognicí (viz rozhodnutí č. 54/1990 Sb. rozh. tr.), neboť ta byla provedena až 5. 12. 2005, a nenavazovala tedy následně po tomto úkonu, ale konala se s velkým časovým odstupem. Dále dne 26. 9. 2005 nebyla nezletilému ukázána osoba obviněného tak, že by ji viděl přímo fyzicky, jak vyplývá z § 104b odst. 2 poslední věta tr. ř., neboť nezletilý obviněného od spáchání činu ani dne 26. 9. 2005 ani před rekgonicí dne 5. 12. 2005 nespatřil. Je dále potřeba ujasnit, že uvedený obviněným namítaný úkon, při němž nezletilý z fotoalba, mezi mnoha jinými fotografiemi vybral podle toho, jak si pachatele činu zapamatoval, tu fotografii, na níž byl vyobrazen právě pachatel, byl úkonem, na jehož základě byl pachatel určen a bylo teprve po něm možné činit kroky směřující k jeho stíhání.

Je tedy zřejmé, že nebyly porušeny podmínky stanovené trestním řádem pro provádění rekognice, konkrétně ustanovení § 104b odst. 2 poslední věta tr. ř., ale to, že obviněný dne 26. 9. 2005 pachatele v albu označil, bylo úkonem sloužícím k vypátrání a určení osoby pachatele uvedeného činu (přiměřeně k tomu též rozhodnutí č. 33/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost je potřeba uvést, že rekognice konaná dne 5. 12. 2005, byla provedena v souladu se zákonem, když byl dodržen postup i podle § 104b odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. Kromě toho je potřeba poznamenat, že není jediným důkazem, o který se vina obviněného opírá, neboť vedle tohoto důkazního prostředku byly zajištěny, a v souladu se zákonem před soudem prvního stupně provedeny i další důkazy, a to jednak výslechy svědků, jež vzaly soudy za podklad svého rozhodnutí o vině obviněného, včetně výpovědi nezletilého, a jednak i znalecké posudky zpracované na osobu nezletilého a obviněného.

Nejvyšší soud, který v daném případě neshledal vady, na něž obviněný v dovolání poukazoval, pro stručnost v těchto souvislostech v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů, které se s těmito otázkami a výhradami obviněného, obdobně v rámci celého řízení uplatňovanými, v potřebné míře a zcela v souladu se všemi zákonnými hledisky vypořádaly.

Když Nejvyšší soud neshledal existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, ze všech shora rozvedených důvodů dovolání obviněného podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 12. March 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás