JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 256/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 258/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 162/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 88 T 162/2003, byl obviněný P. P. uznán vinným, že:

„v době od ledna 1999 do 14. 10. 2003 v B. jako místopředseda společnosti K., a. s., odpovědný za chod celé společnosti včetně ekonomické stránky, neuhradil za zaměstnance společnosti

- v době od 1. 1. 2001 do 14. 10. 2003 daň z příjmu ze závislé činnosti, čímž dluží Finančnímu úřadu Brno 1 částku nejméně 99.547,- Kč,

- v době od 1. 4. 2000 do 1. 6. 2003 pojistné na sociální zabezpečení, čímž dluží Městské správě sociálního zabezpečení částku 61.538,- Kč,

- v době od 1. 1. 1999 do 17. 3. 2003 pojistné na zdravotní pojištění, čímž dluží Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku nejméně 16.976,- Kč.“

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné částky.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 258/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák.

Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. D. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že skutková zjištění popsaná v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů neskýtají dostatečný podklad pro to, aby byl uznán vinným trestným činem podle § 147 odst. 1 tr. zák. Je totiž přesvědčen, že nebylo dostatečně zjištěno jeho právní postavení ve společnosti a nemohl tak být učiněn závěr o tom, že je odpovědný za neodvedení příslušných dávek. Namítl, že soudy zcela opominuly jeho tvrzení, že mu funkce zanikla v důsledku uplynutí doby a že valné hromady rozhodující o zvolení orgánů byly akcionáři napadeny neplatností. Přes jeho návrhy soudy nepřipojily rejstříkový spis. Domníval se, že pokud neměl žádnou zákonnou povinnost povinné platby státu odvádět, pak mu jeho iniciativa (že toto skutečně činil) nemůže být kladena k tíži.

Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z obsahu velmi stručného dovolání je tak evidentní, že obviněný především trval na vlastní skutkové verzi a teprve v závislosti na ní zpochybnil závěr soudu o správnosti právní kvalifikace trestných činů a právní závěry o své vině; navíc v rámci dovolacího řízení uvedl obsahově totožné námitky s výhradami, které uplatnil již v odvolání, a to zejména argumenty, že nebylo řádně zjištěno jeho postavení ve společnosti a nemohl tak být učiněn závěr o jeho odpovědnosti za neodvedení zákonných dávek. Přitom však z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že od ledna 1999 byl jedinou osobou, která měla přístup k interním materiálům společnosti, která měla vypracovávat příslušné přehledy ve vztahu ke státním orgánům a odvádět příslušné dávky. V důsledku jeho zásahu totiž neměly do prostor společnosti přístup žádné jiné osoby (blíže str. 3 rozsudku). Skutečnost, že byl zvolen členem představenstva, byla také potvrzena pravomocným rozhodnutím soudu (str. 2 usnesení odvolacího soudu).

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. February 2008