JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 206/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2008 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 5 To 519/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 285/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 6 T 285/2005 byl obviněný J. H. uznán vinným v bodě 1) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., a v bodě 2) trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Těchto činů se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 16. 5. 2005 kolem 19,00 hodin v Ú. v ulici R. při vyřizování rodinné záležitosti přelezl uzamčenou branku ve výšce 153 cm a vnikl na pozemek domu … poškozeného P. S., kde ho několikrát udeřil pěstí a kopl do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu levé jařmové kosti se zlomeninou spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek s posunem a poraněním druhé větve trojklaného nervu se vznikem obrny levé strany obličeje, a pohmoždění levé strany hrudníku, s následnou pracovní neschopností od 17. 5. 2005 do 18. 7. 2005,

2) dne 13. 4. 2005 kolem 12,10 hodin v Ú., v ulici D., před č. s. J. přišel k vozidlu zn. Škoda Fabia, které řídil Z. M., slovně ho napadl, poté kopl do levého předního blatníku vozidla zn. Škoda Fabia, který tím promáčkl a způsobil tím majiteli vozidla S. e., a. s., se sídlem D., T., škodu v celkové výši 6.402,- Kč.

Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uvedeného trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 4 roků s tím, že současně byl nad obviněným vysloven podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. dohled. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené době nebyl tento peněžitý trest zaplacen, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R., škodu ve výši 24.024,- Kč. Poškozený P. S. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek napadli odvoláními státní zástupkyně, která ho podala v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o trestu, a poškozený P. S., o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 5 To 519/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř., zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného P. S., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. odsoudil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému stanovil povinnost zaplatit poškozenému P. S. škodu ve výši 55.161,- Kč.

Proti posledně citovanému rozhodnutí krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. K. S. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním a jiném posouzení. Tento důvod shledal naplněn tím, že Krajský soudu v Ústí nad Labem, který vycházel pro své úvahy o trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně, nesprávně a nedostatečně zhodnotil důkazy významné pro uložení druhu a výši trestu. Obviněný se s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnil a považoval ho za nesprávný, neboť zásadním způsobem změnil soudem prvního stupně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody na trest nepodmíněný. Naopak dokladoval správnost rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž zdůraznil, že naprosto citlivě a s ohledem na okolnosti, které předcházely činu, jenž je mu kladen za vinu, vyhodnotil všechny významné skutečnosti a správně zdůraznil, že obviněný na pozemek poškozeného vnikl v afektu způsobeném jednáním poškozeného, který před dětmi, jimž způsobil šok, napadl manželku obviněného, a když po něm obviněný požadoval vysvětlení, poškozený po něm začal házet kameny. K trestnému jednání obviněného by bývalo nedošlo, kdyby mu poškozený svým jednáním nezavdal příčinu. Okresní soud podle názoru obviněného všechny tyto okolnosti předcházející činu správně vyhodnotil a shledal, že byl poškozeným k danému jednání vyprovokován, a že k činu došlo pod vlivem syndromu ochrany manželky, dětí, rodiny. Správně proto soud prvního stupně zohlednil chování obviněného v souladu s polehčující okolností podle § 33 písm. f) tr. zák., že odvracel jiné nebezpečí při nesplnění podmínek nutné obrany nebo krajní nouze. U trestného činu podle § 257 odst. 1 tr. zák. obviněný namítl velmi nízkou společenskou nebezpečnost. Obviněný rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný i ve vztahu k výroku o náhradě škody, s tím, že ohledně neprokazatelnosti její výše nebyla jiná možnost, než poškozeného s jeho nárokem na její náhradu odkázat. Obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu věděl o všech jeho předchozích odsouzeních a velmi pečlivě zhodnotil všechny okolnosti případu. Soud druhého stupně však postupoval necitlivě a neobjektivně. Při dodržení zásady, že rozhodnutí soudu vzniká na základě hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, neměl krajský soud při ukládání trestu postupovat na základě libovůle, ale měl vycházet z jednoznačného souladu mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry.

Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 5 To 519/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání rozhodl o vrácení věci krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, jehož výsledkem bude potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu. Alternativně navrhl, aby Ústavní (zřejmě Nejvyšší) soud v Brně sám, podle svých pravomocí s přihlédnutím k § 265m o.s.ř. (zřejmě tr. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl ve věci rozsudkem tak, že zrušení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu.

Podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který poté, co mu bylo zasláno k vyjádření dovolání obviněného, ve svém písemném stanovisku uvedl, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod, neboť obviněnému byl uložen trest v trestní sazbě za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Rovněž shledal, že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění podání, a že z dostupných spisových materiálů vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 256b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejdříve posuzoval otázku přípustnosti podaného dovolání, kterou řešil se zřetelem na to, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali pouze poškozený a státní zástupkyně, kteří je v neprospěch obviněného zaměřili výhradně proti výroku o trestu a náhradě škody. Výrok o vině tak v řádném opravném prostředku nebyl přezkoumáván, což limituje možnost odvolacího soudu k odvolání obviněného přezkoumat též výrok o vině, neboť platí, že jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumávat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je patrné, že s ohledem na obviněným uplatněné argumenty, je dovolání obviněného nepřípustné v části, jíž polemizuje se skutkovými zjištěnými a nebo pokud zmiňuje malou nebezpečnost činu posouzeného pod bodem 2) rozsudku soudu druhého stupně jako trestný čin podle § 257 odst. 1 tr. zák. Avšak vzhledem k tomu, že obviněný kromě těchto nepřípustných námitek uplatnil v další části i výhrady proti výroku o trestu, který byl odvolacím soudem přezkoumáván, je ohledně těchto výhrad dovolání přípustné. Ve vztahu k nim též dovolací soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a, ) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolací soud dále posuzoval otázku, zda relevantně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z charakteru dovolatelem přípustně uplatněné argumentace vyplývá, že své výhrady zaměřil pouze proti výroku o trestu, který odvolací soud v napadeném rozsudku k odvolání státní zástupkyně zpřísnil potud, že mu trest odnětí svobody uložil jako trest nepodmíněný. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil, že trest, který mu byl vyměřen, považuje za nepřiměřeně přísný a nekorespondující se skutečnostmi, za nichž podle jeho verze k činu došlo, a jež považoval významné pro ukládání trestu, k nimž odvolací soud nepřihlížel odpovědným způsobem, protože nevzal do úvahy všechny okolnosti, které bylo možné hodnotit v jeho prospěch.

K takto vyjádřeným výhradám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na tento právní názor je zřejmé, že pokud obviněný ve svém dovolání podaném na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojil proti nesprávné výši trestu, učinil tak v rozporu s tímto dovolacím důvodem, protože jeho výhrady nesměřovaly proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale pouze proti hodnoceným kritériím určujícím výši a druh trestu. Proto okruh takto vyjádřených námitek nedopadá na obviněným zvolený dovolací důvod.

Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat i to, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. upravuje jednotlivé dovolací důvody tak, že proti výroku o trestu lze dovolání podat ze dvou důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit tehdy, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a nebo z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívajícím v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Z obsahu věci, i s ohledem na uplatněné výhrady, v daném případě nepřichází do úvahy posuzovat podané dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť nebylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem.

Ve vztahu k uplatněným námitkám však nebylo možné uvažovat ani o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl v souladu s trestní sazbou u trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. zákonem stanovenou u trestu odnětí svobody od dvou do osmi let uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, což je trest, který zákon připouští, a byl vyměřen v zákonem stanoveném rozpětí.

Ze všech takto rozvedených úvah je zřejmé, že obviněný vytýkal vady, které v dovolání nelze namítat prostřednictvím označeného, ale ani z žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Námitky proti výroku o náhradě škody lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit pouze v případě, že by obviněný namítal porušení hmotného práva mající význam pro stanovení povinnosti k náhradě škody, jako např. porušení ustanovení o odpovědnosti za škodu apod. (srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 6, ročník 2004, T - 703). O takový případ se však v daném případě nejedná, neboť obviněný ve vztahu k náhradě škody nevytkl žádný hmotně právní nedostatek, jen neurčitě polemizoval s tím, jakou výši škody poškozený požadoval a jak tato byla provedeným dokazováním prokázána.

Nejvyšší soud na základě těchto úvah shledal, že obviněný uplatnil výhrady, z nichž žádnou nelze považovat za námitku, jíž by bylo možné považovat z uvedených hledisek za relevantní, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat. Dovolání obviněného proto posoudil jako podané z jiného důvodu než je zákonem v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. uveden, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 27. February 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás