JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 180/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 17/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 95/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 2 T 95/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že jako soukromý podnikatel ve stavebnictví P. S., se sídlem N., Z. m., s úmyslem za poskytnuté práce a služby nezaplatit uzavřel:

1. dne 13. 7. 2004 v N. objednávku se společností F. J., H., B., na provedení zemních prací se strojem se splatností faktur 21 dní od posledního dne v měsíci, následně tyto služby odebral a vystavené faktury v celkové částce 490.576,40 Kč neuhradil a způsobil tak poškozené společnosti F. J., H., B. škodu ve výši 490.576,40 Kč,

2. dne 20. 7. 2004 v S., S. O., sídlo společnosti R. M., zemní práce, autodoprava objednávku s touto společností na přepravu a zemní práce s pásovým bagrem CAT E 70B se splatností faktur 21 dní k poslednímu datu v měsíci, následně tyto služby odebral, vystavené faktury v celkové částce 283.957,80 Kč neuhradil a způsobil tak poškozené společnosti M. – m. S., S. O. škodu ve výši 283.957,80 Kč,

3. dne 6. 8. 2004 v obci M., okres K. objednávku se společností J. B., R., K. V., na provedení zemních prací se strojem se splatností 21 dní od posledního dne v měsíci, následně tyto služby odebral, vystavenou fakturu v celkové částce 16.862,30 Kč neuhradil a způsobil tak poškozenému J. B., R., K. škodu 16.862,30 Kč,

a svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 791.396,50 Kč.

Za tento čin byl obviněný odsouzen podle ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit společnosti J. F., H., B., škodu ve výši 490.576,40 Kč a společnosti M.-m. S., S. O. škodu ve výši 283.957,80 Kč.

Obviněný P. S. proti takto uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal proti výroku o vině i trestu odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 17/2007 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal uhradit J. F., bytem B., H. na náhradě škody částku 490.576,40 Kč, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného R. M., bytem S., S. O., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. Ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto vymezené dovolání zaměřil výhradně proti subjektivní stránce činu, jímž byl uznán vinným. Při zdůraznění, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je zapotřebí úmyslného zavinění, poukázal na to, že i když se krajský soud v této otázce shodl se soudem prvního stupně, nepovažoval za nutné doplňovat dokazování tak, jak se v odvolání proti rozsudku okresního soudu obviněný domáhal a uzavřel, že zcela dostačujícím způsobem bylo prokázáno, že obviněný uvedený trestný čin zavinil. Obviněný však vyjádřil názor, že z popisu skutku, který akceptoval i odvolací soud, však nelze dovodit přímý úmysl směřující ke spáchání trestného činu podvodu. Obviněný připustil, že svou finanční situaci sice podcenil a nedostatečně zhodnotil následky, které mohly objednáním služeb vzniknout, avšak z této okolnosti nebylo možné dovodit jeho úmysl spáchat trestný čin podvodu. Rovněž zmínil, že v době, kdy objednávky zadával, spoléhal na to, že poškozeným jejich pohledávky uhradí z částky 2.722.905,- Kč, kterou mu měla vyplatit firma S., s. r. o., a dále počítal s pohledávkou vůči P. Š. v částce 540.000,- Kč, ve vztahu k níž předpokládal, že mu bude uhrazena. Podle názoru obviněného nebylo možné s přihlédnutím k těmto částkám, které mu měly být hrazeny, dojít k závěru o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Pokud tak soudy obou stupňů rozhodly, nesprávně skutek kvalifikovaly, a podotkl, že z rozsudku úmyslné zavinění nevyplývá. Závěrem obviněný argumentoval též článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, a proto tato jeho věc měla být posuzována jen v rovině občanskoprávní.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 7 To 17/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 2 T 95/2005 zrušil a zprostil jej obžaloby, případně věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo dne 10. 5. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší státní zastupitelství se však do doby rozhodování před Nejvyšším soudem k danému dovolání nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Vycházel přitom z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud shledal, že námitku, ve které obviněný brojí proti nesprávné právní kvalifikaci skutkové podstaty trestného činu § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jíž napadá zejména pro nedostatky v subjektivní stránce, lze pod uplatnění dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jestliže se však obviněný svým dovoláním domáhal doplnění dokazování o další důkazy, v této části jeho dovolání nebylo uplatněno v souladu s označeným dovolacím důvodem, ale ani s žádným jiným z dovolacích důvodů vymezených zákonem v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a proto z těchto důvodů dovolací soud nemohl napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Pokud obviněný relevantně s označeným dovolacím důvodem vytýkal nedostatky v subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným, je vhodné zmínit, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle § 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Z dikce § 250 tr. zák. ve spojení s § 3 tr. zák. je tedy pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu třeba úmyslného zavinění.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Na tom, zda jsou naplněny znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu se usuzuje zejména z toho, jak byl skutek zjištěn a popsán ve výrokové části rozhodnutí. V tomto případě je daným podkladem rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, neboť krajský soud se s rozsudkem okresního soudu ve výroku o vině a trestu plně ztotožnil, když rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl jen ve výroku o náhradě škody.

Nejvyšší soud, který je v rámci posuzování důvodnosti dovolání vázán skutkovým zjištěním, k němuž došly soudy nižších stupňů, považuje za vhodné zdůraznit, že podle „návěty“ skutku, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný dopustil „s úmyslem za poskytnuté práce a služby nezaplatit“. Již v tomto skutkovém zjištění je dostatečně vyjádřeno zavinění obviněného, které je sice samo o sobě otázkou právní, avšak v daném případě je soud prvního stupně i soud odvolací dovodily na základě výsledků provedeného dokazování, kdy pečlivě zvažovaly obsah provedených důkazů v závislosti na obhajobě obviněného, který právě to, zda jednal v době uzavírání objednávek se svými dodavateli v jednotlivých případech pod body 1) až 4) popsaného skutku, popíral v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů na jeho námitky s ohledem na výsledky provedeného dokazování přiléhavě reagovaly.

Jak se podává v odůvodnění soudu prvního stupně (str. 4), vzal tento za prokázané, že obviněný v době, kdy objednávky s poškozenými uzavíral, si byl vědom, že je silně zadlužen, své závazky neplatí, byl si vědom nařízených exekucí i zřízení zástavního práva ke své nemovitosti (byla vedena exekuční řízení ke dni 1. 7. 2004 pro pohledávky v částce 868.019,50 Kč a ke dni 1. 3. 2005 ve výši 1.299.699,30 Kč a s ohledem na dluh nejméně 402.274,- Kč vůči F. ú. v K. bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem, které obviněný vlastnil). Okresní soud závěr, že obviněný objednávky uzavíral s úmyslem je neuhradit, učinil i přes obhajobu obviněného, že v době, kdy předmětné objednávky uzavíral, měl vůči společnostem S., s. r. o., a S., s. r. o., pohledávku v celkové částce 2.722.905,- Kč a že s nimi pro úhradu objednávek počítal, neboť tuto obhajobu obviněného posoudil jen jako účelovou s argumentem, že ačkoli byla jeho pohledávka uvedenými dlužníky postupně uhrazena, použil tyto finanční prostředky na splacení svých dřívějších dluhů vůči jiným věřitelům.

S takto vyjádřeným závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který na úvahy soudu prvního stupně navázal a k námitkám obdobným těm, které obviněný použil v dovolání, nad rámec skutečností uvedených soudem prvního stupně předmětnou otázku zavinění obviněného posuzoval ze všech ve věci zjištěných okolností. Zejména zdůraznil, že výčet dluhů obviněného okresní soud uvedl jen příkladmo, a zmínil navíc např. věřitele J. K., který měl vůči obviněnému pohledávku v částce 600.000,- Kč. Neopomněl se zabývat ani tvrzením obviněného, že v době uzavírání objednávek měl ještě pohledávku vůči P. Š., jemuž v roce 2003, na základě vystavených směnek půjčil částku 540.000,- Kč, což však z důvodů podrobně rozvedených nepovažoval, s ohledem na hlubokou zadluženost obviněného, stáří těchto pohledávek, které nebyly dříve plněny a jejich uhrazení ze strany dlužníků bylo v době splatnosti objednávek zcela nepředvídatelné, za rozhodné, neboť k úhradě podle obviněného mělo dojít až ke dni 7. 2. 2005. Naopak odvolací soud svůj závěr, že obviněný neměl v úmyslu uhradit plnění na základě smluvních vztahů, k nimiž se zavázal, opřel i o skutečnost, že obviněný si platby od svých odběratelů nechal poukazovat na účty dalších osob, nikoli na své účty, kde by mohly podlehnout exekučnímu řízení, tedy své příjmy tímto způsobem tajil, a přestože později nějaké finanční prostředky získal, poškozeným z nich nic nezaplatil. Jak též shledal odvolací soud, i přesto, že se poškození snažili od něj dluhy vymoci, dával jim obviněný najevo, že od něj nic nedostanou.

Nejvyšší soud na základě těchto skutkových okolností, které jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně pro své závěry vztahující se k subjektivní stránce činu, jímž obviněného uznaly vinným, pečlivě zvažovaly a ze všech hledisek významných pro tento právní závěr posuzovaly, neshledal dovolání obviněného opodstatněným. Za správné považoval, že odvolací soud na základě všech úvah majících oporu v dostatečně zjištěných skutkových okolnostech, dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. S tímto právním závěrem se proto ztotožnil a pro stručnost proto pouze na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko odkazuje.

Na základě všech rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněný v době, kdy objednávky s poškozenými uzavíral, chtěl ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedl poškozené v omyl, neboť jim předstíral, že své závazky bude hradit včas a řádně, ač věděl, že pro velice nepříznivou finanční situaci je nemůže zaplatit. Bylo proto zcela v souladu s ustanovením § 4 písm. a) tr. zák. prokázáno, že obviněný shora popsaným jednáním se dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a spáchal jej v přímém úmyslu. Na podkladě těchto závěrů, je argumentace obviněného odkazem na článek 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zcela nepatřičná, neboť se v daném případě nejedná o běžné obchodně právní vztahy, ale obviněný na jejich podkladě spáchal kriminální čin, a proto je trestní represe zcela namístě.

Ze všech uvedených důvodů nemůže být dovolání obviněného úspěšné, protože již z obsahu dovolání, odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahu spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí v dovolání vytýkanými vadami. Jedná se navíc o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, neboť obviněný v dovolání opakoval argumenty, jež použil již v řádném opravném prostředku.

Nejvyšší soud shledal, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 13. February 2008