JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 153/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání obviněného P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 8 To 363/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 8/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 8 T 8/2007, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let; podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání, povolání a jiných obdobných činností spočívajících v ochraně osob či majetku na deset let. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně spoluobviněného K. N.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný P. T. a v neprospěch obou obviněných i státní zástupce. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 8 To 363/2007, byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému P. T. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tento obviněný byl po dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání, povolání a funkce v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech a výkonu dalších zaměstnání spojených s ochranou zdraví a majetku na deset let. Nově bylo rozhodnuto i o trestu ohledně spoluobviněného K. N. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. T. jako nedůvodné zamítnuto.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný P. T. označených trestných činů dopustil tím, že v srpnu 2006 jako policejní inspektor na dálničním oddělení Policie ČR O. chystal s policejním inspektorem tohoto oddělení obviněným K. N. loupežné přepadení některé z čerpacích stanic na T., a to tak, že vytipoval konkrétní benzinovou stanici, na níž dobře znal místní podmínky, a domluvil se s K. N., že loupež bude provedena v době od 24.00 hodin dne 19. 8. 2006 do 04.00 hodin dne 20. 8. 2006 na čerpací stanici B. od P. směrem na R., kdy bude sám ve službě, následně opatřil dvě maskovací černé kukly, velký slzný plyn ve spreji, německé registrační značky a tyto věci předal dne 19. 8. 2006 K. N. a tentýž den v průběhu své služby jako policejní inspektor dálničního oddělení Policie ČR O. na základě předchozí domluvy s K. N. několikrát kontroloval uvedenou benzinovou stanici a pomocí předem domluvených kódovaných SMS informoval K. N. o složení obsluhy čerpací stanice a o zvýšeném pohybu vozidel Policie ČR na dálnici, přičemž K. N. společně s M. K., jehož získal pro účast na akci s vědomím obviněného P. T., v úmyslu provést plánovanou loupež, přijel kolem 02.25 hodin dne 20. 8. 2006 s vozidlem Citröen XM, v němž byly shora uvedené věci obstarané obviněným P. T., k vytipované benzinové stanici, přičemž v důsledku zákroku zásahové jednotky Policie ČR se o loupež ani nepokusil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. T. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To mělo podle něj původ v nesprávném a nelogickém hodnocení provedených důkazů, zejména v hodnocení věrohodnosti spoluobviněného K. N. Závěry odvolacího soudu ohledně věrohodnosti jmenovaného spoluobviněného pokládal za nepřezkoumatelné, vycházející z čistě subjektivního dojmu. Nesouhlasil s odvolacím soudem, pokud uzavřel, že se na přípravě loupežného přepadení čerpací stanice pohonných hmot podílel tím, že vytipoval konkrétní čerpací stanici vhodnou k provedení loupežného přepadení, zprostředkoval spoluobviněnému K. N. informaci o personálním složení obsluhy vytipované čerpací stanice, o zvýšeném pohybu vozidel Policie ČR v okolí této čerpací stanice, provedl několikrát kontrolu objektu vytipované čerpací stanice a opatřil pro potřeby provedení loupežného přepadení dvě maskovací kukly, velký slzný plyn ve spreji a německé registrační značky a tyto věci předal ke sjednanému účelu spoluobviněnému. Zevrubně poukazoval na nepřesvědčivost výpovědi spoluobviněného, s níž se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly; namítl, že jeho výpověď v části, v níž udával, že mu právě on opatřil a předal maskovací kukly, je v přímém rozporu s výpovědí svědka M. K. a tento svědek též uvedl, že se spoluobviněný K. N. vyjádřil v tom smyslu, že předmětnou čerpací stanici sám velmi dobře zná, protože tam byl vyšetřovat přepadení a disponoval dokonce plánkem objektu, který se svědkem konzultoval. Za významnou pokládal i výpověď svědka J. V., který s ním v rozhodnou dobu konal službu a z jehož výpovědi vyplynulo, že to nebyl on, kdo v průběhu služby určoval trasu jízdy služebního vozidla. Tvrdil, že odvolací soud vyšel toliko z části výpovědi spoluobviněného K. N. a zcela pominul výpovědi svědků M. K. a J. V. a další provedené důkazy, které částečně svědčí v jeho prospěch. Konstatoval, že nelze vzít za bezpečně prokázané, že se na žalovaném skutku podílel ještě jiným způsobem, než že zprostředkoval spoluobviněnému K. N. informaci o složení obsluhy čerpací stanice. Zejména nebylo podle něj prokázáno, že by aktivně nebo i nepřímo ovlivňoval činnost spoluobviněného K. N. či svědka M. K., s tímto svědkem přímo ani zprostředkovaně nejednal. Nebylo prokázáno, že by se předem domlouval se spoluobviněným na konkrétním způsobu provedení loupežného přepadení, že by opatřil komukoliv věci sloužící k provedení loupežného přepadení. Z toho vyvozoval, že jeho jednání mohlo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu loupeže, protože ale jednání spoluobviněného K. N. nedospělo do stadia pokusu, není trestně odpovědný. Měl za to, že měl být uznán vinným toliko trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Upozornil, že výrok o vině je neúplný, což odůvodnil tím, že odvolací soud sice podrobně specifikoval, jaké konkrétní věci měl pro plánovanou loupež opatřit obviněný P. T., zcela však pominul, že při loupeži měly být použity i další věci (např. pletené rukavice, plastová dóza naplněná pepřem, služební pistole ČZ 75), které si zajistil sám spoluobviněný K. N.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Tachově a z nichž - s určitou modifikací - vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni. V podstatě vytkl, že soudy, jmenovitě odvolací soud, nesprávně hodnotily výpověď spoluobviněného K. N., jeho vzájemně propojené části posuzoval z hlediska jejich věrohodnosti zcela odlišně; na straně jedné neuvěřil, že dobrovolně upustil od spáchání trestného činu, který připravoval, zatímco na druhé straně uvěřil jeho tvrzení, že to byl právě P. T., kdo mu měl opatřovat vyjmenované věci sloužící ke spáchání trestného činu. Vytkl též, že zcela byly pominuty výpovědi svědků M. K., J. V. a další provedené důkazy, které jsou s tvrzením spoluobviněného K. N. v rozporu a částečně svědčí v jeho prospěch.

Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (trestné činnosti se v podobě zjištěné soudy nedopustil, spoluobviněnému K. N. toliko zprostředkoval informaci o složení obsluhy čerpací stanice, aniž mezi nimi došlo ke konkrétní dohodě o jejím loupežném přepadení) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že neměl být trestně odpovědným ve vztahu k přípravě k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zák. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7, 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu), který lze akceptovat. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného P. T., proč neuvěřily jeho výpovědi a proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpověď spoluobviněného K. N. Námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny v odvolání, a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Vyložil, jakými úvahami byl veden, shledal-li, že je možné vystavit rozhodnutí o vině obviněného P. T. na usvědčující výpovědi spoluobviněného K. N. Podle přesvědčení dovolacího soudu hodnocení výpovědi spoluobviněného nenese znaky nelogičnosti či nesrozumitelnosti. Vytýkal-li dovolatel odlišný přístup k výpovědi spoluobviněného v té části, v níž popisoval, že dobrovolně upustil od spáchání trestného činu, čemuž soud neuvěřil, zatímco té části jeho výpovědi, podle níž to byl právě dovolatel, kdo mu po předchozí dohodě o podmínkách spáchání loupežného přepadení konkrétní benzinové stanice opatřil věci sloužící ke spáchání činu, soud uvěřil, aniž podrobně vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil, nelze jeho výhradu akceptovat. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně vyložil, proč uvěřil výpovědi spoluobviněného, a pro svůj závěr si vytvořil dostatečné předpoklady provedením konfrontace ve veřejném zasedání. Vypořádal se i s výpověďmi svědků M. K. a J. V., na něž dovolatel poukazoval a o nichž tvrdil, že svědčí v jeho prospěch, nikoliv ve prospěch věrohodnosti výpovědi spoluobviněného K. N. v údajích o míře jeho zaangažovanosti na činu. Výstižně upozornil na výpověď svědka M. K., podle něhož spoluobviněný K. N. hovořil o účasti a asistenci obviněného P. T. už v době, kdy nemohl předpokládat, že akce bude neúspěšná, bude prozrazena a bude se posuzovat trestní odpovědnost každého z obviněných. V daných souvislostech pak již není rozhodné, zda se před ním obviněný K. N. vyjadřoval tak, že čerpací stanici dobře zná, ani to, že se svědkem obviněný P. T. nikdy osobně ani zprostředkovaně nejednal. Odvolací soud také opodstatněně zmínil, že význam výpovědi svědka J. V. nelze přeceňovat, protože ve skutečnosti neuvedl žádné relevantní informace, a to ať už ve prospěch či neprospěch obviněného P. T.

Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Skutek obviněného, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jasně vykazuje znaky jak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., což ostatně dovolatel ani nezpochybnil, tak přípravy k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zák. Trestný čin hlavního pachatele, tj. spoluobviněného K. N., nedospěl ani do stadia pokusu, a proto za splnění podmínek § 7 odst. 1 tr. zák. nelze zpochybnit trestní odpovědnost dovolatele za přípravu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. coby zvlášť závažného trestného činu (§ 41 odst. 2 tr. zák.), jak správně vystihl v tzv. právní větě výroku o vině odvolací soud.

Jen pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že ve světle uplatněného důvodu dovolání jsou zcela nevěcné námitky týkající se neúplnosti popisu skutku; je totiž zjevné, že obviněným vytýkané nedostatky popisu skutku se nikterak relevantně nemohly promítnout do úvah o jeho vině, nemohly ovlivnit právní posouzení skutku.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 06. February 2008