JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1486/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2009, sp. zn. 3 To 535/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 118/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 73 T 118/2009, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že

ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 71 T 297/2005, jenž nabyl právní moci dne 6. 6. 2006, odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. mj. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 71 T 236/2003, z jehož výkonu byl na základě usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 1 Pp 81/2007, dne 6. 11. 2007 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání pěti let s dohledem,

přesto dne 24. 3. 2009 v 04.00 hod v O., na ulici O. v herně E. v úmyslu získat zpět finanční hotovost, kterou v herně prohrál, přistoupil k barovému pultu, za nímž stál číšník L. P., kterému řekl: „Víš, co to je elpaso? Prohrál jsem prachy, chci je zpět a hned!“, a když tento na jeho výhrůžky nereagoval, důraznějším tónem opakoval, že to myslí vážně a chce prohrané peníze zpět, přičemž poškozený dostal strach, proto chtěl ze svého mobilu zavolat na linku 158, avšak obviněný se snažil vniknout za barový pult, kde byla uschována tržba; poškozený se obával odcizení finanční hotovosti, a proto obviněnému zastoupil cestu svým tělem, načež jej obviněný fyzicky napadl, a to tak, že jej uchopil za ramena a „žduchal“ do něj, během čehož mu svlékl přes hlavu tričko, avšak poškozený se tomuto útoku bránil, přetlačovali se, v důsledku čehož obviněný upadl na zem, a k odcizení peněz nedošlo.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i trestu, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2009, sp. zn. 3 To 535/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že v řízení předcházejícím rozhodování o opravném prostředku byl dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tato vada byla podle něj způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů.

Dovolatel označil výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak k němu přistupuje Nejvyšší soud, za velmi restriktivní, odporující smyslu a záměru zavedení tohoto opravného prostředku do trestního procesu a žádal proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání přijal jako přípustné a shledal v něm důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a na tomto podkladě rozhodly o jeho vině a trestu. Vytkl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a odvolací soud pochybil, pokud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Soud prvního stupně totiž nezjistil skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, nebyl zajištěn důkaz, který by prokázal nebo zcela vyvrátil jeho obhajobu. Podle obviněného takovým důkazem byl videozáznam v celé jeho podobě a nikoliv jen jeho část od časové osy 10.32.02 hod. Celým videozáznamem by bylo prokázáno jeho tvrzení, že „poškozený mu při rozměňování peněz vydal bankovky menší hodnoty pro použití do automatů z bankovky, kterou mu předal k výměně za bankovky nižší hodnoty“.

Soudům dále vytkl, že neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslech svědka či svědků, oprávněných osob bývalého a nového zaměstnavatele, kteří mohli doložit, že obviněný plnil podmínky podmíněného propuštění, snažil se začlenit do společnosti a že tedy výkon trestu měl na něj výchovný vliv a vedl k nápravě. Namítl, že soudy obou stupňů jej soudily a odsoudily nikoli za skutek, kterého se měl dopustit, ale za jeho minulost. Upozornil, že je sice pravdou, že v minulosti se dopustil trestného činu loupeže, ale svým přístupem k výkonu trestu a stabilním plněním programu zacházení prokazoval snahu po nápravě, sám projevil zájem o pracovní zařazení, vše s náhledem do budoucna, aby se již neopakovalo jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestné, a také se tak choval. Soudy podle něj nesprávně hodnotily i výpověď svědka J. O., který připustil, že by standardní hovor nemusel slyšet. Pokud však poškozený vypověděl, že obviněný ho důrazně žádal o peníze, nemohlo jít o standardní hovor a jmenovaný svědek by jistě výraznou výzvu slyšel. Obviněný proto dovozoval, že svědek J. O. žádné násilí ani výhrůžky loupežného přepadení nepotvrdil. Akcentoval, že rozhodnutí o jeho vině je postaveno toliko a jen na výpovědi poškozeného; z části videozáznamu sice nelze vyčíst, co obviněný poškozenému říká, nicméně z jeho chování lze vidět, že se nejedná o úmysl loupežného přepadení, a neplyne z něj ani motiv obviněného. Tvrzení poškozeného o obsahu sdělení obviněného nebylo ničím prokázáno. Ke spolehlivému potvrzení či vyvrácení výpovědi poškozeného bylo třeba zjistit celý videozáznam. Zopakoval, že neměl důvod jednat způsobem, který mu je kladen za vinu, neboť do herny chodil často, personál jej znal a po zadržení u něho byly nalezeny peníze – částka 1.600,- Kč, což podle něho zištný motiv rovněž vylučuje. Uzavřel, že správně měly soudy dospět k závěru, že skutek buď není žádným trestným činem, nejvýše jej mohl posoudit jako trestný čin výtržnictví, nikoliv však jako trestný čin loupeže. Vzhledem k těmto pochybením soudů obou stupňů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a zprostil jej obžaloby. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Ostravě a z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Ostravě. Takto vytýkané vady skutkové povahy, jejichž prostřednictvím obviněný uplatňoval vlastní verzi skutkového děje (požadoval toliko vrácení těch peněz, které mu poškozený při rozměnění bankovky na bankovky nižší hodnoty nevydal), však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Této rozhodovací praxe dovolacího soudu a takového výkladu dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. si byl ostatně obviněný vědom, ale označil jej za příliš restriktivní a ve svých důsledcích stojící mimo rámec spravedlivého procesu.

Dovolací soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).

Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Pokud se týče výhrad dovolatele proti rozsahu provedeného dokazování a jeho polemiky s hodnocením důkazů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.

Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozhodnutí (§ 125 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály.

Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., učinil přesvědčivá skutková zjištění a řádně zdůvodnil, jak hodnotil provedené důkazy. Zevrubně reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, a stejně pečlivě se věnoval hodnocení výpovědi poškozeného L. P. v kontextu s ostatními provedenými důkazy, zvláště pak výpovědí svědka J. O. i videozáznamem pořízeným kamerovým systémem baru zejména v časovém úseku 10.39.30 hodin až 10.41.02 hodin a následujícím období (strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud jeho závěry označil za správné a přesvědčivé a ztotožnil se s nimi (strany 4 až 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů opřely závěr o vině obviněného o výpověď svědka L. P., nezjistily žádnou okolnost, jež by ji zpochybnila. Namítá-li obviněný, že výpověď svědka L. P. zcela nekoresponduje s obsahem videozáznamu, jemuž vytýkal především jeho neúplnost, ani s výpovědí svědka J. O., nelze nepřipomenout, že těmto námitkám věnoval náležitou pozornost odvolací soud a jeho závěry nelze než akceptovat. Ani podle přesvědčení dovolacího soudu by doplnění dokazování o „úplný“ videozáznam či výpovědi informovaných osob z řad bývalého a nového zaměstnavatele obviněného nemohly na přesvědčivosti dosavadních skutkových zjištění soudů ničeho relevantně změnit. Jako zcela neopodstatněnou nutno odmítnout námitku obviněného, že byl odsouzen „za jeho minulost“.

Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces a tudíž nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

S určitou benevolencí posuzováno je z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného významná toliko otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nebo zda se jednalo o trestný čin vydírání podle § 202 odst. 1 tr. zák., jak tvrdí obviněný.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné právě ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která jasně vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu.

Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, je jednání obviněného spočívající v tom, že v úmyslu získat zpět finanční hotovost, kterou v herně prohrál, přistoupil k barovému pultu, za nímž stál číšník L. P., kterému řekl: „Víš, co to je elpaso? Prohrál jsem prachy, chci je zpět a hned!“, a když tento na jeho výhrůžky nereagoval, důraznějším tónem opakoval, že to myslí vážně a chce prohrané peníze zpět, přičemž poškozený dostal strach, proto chtěl ze svého mobilu zavolat na linku 158, avšak obviněný se snažil vniknout za barový pult, kde byla uschována tržba; poškozený se obával odcizení finanční hotovosti, a proto obviněnému zastoupil cestu svým tělem, načež jej obviněný fyzicky napadl, a to tak, že jej uchopil za ramena a strkal do něj, během čehož mu svlékl přes hlavu tričko, avšak poškozený se tomuto útoku bránil a k odcizení peněz nedošlo.

Objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe.

Popis skutku bez jakýchkoliv rozumných pochybností zachycuje jak užití pohrůžky bezprostředního násilí v úvodní fázi konfliktu s poškozeným, tak posléze i použití násilí, to vše v úmyslu získat zpět prohranou finanční hotovost, tedy v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tak byly naplněny jak po stránce objektivní, tak subjektivní a posouzení skutku jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nepřichází v posuzovaném případě v úvahu.

Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost komplexnímu posouzení formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy; správně přihlédly k povaze dříve a nyní spáchaných zvlášť závažných úmyslných trestných činů, k druhu a výši dříve uloženého trestu, že nyní projednávaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin byl spáchán ve zkušební době podmíněného propuštění krátce poté, co byl obviněný z výkonu předchozího trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. Dovolací námitky obviněného vůči té části výroku o vině, jíž byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, ostatně ani nesměřovaly.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí soudu prvního stupně se s ohledem na výsledek dovolacího řízení stal bezpředmětným a nebylo o něm rozhodováno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 16. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč