JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1480/2017

Nesprávné právní posouzení jako dovolací důvod

Právní věty

  1. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného P. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 7 To 221/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 29/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 T 29/2017, byl obviněný P. D. uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tak, že
I. společně s obviněnou M. S. po předchozí vzájemné domluvě, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 13 T 19/2015, v právní moci dne 13. 3. 2015, odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců, tj. do 1. 7. 2016,
v úmyslu neoprávněně se obohatit, v období od srpna 2015 do 5. 9. 2016 převážně v J., opakovaně pod různými nepravdivými legendami vylákali od poškozených finanční prostředky, které si následně ponechali a užili je pro vlastní potřebu, tím, že
1) poté, co se v srpnu 2015 obviněná M. S. seznámila přes internet s A. A., s nímž měla v jednom případě pohlavní styk za úplatu, začala mu lživě uvádět, že by s ním chtěla žít a že by si mohli koupit byt v J., což jí A. A. uvěřil, začal se s ní scházet a souhlasil s tím, že si byt společně koupí, kdy obviněná pod smyšlenou legendou, že potřebuje uhradit zálohu na kupovaný byt a uhradit svoje dluhy, kvůli kterým má exekuci, vylákala v době od srpna 2015 do ledna 2016 od A. A. nejméně částku ve výši 969.000 Kč, přičemž ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu s A. A. společně žít a kupovat si s ním byt, kdy z uvedené částky nejméně 774.500 Kč jí A. A. předal v hotovosti, 145.500 Kč, které jí poslal převodem na její účet a na účet její sestry nezl. „SSSSS“ *), a to zčásti ze svého účtu, zčásti z účtů svých známých, které požádal o půjčku a následné zaslání peněz na požadované účty podle pokynu obviněné, 40.000 Kč jí pak vložil v hotovosti na její účet, a 9.000 Kč si obviněná M. S. sama se souhlasem A. A. vybrala z jeho účtu vedeného u GE Money Bank, a. s., ke kterému měla od A. A. zapůjčenou platební kartu,
přičemž obviněný P. D. v průběhu shora uvedeného období několikrát telefonoval A. A., psal si s ním SMS zprávy, kdy se vydával za majitele bytu, který od něj obviněná M. S. kupuje, na urgence A. A., že prodej bytu nějak dlouho trvá, lživě uváděl, že v bytě praskla voda a byt se musí opravit, a když A. A. požadoval vrátit zaplacenou zálohu za byt, tak mu lživě sdělil, že peníze vrátí obviněné, kdy tato následně A. A. v rozporu se skutečností tvrdila, že peníze jí vráceny byly a že je použila na zaplacení zálohy za další byt,
a dále poté, co A. A. v lednu 2016 již odmítl posílat obviněné M. S. další peníze a přestal se s ní stýkat, tak v přesně nezjištěné době v dubnu 2016 obviněná M. S. kontaktovala A. A. znovu pod smyšlenou legendou, že mu všechny peníze vrátí a že si za tím účelem vyřizuje půjčku u pana S. z P., ale že jí nedostane, dokud neuhradí nějaké dluhy exekutorovi, a žádala A. A. o zaslání dalších peněz, ten však odmítl, načež mu obviněná řekla, že mu dá telefonní číslo na pana S., ať se domluví s ním, následně A. A. volal obviněný P. D., který se za S. vydával a lživě mu sdělil, že si u něj obviněná M. S. vyřizuje půjčku ve výši 3.500.000 Kč, že ji má předschválenou, ale že je třeba nejprve uhradit nějaký předchozí dluh, protože jinak jí půjčka nebude poskytnuta, dále obviněná A. A. nepravdivě řekla, že spolu budou bydlet v bytě na ul. B. v J., který má pronajatý její matka, kdy ale nejprve potřebuje uhradit dluh za vodu ve výši 11.000 Kč na tomto bytě a dalších nejméně 6.000 Kč potřebuje na předplacení nájmu, a poté bude nájem bytu přepsán na ni, kdy tak na základě těchto nepravdivých záminek vylákali oba obvinění v průběhu května a června 2016 od A. A. další částku nejméně ve výši 89.500 Kč, kdy nejméně 46.000 Kč předal A. A. obviněné M. S. v hotovosti, a 43.500 Kč poslali na účet vedený na nezl. „VVVVV“ *), syna obviněné M. S., známí A. A., které o to požádal, načež po odeslání těchto peněz P. D., vydávajíc se za pana S., požadoval po A. A. zaslat dalších 20.000 Kč, pod nepravdivou legendou, že je to poplatek za předělání smlouvy o půjčce pro obviněnou M. S., což A. A. odmítl, načež mu obviněná volala a sdělila mu, že kvůli němu půjčku nedostane, dne 1. 7. 2016 se A. A. ještě pokusil půjčit si další peníze od J. B., který mu již v prosinci 2015 půjčil 18.000 Kč, ale ten mu další peníze půjčit odmítl,
čímž tak oba obvinění způsobili A. A. škodu v celkové výši nejméně 1.058.500 Kč a o způsobení další škody ve výši 20.000 Kč se pokusili,

2) poté, co dne 1. 7. 2016 A. A. odmítl obviněné M. S. poslat další peníze, tato telefonicky kontaktovala J. B., kterému nepravdivě uvedla, že je přítelkyně A. A., že si vyřizuje půjčku, potřebuje uhradit poplatky ve výši 4.000 Kč, a že pokud půjčku dostane, tak mu bude moct A. A. vrátit peníze, které mu J. B. v prosinci 2015 půjčil, což jí J. B. uvěřil a peníze jí poslal na účet vedený na nezl. „VVVVV“, načež obviněná M. S. v průběhu července 2016 opakovaně telefonicky J. B. kontaktovala a požadovala zaslání dalších peněz, kdy mu lživě tvrdila, že si vyřizuje půjčku od pana S. a jakmile ji dostane, peníze mu vrátí, kdy však potřebuje zaplatit další poplatky, aby půjčku dostala, načež v úmyslu jej přesvědčit k posílání dalších peněž mu nepravdivě slíbila, že mu peníze vrátí i s úrokem, který výrazně přesáhne zapůjčenou částku, přičemž nejméně dne 5. 7. 2016 obviněný P. D., který se vydával za pana S., při telefonickém hovoru pod smyšlenou legendou, že si u něj obviněná M. S. vyřizuje půjčku, požadoval po J. B. zaslání peněz na poplatky, kdy tak oba obvinění v době od 1. 7. 2016 do 28. 7. 2016 na základě výše uvedených legend vylákali od J. B. částku v celkové výši 1.258.000 Kč, kdy 9.000 Kč poslal dvěma převody ze svého účtu na účet vedený na nezl. „VVVVV“, 5.000 Kč převodem ze svého účtu na účet vedený na nezl. „SSSSS“ 1.234.000 Kč poslal celkem patnácti převody ze svého účtu na účet vedený na M. D., pěstounku obviněného P. D. a 10.000 Kč poslala na základě pokynu J. B. jeho matka H. B. ze svého účtu na účet vedený na M. D., kdy peníze J. B. rozesílal podle pokynů obviněné M. S.,

a poté, co jí dne 28. 7. 2016 J. B. poslal peníze naposledy, snažila se z něj pod obdobnými nepravdivými záminkami vylákat další, J. B. však již žádné peníze neměl, avšak ve snaze obviněné vyhovět, neboť stále věřil, že si peníze půjčí a vše mu vrátí, požádal svou matku H. B., aby si vyřídila půjčku v bance a peníze mu půjčila, což H. B. dne 2. 8. 2016 učinila a půjčila si částku ve výši 190.000 Kč, načež obviněná M. S. ji od uvedeného dne opakovaně volala, pod smyšlenou legendou, že je přítelkyně jejího syna, že si vyřizuje půjčku ve výši 7.000.000 Kč, a z toho vše splatí včetně úroků, které slíbila J. B., ji žádala o finanční pomoc pro J. B. i pro sebe, načež jí zaslala telefonní číslo na pana S., který jí vše vysvětlí, H. B. na toto číslo volala, hovor přijal obviněný P. D., který se za pana S. vydával, a lživě H. B. uvedl, že potřebuje 250.000 Kč, aby mohla obviněná M. S. půjčku dostat, a že když peníze nepošle, tak celá půjčka padne a ona se synem nedostanou žádné peníze zpět, přičemž v tuto dobu obviněná M. S. a obviněný P. D., který se vydával za pana S., volali i J. B. a i nadále mu lživě uváděli, že si obviněná vyřizuje půjčku a je třeba poslat peníze, aby jí dostala, čímž oba obvinění v době od 2. 8. 2016 do 4. 8. 2016 na základě popsaných lživých tvrzení vylákali od H. B. částku v celkové výši 464.000 Kč, kteroužto H. B. poslala třemi převody ze svého účtu na účet vedený na obviněnou M. S.,

načež dne 18. 8. 2016 v obchodním centru City park v J. se J. B. a H. B. sešli s obviněnou M. S. a požadovali po ní, aby jim podepsala uznání dluhu, což obviněná odmítla, načež pod smyšlenou legendou, že potřebuje 70.000 Kč pro svého otce, který jí potom pošle větší částku peněz a ona vše vrátí, jim slibovala, že uznání dluhu podepíše a žádala po nich další peníze, což H. B. a J. B. odmítli, a dne 3. 9. 2016 obviněná zaslala J. B. dvě videonahrávky ze stejného dne, v nichž uznala dluh a současně se pokusila od J. B. vylákat dalších 90.000 Kč, kdy mu opět lživě tvrdila, že tyto peníze potřebuje na zaplacení půjčky, a poté mu bude moct vrátit vše, co jemu a jeho matce dluží, což však J. B. odmítl,

čímž oba obvinění způsobili J. B. škodu v celkové výši 1.258.000 Kč a H. B. pak škodu ve výši 464.000 Kč a o způsobení další škody ve výši 160.000 Kč se pokusili,
3) obviněná M. S. dne 23. 8. 2016 oslovila poškozeného F. V., vědoma si osobnostních rysů, neboť ho znala ze školy, prostřednictvím sociální sítě Facebook a domluvila si s ním na následující den schůzku na M. n. v J., kam přišla společně s obviněným P. D., kterého představila jako svého manžela, a pod smyšlenou legendou, že P. D. pracuje v právnické firmě a může snadno zhodnotit peníze, požadovali po F. V. finanční hotovost ve výši 300.000 Kč jako investici, s tím že se mu vrátí 800.000 Kč, načež jim F. V. řekl, že takové peníze k dispozici nemá, a proto jej přesvědčili, aby si je půjčil, s čímž F. V. souhlasil a na žádost obou obviněných
- dne 24. 8. 2016 uzavřel na pobočce České spořitelny, a. s., na ulici K., v J., smlouvu o úvěru č. 10010117 na částku 200.000 Kč, která mu byla následně vyplacena a kterou po obdržení předal oběma obviněným,

- dne 29. 8. 2016 uzavřel na pobočce České spořitelny, a. s., na ulici H., v J., smlouvu o úvěru č. 10080842 na částku 412.424 Kč, kdy z uvedené částky obdržel 210.000 Kč (částka 202.424 Kč byla bankou použita na splacení předešlé půjčky č. 10010117 ze dne 24. 8. 2016), kterou předal oběma obviněným,

- dne 31. 8. 2016 uzavřel na pobočce Moneta Money bank, a. s., na M. n. v J., smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet č. 21239947620160831152540 na částku 150.000 Kč, která mu byla následně vyplacena, a kterou po obdržení předal oběma obviněným,

- dne 31. 8. 2016 požádal na pobočce Equa bank, a. s., na M. n. v J., o úvěr ve výši 150.000 Kč (č. žádosti 1608315691), avšak žádost mu byla zamítnuta,

- dne 31. 8. 2016 požádal v prodejně T. ulice B., v J., o úvěr u společnosti Home Credit, a. s., (žádost č. 4608157143) ve výši 50.000 Kč, která mu nejprve byla schválena, ale následně pracovníkem pobočky zamítnuta,

- dne 31. 8. 2016 uzavřel na pobočce Air bank, a. s., na ulici H., v J., úvěrovou smlouvu č. 1540789 na částku 100.000 Kč, která mu byla schválena, uvedená částka byla převedena na bankovní účet F. V., avšak peníze byly dne 1. 9. 2016 vráceny bance a smlouva byla zrušena, přičemž F. V. byl v průběhu uzavírání smluv obviněnými neustále ujišťován, že mu peníze zhodnotí a vrátí, což však tito nikdy neměli v úmyslu, čímž oba obvinění způsobili F. V. škodu v celkové výši 560.000 Kč a o škodu ve výši 300.000 Kč se pokusili,
celkově činy v bodech 1) - 3) způsobili oba obvinění škodu ve výši nejméně 3.340.500 Kč a ke způsobení další škody ve výši nejméně 480.000 Kč jejich jednání směřovalo.

2. Za tento zločin byl obviněný P. D. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. S. pro trestné činy popsané pod body I. a II., a též i o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 7 To 221/2017, z podnětu odvolání obou obviněných při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného P. D. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž snížil i trest obviněné M. S.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. D. prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž zejména odkázal na judikaturu soudů vymezující případy tzv. extrémního nesouladu mezi právním posouzením skutku a učiněnými skutkovými závěry [nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 31. 3. 20010, sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, či usnesení ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007]. S odkazem na tato rozhodnutí obviněný tvrdil, že dopadá i na jeho trestní věc, v níž se soudy opíraly o jediný důkaz, a to telefonické rozhovory z telefonního čísla 704 201 334, jehož měl být uživatelem, a z něhož měla být předmětná trestná činnost páchána.
6. Obviněný soudům vytýkal, že učinily závěr, že měl předmětnou SIM kartu v držení v době páchání trestné činnosti a že dospěly k závěru, že měl vydávat jejím prostřednictvím za pana S. z P. To však v řízení prokázáno nebylo. Ze skutečnosti, že se telefon nenacházel v předmětné období v P., ale v J., není možné dovodit, že ho měl u sebe právě obviněný. I kdyby bylo prokázáno, že byl uživatelem předmětného telefonního čísla, nelze dojít k závěru, že se dopustil stíhaného trestného činu, který se za použití onoho telefonního čísla stal. Jedná se proto o nepřímý důkaz, který stojí zcela osamocen a prokazuje pouze to, že se telefon nacházel v rozhodné době v J.. Ani skutečnost, že byla předmětná SIM karta lokalizována ve stejné buňce jako SIM karta obviněné M. S., nemůže prokazovat, že by byl obviněný jejím uživatelem, zvláště když už s obviněnou nežil. Navíc určení lokalit telefonu metodou připojení k lokalizačním buňkám je značně nepřesné, není možné vyloučit, že se předmětná SIM karta nacházela v několikakilometrovém okruhu J.
7. Vady v rozhodnutí soudů obviněný shledal i v tom, že soudy při závěrech o účasti obviněného na skutcích pod bodem I. 1) a 2) braly za důkaz záhlaví protokolu o jeho výslechu ze dne 9. 9. 2016, kde je u místa jeho trvalého pobytu uvedeno telefonní číslo 704 201 334. Tato informace však nebyla součástí výslechu ([viz § 55 písm. c) tr. ř.], většinou ji má policie již předvyplněnou a nachází se ještě před zákonným poučením. Navíc tato část protokolu o výslechu slouží k identifikaci vyslýchané osoby, přičemž před provedením prvního výslechu mají orgány činné v trestním řízení za povinnosti zjistit osobní data obviněného, resp. zjistit jeho totožnost. K žádnému jinému účelu uvedená část neslouží, a při prvním výslechu konaném dne 5. 9. 2016 obviněný policii žádné kontaktní telefonní číslo nesdělil. Za podstatné obviněný považoval i to, že se předmětný mobil nebyl nalezen při prohlídce jeho motorového vozidla, která proběhla následně po jeho zadržení. Jako důkaz lze tak použít jen tu část, kterou obviněný vypoví po provedeném poučení. Protokoly o výsleších z přípravného řízení navíc nebyly při hlavním líčení ani jako důkaz provedeny. Přestože je provedl odvolací soud, s ohledem na jejich důležitost obviněný namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť tím, že odvolací soud namísto vrácení věci nalézacímu soudu, důkazy čtením protokolů provedl, doplnil dokazování a učinil svá skutková zjištění, obviněnému odebral možnost přezkumu hodnocení všech relevantních důkazů.
8. Obviněný v dovolání rovněž tvrdil, že soudy v bodech ad I. 1) a 2) pochybily, když nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť nepřímé důkazy netvoří řetězec do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující. Obviněného tyto důkazy z jemu za vinu kladeného trestného jednání neusvědčují a dokazování je tak v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, a může vést až k porušení práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 Listiny [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10 (N 114/61 SbNU 669)].
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že buď věc vrátí odvolacímu soudu, nebo obviněného zprostí viny, a to přinejmenším skutků uvedených pod body ad I. 1) a 2).
10. K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž námitky obviněného považoval za podané v rozporu s jím označeným dovolacím důvodem, protože se obviněný domáhal přezkumu a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V této věci však nejde o případ extrémního rozporu, neboť závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, a to především vzhledem k prokázanému vztahu obviněného k výše popsanému telefonnímu číslu (SIM kartě), ze kterého komunikoval pachatel a který byl zároveň obviněným užíván (viz strany 14 až 15 rozsudku okresního soudu a strany 9 až 10 rozsudku krajského soudu). Zcela neopodstatněným shledal námitku o porušení principu in dubio pro reo, resp. výtku nerespektování zásady presumpce neviny.
11. Výhradu o použití informace v záhlaví protokolu o výslechu obviněného státní zástupce rovněž označil za nemístnou, protože šlo o údaj, který obviněný sám do protokolu uvedl. Předmětný protokol nevykazuje žádnou zákonnou vadu, pro kterou by nemohl posloužit jako důkaz. Sám obviněný se k inkriminovanému telefonnímu číslu jeho uvedením do protokolu dobrovolně přihlásil, údaj nebyl vylákán lstí ani násilím či jeho pohrůžkou, přičemž protokol může být důkazem (§ 89 odst. 2 tr. ř.), tak jako cokoliv jiného, co může přispět k objasnění věci. Jeho použití by mohlo vyloučit zejména jeho získání nezákonným donucením či jeho hrozbou ve smyslu § 89 odst. 3 tr. ř., což však ani obviněný netvrdí. Pokud obviněný uvádí, že došlo k pochybení, když krajský soud prováděl určité důkazy ve veřejném zasedání, o žádnou vadu se nejedná, neboť jde o řádný procesní postup (viz např. § 263 odst. 6 tr. ř.). Ze všech důvodů státní zástupce navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, z jehož strany Nejvyšší soud neobdržel do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
III. K formálním náležitostem dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], protože na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

17. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávní posouzení, jak důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Obviněný se soustředil výhradně na postup soudů při vedení dokazování, neboť soudům vytýkal, že se závěry o vině v případě skutků pod body I. 1) a 2) opíraly o nedostatečné důkazy a skutkové okolnosti týkající se části jednání, jež je kladeno za vinu obviněnému, dostatečně neobjasnily. Obviněný tak v rozporu se zjištěními, která vzešla z výsledků provedeného dokazování, tvrdil, že telefon se SIM kartou telefonního čísla 704 201 334 nepoužíval, a trestnou činnost, pro kterou byl soudy nižších stupňů uznán vinným, nespáchal. Namítal rovněž závěry vyplývající z metody určení lokality telefonu připojením k lokalizačním buňkám, a rovněž provedení důkazu přečtením celého protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení, včetně části popisující osobu a poměry obviněného, které považoval za provedené v rozporu s trestním řádem.
19. Z takto podaného dovolání plyne, že obviněný v něm neuvedl žádnou námitku, která by směřovala proti nesprávnosti použité právní kvalifikace nebo proti okolnosti spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a je zřejmé že brojil výhradně proti procesním postupům vycházejícím z podmínek, za nichž lze ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zjišťovat skutkový stav věci, což se se zákonným vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučuje. I přes tento závěr, Nejvyšší soud s ohledem na to, že obviněný v dovolání důvody svého dovolání založil výhradně na tvrzení, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu z důvodu existence tzv. extrémního nesouladu, zkoumal ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb., zda pro výhrady obviněného je v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rozumný a opodstatněný důvod.
20. V té souvislosti je třeba předeslat, že k porušení práv na spravedlivý proces a nerespektování zásady z hlediska porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidlo in dubio pro reo, dojde jen tehdy, když není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, a tedy je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález ze dne 16. června 2011, sp. zn. I. ÚS 864/2011, uveřejněn pod č. 116, ve sv. 61 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejde tehdy, jestliže z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovým stavem a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pokud soudy své postupy řádně vysvětlí alogicky uvedenou skutečnosti, které je k závěrům, jež učinily, vedly, a přitom postupují plně v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z jejich interpretace odůvodnění učiněné závěry dostatečně vyplývají. V takovém případě není možné rozhodnutí považovat za učiněné v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s článkem 1 Ústavy České republiky.

21. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kde se o vady, které by zakládaly extrémní nesoulad, nejedná, protože soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy je opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Je také třeba podotknout, že především odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného podrobně zabýval a vypořádal se s nimi. Pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně zdůraznil své úvahy vztahující se k podílu obviněného na trestné činnosti spáchané společně s obviněnou M. S., a to s ohledem na provedené důkazy, neboť v průběhu hlavního líčení (s výjimkou obviněného, který vypovídat odmítl, viz č. l. 726 verte) kromě výslechu spolupachatelky (č. l. 723 verte až 726 verte) provedl i další důkazy, např. výpovědi poškozených F. V. (č. l. 526 až 529), A. A. (č. l. 531 až 535), J. B. (č. l. 536 až 539), H. B. (č. l. 540 až 542), ale i dalších svědků M. K. (č. l. 18 až 19), T. K. (č. l. 20 až 21), M. Č. (č. l. 22 až 23), M. B. (matky obviněného M. S. na č. l. 58 až 60), M. D. (č. l. 164 až 167), a dalších svědků uvedených na č. l. 727 a 727 verte. Provedl také dokazování důkazy listinnými, mezi nimiž jsou úřední záznamy s přílohami, výpisy z účtů, sdělení banky, doklady o vkladech v hotovosti, smluvní dokumentace k úvěrům a půjčkám, SMS zprávy a nahrávky, protokol o zajištění dat z mobilního telefonu, protokol o extrakci dat z mobilního telefonu, protokol o zajištění digitální stopy včetně přílohy, protokoly z vazebního zasedání a další důkazy uvedené s odkazy na příslušná čísla listů spisového materiálu uvedené na č. l. 728. Významné je, že soud prvního stupně se ve vztahu k vině obviněného soustředil především na hodnocení výpovědi poškozených, kterým uvěřil (strany 13 až 14 rozsudku), a zajištěných lokalizačních a provozních údajů. V úvahu vzal i skutečnost, že obviněný uvedl orgánům činným v trestním řízení jako svoje kontaktní (č. l. 510). Pro úplnost lze odkázat na strany 13 až 16 rozsudku soudu prvního stupně, kde své úvahy podrobně rozvedl.
22. Odvolací soud, jenž se výsledky provedeného dokazování zabýval k odvolání obviněného, sám doplnil dokazování (č. l. 775), aby mohl učinit závěr v tom smyslu, že obhajoba obviněných je v plném rozsahu vyvrácena (strana 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Námitky obviněného uplatněné v odvolání (obdobné těm, které uvedl nyní i v dovolání), že nebyla prokázána jeho účast na spáchání skutku pod body I. 1) a 2), odvolací soud považoval za vyvrácené provedenými důkazy. Právě k výhradám obviněného proti tomu, že se soud prvního stupně opíral i o to, že uvedené telefonní číslo patřilo obviněnému, odvolací soud sám zkoumal a z vlastního doplněného dokazování zjistil, že nebylo podstatné, zda sám obviněný uvedl v protokole o výslechu svůj kontaktní telefon s předmětným telefonním číslem. Konstatoval, že obviněný protokol podepsal a výslechu byl přítomen i jeho obhájce a nevznesl proti jeho obsahu žádné námitky. Současně učinil závěr, že z této části protokolu obviněného nelze vycházet, neboť jeho výpověď začíná až po řádném poučení. Nicméně z dalších listinných důkazů, ale také z výpovědi obviněného u vazebního zasedání považoval za podstatné jeho sdělení, že k telefonnímu kontaktu na SIM kartu s uvedeným telefonním číslem došlo dne 5. 9. 2016, z čehož pro odvolací soud vyplynulo, že námitka obviněného, že nebyl uživatelem předmětné SIM karty, neobstojí. Odvolací soud proto uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná ve vztahu k oběma obviněným (viz strany 8 až 11 rozsudku odvolacího soudu).
23. V souhrnu s ostatními důkazními prostředky, právě tyto důkazy soudy zkoumaly z hlediska jejich pravdivosti, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy při hodnocení výpovědi svědků závěr o tom, který z nich je věrohodnější, učinily poté, co posuzovaly každou výpověď nikoli osamoceně, ale ve vzájemných souvislostech [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Přesvědčivě zdůvodnily svůj závěr o vině obviněného, přičemž se opřely o uzavřený řetězec logicky na sebe navazujících důkazů. Soudy v této věci tak pro svá rozhodnutí dostatečně zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přitom nemají zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečnost, a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít (srov. nález ze dne 29. února 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/2011 uveřejněn pod č. 41, ve sv. 64 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
24. Jen pro úplnost k obviněným namítanému uvedení předmětného telefonního čísla v záhlaví protokolu o výslechu obviněného ze dne 6. 9. 2016 na č. l. 510 Nejvyšší soud považuje za důležité uvést, že odvolací soud, jak je výše uvedeno, tuto otázku přezkoumal, a své závěry vysvětlil. Rozvedl, z jakých všech podstatných důkazů soudy vycházely a proč shledaly závěry o vině obviněného dostatečně objasněnými, když jedním z důkazních prostředků mezi dalšími byl i rozbor telekomunikačního provozu předmětných čísel. Kromě toho se opřely i o to, že matka obviněné svědkyně M. B., tak i pěstounka obviněného M. D. vysvětlily, o jaký vztah mezi obviněnými se jednalo, že šlo o partnery, kteří spolu v době činu žili.
25. Na základě tohoto postupu je zřejmé, že se soudy zabývaly všemi ve věci významnými skutečnostmi i tím, co obviněný namítal. K tomu je třeba říci, že nic nesvědčí o tom, že by ve věci nebyly objasněny všechny rozhodné skutečnosti, a tedy není dán prostor pro využití zásady in dubio pro roe, k níž je třeba konstatovat, že ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (usnesení ze dne 12. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009, uveřejněno pod č. 6, ve sv. 66 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Rovněž je třeba zdůraznit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
26. Na základě všech těchto skutečností je třeba shrnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
27. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 12. 2017

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/1961 Sb.

Vydáno: 06. December 2017
Vloženo: 12. July 2018