JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1458/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného P. S proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 6 To 579/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 75/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 13 T 75/2008, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

„dne 25. 3. 2006 na silnici I/55 mezi obcemi B. – S., okr. U. H., v km 61,3 kolem 00.18 hod. jako řidič osobního auta BMW 320i, za jízdy na přímém a přehledném úseku vozovky za snížené viditelnosti a při zapnutých potkávacích světlech vozidla nesledoval situaci v silničním provozu, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a pravou přední částí vozidla zezadu narazil do stejným směrem při pravém okraji vozovky jdoucího podnapilého chodce J. O., který po pravé straně vedl jízdní kolo zn. Target Attack a který při střetu utrpěl polytrauma, tedy postižení většího počtu orgánů a orgánových soustav, v daném případě těžké poranění lebky a mozku, plic, srdce, srdečnice se zakrvácením do hrudníku, trhliny sleziny, zlomeninu krční páteře s poškozením míchy, zlomeninu hrudní páteře s porušením míchy, mnohočetné zlomeniny žeber, roztříštění pánve a zlomeniny dlouhých kostí, a tomuto zranění na místě podlehl“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 955,50 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou zdravotní pojišťovnu odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že nejde o první rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Jmenovaný soud již jednou o vině obviněného rozhodl a rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 13 T 455/2006, jej uznal vinným ze spáchání stejného skutku, což tehdy právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., tedy i jako porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, a uložil mu podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let (o náhradě škody tehdy nerozhodoval). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 8. 2007, kdy Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 266/2007 odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, obě zmíněná rozhodnutí k dovolání obviněného zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný znovu odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 6 To 579/2008, rozhodl tak, že „podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje ve výrocích o náhradě škody“.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. M. H. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř.

Dovolatel v úvodu svého obsáhlého podání nejprve v obecné rovině uvedl, že je zcela jednoznačně přesvědčen o tom, že v nyní souzené věci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, zákonný průběh trestního řízení (odkazoval přitom na jednotlivá ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních úmluv.

Obviněný následně uváděl námitky, v nichž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jimiž současně zpochybňoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno a vedeno (včetně podané obžaloby) pro skutek spočívající v tom, že – zjednodušeně řečeno – „jel rychle“, odsouzen (uznán vinným) však byl za skutek spočívající v tom, že „nesledoval situaci v silničním provozu“. O tom, že údajně ,,nesledoval situaci v silničním provozu“, se ovšem dozvěděl až z odsuzujícího (v pořadí prvního) rozsudku soudu prvního stupně, což jej velice překvapilo. Je proto přesvědčen, že soud prvního stupně již svým prvním odsuzujícím rozsudkem citelně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a do jeho práva na obhajobu, které bylo výrazně zkráceno, neboť tímto svým „překvapivým“ rozhodnutím mu odňal možnost účinně právně a skutkově argumentovat. Přitom z průběhu dokazování při hlavním líčení nebylo nijak seznatelné, že mu soud hodlá vytknout to, že "nesledoval situaci v silničním provozu".

Dovolatel poté, co Nejvyšší soud zrušil toto rozhodnutí nalézacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, při novém hlavním líčení předložil písemný návrh na provedení důkazu, kterým hodlal prokázat, že poškozený vstoupil do jízdní dráhy jím řízeného vozidla náhle, neočekávaně, přičemž tomuto střetu obviněný nemohl zabránit. Podle jeho názoru totiž doposud nebyla věnována náležitá pozornost pohybu poškozeného, a to zejména takovému pohybu, jaký je demonstrován na videozáznamu, jenž soudu prvního stupně připojil na CD. Proto také navrhl, aby se znalec z oboru dopravy vyjádřil k variantě takového náhlého a neočekávaného pohybu poškozeného. Soud prvního stupně však tento důkaz odmítl provést (obviněný následně citoval z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, proč provedení tohoto důkazu zamítl). S takovým postupem vyslovil zásadní nesouhlas, neboť Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí rozhodně soudu prvního stupně nijak nezakázal (nenařídil), že nemá či dokonce nesmí dokazování doplnit, ale pouze uvedl, že jemu se za stávající důkazní situace nejeví doplnění dokazování potřebným, což však přece neznamená, že potřeba dokazování nemůže vyjít najevo na základě skutečností, tvrzení a návrhů kterékoliv strany trestního řízení.

Ke znaleckému posudku Ing. F. K., Ph.D., číslo 1690-36/06, zpracovanému již v přípravném řízení, obviněný uvedl, že jednak uvedenému znalci nebylo v přípravném řízení uloženo, aby zpracoval všechny varianty možného jednání a pohybu poškozeného (což je pochopitelné, protože v přípravném řízení nebyl důvod věnovat mimořádnou pozornost pohybu poškozeného a všem jeho možným variantám, když bylo obviněnému vytýkáno a byl trestně stíhán pouze a jenom pro to, že „jel rychle“), a jednak z odpovědi uvedeného znalce na otázku číslo 4 je zcela evidentní, že se nejedná o taxativní výčet možného jednání a pohybu poškozeného (přičemž odkázal na stranu 45 uvedeného znaleckého posudku). Proto soudu prvního stupně vytkl, že pokud odmítl provést jím navržený důkaz, kterým by mohl prokázat, že poškozený vstoupil do jízdní dráhy jím řízeného vozidla náhle a neočekávaně, přičemž střetu s ním již nemohl zabránit, tak opět výrazně ukrátil jeho právo na obhajobu. Dále připomněl, že soud de facto provedl pouze důkazy navržené obžalobou, což opět dokresluje to, že trestní řízení nebylo proti němu vedeno v souladu s principem „rovnosti zbraní“.

Obviněný se proto z důvodu, že soud prvního stupně odmítl provést jím navržený důkaz, obrátil v rámci odvolacího řízení na jiného znalce. Učinil tak ovšem nikoliv z toho důvodu, aby tento znalec vypracoval revizní posudek k posudku Ing. F. K., Ph.D., nýbrž z toho důvodu, aby se posoudila technická přijatelnost jednání a pohybu poškozeného demonstrovaná na videozáznamu na CD. Tímto znalcem byl Ing. V. M., z jehož znaleckého posudku číslo 0569/01/09 plyne, že dříve zpracovaný znalecký posudek Ing. F. K., Ph.D., nezahrnuje všechny možné alternativy jednání a pohybu chodce – poškozeného, a dále že jednání a pohyby poškozeného demonstrované na videozáznamu na CD jsou technicky přijatelné. Přestože tento znalecký posudek byl odvolacímu soudu předložen a při veřejném zasedání jím byl proveden důkaz, nebyl z něho vyvozen odpovídající závěr, tj. závěr o tom, že poškozený mohl vstoupit a také vstoupil do jízdní dráhy vozidla řízeného obviněným náhle a neočekávaně, kdy již střetu s ním nemohl zabránit.

Následně dovolatel citoval ustanovení § 176 odst. 2 větu první tr. ř., § 177 písm. c) tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. a znovu poukázal na to, že v žalobním návrhu byl skutek vymezen – zjednodušeně řečeno – tak, že ,,jel rychle“ (pro tento skutek bylo také trestní stíhání zahájeno a vedeno). Při hlavním líčení však nebylo prokázáno, že by „jel rychle“, ba naopak vyšlo zcela zřetelně najevo, že jel rychlostí nejen dovolenou (v místě nehody byla dovolena rychlost 90 km/h), ale také rychlostí přiměřenou, tj. 70 km/h. Proto jej měl soud prvního stupně zprostit obžaloby. Ten jej však místo toho opět uznal vinným a odsoudil jej (byť s použitím mírnější právní kvalifikace, než pro kterou byla na něj podána obžaloba, a než pro kterou byl uznán vinným v pořadí prvním odsuzujícím rozsudkem) pro úplně jiný skutek (pro údajné chování spočívající v tom, že ,,nesledoval situaci v silničním provozu“). Jelikož toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, je přesvědčen, že nebyla zachována totožnost skutku pokud jde o skutek uvedený v „usnesení o zahájení trestního stíhání“, dále o skutek uvedený v obžalobě, a konečně o skutek, pro který byl uznán vinným, tj. ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Podle názoru dovolatele soud prvního stupně zcela bezprecedentním způsobem porušil princip rovnosti zbraní v trestním řízení, neboť bez aktivity obžaloby popsal ve svém odsuzujícím rozsudku skutek zcela jinak, než jak byla podána obžaloba a zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění (z hlediska jiného popsání skutku se prý rozhodně nemůže jednat o postup odůvodněný či odůvodnitelný podle § 220 odst. 3 tr. ř.), čímž se nepřípustně podílel na prokazování jeho viny a zasáhl tak do jeho ústavních práv (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, konkrétně na jeho bod 17.).

Obviněný dále uvedl, že je přesvědčen o tom, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Je sice pravdou, že došlo k dopravní nehodě, jejímiž účastníky byl on a poškozený J. O., a že tato nehoda měla neodčinitelný následek v podobě smrti poškozeného, to však ještě samo o sobě neznamená, že se dopustil trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným a odsouzen. Aby mohl být uznám vinným z jeho spáchání, musel by jednat nedbale, tak si však nepočínal. Při řízení svého motorového vozidla zaregistroval ve svém směru jízdy postavu, s níž poté došlo ke střetu. Bylo mu sice vytýkáno, že „jel rychle“, ovšem toto bylo při hlavním líčení vyvráceno. Následně si proto soud prvního stupně ,,vydedukoval“, že „nesledoval situaci v silničním provozu“, k čemuž dospěl zřejmě jenom s ohledem na tragický (neodčinitelný) následek. Přitom ohledně ,,nesledování situace v silničním provozu“ nebylo nikdy vedeno dokazování, a to ani v přípravném řízení, ani při hlavním líčení před soudem prvního stupně a ani po vrácení věci Nejvyšším soudem.

Dovolatel připomněl, že pokud jde o osobu poškozeného, pak ze znaleckých posudků vyplynulo, že byl ve stavu těžké opilosti vyznačující se poruchami rovnováhy a neschopností samostatné chůze. Je prý proto evidentní, že pokud by neměl kolo (na kterém ovšem nejel, protože toho nebyl schopen), tak by zřejmě nebyl schopen ani chůze a zůstal by někde ,,ležet“. Jízdní kolo mu tak sloužilo evidentně jako ,,opěra“.

Obviněný dále uvedl, že vzhledem k tomu, že situaci v silničním provozu sledoval (poškozeného zaregistroval), ale přesto nezabránil střetu svého motorového vozidla s poškozeným, je přesvědčen o tom, že ke střetu došlo pouze z toho důvodu, že poškozený náhle a zcela neočekávaně vstoupil do jízdní dráhy motorového vozidla (s ohledem na stav těžké opilosti poškozeného je pak závěr o náhlém a neočekávaném vstupu do jízdní dráhy vozidla zajisté logický), kdy tomuto střetu nemohl zabránit. I ze znaleckého posudku Ing. V. M. vyplývá, že jednání a pohyby (neočekávané, náhlé) poškozeného, demonstrované na videozáznamu na CD, jsou technicky přijatelné a tedy možné. Je tak přesvědčen, že na něj zajisté nelze klást takový požadavek, aby předvídal, že v noci se může na silnici I. třídy, a to mezi obcemi (nikoliv tedy v zastavěném území obce), pohybovat člověk ve stavu těžké opilosti, která se vyznačuje poruchami rovnováhy a chůze. Ačkoliv poškozeného před střetem zaregistroval, nemohl předvídat, že poškozený je ve stavu těžké opilosti. V návaznosti na to poukázal na judikáty „R 2858/1927“, „R 4778/1933“, „B 3/1971-23 (Bulletin Nejvyššího soudu ČSR)“, „R 28/1981“, „NS 12/2002-T 291“, „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1968/2006“ a „usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1127/2007“.

Dovolatel je přesvědčen, že nejenže nejednal nedbale, ale ani neporušil žádnou povinnost kladenou na něj jako řidiče příslušnými ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb. v tehdy platném znění. Naopak je přesvědčen, že došlo k hrubému porušení povinností ze strany poškozeného, který v silničním provozu – opět zjednodušeně řečeno – "vůbec neměl co dělat",konkrétně že poškozený porušil ustanovení § 3 odst. 1 věty první, § 4 písm. a), § 53 odst. 7 část věty za středníkem zákona č. 361/2000 Sb. v tehdy platném znění. Soudy obou stupňů sice k tomuto protiprávnímu jednání poškozeného přihlédly (tím, že zmírnily právní kvalifikaci na trestný čin podle § 224 odst. 1 tr. zák.), ovšem vůbec neuvažovaly a nezkoumaly, že by poškozený mohl vstoupit a vstoupil do jízdní dráhy vozidla neočekávaně – náhle, čímž by ke střetu s vozidlem došlo výlučně jeho chováním.

Obviněný dále soudům obou stupňů vytknul, že zcela pominuly, že znalec Ing. F. K., Ph.D., při hlavním líčení mimo jiné uvedl, že ,,... Nelze zcela jednoznačně vyloučit ani tu rychlost 70 km/hod. … Obž. jede rychlostí 70 km/hod. a reaguje při prvním možném uvidění chodce intenzivním brzděním, nezabrání střetu? Nezabrání. …“. Je proto přesvědčen, že v kontextu se závěry obsaženými ve znaleckém posudku Ing. V. M., ze kterého plyne, že jednání a pohyby poškozeného (neočekávané – náhlé) jsou technicky přijatelné, není přece možné učinit závěr o jeho vině. Domnívá se, že je tomu přesně naopak a měla být aplikována zásada in dubio pro reo a měl tak být obžaloby zproštěn. V tomto směru poukázal na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a nálezu Ústavního soudu ze dne 28. července 2009, sp. zn. Pl. ÚS 1/09.

V rámci námitek jimiž uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel nejprve poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 603/05, z něhož citoval jeho právní větu. Připomněl, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně (ze dne 26. 3. 2007) mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Takto uložený trest pak byl potvrzen odvolacím soudem (usnesením ze dne 21. 8. 2007), když bylo jeho odvolání zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, byla obě rozhodnutí zrušena (tzn. i výrok o trestu). Při novém rozhodování ve věci soud prvního stupně (svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. 6. 2008) mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Obviněný usoudil, že takto uložený trest byl „možná potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. února 2009, č.j. 6 To 579/2008-407“, a vyslovil názor, že ačkoliv byl v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem s mírnější právní kvalifikací, de facto mu byl uložen stejný trest jako v pořadí prvním rozsudku, neboť „k nyní uloženým trestům je třeba připočítat již část vykonaných předchozích trestů, což není zrovna ústavně konformní postup“. Původní trest totiž již částečně vykonal [v období od 21. 8. 2007 až do 13. 2. 2008 (den právní moci usnesení Nejvyššího soudu), respektive až do 7. 4. 2008, kdy se na základě doručení, o existenci uvedeného usnesení Nejvyššího soudu dozvěděl]. Přestože na tuto skutečnost poukázal již před odvolacím soudem, ten se s touto námitkou nijak nevypořádal, respektive na jeho ústavně právní argumentaci nijak nereagoval.

V rámci námitek, jimiž uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný nejprve uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou. Z výrokové části napadeného rozhodnutí totiž není zřejmé, zda-li vůbec, a pokud ano, pak jakým způsobem, se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním do výroků o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu, neboť z této části rozhodnutí plyne pouze to, že napadený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen (podle obviněného „pochopitelně správně“) ve výrocích o náhradě škody. Vzniká však otázka, „jak bylo jeho odvolání vypořádáno, pokud jde o napadené výroky o vině a trestu“. Pochybnosti v tomto směru by prý nevznikly, pokud by ve výroku napadeného rozhodnutí bylo uvedeno například to, že ,,napadený rozsudek se zrušuje pouze ve výrocích o náhradě škody, jinak se odvolání zamítá“, eventuálně že ,,napadený rozsudek se zrušuje ve výrocích o náhradě škody; ve zbytku, tj. pokud jde o výroky o vině a trestu, se odvolání zamítá“.

Dovolatel zopakoval, že soudy obou stupňů porušily v jeho věci citovaná ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, také ještě ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., neboť neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, dále nehodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, které by bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, dále nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a na ni navazující zásadu presumpci neviny, a nerespektovaly ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak princip rovnosti zbraní a princip proporcionality při ukládání trestu.

O tom, že trestní řízení nebylo vůči němu vedeno v souladu s ústavními principy, prý nejlépe vypovídá také to, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu, mu bylo prostřednictvím jeho obhájce doručeno až dne 30. 7. 2009, tj. teprve po dalších předlouhých pěti a půl měsících od okamžiku, kdy toto usnesení obdržel od odvolacího soudu soud prvního stupně (ten písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obdržel již dne 16. 2. 2009).

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že po zrušení usnesení odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu ho zprostí podané obžaloby. Vyslovil také souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky, jimiž obviněný uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují ve skutečnosti v převážné části proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence nedbalostního zavinění smrti poškozeného, která spolu s tvrzením o nedostatku totožnosti skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a jímž byl posléze uznán vinným, vede dovolatele k závěru, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu.

Uvedenou námitku však státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněnou. Zdůraznil, že podle soudem učiněných skutkových zjištění obviněný za snížené viditelnosti a při zapnutých potkávacích světlech nesledoval situaci v silničním provozu a srazil týmž směrem jdoucího poškozeného, tlačícího jízdní kolo, a usmrtil ho. Přitom je irelevantní, že trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, spočívající v tom, že jel nepřiměřenou rychlostí, neumožňující zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, v důsledku čehož poškozeného přehlédl a srazil ho, stejně jako je irelevantní, že skutek byl tehdy přísněji právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Totožnost skutku je totiž zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech aspoň částečná, a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele. Při naprosté shodě následku v podobě usmrcení poškozeného je proto lhostejné, zda předchozí jednání obviněného spočívalo v nepřiměřené rychlosti jízdy či v jeho nesledování situace v silničním provozu. Obě formulace vyjadřují (každá jinými slovy) tutéž skutečnost, totiž nepřiměřenost poměru mezi rychlostí jízdy vozidla a mírou sledování silničního provozu obviněným. Jde totiž o veličiny vzájemně spjaté, kdy při rychlosti vozidla nedosahující rychlosti chodce tlačícího kolo by k nehodě nemohlo dojít ani při nulovém sledování silničního provozu, a naopak při extrémní rychlosti vozidla způsobující až jeho neovladatelnost by k nehodě došlo vždy i při mimořádně pozorném sledování silničního provozu. Pokud se rychlost vozidla nacházela mezi těmito dvěma extrémy (o čemž nelze pochybovat), pak jde vždy o míru pozornosti sledování provozu ve vztahu k rychlosti, kterou se vozidlo pohybuje, a je zcela lhostejné, zda je tato skutečnost označena jako nesledování silničního provozu (při určité rychlosti vozidla) či jako nepřiměřená rychlost (při limitovaných možnostech sledování silničního provozu).

Podle státního zástupce proto námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že porušení pravidel silničního provozu bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání formulováno odlišně než ve výroku odsuzujícího rozsudku, nemůže obstát. Poškozený sice svým výskytem ve vozovce vytvořil obviněnému překážku, nicméně nejednalo se o překážku náhlou. I když byl poškozený opilý, nemělo to žádný vliv na skutkové zjištění soudu, že v době svého sražení byl vzpřímen a zády k přijíždějícímu automobilu. Je sice možné (a pravděpodobné), že se o kolo opíral, aby udržel rovnováhu, tím spíše však nelze předpokládat, že by byl schopen i s kolem udělat nenadálý úkrok vlevo a neočekávaně se tak dostat před vůz obviněného.

K dovolatelově námitce absence subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že pokud jel obviněný způsobem neumožňujícím pro nepoměr mezi rychlostí vozidla a mírou sledování silničního provozu zabránit dopravní nehodě a způsobil tak smrt poškozeného, jednal v nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť si jako řidič musel být vědom možnosti vzniku škodlivého následku a bez přiměřených důvodů spoléhal, že tento následek nevznikne.

Státní zástupce k další námitce dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v citovaném ustanovení. Takovými vadami však napadený výrok zjevně netrpí (ostatně ani nejsou dovoláním namítány). Namítal-li dovolatel, že může-li být důvodem dovolání skutečnost, že je uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, pak tím spíše může být důvodem dovolání uložení trestu, který je „v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních“, pak státní zástupce připomenul, že takový názor nemá v zákoně oporu (zejména když dovolatel vůbec neuvedl, jaké ústavní normy má na mysli).

K námitce obviněného, že mu byl fakticky uložen při mírnější právní kvalifikaci trest stejně přísný jako při předchozím odsouzení, neboť část zkušební doby z tohoto podmíněného odsouzení již mezitím uběhla, státní zástupce toliko poznamenal, že jde o nonsens, neboť dovolateli zřejmě unikl způsob započtení zkušební doby postupem předpokládaným ustanovením § 59 odst. 3 tr. zák., a že v této části je dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Námitky, jimiž obviněný uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tvrzením, že v rozsudku soudu druhého stupně chybí výslovný výrok o tom, jak se tento soud vypořádal s odvoláním směřujícím do výroků o vině a trestu, považoval státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že odvolání oprávněné osoby (v tomto případě obviněného) tvoří jeden celek bez ohledu na to, co a v jakém rozsahu odvoláním napadá. Není možné, aby soud o jediném odvolání rozhodl současně tak, že mu vyhovuje a současně že ho (byť pouze v určité části) zamítá. Výrok odvolacího soudu je proto bezvadný.

V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel ve svém podání uplatnil hned tři dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že ačkoliv byl v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně (ze dne 9. 6. 2008) uznán vinným trestným činem s mírnější právní kvalifikací, de facto mu byl uložen stejný trest, jako v (pořadí prvním) rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, neboť k nyní uloženým trestům je prý třeba připočítat „již část vykonaných předchozích trestů, což není zrovna ústavně konformní postup“.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině zmínit, že jmenovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

S odkazem na tento dovolací důvod tedy lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. To na druhé straně znamená, že s poukazem na něj se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.

S ohledem na námitky vznesené dovolatelem je zcela zřejmé, že tyto směřují toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu, a tudíž je nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.

Vzhledem k dalším námitkám, které v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné (ve shodě se státním zástupcem) ještě dodat, že dovolateli zřejmě uniklo ustanovení § 59 odst. 3 tr. zák., podle něhož se doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu.

Jako další dovolací důvod obviněný ve svém podání uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že z podstatné části směřují jednak proti rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů, jednak proti způsobu hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný v návaznosti na takto uplatněné námitky primárně konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Žádnou z těchto výhrad pod uplatněný dovolací důvod rozhodně podřadit nelze, neboť nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný rozhodnutími soudů uznán vinným. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.

Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Dalšími argumenty uvedenými v rámci tohoto důvodu dovolání obviněný soudům vytýkal rovněž to, že nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání, posléze skutek uvedený v obžalobě, a konečně skutek, pro který byl uznán vinným. Tím prý došlo ke zcela bezprecedentnímu porušení principu rovnosti zbraní v trestním řízení, neboť bez aktivity obžaloby soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku popsal skutek zcela jinak, než jak byla podána obžaloba a zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění.

K uvedené problematice (totožnosti skutku) Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upraven v ustanovení § 220 tr. ř. Už proto jej pod dovolací důvod podle § 265b dost. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.

I přesto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).

Z tohoto pohledu jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že „dne 25. 3. 2006 … jako řidič osobního auta … za jízdy na přímém a přehledném úseku vozovky za snížené viditelnosti a při zapnutých potkávacích světlech vozidla nesledoval situaci v silničním provozu, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, … narazil do … podnapilého chodce … a který při střetu utrpěl polytrauma, … a tomuto zranění na místě podlehl“, evidentně nepředstavuje jiný skutek, než ten, který byl uveden a popsán nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání, a skutek uvedený v obžalobě.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.). Lze proto (ve shodě se stáním zástupcem) shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele. Při naprosté shodě následku v podobě usmrcení poškozeného je proto lhostejné, zda předchozí jednání obviněného spočívalo v nepřiměřené rychlosti jízdy či v jeho nesledování situace v silničním provozu. Navíc je zcela evidentní, že obě formulace vyjadřují (každá sice jinými slovy) tutéž skutečnost, totiž nepřiměřenost poměru mezi rychlostí jízdy vozidla a mírou sledování silničního provozu obviněným. Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný v dovoláním napadených rozhodnutích uznán vinným, proto z pohledu těchto úvah a pravidel není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována, neboť k dílčí změně (upřesnění) došlo pouze v údaji o příčině dopravní nehody.

Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolené a shora citované dovolací důvody [§ 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř.]. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Jednalo se konkrétně o námitku absence jeho nedbalostního zavinění na smrti poškozeného, což prý mělo vést soudy obou stupňů k závěru, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu.

Nejvyšší soud však shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jde o tzv. nedbalostní delikt, který lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 89 odst. 2 tr. zák. (podle tohoto ustanovení se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 5 písm. a), b) tr. zák.].

Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.

Přestože Nejvyšší soud ve snaze o co nejpřesnější vyjádření dovolatelových námitek z jeho podání podstatné části mnohdy doslovně citoval (srov. shora), považuje na tomto místě pro svůj další výklad za vhodné některé z těchto výhrad, jimiž se bude dále podrobněji zabývat, zopakovat. V tomto směru se jednalo zejména o dovolatelovu námitku, že aby mohl být uznám vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., musel by jednat nedbale, přičemž trval na tom, že si nedbale nepočínal, ale ani že neporušil žádnou povinnost kladenou na něj (jako řidiče) příslušnými ustanoveními zák. č. 361/2000 Sb.

Dovolatel především zdůraznil, že při řízení vozidla zaregistroval ve svém směru postavu, s níž se poté vozidlo střetlo. Soudy mu sice bylo vytýkáno, že „jel rychle“, to však bylo při hlavním líčení vyvráceno. Pokud jde o osobu poškozeného, tak ze znaleckých posudků vyplynulo, že byl ve stavu těžké opilosti vyznačujícím se poruchami rovnováhy a neschopností samostatné chůze. Především proto je dovolatel přesvědčen, že k hrubému porušení povinností [ustanovení § 3 odst. 1 věty první, § 4 písm. a), § 53 odst. 7 část věty za středníkem zák. č. 361/2000 Sb.] došlo ze strany poškozeného a nikoli z jeho strany. On sám prý situaci v silničním provozu sledoval, poškozeného zaregistroval, přesto střetu vozidla s ním nezabránil. Je jednoznačně přesvědčen, že ke střetu došlo pouze z toho důvodu, že poškozený náhle a zcela neočekávaně vstoupil do jízdní dráhy motorového vozidla.

Přes výhrady uplatněné obviněným k subjektivní stránce jeho jednání nelze mít o jeho nedbalostním zavinění pochybnosti. Toto zavinění na způsobeném následku (účinku) shledal již soud prvního stupně ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. a odůvodnil tím, že obviněný „…věděl vzhledem ke svým zkušenostem, že popsaným jednáním může daný následek způsobit, avšak spoléhal bez přiměřených důvodů na to, že k tomuto nedojde“ (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozhodnutí). To akceptoval ve svém rozhodnutí i soud odvolací.

Nejvyšší soud připomíná, že ke stejnému závěru dospěl již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008) a na svém dřívějším závěru nemá ani nyní důvod cokoliv měnit. Lze proto uzavřít, že zjištěný skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jako poslední uplatnil obviněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když považuje výrok soudu druhého stupně za neúplný, neboť má za to, že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání směřujícímu proti výroku o vině a o trestu.

K tomu je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tomu tak tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

V dané věci obviněný podal odvolání proti výroku o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil. Jelikož výrok o vině a trestu shledal správným a vady zjistil toliko v oddělitelných výrocích o náhradě škody, rozhodl tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil (toliko) ve výrocích o náhradě škody.

Takový postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle něhož je-li je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší (odvolací soud) rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu (porušení zásady reformationis in peius) v dílčích, oddělitelných výrocích o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem.

Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá ze žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T – 417, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T – 486; z poslední doby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 388/2009, přičemž ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3224/09, pro zjevnou neopodstatněnost).

Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud samostatným výrokem nerozhodl o tom, že se v části výroku o vině a trestu odvolání obviněného zamítá. Podle § 256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí a usnesení tudíž není ani neúplné. I tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. January 2010

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč